test

Pohádka o silném princi a krásné princezně

Pohádka o silném princi a krásné princezně

 

Dnes to bude spíš takové provokativní zamyšlení, které mi přišlo před pár dny, když jsem si uvědomila, jak silně na nás působí archetypální představy o ženách a mužích. Dovolím si tedy malý exkurz do mého původního vzdělání, což je kulturní antropologie. Někde v nás jsou odmalička zakořeněny představy, jaká bych měla být já, „správná žena“, či já, „správný muž“. Odráží to naše společnost a média – všudypřítomné vizuální ztvárnění žen a mužů ve filmech a reklamách, texty písní, ale i příběhy v románech atd. Výchovou v dané kultuře se tedy do nás tyto informace otiskují a formují naše dospívání v ženy a muže. A samozřejmě se můžeme bavit i o (epi)genetickém přenosu nebo kolektivním nevědomí, kdy stovky generací tyto archetypy předávaly svým potomkům. Zkrátka, nemůžeme se tomu vyhnout a tak nemá smysl se za to vinit. Je to v nás „zažrané“.

 

O čem vlastně mluvím? O archetypu silného prince (muže) a krásné princezny (ženy). Stále v nás přetrvává podvědomá informace, že žena by sice měla být to a ono (což se neustále proměňuje s dobou), ale HLAVNĚ (a to odolává všem ideologiím), aby byla krásná. Jinými slovy: přitažlivá, žádoucí, okouzlující. Kritéria krásy jsou velmi proměnlivá, ale požadavek na krásu neměnný. Můžeme za tím vidět prostou biologii – bez krásy by žena mohla zůstat bez muže, vábeného primárně ženskou krásou, a tak by nepokračoval rod. A tak si už ty nejmenší holčičky hrají s líčidly, vyhledávají růžové sukýnky a hrají si na svatby, ani jim to nikdo nemusí nutit (a ano, jsou výjimky). Muži zase cítí vnitřní tlak, že by měli být silní – ať už fyzicky, sociálně, emočně, finančně, mentálně. Primární je výkon – být v něčem dobrý, schopný, něco dokázat, prosadit se, porazit soupeře. Vždyť bez této prokázané síly by mohli zůstat bez ženy, a jak by se zachovaly jejich geny? A tak se už chlapečci potýkají navzájem v bitkách, dělají závody a šplhají na stromy. Zdálo by se, že s tím nic nenaděláme, je to v nás přítomné biologicky a kulturou tisíckrát potvrzené a posílené.

 

Přesto se zamýšlím, zda v dnešní době, kdy se tolik odchylujeme od tradic, pevných světonázorů a stereotypů, nedojde nakonec k určité kultivaci těchto základních vzorců. A zda to nebude dobře. Protože vidím tolik žen, které se staly otrokyněmi kultu krásy, i tolik mužů, kteří se snaží zakrýt jakoukoliv pociťovanou slabost tvrdostí a znecitlivěním. Vidím hodně pečlivě udržovaných fasád na obou stranách – i spoustu bolesti z pocitu nedostatečnosti. Mám za to, že si naše lidská evoluce žádá, abychom (možná znovu) vnesli vědomí do těchto archetypů, které se staly spíš karikaturami a nástroji našeho vnitřního oslabení a utrpení. To neznamená, že krása žen a síla mužů už budou jen prázdnými pojmy, které patří do starého železa.

 

Znamená to, že je můžeme vnímat jinak. V jejich hloubce a plném významu, namísto soustředění se na to, jak se jeví na povrchu. Není možné, aby každá žena byla obdařena krásou odpovídající aktuálnímu kulturnímu a dobovému standardu, a pokud se o to snaží, je to svým způsobem šílenství. Co je ale na ženě doopravdy onou krásou? Je to její ženství. Její živoucnost, proměnlivost, uvolněnost, láska, laskavost…ty tisíce vlastností, které jsou zrcadlem jejího ženství a zevnitř utvářejí její krásu, která prostupuje navenek! Pokud toto, co je přirozené a přítomné v každé ženě, začneme podporovat, a toto oceňovat a vyzdvihovat, bude se moci každá žena cítit krásnou. Protože bude. A tím přestane ponižovat své tělo a zbavovat se tak své síly. Stejně tak není možné, aby každý muž měl nadprůměrnou výplatu, byl fyzicky zdatný či na vrcholu společenského žebříčku – přesto, má se cítit proto jako ubožák? Zapomněli jsme vidět sílu v muži, který má srdce na pravém místě a pomáhá své komunitě, i když má třeba skromný plat. Nebo v muži, který je oddaný své rodině i svému životnímu poslání, i když zrovna neoplývá šikovností. Je na nás, abychom v mužích podporovali přirozené mužské vlastnosti jako je zaměření na cíl, morální integritu či srdečnost, a přestali po nich chtít, aby byli za každou cenu svalovci či byznysmeny.

Možná je také důležité, abychom uměli vidět krásu i v ženě, která (zrovna) není krásná podle našich měřítek, a sílu v muži, který je (zrovna) v něčem slabý. Možná je to kolikrát víc o našem navyklém kritickém myšlení, kdy na sobě i druhých vidíme spíš nedostatky, namísto, abychom podpořili to, co je v nich (nás) třeba jen skryto nebo to momentálně není přítomné. Protože žena nemusí být pořád krásná, a muž pořád silný, aby byli v pořádku. Moc nám jako společnosti přeju, abychom uměli více oceňovat a méně soudit.

 

 

Je sebepřijetí alibi pro nedostatek péče o svůj vzhled?

Je sebepřijetí alibi pro nedostatek péče o svůj vzhled?

 

Nedávno mi byl při jednom přátelském rozhovoru přinesen zajímavý podnět, že sebeláska a sebepřijetí mohou v extrému ženu přivést k tomu, že je se sebou natolik spokojená, že přestane dbát o to, aby pečovala o svou krásu a přitahovala svého muže. Že se ono „přijímám se taková, jaká jsem“ stane jakýmsi alibi a že je tedy dobré ponechat si určitou zdravou míru nespokojenosti se sebou, abychom byly coby ženy motivovány k tomu o sebe náležitě pečovat a třeba některé nedostatky vylepšit. Rozumím myšlenkovému procesu, který za tím je, a věřím, že jsou i jiní muži (neboť podnět přišel od muže), kteří se mohou trochu zaleknout, když se jejich žena začne „přijímat“. Zkusím dnes objasnit svůj pohled na toto téma, které mi přijde důležité a nad kterým jsem dosud takto neuvažovala.

Žena, která je ve stavu ne-lásky a ne-přijetí sebe sama a své fyzické formy se obvykle snaží své vnímané nedostatky maskovat a vylepšovat, a proto se dostane do známého kolotoče diet, nadměrného cvičení, přehnaného důrazu na perfektní líčení a oblečení, ve svém extrému i nepotřebných zásahů plastické chirurgie apod. Neboť ženy často svoji lidskou a ženskou hodnotu odvozují od toho, zda jsou „v pořádku“, pokud jde o vzhled. Je do nich od malička z různých stran vštěpováno, že holčičky mají být upravené a hezké, a později atraktivní a svůdné. Pokud na tomto poli selhávají, přichází často velké a někdy letité psychické propady a více nebo méně vyhrocené potíže s jídlem a vnímáním těla. Samozřejmě je možná i varianta, kdy se žena cítí natolik nehodnotná, že upadne do rezignace a deprese, a přestane o sebe dbát úplně, ale myslím, že tento scénář je mnohem méně obvyklý. Podstatně obvyklejší je druhý extrém, tedy perfekcionismus a vysoké nároky na sebe, včetně kompenzace i na jiných polích, např. v kariéře.

Začne-li žena „praktikovat“ sebelásku a zvyšuje míru svého sebepřijetí, stane se časem to, že se začne uvolňovat z těchto okovů tvrdosti a přísnosti vůči sobě. Přestane po sobě vyžadovat, aby měla bezchybnou postavu a váhu, dokáže vyjít ven i nenalíčená, začne nosit třeba pohodlnější oblečení (i za cenu, že ji nebude stahovat do „sexy tvarů“), přestane řešit, zda jí někde nepřibyla vráska, nebo „špek“, nebo pupínek, nebo šedina. Stane se celkově pohodovější, vyrovnanější a láskyplnější vůči sobě a tím nutně i vůči okolí. Díky tomu z ní začne vyzařovat příjemná pozitivní energie, která je typická pro to, čemu říkáme „ženství“. Může být méně dokonalá dle soudobých standardů krásy, a přesto šťavnatější, zajímavější a oživenejší, tedy ve výsledku i pro muže přitažlivější.

Může se stát to, že se o svůj vzhled přestane starat úplně? Že začne ve společnosti a před svým partnerem chodit zásadně s neumytými vlasy, ve vytahaných teplákách a radostně přibere dvacet kilo, protože „je přece ok i tak“? Já si to nemyslím a v praxi nic takového nepozoruju. Naopak. Kdo sleduje moje příspěvky, už ví, že pokud se dostaneme ze stresu do uvolnění, nastane velmi často metabolické posílení, které způsobí úbytek váhy – ten je tedy při opravdové sebelásce a sebepřijetí relativně častým jevem. A i pokud nenastane, žena najednou začne své tělo „nosit“ jinak, a její váha není překážkou její přitažlivosti – minimálně, pokud si najde muže, který dává přednost ženám, které je, jak se říká „za co chytit“ (a takových mužů vždy bylo a bude dostatek). Také se začne obvykle dít to, že o sebe začne žena pečovat více, nebo možná lepe řečeno VĚDOMĚJI A RADOSTNĚJI. Ne proto, že cítí tlak od muže nebo od společnosti, ne proto, že je pořád ještě se sebou nespokojená, ale protože sama CHCE oslavit své tělo, své ženství a svou přirozenou krásu. Už nemaskuje zoufale a obsesivně své „chyby“, aby byla ok. Už se o své tělo a tvář stará proto, že ví, že má svou vrozenou hodnotu – jako lidská bytost, ale i jako žena z masa a kostí. Začne cítit ke svému tělu něžnou lásku a hluboký respekt. A tak jako chce mít pěkný dům a udržovanou zahradu, tak chce mít i pěkný a udržovaný zevnějšek. Stane se to něčím přirozeným a často, nově, i přinášejícím potěšení (namísto původní neustávající sebekritiky, že to pořád není „dost dobré“). Pokud o sebe žena nedbá – pak to NENÍ znak její pokročilé sebelásky a sebepřijetí, ale právě opak.

 

 

Jo – a občas si tato žena dovolí to neudělat, a ukázat se i neupravená. Třeba aspoň v kruhu dobrých přátel nebo s rodinou. Protože to tak zrovna bude cítit, nebude mít třeba energii nebo čas nebo náladu se zdobit či dělat krásnou. Zvláště v období PMS a menstruace je toto docela přirozené a je fajn, když se to společnost i partneři naučí akceptovat jako určitou fázi, která je pro ženu potřebná, a je léčivé, když si ji dovolí. Protože skutečně není povinována být neustále jen krásná a neustále jen atraktivní (ani neustále fyzicky dostupná pro svého partnera, mimochodem). Osobně to mám třeba tak, že sama pro sebe (obzvláště doma) nemám velkou potřebu být nalíčená nebo oblečená do něčeho extra krásného, ale pokud to pro svého muže udělám (dám tomu větší důraz než jindy), pokládám to za dar, který mu z lásky dávám, protože vím, že ho to potěší a ocení to. Nikoliv povinnost, ale dar.

Nezapomeňme také, že muži a ženy jsou motivováni rozdílně. Zatímco pro muže vychází jejich aktivita často z přirozené mužské potřeby překonávat v sobě výzvy, ze sklonu k soutěživosti a z touhy vítězit a dosahovat, pro ženy (pokud jsou spojeny se svou primární ženskou energií) je to opačně. Jejich vnitřní impuls k aktivitě (v tomto případě k péči o tělo) vychází z odevzdání kontroly, z pocitu, že nejsou nikam tlačeny, nic nemusí a jsou v pořádku přesně tak, jak jsou. Pokud to samé dělají proto, že jsou zakotveny v mužské energii (tedy mají pocit, že krásu musí nějak tvrdě odmakat a poměřují se s druhými ženami), tak to jejich ženskost zabíjí. Stávají se muži v dokonale vytvarovaném a ozdobeném ženském těle.

Nebála bych se tedy toho, že žena, která sebe sama a své tělo přijímá takové, jaké jsou, se stane neudržovanou. Jen její „udržování se“ v kráse, či řekněme příjemném zevnějšku, vychází z něčeho úplně jiného, a ztratí nutkavost a primární roli v jejím životě. Začne se věnovat podstatně více i jiným oblastem, které předtím třeba trochu zanedbávala. Přestane v tom být stažená a kontrolující a perfekcionistická. Stane se to pro ni něčím, co většinu času bude dělat s láskou a radostí, a občas si také dovolí to neudělat, protože to tak bude cítit. Hlavně ale bude sama sebou, spojená se svou bytostnou podstatou i se svou přirozenou a unikátní ženskou esencí.

 

Co to znamená být žena

Co to znamená být žena

 

Ve své práci potkávám velmi rozmanité typy žen. Některé se sobě podobají, jiné jsou ale naprosto odlišné. A ačkoliv se často dá vysledovat nějaká podobnost, tak to hlavní, co mi tam vystupuje je: každá z nás je neopakovatelný originál. Každá z nás má v sobě jinou příchuť či chcete-li jiný odstín ženství. Jako různě namíchané barvy na jedné paletě. Některé odstíny jsou si zdánlivě podobné, ale když se na ně podíváte zblízka, uvidíte, že jeden je tmavší a sytější, druhý třeba lehčí a pastelovější. To mě moc a moc baví. Vnímat, jak je každá žena rozdílná a přitom každá je (alespoň pod kulturními a rodinnými nánosy mužských kvalit) naprosto ženská. A to i tehdy, když svoji ženskost sama nevnímá a má ji z různých důvodů zastřenou.

 

Některé ženy se ve své ženské poloze cítí velmi dobře, je to jejich přirozenost a jsou na své ženství hrdé. Je pro ně zdrojem síly a radosti, jsou si vědomy těchto darů. Obvykle ke mně ale přichází spíš žena, která to takto nemá anebo ne tak úplně. Někdy si její rodiče přáli chlapce a ona celý život zkoušela podvědomě naplnit tuto roli, aby byla aspoň „skoro jako kluk“. Třeba tím, že bude stejně silná a houževnatá a nebude propadat emocím. Někdy byla tato žena vychovávána matkou, která byla tvrdá a nebyla zvyklá projevovat svoje city, dávat najevo lásku a poskytovat dítěti fyzický kontakt. Někdy se v rodině hodně tradovalo, že „bez práce nejsou koláče“ anebo, že „utrpení očišťuje“. Ať tak či onak, či úplně jinak, ženy, které vyšly z těchto podmínek, bývají aspoň navenek více „mužsky“ silné a odolné, nevyzařuje z nich taková jemnost a citlivost, nenaučí se třeba už nikdy takové měkkosti, jakou vídají u jiných žen.

 

Některé zjistí, že ve skutečnosti je pro ně tradičně vnímaná ženskost prostředím, ve kterém se cítí jako ryba ve vodě, jakmile si dovolí odhodit staré brnění. Začnou chodit na ženské kruhy, nosit dlouhé sukně, nechají si narůst dlouhé vlasy, začnou se líčit, tančit, zpívat, malovat, sdílet ze svého nitra atd.  Zkrátka objeví, že toto jen dlouho potlačovaly a teď to konečně může ven. Ale není to tak zdaleka u všech. Některé zjistí, že jsou pro ně tyto jejich stránky příliš pevně uzamčené vlivem jejich životních okolností, anebo že toto nikdy jejich přirozenost ani nebyla a nebude. Třeba se skutečně vždy budou nejvíce cítit samy sebou v kalhotech a s krátkými vlasy, na motorce, v čele velké firmy. Možná nikdy nebudou tak něžné a nebude z nich vyzařovat mateřská péče – a nebude to znamenat, že nemají city nebo že jsou špatnými matkami. Jen jejich specifická ženská esence bude divočejší a ostřejší.

 

Jsou to ženy, které mi připomínají Dianu nebo Artemis z řeckých a římských bájí – tedy ženu-lovkyni. Lučištnici. Amazonku. I mezi starověkými Kelty byly ženy-válečnice nebo ženy-druidky, které vedly armády či byly duchovními vůdci svého lidu. Byly to často ženy, které vzbuzovaly respekt svojí neskrývanou silou a inteligencí. A přitom neztrácely na své ženskosti – jen ta ženskost měla jinou kvalitu.

 

Jsem pro, abychom si dovolily žít naplno své ženství, nesnažily se stát „polochlapy“, jen proto, abychom si vydobyly obdiv a image drsňaček, které všechno zvládnou. Jsem pro, abychom otevíraly svá srdce a odkládaly obranné valy. Hlavní cíl toho všeho ale je, cítit se dobře jako člověk a jako žena. Nedosáhneme toho tím, že se budeme snažit být jako ta žena, kterou vidíme někde na obrázku nebo o které si čteme. Tím, že se snažíme naplnit nějaký ženský ideál, dokonalý prototyp nebo spíš aktuálně platný stereotyp. Tyto ženské stereotypy se mění v závislosti na místě a době. Kdysi byla ideální žena pobožná, skromná a co nejvíce nenápadná chováním i zjevem. Potom žena, která dokáže co nejlépe obstarat domácnost, vychovat děti, mít výrazné vnady a ještě u toho pracovat u soustruhu. Dnes bych řekla, že je to žena, která podniká v tom, co ji baví, levou zadní do toho učí doma své děti, chodí na ženská setkávání, sportuje, čte knihy o duchovním rozvoji, vypadá jako sexy víla z pohádky křížená se zlou macechou, a s partnerem navštěvuje kurzy vědomého přístupu k partnerství. Někdy není snadné dostát tomu, co je nám nabízeno jako ideál ženství – spíš, není to prakticky možné naplnit.

 

Hlavně však tím někdy jdeme proti sobě, proti našemu autentickému ženskému já. Zkoumejte, jaké je právě to VAŠE. Setkává se v něčem s tím, co je aktuálně v kurzu? Fajn. Nesetkává se to skoro vůbec? Taky fajn. Podstatné je, abyste se v tom cítila vy jako žena dobře a že toto je právě ta podoba ženství, ve které jste to vy a ne někdo úplně jiný. Pak se v tom budete také projevovat sebevědomě a samozřejmě a pro okolí to bude krásné a zajímavé. Nemluvě o tom, že si tím přitáhnete do života partnera, kterého bude přitahovat právě ta vaše ženská esence, aniž byste si musela hrát na něco, čím nejste a stále tuto fasádu udržovat, abyste o partnera nepřišla.

 

Mějme je rády všechny – venkovanky od zvířat i městské dámy, umělkyně i dělnice, bosonohé něžné rusalky i okované punkerky, mámy od dětí i nezávislé intelektuálky, nalíčené a načesané i přírodní a v culíku, sportovkyně i básnířky, zahradnice i manažerky…A dalších tisíc podob ženství.

 

 

Bezpečí v ženském těle

Bezpečí v ženském těle

 

Někdy jsou potíže, které ženy zažívají s jídlem a tělem, spojeny s pocitem bezpečí. Konkrétně s tím, zda je bezpečné být v ženském těle, ve světě plném potenciálního nebezpečí. Dívka si obvykle už v dětství všimne, že opačné pohlaví má výhodu silnějšího zdatnějšího těla a disponuje také často větší přirozenou agresivitou i otevřenější sexualitou. Může být přítomen strach, že se stane obětí násilí nebo žádostivosti. Strach z bytí v ženském těle se může projevovat různě – sklonem k nabírání váhy i sklonem k potlačení ženských tvarů a křivek, tedy naopak k extrémnímu hubnutí. Ráda bych zde dnes tyto dvě varianty rozebrala a podívala se na to, co žena musí udělat proto, aby nešla ani jedním směrem.

 

První varianta má v přírodě svou logiku. Zvíře, které je větší, má větší šanci na to, že se ubrání, a tedy že přežije. Působí silnějším dojmem, ostatní zvířata si možná dvakrát rozmyslí, zda si na něj troufnou zaútočit. Má také zpravidla větší fyzickou sílu, kterou může v případě útoku použít ve svůj prospěch. U ženy, která se (i jen podvědomě) obává, že by jí muži mohli nějakým způsobem ublížit, může tento prastarý pud sebezáchovy působit, že se bude obalovat tukem a zvětšovat rozměry svého těla. Na nějaké úrovni se tím cítí lépe chráněna – muž to podle takového uvažování spíše zkusí na ženu menší a slabší, případně takovou, která je pro něj svojí štíhlostí atraktivnější a vzbuzuje v něm více touhy (alespoň pokud žena ve své mysli uvěřila tomu, že štíhlé tělo je klíčem k atraktivitě).

 

I druhá varianta, tedy hubnutí, má ale svou logiku. Žena tím sice nezískává výhodu větší velikosti, ale získává tím zpět své dětské tělo. Tímto způsobem se žena chrání zejména v případě, že vnímá nebezpečí ve formě sexuálního ohrožení. Děje se to hlavně těm dívkám, které už jako velmi mladé začaly vnímat zájem ze strany mužů, mluvilo se nahlas o jejich kráse (stačí poznámky typu „Ta bude mít jednou nápadníků!“ nebo „Tu si bude muset táta hlídat!“), případně zažily nějakou podobu obtěžování. Pro takovou ženu jsou oblé ženské tvary, které přicházejí s pubertou, něčím, co jí přináší spíš negativa. Často se stále cítí být dítětem a chce si ponechat výhody, které jí to dává. Nechce se stát plně ženou, pokud se to nezdá být dostatečně bezpečným. Proto může začít hladovět či nadměrně cvičit, aby co nejvíce zhubla, přišla o ženské křivky a stala se naopak menší, plošší, neviditelnější…a nikdo si jí nevšímal. Popřípadě chce, aby byla její postava spíše chlapecká a svalnatá a získala tak tuto formu převahy. To vše se děje samozřejmě na velmi nevědomé úrovni.

 

S těmito vzorci se u klientek setkávám poměrně často a je smutné, jak moc se stále ženy necítí být v bezpečí. Je to i odraz mužsko-ženských vztahů, které jsou stále ještě málo vědomé, ohleduplné a zdravé. Je to také odraz světa, kde je v médiích přítomno mnoho násilného a pornografického obsahu, jemuž jsou vystaveny i ty nejmenší děti a v jejich hlavách je svět dospělých právě takový. Rozhodně ne bezpečný.

 

Jaká je tedy cesta ven? Cítit se bezpečně nebývá vždy snadné, pokud je v nás pocit nebezpečí hluboko uložen už odmalička. Je to cesta vědomého spojování se se svou opravdovou sílou. Ženskou sílou. Žena může být křehká a citlivá, fyzicky slabší než muž, přesto může síla její osobnosti vzbuzovat respekt. Žena, která se CÍTÍ být vnitřně silná, není primárním magnetem útoků. Nepřitahuje násilníky, kteří naopak podvědomě vždy spíše půjdou za tím, kdo se cítí slabý, bez důvěry ve své instinkty a schopnosti. Žena, která má zpravidla vysoce vyvinutou intuici, se může spoléhat právě na ni – že včas rozpozná nebezpečí. Může využívat také své inteligence, důvtipu, rychlosti, obratnosti…Je toho mnoho, co chrání, mimo čisté tělesné síly.

 

A další věc: důvěra a přijetí. Důvěra v to, že je svět ve své podstatě dobrým místem, kde se občas dějí nedobré věci. Důvěra ve vyšší vedení a ve vesmír (vyšší sílu, Boha…), které nás podporují a vedou správně. Důvěra v sebe. Paradoxně pak také přijetí toho, že není nic, nad čím bychom měli plnou kontrolu. Přijetí toho, že život sám o sobě je riziková záležitost od začátku až do konce. Přijetí toho, že to nejsme my, kdo rozhoduje o všem, co bude. To vše nám může poskytnout vnitřní klid a sílu, abychom se nemuseli stát vězni strachu a mohli se cítit bezpečně. V mužském i ženském těle.