Když není nic důležitějšího na práci než odpočívat

Když není nic důležitějšího na práci než odpočívat

 

To, o čem se chystám dnes psát, je dalece za mojí komfortní zónou, přesto nemohu jinak. Upřímnost, pravdivost a autenticitu považuju za jedny z nejcennějších lidských kvalit, o to více u průvodců či terapeutů. Snažila jsem se vždy podle toho žít a i do svojí práce vnášet co nejvíce vnitřního souladu, kdy nedělám něco jen proto, že by mi to mohlo přinést více klientů, mediální pozornosti či peněz. Přesto jsem postupně zjišťovala, že se mi to nedaří tak, jak bych chtěla – sama vůči sobě jsem totiž v některých ohledech nedokázala být dostatečně pravdivá a přiznat si naplno, co se mi děje a co potřebuju změnit. Tak už to bývá, když v nás operuje silně nějaký starý, dětský program – což se děje do nějaké míry nám všem, dokud nenastane den našeho finálního procitnutí do pravé reality.

 

Ve mně velmi dlouho operoval (a ještě nějaký čas jistě operovat bude) zarytý program, že čím více dobra budu ve světě konat, čím více budu dávat, čím lépe budu sloužit nějakému vyššímu záměru, tím hodnotnější člověk budu. Na nějaké úrovni jsem si jej uvědomovala a pracovala na jeho transformaci, a na nějaké úrovni jsem jej nedokázala vymýtit a nevědomě, zespodu, mne stále ovládal. Často jsem tak, obecně v životě, ale i během své práce průvodkyně, překračovala svoje hranice, vydávala více, nežli přijímala, snažila se zvládat příliš naráz a nebrala ohledy na svoje vrozená či získaná omezení.  Pokud děláme práci, která je ze své podstaty ubíjející a nenaplňující, pak je ještě relativně snadné si časem přiznat, že potřebujeme jít za hlasem svého srdce a konat to, co nás baví a co nějak slouží celku a nejen profitu zaměstnavatele. Co ale dělat, když vám vaše práce dává tak hluboký smysl, získáváte tak krásné zpětné vazby, cítíte, jak jste během ni napojeni na své vyšší já a že sloužíte svým dílem k probouzení lidí k jejich pravému potenciálu…? Pak je velmi těžké vidět, že přesto (už) nejste na správném místě a potřebujete udělat změnu. Je totiž tolik i velmi vznešených důvodů, proč dělat nadále to, co už dlouho děláte…

 

Jenže, varovné signály vždy existují, jen jim někdy neumíme anebo nechceme naslouchat. Naše programy nám mohou bránit v tom, abychom jim dali význam. Když jsem před pěti lety s provázením žen vztahem k jídlu a k tělu oficiálně začala, šlo všechno jak po másle. Cítila jsem velkou podporu vesmíru – získávala jsem lehce ty správné kontakty a nápady, které mi pomohly dostat se „mezi lidi“, měla jsem hned zkraje velký počet klientů a plný diář, byla jsem zvaná na přednášky do různých měst i na docela velké akce, zaplnila jsem třeba sál v Městské knihovně v Praze, vycházely mi články, přicházely různé nabídky… Jela jsem na vlně a mířila vysoko. Pár let to takto fungovalo, aniž bych do toho musela vkládat nějak mimořádné úsilí, i když rozhodně jsem pracovala od začátku naplno a poctivě. Protože jsem prostě neuměla pracovat jinak, s větší lehkostí a uvolněností. Dávala jsem do toho vždy všechno ze sebe. Ale pak to přišlo – velmi náročné období v mém osobním životě a s ním první větší propady i co se týče množství klientů a tím i financí. Začala jsem pochybovat, zda je reálné pokračovat dále, s mizivou šancí, že mě práce jednoho dne začne už skutečně živit. I když jsem na začátku měla klientů hodně, sazby jsem měla velmi dlouho velmi nízké, a tak jsem musela sahat hluboko do úspor. Začala jsem si všímat toho, že klienti chodí ve vlnách, podle toho, jak jsem na tom momentálně já se svou psychikou a tudíž vnitřními kapacitami. A po psychické stránce to byla poslední roky divoká jízda… Velkým spouštěčem procesů bylo mimo jiné i seznámení s mým současným manželem. Tento partnerský vztah je velmi důležitý pro můj osobní růst, ale je také obrovskou výzvou v podobě probuzení všech mých démonů z dětství i z minulosti velmi daleké, jak už to u zásadních životních vztahů bývá, a na tuto epickou krasojízdu zareagoval můj nervový systém i mé fyzické zdraví.

 

To je totiž taková věc. Každý z nás se rodí s jinou výbavou, což je určeno mnoha faktory. V té mojí je od začátku slabší životní energie, jež sídlí primárně v našich ledvinách, které pokud si nehýčkáme, ale naopak pleníme své rezervy, začnou ovlivňovat další orgánové systémy v těle. Což se mi začalo dít už někdy okolo deseti let vlivem různých událostí. Stejně tak jsem odjakživa měla citlivější nervový systém, který od dětství potřeboval jiné zacházení, než bylo vůbec v té době běžné – mluvíme o době pozdního socialismu, kdy se žádné vědomé a kontaktní rodičovství nepěstovalo. Celý život jsem ale žila s tím, že se přece musím vyrovnat ostatním – těm silným, výkonným, zdravým, houževnatým… A také se mi to díky této úpornosti aspoň v některých oblastech docela dařilo. Sice jsem odmala zápasila se zdravotními problémy všeho druhu a později během studií se přidaly i objektivní psychické potíže, ale vždy jsem věřila, že dokážu vše překonat svojí vnitřní silou a odhodláním. Až mnohem, mnohem později, mi pomalu a neochotně začalo docházet, že tou cestou, jak se skutečně v životě cítit dobře, je zpomalit, zjemnit a především naplno přijmout svoji citlivost i své limity. Opravdu si naslouchat a respektovat, i kdyby to 99,9% planety mělo jinak. Pochopila jsem to, do nějaké míry to na sebe aplikovala, některé sebedestrukční tendence dokázala vymýtit, začala se k sobě chovat laskavěji a předávat toto vše dále skrze svoji práci a poslání. Neviděla jsem ale přes svoji slepou skvrnu, jak zoufale málo to zatím umím sama důsledně ukotvit ve svém každodenním bytí. Jak ještě pořád se snažím sama sebe přesvědčit, že „když to nejde, tak to jde ještě třikrát tolik“, že přece nemůžu vzdát něco, co je TAK důležité, i když mám pocit, že už fakt nemůžu.

 

Až mi moje tělo ukázalo, co je opravdu důležité. Poslední měsíce mne začalo zastavovat tak jasně, že už přestalo být pochyb – a návštěva u přítelkyně, lékařky tradiční čínské medicíny, mne v tom utvrdila. Zopakovala to, co mi už před pár lety řekl jiný, dnes velmi populární lékař, totiž, že jsem pořádně blízko samého dna svých fyzických rezerv. Až tentokrát jsem si to vzala k srdci, protože jsem to cítila tak hmatatelně – a vlastně se mi neuvěřitelně ulevilo. Pochopila jsem. Takhle vypadá vyhoření. A já jsem si to dlouho nepřipouštěla, protože já přece nemám „nárok“ na vyhoření – to se týká těch vysoce úspěšných, slavných, co vydělávají mraky peněz a mají mraky klientů! Z toho já nic nemám – naopak poslední roky přemýšlím pořád nad tím, proč se mi nedaří tak, jak bych ráda a jak by bylo zapotřebí. Když přitom vím, že ta práce lidem opravdu pomáhá a mění životy. Vím to, mám tolik referencí, tolik krásných slov, tolik příběhů proměny před mýma očima. Ale ono mi to tím zdánlivým „neúspěchem“ objektivně-materiálním celou dobu ukazovalo: zastav nebo budeš zastavena. Všechno to byly signály, že ano, dělám dobrou práci, ale jsem mimo soulad se svými ryze osobními potřebami. Mohu vyhořet, i když řeším „jen“ (pro mne osobně) příliš intenzivní práci s lidmi v kombinaci s náročným osudovým vztahem a transformací mé osobnosti, která jde na dřeň a vytahuje ze mě věci, které jsem ani netušila, že někde v sobě mám. Už po „pouhých“ pěti letech podnikání v osobním rozvoji. I tak toho prostě může na jednoho člověka být moc. A nejtěžším krokem bývá si právě toto připustit – připustit si svoji (nyní ještě mnohem větší než kdy dříve) křehkost, zranitelnost, citlivost, které nejsou zrovna ideálními předpoklady pro budování úspěšného byznysu, ale které jsou zato naprosto zásadními ingrediencemi v procesech velkých léčení a proměn. Věřím pevně, že i na nich nakonec můžeme zbudovat hojnost a prosperitu, ale jedině tehdy, dokážeme-li si je ponechat a využít je jako stavební kameny, a nikoliv je odvážet pryč jako nežádoucí odpad a nahrazovat je vlastnostmi, které se nám líbí u někoho druhého, ale které nám nepatří. Já se to potřebuju naučit. Jak tu svoji křehkost přetavit v opravdovou sílu, která nakonec poslouží všem okolo mě daleko lépe než jakákoliv nevědomě nasazovaná maska zářivé, úspěšné a schopné ženy-podnikatelky. Hledám ty diamanty v popelu, to, co tam je ryzí a cenné – protože všechno ostatní ve mně je pomalu, ale jistě sežeháváno na prach. Není mi už dovoleno žít jakoukoliv, byť i zcela nezáměrnou, přetvářku. Život mne zcela nekompromisně vede k poklonění se jeho moudrosti a naslouchání jeho vedení, a dělá to skrze totální vyčerpání a mnoho různých symptomů. Poprvé v životě za ně děkuju zcela upřímně a ne jen proto, že to píší v chytrých knížkách (nebo že jsem to kdysi někam napsala já sama 😉

 

Co to znamená pro vás, milí? Aktuálně pozastavuji příjem nových klientů. Na svůj pracovní FB profil budu psát pouze tehdy, když si mne to zavolá, když na to budu mít kapacity a budu mít co sdílet. Možná to bude o trochu více spíše sdílení mého osobního léčivého procesu. Pokud stojíte o práci se mnou na vašich tématech, napište mi a dám vám vědět, až budu opět otevřená této formě péče o klienty. Bez poctivé regenerace to možné nebude. Chci opět dávat z radosti a z přebytku. Je možné, že se moje práce razantněji promění také vlivem mého nového profesionálního výcviku průvodce lesní terapií – což je moje nová srdeční záležitost, které chci teď po nějaký čas dát plnou pozornost a zároveň se jí nechat opečovat, protože jde o záležitost nesmírně pečující a těším se, až ji budu moci nabízet i já vám. No a také tu mám jeden dloooouho odkládaný projekt, kterému bych se ráda začala konečně věnovat, a který vás myslím bude zajímat a říkáte si občas o něj. Ale o tom až jindy.

 

Toto vše píšu jednak jako vysvětlení, které pokládám za nutné, protože si moc vážím vaší (často už několikaleté) přízně, jednak mám dojem, že někomu může můj příběh posloužit k zamyšlení a inspiraci. Myslím, že se týká mnohem více z nás, než se zdá na první pohled. Doba je totiž plná příslibů úžasné seberealizace, bohatství a naplnění. Kolem nás je to samá vize, poslání, úspěch, hojnost, manifestace a zaručený návod na život. Ale často tomu schází úcta k naší křehkosti, k těm opravdovým potřebám naší duše i našeho těla, včetně jejich přirozených a zdravých limitů. Někdy je zaslepená touha po naplnění našeho potenciálu také jen zástěrkou pro další zaplňování díry tam někde uvnitř – jen to zní lépe a přijatelněji. A tak nic proti růstu a realizaci naší pravé podstaty, ale hledejme vždy zároveň to, odkud skutečně vyvěrá naše motivace a zda jsme při tom realizování stále ještě v souladu s onou pravou podstatou. Iluze číhá za každým rohem – i na nás průvodce a terapeuty, i na nás, lidi „duchovní a vědomé“. Na ty možná o to více, protože čím výše míříme za světlem, tím více se nám ukazuje jakákoliv (neintegrovaná) tma v nás. Sviťme si na cestu a nechť je to hlavně cesta k ryzímu lidství, ve vší jeho velkoleposti i zranitelnosti.

 

Já se mezitím budu vracet k té holčičce z obrázku, která byla šťastná, když se mohla ráchat ve vodách velkých kanadských jezer, poblíž nichž vyrostla. Jen z radostného Bytí může růst opravdová služba zemi a lidem.

 

 

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Pohádka o silném princi a krásné princezně

Pohádka o silném princi a krásné princezně

 

Dnes to bude spíš takové provokativní zamyšlení, které mi přišlo před pár dny, když jsem si uvědomila, jak silně na nás působí archetypální představy o ženách a mužích. Dovolím si tedy malý exkurz do mého původního vzdělání, což je kulturní antropologie. Někde v nás jsou odmalička zakořeněny představy, jaká bych měla být já, „správná žena“, či já, „správný muž“. Odráží to naše společnost a média – všudypřítomné vizuální ztvárnění žen a mužů ve filmech a reklamách, texty písní, ale i příběhy v románech atd. Výchovou v dané kultuře se tedy do nás tyto informace otiskují a formují naše dospívání v ženy a muže. A samozřejmě se můžeme bavit i o (epi)genetickém přenosu nebo kolektivním nevědomí, kdy stovky generací tyto archetypy předávaly svým potomkům. Zkrátka, nemůžeme se tomu vyhnout a tak nemá smysl se za to vinit. Je to v nás „zažrané“.

 

O čem vlastně mluvím? O archetypu silného prince (muže) a krásné princezny (ženy). Stále v nás přetrvává podvědomá informace, že žena by sice měla být to a ono (což se neustále proměňuje s dobou), ale HLAVNĚ (a to odolává všem ideologiím), aby byla krásná. Jinými slovy: přitažlivá, žádoucí, okouzlující. Kritéria krásy jsou velmi proměnlivá, ale požadavek na krásu neměnný. Můžeme za tím vidět prostou biologii – bez krásy by žena mohla zůstat bez muže, vábeného primárně ženskou krásou, a tak by nepokračoval rod. A tak si už ty nejmenší holčičky hrají s líčidly, vyhledávají růžové sukýnky a hrají si na svatby, ani jim to nikdo nemusí nutit (a ano, jsou výjimky). Muži zase cítí vnitřní tlak, že by měli být silní – ať už fyzicky, sociálně, emočně, finančně, mentálně. Primární je výkon – být v něčem dobrý, schopný, něco dokázat, prosadit se, porazit soupeře. Vždyť bez této prokázané síly by mohli zůstat bez ženy, a jak by se zachovaly jejich geny? A tak se už chlapečci potýkají navzájem v bitkách, dělají závody a šplhají na stromy. Zdálo by se, že s tím nic nenaděláme, je to v nás přítomné biologicky a kulturou tisíckrát potvrzené a posílené.

 

Přesto se zamýšlím, zda v dnešní době, kdy se tolik odchylujeme od tradic, pevných světonázorů a stereotypů, nedojde nakonec k určité kultivaci těchto základních vzorců. A zda to nebude dobře. Protože vidím tolik žen, které se staly otrokyněmi kultu krásy, i tolik mužů, kteří se snaží zakrýt jakoukoliv pociťovanou slabost tvrdostí a znecitlivěním. Vidím hodně pečlivě udržovaných fasád na obou stranách – i spoustu bolesti z pocitu nedostatečnosti. Mám za to, že si naše lidská evoluce žádá, abychom (možná znovu) vnesli vědomí do těchto archetypů, které se staly spíš karikaturami a nástroji našeho vnitřního oslabení a utrpení. To neznamená, že krása žen a síla mužů už budou jen prázdnými pojmy, které patří do starého železa.

 

Znamená to, že je můžeme vnímat jinak. V jejich hloubce a plném významu, namísto soustředění se na to, jak se jeví na povrchu. Není možné, aby každá žena byla obdařena krásou odpovídající aktuálnímu kulturnímu a dobovému standardu, a pokud se o to snaží, je to svým způsobem šílenství. Co je ale na ženě doopravdy onou krásou? Je to její ženství. Její živoucnost, proměnlivost, uvolněnost, láska, laskavost…ty tisíce vlastností, které jsou zrcadlem jejího ženství a zevnitř utvářejí její krásu, která prostupuje navenek! Pokud toto, co je přirozené a přítomné v každé ženě, začneme podporovat, a toto oceňovat a vyzdvihovat, bude se moci každá žena cítit krásnou. Protože bude. A tím přestane ponižovat své tělo a zbavovat se tak své síly. Stejně tak není možné, aby každý muž měl nadprůměrnou výplatu, byl fyzicky zdatný či na vrcholu společenského žebříčku – přesto, má se cítit proto jako ubožák? Zapomněli jsme vidět sílu v muži, který má srdce na pravém místě a pomáhá své komunitě, i když má třeba skromný plat. Nebo v muži, který je oddaný své rodině i svému životnímu poslání, i když zrovna neoplývá šikovností. Je na nás, abychom v mužích podporovali přirozené mužské vlastnosti jako je zaměření na cíl, morální integritu či srdečnost, a přestali po nich chtít, aby byli za každou cenu svalovci či byznysmeny.

Možná je také důležité, abychom uměli vidět krásu i v ženě, která (zrovna) není krásná podle našich měřítek, a sílu v muži, který je (zrovna) v něčem slabý. Možná je to kolikrát víc o našem navyklém kritickém myšlení, kdy na sobě i druhých vidíme spíš nedostatky, namísto, abychom podpořili to, co je v nich (nás) třeba jen skryto nebo to momentálně není přítomné. Protože žena nemusí být pořád krásná, a muž pořád silný, aby byli v pořádku. Moc nám jako společnosti přeju, abychom uměli více oceňovat a méně soudit.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Jak odzbrojujeme své bojovníky

Jak odzbrojujeme své bojovníky

 

Včerejší sezení s klientkou mi přineslo zas další úhel pohledu na téma tlačení těla do určité vysněné váhy. Opět je třeba se podívat na to „jak to vnímá tělo“, což je jeden z mých oblíbených postupů, když chci porozumět dějům, které zdánlivě nedávají smysl, a mám zkušenost, že i pro klienty to většinou bývá srozumitelné vysvětlení.

Pokud tělo nabírá nebo odmítá pustit váhu, pak pro to má vždy dobrý důvod, o tom už jsem psala v mnoha článcích. Ten důvod je prostý: stresová fyziologie. A ne, nepředstavujte si jen uspěchaný životní styl, jde opravdu o COKOLIV, co pro tělo a psychiku není pohodové a je to nějakým způsobem ohrožující. Může to být emoční vypětí, dlouhodobá nejistota, přílišná rychlost a akčnost, ale i užívání léků, zásahy do těla, dietní režimy, tlak na změnu těla atd. atd. U typického klienta se schází celá řádka těchto faktorů a společně utváří psychicko-fyziologický stav, kdy je narušena rovnováha (rozuměj, nejde nám tu o vytvoření statického stavu, ale o takovou dynamiku, kdy tělo ještě zvládá výchylky bez úhony). Pokud je takovýto „nouzový“ stav v těle nastolen, pak tělo využívá různých strategií, aby se zachovalo, a to s co nejmenšími škodami. Evolucí osvědčená strategie je právě ukládání tukových rezerv. Ty mimo jiné „obalují“ toxiny všeho druhu, včetně těch, které vznikají při stresové reakci samotné. Je to tedy přirozený a správný mechanismus, kterým reagujeme na nepohodu, abychom ji ustáli co nejlépe.

Tělo se v té chvíli připravuje na možný „boj“, což samozřejmě nemusí být reálný boj, ale zkrátka nějaká nepříjemná situace, kdy musíme nasadit své síly. Netuší, že jste to možná vy sami, kdo uměle vytváříte stresové situace svým myšlením a podporováním nezdravých emocí. To už je mimo rozlišovací schopnost. Tělo „zbrojí“, je to váš bojovník, chránící vás proti nepřízni. A to i tehdy, kdy ho vy napadáte za to, že nesplňuje vaše představy – pro tělo je takovýto útok totéž jako dejme tomu útok dravé zvěře. Bude se chránit odstavením různých „nadbytečných“ funkcí, nasazením jiných funkcí na 100% – a TUKEM.

Pokud v takovou chvíli nasadíte režim za účelem hubnutí (omezení ve stravě nebo nadměrný pohyb), tak tělo jde O TO VÍCE do nouzového režimu, protože nejenže „cítí“ blízkost boje, ale ještě vnímá, že je ODZBROJOVÁNO, připravováno o své rezervy. Zásoby tuků se zpočátku začnou tenčit (tělo je patrně ochotno je pustit, abyste měli pro boj dost energie), ale tělo to dobře vnímá a zaujímá postupně strategii jinou – už nepouštět nic, pokud to aspoň trochu půjde. Cokoliv sníte, tak nespálit, ale uložit. I z mála udělat hodně. Proto můžete od jisté fáze jíst maličko a přesto přibírat či nehubnout. Tělo bojuje o zachování stability a vaše snahy odmítá. Vy ho, z jeho pohledu, nutíte „bojovat nahé“, odzbrojené, připravené o svůj arzenál. Netuší, že přesně to je váš záměr – připravit ho o tyto zásoby, protože si to vaše mysl usmyslela. Vnímá to jako problém, který je třeba napravit, a dělat přesný opak toho, co vy chcete. Je to pak boj vás dvou, mysli a těla.

 

Cesta ven? Jako vždy, návrat do klidové fyziologie. Návrat do pocitu bezpečí a pohody. Z hlediska těla to znamená vrátit se k pohybu, který tělo nestresuje (což v určitou fázi může být spíš důkladný odpočinek a navýšený spánek) a ke stravě, která vyživuje a doplňuje (což v určité fázi může znamenat i jídlo více kalorické, které byste v jiných fázích nepotřebovali). Přesvědčit tělo o tom, že už není třeba bojovat. To vyžaduje nejen zmíněné kroky v realitě, ale v prvé řadě změnu ve vašem vnitřním nastavení – opravdový klid, bez ohledu na to, zda tělo „splňuje“ či „nesplňuje“. Jen v tomto klidu zajistíte, že tělo nebude panikařit, měnit své funkce a najíždět na úsporný režim se zpomaleným metabolismem a ukládáním rezerv. Jen tělo zklidněné, vyživené, nasycené a opečované ve svých potřebách je tělo, které nemá potřebu se nadměrně chránit tukem. Ale pozor – pokud v minulosti často k oněm bojovým situacím docházelo, tak nezapomeňte na to, že i tělo má svou paměť. Bude se patrně dlouhodobě, možná celoživotně, mít tendenci chránit o něco více, než kdyby zkušenost v minulosti byla jiná (což se týká do nějaké míry i zkušeností rodových). My jsme ale těmi, kteří mají možnost tělo nově učit – zda je doba bojů či doba míru.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Chtít změnu ze srdce

Chtít změnu ze srdce

 

Většina lidí, která se ve svém životě pokouší o hlubší a trvalejší změnu, naráží na zajímavý fenomén – odpor ke změně. To se úplně stejně týká i změn v oblasti postojů k tělu a jídlu. A velmi silně se to týká změn pohledu na svoji váhu a vzhled, ale často také ochoty pustit přísnou kontrolu nad jídlem (což je někdy motivováno právě snahou upravit svoji fyzickou podobu, ale někdy i fyzickým zdravím nebo prostě „jen“ perfekcionismem).

Žena za mnou většinou přijde ve fázi, kdy už je unavená omezujícími dietami, „hlídáním se“ a stravovacími pravidly a rituály. Většinou už chápe, že tudy cesta nevede, že je to jen další kolečko pro křečka, do kterého se kdysi plná naděje na „úžasnou proměnu“ a následný „úžasný život“ nechala lapit. Většinou už cítí, že takzvaně mele z posledního a už prostě více nesvobody a sebetýrání nedá. Vždyť jde o dobrovolnou diktaturu! Touží po tom se mít ráda, přijmout se a být se sebou a svým tělem spokojená. Zároveň se ale pořád silně ozývá hlas, že to všechno ano, ale TAKÉ je FAKT potřeba to tělo změnit (případně že není možné tu superzdravou čistící stravu pustit atd., doplňte dle situace). Je tam tedy určitý vnitřní rozpor. A kdo nebo co ho působí?

No jasně, mysl, respektive ego, které mysli využívá. Co jiného 🙂 Srdce a duše si přejí jediné – prožívat lásku, přijetí a svobodu. Nezávisle na čemkoliv vnějším. Je to ostatně jejich přirozený stav, do kterého se pokaždé chtějí vrátit. Nechtějí po vás žádné změny, žádné hubnutí, žádné perfektní dodržování čehosi arbitrárního, žádnou dokonalost. Toto hlubinné přání je ale přehlušeno myslí, která si neumí představit, že by to šlo „jen tak“, aniž by se nejdříve něco změnilo, nebo aspoň něco stávajícího udrželo s vypětím všech sil. Mysl je nastavena k věčné nespokojenosti, nikdy nechce spočinout v bytí, v přítomném okamžiku. A tak nám vnucuje různé podmínky, které musíme splnit a které jsou ze své podstaty nesplnitelné či neudržitelné. Tím si zajišťuje trvalou nadvládu – vždy budeme po něčem lačni.

Mysl ale slouží jako nástroj a vyjadřovací prostředek zároveň té naší části, která si uvědomuje, že je potřebná změna našeho vnitřního nastavení. My si MYSLÍME, že se chceme uzdravit a že chceme žít život plný sebelásky a sebepřijetí. A na nějaké (nejhlubší) úrovni to skutečně i chceme! Tato myslící část je obvykle tou, která nás posílá na různé terapie, koučinky a semináře. Vždyť nám to i všichni okolo říkají, že je třeba se mít rád a přijmout se, je to všude v těch knihách a článcích…Navíc sami vidíme, že to nikam nevede, že je to bludný kruh. To vše chápeme. Ale mrška mysl (a její pán ego) tu má paralelně další plán – překazit nám to. Při každém úsilí o hlubokou proměnu nám našeptávat, že to přece takhle nejde. Jak bychom se mohli přijmout, když jsme takoví a makoví? Jak bychom se mohli mít rádi, když vypadáme TAKHLE? Vždyť o nás nikdo nebude stát, ani my sami o sebe nemůžeme přece stát. Jak bychom mohli jíst svobodně a intuitivně, když VÍME, že našemu tělu se nedá důvěřovat? To přece nejde. JEN TAK!

 

Většinou celkem brzy odkryjeme, že se uvnitř klienta odehrává zhruba takovýto souboj – nějaká hlubinná část (srdce/duše) touží po klidu, nějaká část si to i logicky uvědomuje a ví, že je potřeba to vzít za jiný konec a pracovat na sobě a svých vzorcích (mysl ve smyslu rozumového vyhodnocení situace) a nějaká jiná část takovouto změnu vůbec, ale vůbec nechce a hledá různé chytré argumenty, proč by to bylo nezodpovědné či nemožné či nesprávné atd. (mysl ve službách ega – naší falešné osobnosti). Zde je třeba udělat v tu chvíli pořádek. Rozeznat toto divadlo a jeho herce. Komunikovat s nimi a dávat jim pozornost ve smyslu uznání a přijetí, ale nikoliv pozornost ve smyslu ovládnutí jejich sděleními. Když tuto hru nahlédneme, přijde porozumění a konec zdánlivě nerozpletitelného klubka. Jeví se to složité, ale v zásadě není. A co skutečně pomůže, abychom se CHTĚLI doopravdy uzdravit či proměnit, a abychom pro to následně vytvořili co nejlepší podmínky? Chtít změnu ze srdce. Lépe řečeno – srdce už tu změnu dávno chce, ale my se na to potřebujeme silou našeho vědomí napojit. Přisát se na tuto nejhlubší touhu, která v nás je. Dát jí co nejvíce pozornosti a podpory a na oplátku se nechat podpořit a vyživit silou, která je zde přítomna. Je to nejspíše naše jediná šance na plné uzdravení, fyzické či psychické.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Summer Innanen: Diety jsou jako váš mizerný expřítel

Summer Innanen: Diety jsou jako váš mizerný expřítel

 

Příměr, že diety jsou jako váš expřítel, se kterým jste se dlouho nedokázali rozejít, ale pak se vám neuvěřitelně ulevilo, mi přijde nejen vtipný, ale hlavně velmi velmi trefný… Summer Innanen v dnešním přeloženém článku popisuje přesně paralely, které můžeme vysledovat. Není snadné opustit staré jistoty, i když nám v nich není dobře, i když nás třeba ničí…A je jedno, jestli jde o závislost na partnerovi-tyranovi nebo na snahách o hubnutí. V zásadě je to jen pocit, že to, co už známe a co by přece „mělo“ přinést štěstí, je tím, za čím bychom si měli jít. Aniž bychom se skutečně nacítili na to, co nám říká naše moudré já…

Nedávno jsem četla, že se nejistoty bojíme více než smrti.

Jinými slovy, pocit, že je něco mimo naši kontrolu a že nevíme přesně, co se s námi stane, je to nejděsivější, s čím se můžeme potkat.

To je přesně ten důvod, proč povolení otěží v oblasti jídla a vzdání se kontroly jsou jedněmi z nejtěžších věcí vůbec. Protože žijeme ve světě, kde panuje fóbie z tloušťky a dietní kultura, máme strach z toho, co se stane.

Nemáme žádný referenční bod pro to, jaký život bez držení diet a fixace na naše tělo bude, takže se spoléháme na všechny ty lži, kterým nás dietní kultura naučila: že sobě samým nemůžeme důvěřovat, že když přijmeme své tělo, bude nám bídně atd.

Pokoušíme se tu o zcela nový způsob žití a to znamená pořádnou porci strachu a nejistoty, se kterou se musíme vypořádat.

Přála bych si, abych měla křišťálovou kouli a mohla jsem vám říct, že všechno bude OK a ukáže se to být pro vás tím nejlepším.

Ale nemám. Takže pokud bojujete s onou nejistotou, pak bych vám ráda poskytla užitečnou metaforu, se kterou se dokážete ztotožnit. Zkuste se na to podívat takto: Diety jsou jako váš mizerný expřítel.

Všichni jsme měli někdy ve svém životě vztah s druhou osobou, která s námi zacházela strašně, ale nám se nedařilo nepřiplazit se pokaždé zpátky.

…nedokázali jsme jim přestat psát zprávy nebo se dívat na sociální sítě, co dělají.

…nepřetržitě jsme na ně mysleli.

…ztratili jsme tolik hodin úvahami o tom, co asi dělají nebo zda nám zavolají zpátky.

…dali jsme jim sto šancí se změnit, ale pokaždé následovaly ty samé sračky.

…mysleli jsme si, že možná děláme něco špatně a pokoušeli jsme se změnit.

 

Jakási jiskřička naděje nás stále táhla nazpět, protože „možná, jenom možná, to tentokrát bude jiné.“

 

A ačkoli byly chvíle, kdy jsme si pomysleli „tohle by mohlo jít“, dařilo se jim úžasným způsobem, abychom se pokaždé cítili jako odpad, který ponecháte v letním horku venku.

Bylo v nich něco, co nám dávalo určitý pocit jistoty, a proto pro nás bylo tak těžké to pustit, ačkoliv neustále zraňovali naše srdce.

Zní to povědomě? Diety jsou jako váš mizerný expřítel.

Nakonec se dostaneme do bodu, kdy už nejsme ochotni snést další jizvu na srdci. Víme, že jsou pro nás škodliví a nechceme dovolit už ani jedno zklamání.

Takže to ukončíme. Jednou provždy.

…naši přátelé se kolem nás semknou a připomenou nám, že si zasloužíme něco lepšího.

…odstraníme jejich profil na sociálních sítích z našeho feedu.

…odstraníme ze své domácnosti vše, co nám je připomíná.

…vymažeme jejich číslo z telefonu.

…když cítíme nutkání jim zavolat, tak se obrátíme na své přátele.

 

A možná to pekelně bolí, ale nakonec je to TAK SKVĚLÝ POCIT. Uvědomíme si, že jsme se zbavili obrovského emocionálního břemene.

Uvědomíme si, že nám nikdy nemohli dát lásku, kterou si zasloužíme.

Ačkoliv to rozhodnutí bylo doprovázené pochybnostmi, slzami a emocemi, víme, že je to to nejlepší, co jsme pro sebe mohli udělat.

Konečně se cítíme svobodní.

Diety jsou jako váš mizerný expřítel.

Je čas to ukončit. Jednou provždy.

…smažte všechno, co vám připomíná diety, z vašeho feedu.

…odstraňte všechno, co vám připomíná diety, z vaší domácnosti.

…řekněte si o podporu, když cítíte pokušení zkusit to znovu.

…sledujte osobnosti, které jsou vstřícné vůči tělu, a mohou vám připomínat, proč jste se rozhodli správně.

…vězte, že v tom nejste sami.

 

Když z tohoto odejdete, osvobodíte se.

Bude vám O TOLIK lépe.

Nepotřebujete ve svém životě tyhle sračky. Jsou toxické a musí jít pryč.

Představte si, co vše by bylo možné, kdybyste nemuseli nést toto břemeno?

Co byste získali? Představte si to. Držte si tuto vizi přímo před sebou a nechte se jí vést.

Protože vaše budoucnost bude o tolik lepší.

Tak jako to bylo, když jste to konečně ukončili se svým mizerným expřítelem.

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/dieting-bad-ex/

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Hypersenzitivita – vstupní brána k potížím s jídlem a tělem?

Hypersenzitivita  – vstupní brána k potížím s jídlem a tělem?

 

Když mne kamarádka a bývalá klientka Bára, zakladatelka webu Hypersenzitivita, požádala o sepsání článku pro svůj blog, přemýšlela jsem, jak toto téma vztáhnout k tomu, čím se primárně zabývám já, tedy psychologií našeho vztahu k jídlu a tělu. O hypersenzitivitě jako takové už bylo sepsáno mnoho knih a článků (ačkoliv stále ne tolik, aby se jednalo o plně respektované a rozšířené téma, zdá se mi), nechci tedy jen přidat něco k této hromadě. Chci se aspoň krátce zamyslet nad tím, zda a proč má hypersenzitivní člověk (zejména žena) větší sklon k tomu trpět různými formami negativního postoje k jídlu a tělu.

 

Hypersenzitivní žena je přecitlivělá, v plném rozsahu tohoto slova. Nejde o nějakou hloupou generalizaci nebo eufemismus. Tuto výraznější formu citlivosti už je dnes možno diagnostikovat pomocí různých testů, což má na jednu stranu negativum, že získáme „nálepku“, jíž se můžeme nechat zbytečně limitovat a nadměrně se s ní začneme identifikovat. Zároveň nám takové označení souboru našich zkušeností může pomoci blíže porozumět tomu, co se v nás děje a můžeme díky tomu se situacemi v životě lépe zacházet. Takže jde vlastně o další krok v našem sebepoznávacím procesu, kdy lépe chápeme, co nám dělá dobře a co ne. A to učím všechny ženy bez rozdílu.

 

S přecitlivělostí se nežije úplně snadno ve společnosti, která je posunutá spíše k druhému extrému – necitlivosti. Ať už jde o necitlivost k vlastnímu nitru (kolik lidí se poctivě věnuje napojení se na své nitro každý den?), k druhým lidem, ke zvířatům, k životnímu prostředí atd. Z tohoto hlediska jsou hypersenzitivní osoby už z definice ohrožený druh. Nejsou zrovna ideálně uzpůsobeni k životu v přelidněné, hlučné moderní civilizaci plné vysokého toku obrazových i slovních informací, nepřirozeně silných smyslových vjemů a neharmonických emočních energií v jednotlivých lidech i celém kolektivu. Toto samo o sobě znamená zvýšené riziko stresových reakcí v těle a s nimi související větší psychické lability. Může být snížený pocit bezpečí a důvěry ve svět (zvláště, pokud měla hypersenzitivní žena necitlivou rodinnou výchovu nebo prostředí ve škole). Často si tito lidé už v raném dětství začnou vytvářet výrazné obranné mechanismy, aby byli méně zasahováni – to mohou být různé formy nutkavého chování (třeba i úzkostlivá čistotnost či přejídání) nebo vzdálení se z těla do mysli (mnohdy mají tito lidé poměrně vysokou inteligenci a tak se schovají do světa vědy, techniky, spirituality nebo umění). Objevuje se zvýšená potřeba kontroly, související s oním nižším pocitem bezpečí a důvěry. Je to touha udělat svět aspoň trochu srozumitelnějším a předvídatelnějším místem.

 

Velká citlivost vůči okolí se u dítěte projevuje tak, že je zasahováno necitlivými poznámkami a projevy chování od rodiny, kamarádů, spolužáků či učitelů, více než některé jiné děti. Prožívají každou emoci niterně až dramaticky. To vede zpravidla k posílení „krunýře“, stažení se do vlastního světa, popřípadě ke snaze různé nedostatky kompenzovat, třeba dobrými známkami nebo přizpůsobením se partě. Pokud jde o mladou dívku, často se cítí nedostatečná kvůli vzhledu či váze, a tak nezřídka v pubertě nebo už dříve nastoupí cestu diet, cvičení a vylepšování svého zevnějšku. Právě toto období je náchylné i na poruchy příjmu potravy typu bulimie či mentální anorexie. Dívka se většinou cítí nikým nepochopená a odlišná (často jí vyšší vnímavost přináší i jiné zájmy než mají vrstevníci nebo různé mimosmyslové schopnosti či naladění na duchovní svět). S tím se pojí pocit nepřijetí a nemilovanosti. Hypersenzitivní lidé jsou pro okolí často obtížně pochopitelní a mohou vzbuzovat i nevoli – to je dáváno najevo poznámkami typu „ty všechno moc prožíváš/řešíš“, „tobě všecko vadí“, „už jsi zase nemocná“ atd. Asi není třeba dodávat, že přecitlivělí lidé častěji trpí psychosomatickými potížemi, kdy se jejich stresové hladiny vychylují i při malých podnětech. Silné nezpracované emoce se ukládají v těle. Na okolí mohou působit jako simulanti nebo slaboši.

 

Nutno říct, že jedním z obranných mechanismů hypersenzitivního člověka je ona již zmíněná potřeba se nějak „vylepšit“, jakoby dorovnat to, v čem podle nich selhávají (a něco se vždy najde bez ohledu na objektivní skutečnost). To je u kořene perfekcionismu, který má rozmanité projevy – může to být snaha mít dokonalou tvář a postavu, jíst podle přesně daných pravidel stoprocentně zdravou stravu, dosahovat výborných výsledků ve studiu a později v kariéře, být perfektní partnerka a matka podle soudobých měřítek, dokonce i být dostatečně uvědomělá a duchovně vyspělá. Je svým způsobem jedno, jakou oblast života si perfekcionismus najde jako svůj úkryt – podstatné je, že někde najde své pole působnosti, a mnohdy se tam velmi šikovně skrývá, než ho odhalíme…

 

Dalo by se pokračovat déle a zevrubněji (ano, zevrubnost a smysl pro detail patří k vlastnostem hypersenzitivních osob, takže je vám asi jasné, že do této kategorie spadám i já), ale podstatné je, že citliví lidé mají zvýšené riziko, že se u nich objeví (také třeba) potíže s jídlem a tělem. Není ale třeba se kvůli tomu cítit jako oběť osudu – ostatně jde jen o riziko, které se nemusí realizovat, a pokud ano, dá se s tím samozřejmě pracovat. Myslím, že prvním krokem je právě rozeznat, že jsme úplně v pořádku takoví, jací jsme –  že jen máme určitá specifika, která se pojí s hypersenzitivitou. Ta je třeba respektovat a nevystavovat se zbytečně příliš silným stresujícím podnětům, pokud to můžeme ovlivnit, a pokud jim jsme z nějakého důvodu vystaveni, tak umět jejich dopad minimalizovat a dát dostatek významu následné péči o sebe. Budeme nejspíš potřebovat o trochu více času a prostoru pro sebe než lidé s „hroší kůží“. Na některá místa či do některých aktivit prostě s ohledem na sebe nepůjdeme nebo jen obezřetně. Budeme se muset důsledněji starat o své zdraví a psychickou pohodu (např. skrze stravu a pohyb), aniž bychom šli do druhého extrému posedlosti stravou či pohybem. Budeme se muset naučit postupně pouštět kontrolu a uvolňovat svůj perfekcionismus. Můžeme hledat i různé cesty, jak se zocelit a posílit, aniž bychom šli násilně přes své hranice. Hypersenzitivita zkrátka je tanec na hraně – jak žít beze strachu a naplno a zároveň ohleduplně ke své jemnější dispozici. Přeju všem, kdo se s ní potýkají, aby s ní přestali bojovat nebo se kvůli ní cítili jako oběť, ale aby se s ní dobře seznámili, spřátelili a naučili se ctít i zmírňovat její omezení a naopak využívat její dary. Protože ty mohou být veliké.

Mrkněte i na další články na webu Hypersenzitivita a pokud se vám líbí, podpořte Báru také na facebookové stránce jejího projektu.

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

 

Isabel Foxen Duke je prostě geniální, a tento článek považuju (ano, opět…) za zcela klíčový, pokud jde o téma váhy. Někde v nás je skutečně hluboce zarytá představa (posilovaná tvrzeními tzv. odborníků, včetně uznávaných lékařů), že existuje jakési zdravé (a tedy přijatelné) váhové rozmezí, do kterého bychom se všichni měli vejít, a jež je určeno toliko naší výškou. Jde o koncept nesmírně zastaralý a omezený, který se přesto jako klíšte drží v našich myslích a bohužel i v ordinacích, pracovnách výživových poradců, fitness centrech atd. Naštěstí už pomalu začíná pronikat do povědomí odborníků i širší veřejnosti – doufejme, že časem i do našich luhů a hájů…

 

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

Nedávno jsem ke svému kolegovi jen tak mimochodem udělala poznámku… něco na způsob „BMI je hovadina.“

 

Lehce otcovsky, tak jak to umí jen postarší muž z oblasti profesionálního zdravotnictví, mi odpověděl: „Byl bych opatrný s takovými obecnými tvrzeními…neznáte všechny způsoby, jimiž je BMI používáno…“ Okamžitě jsem své tvrzení začala znovu analyzovat.

 

Jsem schopna se plně ve všech případech postavit za obecné tvrzení, že „BMI je hovadina“?

A co tehdy, když posuzujeme zdraví hladovějících dětí v Africe?

A co tehdy, když posuzujeme zdraví různých demografických skupin v populaci?

 

Hluboce jsem o tom přemýšlela…

 

A mojí odpovědí bylo rezolutní ANO. Neboť koncept BMI je založen na předpokladu, že existuje specifické váhové rozmezí, které je zdravé pro každého, a tedy že všechna lidská těla jsou v zásadě stejná. Předpokládá, že se lidé nijak neliší od iphonů 6 – že mé tělo při výšce 170 cm by mělo vypadat zhruba stejně jako tvé tělo při výšce 170 cm – a tedy že naše zdraví je možné efektivně posuzovat na základě toho, jak vycházíme z porovnání s obecným „průměrem“ populace, spíše než na základě toho, jak vycházíme z porovnání s naším vlastním přirozeným individuálním váhovým rozmezím, tzv. setpointem. Koncept BMI ve všech případech selhává, díky tomu, že odmítá z definice existenci tělesné rozmanitosti.

 

(a umím si vymyslet podstatně efektivnější způsoby, jak posoudit, zda někdo umírá hlady, ale to by byl jiný e-mail, který si nechám na jindy.)

 

Ti z vás, kdo jsou v mém newsletteru noví, se mohou divit, proč se tímto zabývám? Co to má společného s vašimi trápeními v oblasti jídla, přejídání či emocionálního jedení?

 

Má to společného mnoho.

 

Neboť většina žen vstupuje do cyklu diet a přejídání s předpokladem, že existuje nějaká váha, kterou by měly mít a jež je jiná, než jejich současná, na základě těchto populačních průměrů, spíše než na základě toho, kde jejich vlastní unikátní a individuální těla mají sklon přirozeně být, když se o sebe dobře starají.

 

Každý emocionální jedlík, přejídač či obecně každý člověk na této planetě, který blázní kvůli jídlu, se stal někým takovým proto, že začal bláznit kolem jídla ve snaze zmanipulovat svou velikost těla za použití síly a kontroly. Aby bylo jasno, nestali se jimi proto, že by se kvůli svému zdraví snažili jíst více zeleniny, ale proto, že se pokusili doslova zapadnout do fyzické formy předurčené společností, která si myslí, že bychom všichni měli být vzhledově stejní: štíhlí. A to štíhlí v relativně úzkém rozmezí.

 

Dokud jako společnost nezačneme přijímat fakt, že tělesná rozmanitost existuje – tedy že nejsme iphoni 6, kteří by měli všichni vypadat přesně stejně – budou dysfunkční způsoby chování kolem jídla, které jsou restriktivní a zároveň rebelující, přetrvávat nadále. Tečka.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/how-bmi-affects-emotional-eating-2/

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

 

Na téma oblečení s klientkami narážíme velmi často – veliká touha vejít se do starého oblečení, moci si pořídit „jakékoliv“ oblečení v obchodě, cítit se v oblečení dobře a přitažlivě…Summer Innanen se ve svém článku dotýká onoho prvně zmíněného, tedy lpění na tom držet si dávno nepadnoucí oblečení, ve víře, že jednoho dne se do něj opět nasoukáme. Ačkoliv to možná zní jako dobrý motivátor pro hubnutí, opak je pravdou. A rozhodně to nepřispívá k léčení našeho vztahu k tělu či jídlu. Naopak – čím více se kvůli oblečení stresujeme, tím více upevňujeme negativní myšlenky o svém těle a paralelně s tím nezdravé postoje k jídlu a pohybu.

 

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

 

Víte, jaké oblečení mám na mysli. To, které leží v naší skříni a už nám nesedí, ale my si ho necháváme, v naději, že nám zase bude…

 

…pokud začneme cvičit.

…až jednou uzdravíme svůj vztah k jídlu.

…jakmile se přestaneme přejídat.

 

Je přirozené, že se do něj chceme znovu vejít. Zbavit se oblečení, které nám už nepadne, s sebou může přinést celou smršť emocí.

 

Ale je třeba být k sobě SKUTEČNĚ upřímní ohledně toho, jak se kvůli němu cítíme.

 

Přejete si kvůli němu být hubenější?

Připomíná vám vaši touhu mít jiné tělo?

Vytváří pocity viny nebo tlaku kolem jídla či pohybu?

 

Ve své knize „Body Image Remix“ píšu o důležitosti zbavení se oblečení (a o souvisejících potížích), které vám už nesedí, za účelem zlepšení vztahu k tělu…

 

„Přestala jsem se svým nekončícím držením diet a cvičením, a začala jsem pracovat na dosažení míru ve vztahu ke svému tělu. Trochu jsem přibrala od té doby, co jsem se začala stravovat jako dospělá ženská, což mělo za následek, že mi žádné z mého oblečení nesedělo. Nadále jsem se ho držela v naději, že se zase vrátím ke svému hubenému já, ale proces probírání se mým šatníkem mi akorát způsoboval hysterické záchvaty a nutil mne vracet se k mým nezdravým a obsesivním návykům.“

 

Poznáváte se v tom?

 

Můj návrh je se jej zbavit nebo jej přinejmenším odstranit z dohledu.

 

Ponechávat si menší oblečení v „naději“, že se do něj opět vejdeme, pouze nadále upevňuje přesvědčení, že vaše tělo není dost dobré takové, jaké je.

 

Také to upevňuje myšlenku, že je hubnutí na obzoru (což může zbrzdit uzdravení vztahu k tělu a jídlu).

 

PROCIŤTE jakékoliv pocity, jež se kolem toho objeví. Proces truchlení je nezbytným krokem k osvobození se od tlaku zhubnout.

 

Musíme dát stopku všemu, co nás nutí cítit se nedostatečně takoví, jací jsme.

 

Je dostatečně náročné žít v kultuře, která to v nás posiluje.

 

Nepotřebujeme, aby to dělaly i naše šatníky.

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/clothes-body-image/

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

 

Dnešní překlad od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke navazuje tak trochu na minulý článek této autorky, lépe řečeno jej dále rozšiřuje o doplňuje. Téma provázanosti váhy a zdraví vidím jako velmi důležité, neboť zde panuje velké množství nesmyslných a z vědeckého hlediska zastaralých mýtů. Podobně jako Isabel považuju za klíčové věnovat se zdraví podporujícím aktivitám bez ohledu na váhu. Opačný přístup zkrátka nefunguje a působí pravý opak – zhoršení zdraví a mnohdy i nárůst váhy, tedy přesný opak toho, o co usilujeme…

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

Zatímco dietní kultura nám tvrdí, že snaha o hubnutí je nejefektivnějším způsobem, jak se stát „zdravými“, většina klinických výzkumů nám ukazuje, že diety – tedy vynucené pokusy o zhubnutí – takřka nikdy nevydrží dlouhodobě, po čase se stávají hlavními příčinami nutkavého jedení, emocionálního jedení a nárůstu váhy, a jsou primárním rizikovým faktorem pro narušený příjem potravy a posedlost jídlem.

 

Jinými slovy, to, o čem nám všem tvrdí, že se díky tomu staneme zdravějšími (tedy snaha být štíhlými), nás ve skutečnosti pravděpodobně činí z dlouhodobého hlediska více nemocnými (a často i tlustějšími).

 

Tato informace pro nás znamená, že abychom se úspěšně vyléčili z nutkavého jedení (a jakýchkoliv jiných „potíží s jídlem“), je obvykle třeba pozměnit naše strategie „zdraví“ tak, aby v nich nebyly obsažené vynucené pokusy o zhubnutí – neboť je zcela jasné, že tyto pokusy vedou dlouhodobě ke zhoršenému zdraví – a abychom se místo toho pokusili o zdravý životní styl s postojem váhové neutrality.

 

Naštěstí existuje milion způsobů, jak se starat o „zdraví“ – mimo paradigma kontroly váhy, které nefunguje v podstatě pro nikoho.

 

Co třeba jíst více ovoce a zeleniny?

Nebo si srovnat hladinu cukru v krvi?

Pohybovat se, kdykoliv to jde?

Zvládat svůj stres?

Více spát?

Reagovat na svoje signály hladu?

Věnovat se svému duchovnímu životu?

 

…aniž bychom očekávali (či vyžadovali) jako výsledek změnu naší velikosti.

 

Je možné, že zhubnete, když se budete věnovat různým činnostem, které podporují zdraví s postojem váhové neutrality?

 

Jistě, je to možné…ale stane se to pouze tehdy, pokud vaše tělo skutečně chce zhubnout, lépe řečeno, pokud se vaše tělo momentálně nachází nad svým unikátním, individuálním váhovým setpointem (pozn. překl. váhové rozmezí, na kterém se tělo snaží udržet).

 

Váha je komplikovaná záležitost, a v protikladu k falešným slibům dietního průmyslu, není z dlouhodobého hlediska plně pod naší kontrolou. (…)

 

S ohledem na vše výše řečeno, pokud je vaším cílem věnovat se zdraví podporujícím aktivitám bez ohledu na výslednou váhu, je mnohem pravděpodobnější, že se jim budete věnovat pravidelně, zůstanete vytrvalými, a je méně pravděpodobné, že budete rebelovat, jíst z emocionálních důvodů nebo trpět obsesivními a kritickými myšlenkami o jídle a svém těle.

 

Jinými slovy, lidé s nejlepšími dlouhodobými zdravotními výsledky (a úspěšnou léčbu narušeného příjmu potravy včetně nutkavého jedení), jsou ti, kteří dokáží ve své mysli oddělit snahu zlepšit své „zdraví“ od snahy „kontrolovat váhu“.

 

Samozřejmě, samotná snaha o dosažení „zdraví“ se může pro některé stát obsesivní – či „nezdravou“ – což je také důvod, proč velmi doporučuju do naší celkové představy o „zdraví“ začlenit „duševní zdraví“, abychom nezapomněli pečovat o svou mysl a srdce v rámci naší snahy o celkové „zdraví“.

 

V konečném důsledku je pro většinu těch, kteří se chtějí uzdravit z nutkavého jedení, narušeného příjmu potravy atd., tím nejtěžším skutečně praktikovat oddělení váhy a zdraví, poctivě a upřímně, v každodenním životě. Zkoumání našich vlastních autentických „hodnot v oblasti zdraví“, bez ohledu na zničující výkřiky dietního průmyslu „zhubni!zhubni!“, je pro většinu nekončícím procesem – takovým, který zpravidla vyžaduje velké množství soucitu k sobě a důvěry v sebe.

 

V protikladu k některým častým omylům ohledně ne-dietního postoje, nám ne-dietní postoj neříká „nikdy nejez zeleninu“ nebo „nikdy nechoď cvičit“; místo toho nás ne-dietní postoj žádá, abychom zkoumali proč jíme zeleninu a chodíme cvičit, a postavili se instinktu kontrolovat své tělo, abychom o sebe mohli pečovat s váhovou neutralitou.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/expectation-of-weight-loss-leads-to-binge-eating/

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Tlak na vyřešení problému? Horší než problém samotný

Tlak na vyřešení problému? Horší než problém samotný

 

Nedávno jsem poslouchala nahrávku s mým učitelem Marcem Davidem (zakladatelem Institutu pro psychologii výživy) a zmínil tam zajímavou myšlenku, že snaha zbavit se problému, který u sebe vnímáme, působí větší problémy než problém samotný. Konkrétně tam šlo o příběh ženy, která si přeje zhubnout, zlepšit vztah ke svému tělu a přestat se přejídat. Což jsou všechno samy o sobě záležitosti, které můžeme vnímat jako náročná témata. Tu ženu určitě trápí to, že je její váha pro ni nepřirozeně vysoká, že své tělo nenávidí a že se čas od času kvůli těmto emočním stavům přejídá a není jí pak dobře. Jistě je správně, že se snaží přijít na způsob, jak těmto svým trápením přijít na kloub, aby byla zdravá jak její váha, tak vztah k tělu a způsob stravování. Dalo by se říct: skvělé, že na sobě tak pracuje!

 

Dnešní doba je celá taková – snaha zlepšovat se, zdokonalovat se, řešit to, co je k řešení, a taky to „vyřešit“. Vzhlížíme k těm, kteří se ve své situaci neplácají a vezmou ji do svých rukou, kteří překonávají překážky a jsou strůjci svého osudu. A pak je tu druhá strana mince, která bývá (už méně než dříve, ale ještě stále) poněkud přehlížena – přijetí stávající situace. S čímž je spojeno i uvolnění se do oné situace, možná i jisté zpomalení. Ty první kvality jsou velmi jangové/mužské: přijít na to, vymyslet to, vyřešit to, zabojovat, dokázat, překonat, zvítězit! Ty druhé (více jinové/ženské), jsou ale zcela STEJNĚ DŮLEŽITÉ pro náš celkový stav – přijmout, nebojovat, uvolnit se, zklidnit se, zpomalit. Jsou okamžiky, kdy je více zapotřebí prvního a jsou okamžiky, kdy je více zapotřebí druhého – co to znamená v praxi třeba v oblasti jídla, jsem popsala v tomto článku.

 

Ale čím dál více si uvědomuju, že toto je opravdu základ v jakékoliv životní situaci, i v té „negativní“, ze které se chceme nějak vyvázat, protože nám v ní není dobře a možná nám skutečně objektivně neprospívá: vyrovnávat tyto protichůdné kvality, tedy dát stejný důraz jangovým jako jinovým, a vnímat skrze svoji intuici, kdy je nám třeba které z nich. Připomíná mi to klientku, která byla velmi pokročilá ve své duchovní a osobně-rozvojové cestě a velmi ji trápilo, že se stále dost nemá ráda a stále se dost nepřijímá. Přitom byla i v této oblasti „napřed“ oproti jiným. Ale i tak na sebe vytvářela tlak, na jakési „stoprocentní sebepřijetí“ či „stoprocentní sebelásku“. Nic takového ale neexistuje, a pokud ano, jedná se už o stav totálního sjednocení s Bytím, který je nemnohým k dispozici trvale. Takže, pro nás ostatní, kteří jsme stále „na cestě“…

 

Je v pořádku svůj problém (tedy místo, které nás tlačí) identifikovat, porozumět, hledat způsob, jak s tím pracovat a cítit se lépe. Je důležité umět používat své nástroje a nevzdávat se. Jít pořád dál a dál a ve chvílích „porážky“ povolat svého vnitřního dospělého, vnitřního muže či vnitřního bojovníka. Toho, ve kterém plane oheň. Pomůže nám tehdy, kdy klesáme na duchu a nastupujeme do sebedestrukce. Je ale stejně důležité přestat vytvářet energii boje, byť je cíl sebevíc „správný“. Netlačit na „vyřešení“ problému, ať je sebevíc nekomfortní. Nechtít nic urychlit a zjednodušit. A také nechtít to vše vymyslet hlavou, za každou cenu, podle našeho plánu. Pokud jde o léčení hlubších zranění (na úrovni duše či těla), pomáhá často v prvé řadě trpělivost, odevzdání se vyššímu plánu a přijetí dané skutečnosti bez hodnocení. Namísto ohně povolat vodu s jejím plynutím. Významně to ulehčí (a v konečném důsledku mnohdy i urychlí – paradoxně) celý proces uzdravení.

 

Ještě jsem neměla jediného klienta, kterého by jeho netrpělivost a velké lpění na výsledku někam posunulo rychleji. Naopak, mnohdy je to velmi významnou brzdou, bez jejíhož odstranění výsledek není dosažen VŮBEC. Jak se říká „Člověk míní, Pánbůh mění“, a ať už jsme křesťané či nikoliv, pravdou zůstává, že čím více důvěřujeme Životu a Procesu, tím lépe se nám žije (a mění to, co je měnit třeba).

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.