test

Jak odzbrojujeme své bojovníky

Jak odzbrojujeme své bojovníky

 

Včerejší sezení s klientkou mi přineslo zas další úhel pohledu na téma tlačení těla do určité vysněné váhy. Opět je třeba se podívat na to „jak to vnímá tělo“, což je jeden z mých oblíbených postupů, když chci porozumět dějům, které zdánlivě nedávají smysl, a mám zkušenost, že i pro klienty to většinou bývá srozumitelné vysvětlení.

Pokud tělo nabírá nebo odmítá pustit váhu, pak pro to má vždy dobrý důvod, o tom už jsem psala v mnoha článcích. Ten důvod je prostý: stresová fyziologie. A ne, nepředstavujte si jen uspěchaný životní styl, jde opravdu o COKOLIV, co pro tělo a psychiku není pohodové a je to nějakým způsobem ohrožující. Může to být emoční vypětí, dlouhodobá nejistota, přílišná rychlost a akčnost, ale i užívání léků, zásahy do těla, dietní režimy, tlak na změnu těla atd. atd. U typického klienta se schází celá řádka těchto faktorů a společně utváří psychicko-fyziologický stav, kdy je narušena rovnováha (rozuměj, nejde nám tu o vytvoření statického stavu, ale o takovou dynamiku, kdy tělo ještě zvládá výchylky bez úhony). Pokud je takovýto „nouzový“ stav v těle nastolen, pak tělo využívá různých strategií, aby se zachovalo, a to s co nejmenšími škodami. Evolucí osvědčená strategie je právě ukládání tukových rezerv. Ty mimo jiné „obalují“ toxiny všeho druhu, včetně těch, které vznikají při stresové reakci samotné. Je to tedy přirozený a správný mechanismus, kterým reagujeme na nepohodu, abychom ji ustáli co nejlépe.

Tělo se v té chvíli připravuje na možný „boj“, což samozřejmě nemusí být reálný boj, ale zkrátka nějaká nepříjemná situace, kdy musíme nasadit své síly. Netuší, že jste to možná vy sami, kdo uměle vytváříte stresové situace svým myšlením a podporováním nezdravých emocí. To už je mimo rozlišovací schopnost. Tělo „zbrojí“, je to váš bojovník, chránící vás proti nepřízni. A to i tehdy, kdy ho vy napadáte za to, že nesplňuje vaše představy – pro tělo je takovýto útok totéž jako dejme tomu útok dravé zvěře. Bude se chránit odstavením různých „nadbytečných“ funkcí, nasazením jiných funkcí na 100% – a TUKEM.

Pokud v takovou chvíli nasadíte režim za účelem hubnutí (omezení ve stravě nebo nadměrný pohyb), tak tělo jde O TO VÍCE do nouzového režimu, protože nejenže „cítí“ blízkost boje, ale ještě vnímá, že je ODZBROJOVÁNO, připravováno o své rezervy. Zásoby tuků se zpočátku začnou tenčit (tělo je patrně ochotno je pustit, abyste měli pro boj dost energie), ale tělo to dobře vnímá a zaujímá postupně strategii jinou – už nepouštět nic, pokud to aspoň trochu půjde. Cokoliv sníte, tak nespálit, ale uložit. I z mála udělat hodně. Proto můžete od jisté fáze jíst maličko a přesto přibírat či nehubnout. Tělo bojuje o zachování stability a vaše snahy odmítá. Vy ho, z jeho pohledu, nutíte „bojovat nahé“, odzbrojené, připravené o svůj arzenál. Netuší, že přesně to je váš záměr – připravit ho o tyto zásoby, protože si to vaše mysl usmyslela. Vnímá to jako problém, který je třeba napravit, a dělat přesný opak toho, co vy chcete. Je to pak boj vás dvou, mysli a těla.

 

Cesta ven? Jako vždy, návrat do klidové fyziologie. Návrat do pocitu bezpečí a pohody. Z hlediska těla to znamená vrátit se k pohybu, který tělo nestresuje (což v určitou fázi může být spíš důkladný odpočinek a navýšený spánek) a ke stravě, která vyživuje a doplňuje (což v určité fázi může znamenat i jídlo více kalorické, které byste v jiných fázích nepotřebovali). Přesvědčit tělo o tom, že už není třeba bojovat. To vyžaduje nejen zmíněné kroky v realitě, ale v prvé řadě změnu ve vašem vnitřním nastavení – opravdový klid, bez ohledu na to, zda tělo „splňuje“ či „nesplňuje“. Jen v tomto klidu zajistíte, že tělo nebude panikařit, měnit své funkce a najíždět na úsporný režim se zpomaleným metabolismem a ukládáním rezerv. Jen tělo zklidněné, vyživené, nasycené a opečované ve svých potřebách je tělo, které nemá potřebu se nadměrně chránit tukem. Ale pozor – pokud v minulosti často k oněm bojovým situacím docházelo, tak nezapomeňte na to, že i tělo má svou paměť. Bude se patrně dlouhodobě, možná celoživotně, mít tendenci chránit o něco více, než kdyby zkušenost v minulosti byla jiná (což se týká do nějaké míry i zkušeností rodových). My jsme ale těmi, kteří mají možnost tělo nově učit – zda je doba bojů či doba míru.

 

 

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

 

Isabel Foxen Duke je prostě geniální, a tento článek považuju (ano, opět…) za zcela klíčový, pokud jde o téma váhy. Někde v nás je skutečně hluboce zarytá představa (posilovaná tvrzeními tzv. odborníků, včetně uznávaných lékařů), že existuje jakési zdravé (a tedy přijatelné) váhové rozmezí, do kterého bychom se všichni měli vejít, a jež je určeno toliko naší výškou. Jde o koncept nesmírně zastaralý a omezený, který se přesto jako klíšte drží v našich myslích a bohužel i v ordinacích, pracovnách výživových poradců, fitness centrech atd. Naštěstí už pomalu začíná pronikat do povědomí odborníků i širší veřejnosti – doufejme, že časem i do našich luhů a hájů…

 

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

Nedávno jsem ke svému kolegovi jen tak mimochodem udělala poznámku… něco na způsob „BMI je hovadina.“

 

Lehce otcovsky, tak jak to umí jen postarší muž z oblasti profesionálního zdravotnictví, mi odpověděl: „Byl bych opatrný s takovými obecnými tvrzeními…neznáte všechny způsoby, jimiž je BMI používáno…“ Okamžitě jsem své tvrzení začala znovu analyzovat.

 

Jsem schopna se plně ve všech případech postavit za obecné tvrzení, že „BMI je hovadina“?

A co tehdy, když posuzujeme zdraví hladovějících dětí v Africe?

A co tehdy, když posuzujeme zdraví různých demografických skupin v populaci?

 

Hluboce jsem o tom přemýšlela…

 

A mojí odpovědí bylo rezolutní ANO. Neboť koncept BMI je založen na předpokladu, že existuje specifické váhové rozmezí, které je zdravé pro každého, a tedy že všechna lidská těla jsou v zásadě stejná. Předpokládá, že se lidé nijak neliší od iphonů 6 – že mé tělo při výšce 170 cm by mělo vypadat zhruba stejně jako tvé tělo při výšce 170 cm – a tedy že naše zdraví je možné efektivně posuzovat na základě toho, jak vycházíme z porovnání s obecným „průměrem“ populace, spíše než na základě toho, jak vycházíme z porovnání s naším vlastním přirozeným individuálním váhovým rozmezím, tzv. setpointem. Koncept BMI ve všech případech selhává, díky tomu, že odmítá z definice existenci tělesné rozmanitosti.

 

(a umím si vymyslet podstatně efektivnější způsoby, jak posoudit, zda někdo umírá hlady, ale to by byl jiný e-mail, který si nechám na jindy.)

 

Ti z vás, kdo jsou v mém newsletteru noví, se mohou divit, proč se tímto zabývám? Co to má společného s vašimi trápeními v oblasti jídla, přejídání či emocionálního jedení?

 

Má to společného mnoho.

 

Neboť většina žen vstupuje do cyklu diet a přejídání s předpokladem, že existuje nějaká váha, kterou by měly mít a jež je jiná, než jejich současná, na základě těchto populačních průměrů, spíše než na základě toho, kde jejich vlastní unikátní a individuální těla mají sklon přirozeně být, když se o sebe dobře starají.

 

Každý emocionální jedlík, přejídač či obecně každý člověk na této planetě, který blázní kvůli jídlu, se stal někým takovým proto, že začal bláznit kolem jídla ve snaze zmanipulovat svou velikost těla za použití síly a kontroly. Aby bylo jasno, nestali se jimi proto, že by se kvůli svému zdraví snažili jíst více zeleniny, ale proto, že se pokusili doslova zapadnout do fyzické formy předurčené společností, která si myslí, že bychom všichni měli být vzhledově stejní: štíhlí. A to štíhlí v relativně úzkém rozmezí.

 

Dokud jako společnost nezačneme přijímat fakt, že tělesná rozmanitost existuje – tedy že nejsme iphoni 6, kteří by měli všichni vypadat přesně stejně – budou dysfunkční způsoby chování kolem jídla, které jsou restriktivní a zároveň rebelující, přetrvávat nadále. Tečka.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/how-bmi-affects-emotional-eating-2/

 

Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

 

Jednou z největších chyb, kterou můžeme dělat, pokud jde o zdraví a funkčnost našeho metabolismu, a tedy i o výslednici naší váhy, je snaha tělo kontrolovat. Ó, jak často musím rozptylovat toto zažrané přesvědčení, a sice že není možné tělo ponechat „jen tak“ – aby si samo určovalo, co jíst, kdy to jíst a kolik toho jíst. Zdá se to pro mnohé být něčím zcela nemyslitelným, možná doslova kacířstvím – vždyť si tak moc přejí zhubnout, nebo si alespoň váhu udržet tam, kde je. A já úplně rozumím tomu, odkud to pochází. Snaha kontrolovat tělo (a tedy i jeho podobu) jde ruka v ruce s potřebou mít pod kontrolou svůj život. Vychází to z (mylné) domněnky, že když se na všech stranách náležitě zabezpečíme a pojistíme, když si vše předem nastudujeme a naplánujeme, tak že to vyjde podle našich plánů. Přitom nám už život tolikrát prokázal, že tato strategie nefunguje – že jsme spíše „žiti“ mocnou silou Života.

 

Pozor, nemyslím si ani, že jsme oběťmi, tedy bezmocnými loutkami, které nemají žádný podíl na tom, co se jim děje. To vůbec ne. Naše rozhodnutí rozhodně průběh našeho života utvářejí, jsme přece svobodné bytosti. Ale je to asi tak, že my děláme jisté tahy pomyslnými šachovými figurkami, ale co udělá protistrana, už je mimo naši moc. Nemáme moc nad celou šachovnicí ani nad celou hrou. A pokud jde o přírodu (tedy i o tělo), tak tam si jako lidstvo čím dále více uvědomujeme, že je třeba s ní spolupracovat, a nesnažit se ji převálcovat našimi racionálními úvahami o tom, jak by měla fungovat.

 

Co nám tedy zbývá, ptáte se? Nechat tělo, ať si dělá, co potřebuje, a my mu jen máme vycházet vstříc? Ano, přesně tak. Na té nejhlubší úrovni tělu naslouchat a dovolit mu, aby projevilo sílu své vnitřní zabudované moudrosti. Tělo UMÍ samo sebe řídit, včetně stravy, včetně váhy. A jak už jsem psala dříve – tělo nejsou JEN naše chuťové pohárky! Tělo je celý komplex naší bytosti, celý soubor tělesných částí, orgánů a funkcí, ale také emocí a intuitivních reakcí (které, jak dnes víme, aspoň z části vycházejí z nervových tkání v trávicí oblasti). To vše je třeba při našem naslouchání zohlednit a to vše bude naší volbou zasaženo. Tedy: vnímat, jak daná potrava působí na jednotlivé oblasti v našem těle, včetně třeba naší nálady, a jak na tuto potravu reaguje naše instinktivní složka (spíše „ano“ nebo spíše „ne“?).

 

Co ale vypnout můžete, je mysl, aspoň do veliké míry. Proč ne zcela? Protože žijeme v době, kdy bohužel (i bohudík) máme obrovskou paletu výběru, včetně potravin, které mají s opravdovou potravou jen málo společného. Potřebujeme mít informace o tom, co je kvalitní a aspoň přiměřeně pro tělo prospěšné či aspoň neškodící (ač i zde bych polemizovala, že při hlubším spojení se sebou i toto jsme schopni rozeznat bez mysli). Takže ano, určitá informovanost je určitě užitečná. Ale my necháváme mysl zajít příliš daleko. Programuje nám přesnou skladbu stravy, včetně jejího načasování a porcí. Vytváří nám pevné režimy, stravovací modely a dietní plány. Počítá nám kalorie a jiné výživové údaje. Váží jídlo i nás samotné. Hodnotí nás, jestli jíme „správně“ nebo „špatně“. Vyvolává strach z různých potravin a jejich dopadu na váhu či zdraví. Přináší spoustu soudů a zbytečných omezujících myšlenek. Právě ZDE je na místě použít naši schopnost kontroly. Sledujte, co produkuje vaše mysl. Zcela vědomě si toho všímejte, a záměrně s tím pracujte – tak, že tyto myšlenky včas zaznamenáte, zpochybníte (či se alespoň zeptáte, zda jsou skutečně a naprosto pravdivé), případně nabídnete myšlenku jinou, která je pro vás ve výsledku prospěšnější. S myslí JE možné a dokonce žádoucí pracovat, a tedy ji v jistém smyslu mít pod kontrolou. Protože pokud je příliš přebujelá, stává se nebezpečnou.

 

Naopak, ve vašem těle, se (navzdory tomu, co si o něm myslíte) nalézá místo bezpečí. Místo, na které se můžete spolehnout. Proč? Protože tělo vždy dbá v prvé řadě na svoje přežití a to v co nejlepším možném stavu. Tělo usiluje o zdraví a harmonii. Jen naše ignorace jeho signálů a naše nekontrolovaná mysl mohou přinést stav nerovnováhy a tedy i různé symptomy, včetně nepřirozené váhy. Přeneste vaši unikátně lidskou schopnost kontroly z těla do mysli, a uvidíte – vaše tělo se o sebe postará lépe, než byste to dokázali s pomocí hlavy.

 

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

 

Na téma oblečení s klientkami narážíme velmi často – veliká touha vejít se do starého oblečení, moci si pořídit „jakékoliv“ oblečení v obchodě, cítit se v oblečení dobře a přitažlivě…Summer Innanen se ve svém článku dotýká onoho prvně zmíněného, tedy lpění na tom držet si dávno nepadnoucí oblečení, ve víře, že jednoho dne se do něj opět nasoukáme. Ačkoliv to možná zní jako dobrý motivátor pro hubnutí, opak je pravdou. A rozhodně to nepřispívá k léčení našeho vztahu k tělu či jídlu. Naopak – čím více se kvůli oblečení stresujeme, tím více upevňujeme negativní myšlenky o svém těle a paralelně s tím nezdravé postoje k jídlu a pohybu.

 

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

 

Víte, jaké oblečení mám na mysli. To, které leží v naší skříni a už nám nesedí, ale my si ho necháváme, v naději, že nám zase bude…

 

…pokud začneme cvičit.

…až jednou uzdravíme svůj vztah k jídlu.

…jakmile se přestaneme přejídat.

 

Je přirozené, že se do něj chceme znovu vejít. Zbavit se oblečení, které nám už nepadne, s sebou může přinést celou smršť emocí.

 

Ale je třeba být k sobě SKUTEČNĚ upřímní ohledně toho, jak se kvůli němu cítíme.

 

Přejete si kvůli němu být hubenější?

Připomíná vám vaši touhu mít jiné tělo?

Vytváří pocity viny nebo tlaku kolem jídla či pohybu?

 

Ve své knize „Body Image Remix“ píšu o důležitosti zbavení se oblečení (a o souvisejících potížích), které vám už nesedí, za účelem zlepšení vztahu k tělu…

 

„Přestala jsem se svým nekončícím držením diet a cvičením, a začala jsem pracovat na dosažení míru ve vztahu ke svému tělu. Trochu jsem přibrala od té doby, co jsem se začala stravovat jako dospělá ženská, což mělo za následek, že mi žádné z mého oblečení nesedělo. Nadále jsem se ho držela v naději, že se zase vrátím ke svému hubenému já, ale proces probírání se mým šatníkem mi akorát způsoboval hysterické záchvaty a nutil mne vracet se k mým nezdravým a obsesivním návykům.“

 

Poznáváte se v tom?

 

Můj návrh je se jej zbavit nebo jej přinejmenším odstranit z dohledu.

 

Ponechávat si menší oblečení v „naději“, že se do něj opět vejdeme, pouze nadále upevňuje přesvědčení, že vaše tělo není dost dobré takové, jaké je.

 

Také to upevňuje myšlenku, že je hubnutí na obzoru (což může zbrzdit uzdravení vztahu k tělu a jídlu).

 

PROCIŤTE jakékoliv pocity, jež se kolem toho objeví. Proces truchlení je nezbytným krokem k osvobození se od tlaku zhubnout.

 

Musíme dát stopku všemu, co nás nutí cítit se nedostatečně takoví, jací jsme.

 

Je dostatečně náročné žít v kultuře, která to v nás posiluje.

 

Nepotřebujeme, aby to dělaly i naše šatníky.

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/clothes-body-image/

 

 

Zhubla jsem…a nic se nestalo

Zhubla jsem…a nic se nestalo

 

Nedávno jsem na konzultaci klientce vyprávěla příběh, o kterém jsem kdysi četla v jednom článku na internetu. Žena, myslím že ze Spojených států, se v něm svěřovala s tím, že věnovala nadlidské úsilí tomu, aby zhubla nadlidskou váhu – mám pocit, že šlo o zhubnutí asi 50 či ještě více kil. Bylo to něco, čemu dala obrovskou porci energie a doufala, že po dosažení cíle se její život změní od základů. Svého cíle dosáhla a získala svoji vysněnou postavu a váhu. Získala určitě velké uznání okolí a leccos se v jejím životě asi proměnilo. Ale podstatné je, že svůj psychický stav po tomto heroickém výkonu popsala slovy: smutek a zklamání. Ptáte se, jak je to možné? Inu, protože pořád byla uvnitř tou stejnou ženou, stejným člověkem. Měla v sobě pořád zakořeněný pocit, že s ní něco není v pořádku. Že by mohla být v něčem ještě lepší a dokonalejší. Její sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty byly pořád nízké. Ta pozitiva, která jí zhubnutí přineslo, jaksi nestačila. Očekávala něco víc – a ono to nepřišlo. V zásadě se skoro nic nestalo. Jenom zhubla.

 

Toto je příběh, který se v různých (většinou méně dramatických) variacích opakuje pořád dokola. Ženám vždy na začátku naší spolupráce zadávám k sepsání úvahu o tom, jak si představují svůj život poté, co dosáhnou onoho vytouženého cíle – což v mnoha případech je změna jejich fyzické podoby. A víceméně je to stále o tomtéž. Představují si, jak budou spokojenější, šťastnější, sebevědomější, budou mít větší pocit uvolněnosti a lehkosti, budou se cítit svobodné a odvázané. Jenže vtip je v tom, že to s onou proměnou fyzické podoby automaticky nenastává. A přichází výše uvedené – pocit smutku a zklamání.

 

Tak velká byla investice! Tolik času, energie a mnohdy i peněz žena vložila do splnění svého velkého snu! Obětovala tomu velký kus života, a možná kvůli tomu zanedbala péči o své niterné potřeby, o mezilidské vztahy, o svou práci, o své koníčky a radosti. Možná kvůli tomu hodně fyzicky dřela a hodně si odpírala a hlídala svou stravu. A pak? Přišla nejspíše počáteční vlna uspokojení a zvýšeného sebevědomí. Jako když jí někdo do žil vstříkne opojnou drogu – dosažení cíle a získání odměny působí na naše dopaminová centra, o tom žádná. Měla pocit, že TEĎ začne žít. Ovšem co přijde dále? Na své „nové“ tělo si zvykne, začne jí připadat normální a naopak na něm nejspíše začne hledat další nedostatky – její mysl je přeci navyklá hledat na sobě pořád nějaké nedostatky! Začne si přát zhubnout ještě pár dalších kil, nebo vytvarovat své tvary dokonaleji, vyhladit kůži, vylepšit stav vlasů, pleti, odstranit strie, celulitidu, vrásky, upravit velikost svého nosu… Anebo svou vysoce rozvinutou schopnost vidění nedostatků přesměruje na jiné oblasti života – ještě v tom a v tom by měla být lepší, pořád to nějak není ono, potřebuje na sebe trochu přitlačit… Vidíte v tom onen nekonečný koloběh?

 

Navíc, nejenže chce pořád víc a víc, protože je její mysl naučená stále po něčem toužit a cítit se neustále nedostatečně. Také s ní zůstaly její životní problémy, stará zranění, získané vlastnosti a postoje. Takže ono falešné sebevědomí (neboť nebylo postaveno na pevném základě, ale na pomíjivém fyzickém stavu) velmi brzy vezme za své, a nastoupí původní nízké sebevědomí. Vždy se najde důvod, proč se cítit „ne dost dobrá“. Stále naráží ve svých vztahových záležitostech, stále má potíže ustát si své hranice, jít si za voláním své duše, vnímat potřeby těla i nitra, překonávat staré vzorce, napojovat se na zdroj vnitřního klidu…Protože to se během oné snahy zhubnout nenaučila. Tam úsilí nebylo směřováno. Život se za čas vrátí do starých kolejí. Proto přichází onen „smutek a zklamání“. A pocit frustrace, že těžce vynaložené úsilí nebylo náležitě odměněno. V novém těle je pořád ta samá bytost – věčně toužící a hledající klid, lásku a přijetí.

 

Nepíšu to proto, abych všem sdělila, že chtít zhubnout je špatné a přinese to jen trápení. Pokud nás nadváha trápí a chceme to změnit, tak fajn. Můžeme se o to různými cestami (ideálně kombinací udržitelných zdravých návyků a změny myšlení) pokusit, a nejspíš se pak budeme cítit lépe. Ale to, jak moc lépe se budeme cítit, není dáno tím, zda a kolik kil jsme zhubli. Tím to NEMŮŽE ze své podstaty být dáno. Je to ovlivněno tím, že jsme během onoho hubnutí proměnili více než jen své tělo – proměnili jsme způsob, jakým na sebe nahlížíme a jak se sebou zacházíme. Zhubnutí je pak třešničkou na dortu, která celkový obraz proměny dotvoří. Fyzickou manifestací hlubší vnitřní změny. Pokud ale tato vnitřní změna neproběhne a změna je čistě jen fyzická, pak je zaručené, že naše štěstí bude velmi pomíjivé. Učme se hledat vždy to „něco víc“, to, co je opravdové a trvalé.

 

 

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

 

Dnešní překlad od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke navazuje tak trochu na minulý článek této autorky, lépe řečeno jej dále rozšiřuje o doplňuje. Téma provázanosti váhy a zdraví vidím jako velmi důležité, neboť zde panuje velké množství nesmyslných a z vědeckého hlediska zastaralých mýtů. Podobně jako Isabel považuju za klíčové věnovat se zdraví podporujícím aktivitám bez ohledu na váhu. Opačný přístup zkrátka nefunguje a působí pravý opak – zhoršení zdraví a mnohdy i nárůst váhy, tedy přesný opak toho, o co usilujeme…

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

Zatímco dietní kultura nám tvrdí, že snaha o hubnutí je nejefektivnějším způsobem, jak se stát „zdravými“, většina klinických výzkumů nám ukazuje, že diety – tedy vynucené pokusy o zhubnutí – takřka nikdy nevydrží dlouhodobě, po čase se stávají hlavními příčinami nutkavého jedení, emocionálního jedení a nárůstu váhy, a jsou primárním rizikovým faktorem pro narušený příjem potravy a posedlost jídlem.

 

Jinými slovy, to, o čem nám všem tvrdí, že se díky tomu staneme zdravějšími (tedy snaha být štíhlými), nás ve skutečnosti pravděpodobně činí z dlouhodobého hlediska více nemocnými (a často i tlustějšími).

 

Tato informace pro nás znamená, že abychom se úspěšně vyléčili z nutkavého jedení (a jakýchkoliv jiných „potíží s jídlem“), je obvykle třeba pozměnit naše strategie „zdraví“ tak, aby v nich nebyly obsažené vynucené pokusy o zhubnutí – neboť je zcela jasné, že tyto pokusy vedou dlouhodobě ke zhoršenému zdraví – a abychom se místo toho pokusili o zdravý životní styl s postojem váhové neutrality.

 

Naštěstí existuje milion způsobů, jak se starat o „zdraví“ – mimo paradigma kontroly váhy, které nefunguje v podstatě pro nikoho.

 

Co třeba jíst více ovoce a zeleniny?

Nebo si srovnat hladinu cukru v krvi?

Pohybovat se, kdykoliv to jde?

Zvládat svůj stres?

Více spát?

Reagovat na svoje signály hladu?

Věnovat se svému duchovnímu životu?

 

…aniž bychom očekávali (či vyžadovali) jako výsledek změnu naší velikosti.

 

Je možné, že zhubnete, když se budete věnovat různým činnostem, které podporují zdraví s postojem váhové neutrality?

 

Jistě, je to možné…ale stane se to pouze tehdy, pokud vaše tělo skutečně chce zhubnout, lépe řečeno, pokud se vaše tělo momentálně nachází nad svým unikátním, individuálním váhovým setpointem (pozn. překl. váhové rozmezí, na kterém se tělo snaží udržet).

 

Váha je komplikovaná záležitost, a v protikladu k falešným slibům dietního průmyslu, není z dlouhodobého hlediska plně pod naší kontrolou. (…)

 

S ohledem na vše výše řečeno, pokud je vaším cílem věnovat se zdraví podporujícím aktivitám bez ohledu na výslednou váhu, je mnohem pravděpodobnější, že se jim budete věnovat pravidelně, zůstanete vytrvalými, a je méně pravděpodobné, že budete rebelovat, jíst z emocionálních důvodů nebo trpět obsesivními a kritickými myšlenkami o jídle a svém těle.

 

Jinými slovy, lidé s nejlepšími dlouhodobými zdravotními výsledky (a úspěšnou léčbu narušeného příjmu potravy včetně nutkavého jedení), jsou ti, kteří dokáží ve své mysli oddělit snahu zlepšit své „zdraví“ od snahy „kontrolovat váhu“.

 

Samozřejmě, samotná snaha o dosažení „zdraví“ se může pro některé stát obsesivní – či „nezdravou“ – což je také důvod, proč velmi doporučuju do naší celkové představy o „zdraví“ začlenit „duševní zdraví“, abychom nezapomněli pečovat o svou mysl a srdce v rámci naší snahy o celkové „zdraví“.

 

V konečném důsledku je pro většinu těch, kteří se chtějí uzdravit z nutkavého jedení, narušeného příjmu potravy atd., tím nejtěžším skutečně praktikovat oddělení váhy a zdraví, poctivě a upřímně, v každodenním životě. Zkoumání našich vlastních autentických „hodnot v oblasti zdraví“, bez ohledu na zničující výkřiky dietního průmyslu „zhubni!zhubni!“, je pro většinu nekončícím procesem – takovým, který zpravidla vyžaduje velké množství soucitu k sobě a důvěry v sebe.

 

V protikladu k některým častým omylům ohledně ne-dietního postoje, nám ne-dietní postoj neříká „nikdy nejez zeleninu“ nebo „nikdy nechoď cvičit“; místo toho nás ne-dietní postoj žádá, abychom zkoumali proč jíme zeleninu a chodíme cvičit, a postavili se instinktu kontrolovat své tělo, abychom o sebe mohli pečovat s váhovou neutralitou.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/expectation-of-weight-loss-leads-to-binge-eating/

 

 

 

„Kolik mám jíst, abych…?“

„Kolik mám jíst, abych…?“

 

Velikost porce – věčné dilema těch, kteří nějakým způsobem řeší svoji váhu. Nutno říct, že nejen těch, jež trápí nadváha, ale i těch, co se snaží nějaká ta kila nabrat, třeba po epizodách anorexie, drastických diet nebo příliš nevyvážených výživových směrů. Setkávám se s postojem, který by se dal nazvat „Musím jíst tolik, abych nepřibral(a), popř. zhubl(a), popř. přibral(a).“ Problém tkví už v tom slůvku „abych“, tedy v tom, že to naše jedení má mít nějaký jasně definovaný cíl a účel. Ano, existují případy, kdy jíme proto, abychom dosáhli něčeho specifického, např. se chceme vyléčit z nějaké nemoci nebo se snažíme o konkrétní typ detoxikace nebo psychické očisty. Jsou to speciální případy, kde je zohledněna celková skladba stravy včetně jejího množství a frekvence či načasování. Pokud ale jde o běžnou každodennost, vnímám, že tam je cíl „definovaný“ zhruba nějak takto: najíst se tak, aby to podpořilo moje fyzickou i psychickou činnost v daném dni, a zároveň došlo k uspokojení z jídla na úrovni těla i duše. To znamená přiměřeně zdravě, přiměřeně chutně a v přiměřené míře.

 

Jsem jedním z těch, kteří se domnívají, že proto, abychom dosáhli nějaké úpravy hmotnosti či obecně funkčnosti našeho metabolismu, není třeba porce nějakým způsobem „hlídat“, tedy je kontrolovat naší myslí. Nevěřím v potřebu sledovat si kalorické hodnoty ani množství přijatých tuků, bílkovin či sacharidů, natož jídlo nějak odměřovat či odvažovat. Mám za to, že jakákoliv kontrola myslí (mimo výše uvedené speciální případy) do našeho stravování nepatří. Protože proč? Protože nás uvrhávají do menší či větší míry stresové fyziologie – snažíme se množství „dodržet“, zvládat situace, kdy máme jídla příliš málo (anebo moc), lpíme na přesnosti dané arbitrárními čísly, signalizaci těla přehlušujeme racionálními argumenty, proč „je třeba“ jíst právě takovéto množství. To vše nás stresuje a přispívá to k opaku – k poškození metabolismu a s tím spojenému přibírání (anebo naopak neschopnosti přibrat).

 

A také – je to činnost veskrze zbytečná a nesmyslná. Zapomínáme při ní, že v nás je ZABUDOVANÝ seberegulační mechanismus. Anebo skutečně věříte, že je pocit nasycení a uspokojení z jídla, který zažíváme, jen cosi „navíc“, co neslouží žádnému účelu? Že když to nebude řídit naše kontrolující mysl, že nejsme schopni poznat, kdy máme moc anebo málo čehokoliv (nejen jídla)? To, že jsme jako společnost dospěli do bodu, kdy naše těla považujeme za hloupá a jejich signalizaci už skoro nevnímáme anebo zpochybňujeme její správnost, je pro mne alarmující, byť pochopitelné, vzhledem k tomu, jak moc jsme se odcizili své přírodní podstatě. Je ale možné se učit znovu navracet důvěru tělu, a to včetně důvěry tomuto systému seberegulace – skrze trpělivou praxi, kdy se snažíme signály zachytávat a jednat podle nich. Tím se navazuje zpřetrhaný kontakt s tělem.

 

Jak tedy jíst? Do té chvíle, než ucítíte v žaludku PŘÍJEMNÝ pocit nasycení. Dostatku, který ještě nepřechází v pocit (již lehce nepříjemné) přeplněnosti. V žaludku je ještě prostor, ale kdybychom ho zaplnili, už by to moc příjemný vjem nebyl. Samozřejmě, jde o pohyblivý bod, a nemá smysl se ani zde honit za nějakou dokonalostí. Budeme se trefovat více či méně a praxí se toto bude jen zpřesňovat. Pokud tuto jednoduchou formulku dodržíme, pak budeme jíst „správnou porci“, bez ohledu na přesná čísla. Budeme jíst porci, která odpovídá individualitě našeho těla v prostoru a v čase, ve kterém se zrovna nalézá. A to je něco, co nám nikdo nezměří. Je to něco, co se neustále mění a je třeba tomu věnovat svoji pozornost, právě proto, že to není objektivní. Toto platí i pro osoby, které chtějí měnit jakýmkoliv způsobem svoji váhu. Protože porce uměle veliké nebo malé nepřinesou tělu nic pozitivního – jen stresovou reakci, která metabolismus nepodpoří. Takže, vraťme se zpět k vnímání těla, v otázce množství jídla, jako i všude jinde.

 

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Dnešní článek od kanadské koučky a bloggerky Summer Innanen úplně dokonale vystihuje i můj vlastní postoj k hubnutí. Je vždy a za všech okolností špatně chtít hubnout? Znamená to nutně, že se nemáme rádi a nectíme svoje tělo? Ne. A zároveň – často to není to, co opravdu potřebujeme a co nám pomůže. Často je to (nutno říct, že nefunkční) záplata na náš pochroumaný pocit sebehodnoty a zdroj mnoha potíží, které se na to nabalí (zejména potíže s jídlem a paradoxně velmi často i s metabolismem a zdravím obecně). Jako vždy – tím hlavním hlediskem zde je naše motivace. Summer to pro vás hezky shrnula.

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Mám tendenci dělat věci opačně – pronajala jsem si dům na druhém konci země dříve, než jsem prodala své dosavadní bydliště, ráda si dávám zákusek v půlce dne, sprchuju se předtím, než jdu do posilovny, často zjistím, že mám na sobě tričko obráceně. Jsem trochu uhozená.

 

Minulý týden jsem psala o tom, proč je tak těžké přestat chtít hubnout a došlo mi, že tam chybí určitý kontext. Možná vás překvapí, když uslyšíte, že nejsem proti hubnutí.

 

Vaše tělo je vaše záležitost. Máte právo, s ním dělat cokoliv chcete, a já bych nikdy (do takové míry, do jaké to dokážu) nesoudila nikoho za jeho rozhodnutí a neříkala bych nikomu, co „má“ dělat – pokud mi tedy neplatí za moje rady (a i tehdy koučuju ženy tak, aby k těmto závěrům došly samy).

 

Tady je to, proti čemu stojím:

 

  • Společnost, která ženám sděluje, že nejsou dostatečné, pokud nejsou „atraktivní“ (jinými slovy, pokud neodškrtávají seznam položek u našich kulturních standardů krásy)
  • Zostuzování těla
  • Morální nadřazenost založená na velikosti těla nebo na zdravotním stavu
  • Narušený příjem potravy
  • Povzbuzování lidí k tomu, aby poškozovali své zdraví jen proto, aby tělo napasovali do formy, do které možná vůbec nemá pasovat
  • Když vidím ženy, jak sedí někde na kraji, protože mrhají svým mentálním prostorem na to, aby vyšilovaly, zda tento týden splnily svoje určené kvóty makroživin
  • Používání váhy k určení a předpovězení stavu našeho zdraví, ačkoliv to nevypovídá zhola nic o reálných vzorcích chování, které přispívají k výslednému zdraví (o tom napíšu brzy více) a často je v této úvaze zanedbáno psychologické zdraví
  • Nerovnost, zejména sociální stigma těl s nadváhou, a cokoliv, co k němu přispívá

 

Jsem zastánce zdraví a seberozvoje. Ale to co vidím, je, že naše touha po zhubnutí ve skutečnosti nesmírně poškozuje naše zdraví i náš seberozvoj.

 

Na tomto místě bych byla ráda, kdybyste k sobě byly opravdu upřímné a pokusily se zodpovědět si tyto otázky:

 

  • Odkládáte některé věci (jako třeba nošení triček s krátkým rukávem nebo focení celého těla) do té doby, než zhubnete?
  • Závisí váš pocit sebehodnoty na vašem vzhledu či na vaší velikosti?
  • Jsou vaše volby v jídle zakořeněny ve strachu a sebenenávisti (a tady buďte k sobě opravdu upřímné, protože já jsem dřív sobě a všem okolo mně namlouvala, že jde o zdraví)?
  • Vzbuzují ve vás vaše volby v jídle neustálý stud a pocit viny?
  • Působí vám plánování a příprava jídel více stresu než dříve?
  • Způsobuje vaše „dieta“, že se neúčastníte sociálních událostí a života obecně?
  • Kdyby se vaše váha nijak nezměnila, cítily byste vztek či stud?
  • Je vaše touha zhubnout motivována tím, aby vás ostatní nevnímali jako tlustou?

 

Všechny tyto body naznačují, že vaším motivátorem je negativní postoj k tělu a hubnutí je vaší odpovědí, a tady se právě věci začínají komplikovat. Odvodily jste svou sebelásku od něčeho podmínečného, co se může a nemusí změnit.

 

Jak možná víte, kdysi jsem lidi koučovala při hubnutí, takže jsem viděla lidi hubnout z rozličných důvodů, a můžu vám říct, že se věci vždycky pěkně zamotávají, když je vaším primárním motivátorem sebenenávist a když je váha vaším jediným měřítkem „úspěchu“. Zažila jsem to na sama na sobě. Viděla jsem lidi hubnout, aniž by kvůli tomu začali být obsesivní a šílení, ale jejich odpovědi na otázky výše by byly velmi rozdílné.

 

Takže měli byste se vzdát touhy hubnout?

 

Jak Dr. Phil vždy říká: „Jak vám to funguje?“ Jedině vy znáte odpověď. A pokud to negativně ovlivňuje váš vztah k jídlu, vytváří to ve vašem životě více stresu a drží vás to uvíznuté v sebepohrdání, pak je možná čas se posunout dál. (…)

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/should-you-give-up-weight-loss/

 

 

 

Nezabíjejte posly

Nezabíjejte posly

 

Dnes už není žádným tajemstvím, že když máme nějaké zdravotní komplikace, je dobré nepotlačovat pouze symptomy, ale řešit příčinu. Tak nějak jsme již pochopili, že nám moc nepomůže, když si dáme růžovou pilulku, a budeme vesele dělat, že se nic neděje. Mnozí přikročili k tomu, že se snaží za pomoci různých celostních lékařů přijít na to, v čem je „zakopaný pes“. Třeba v tom, že jsou setrvale pod vlivem stresu, přepracovaní, jedí nezdravou stravu nebo se vystavují vlivu desítek chemikálií ve své domácnosti. Začíná nám svítat, že léky a operace nic nevyřeší, respektive jen skutečnému řešení zamezí nebo ho alespoň oddálí.

 

Proč stále ještě nejsme schopni vidět stejnou optikou symptom, kterému se říká „váha“? Proč stále žijeme v přesvědčení, že hlavní je „shodit kila“, tedy víceméně jakýmkoliv způsobem donutit tělo, aby se vzdalo „nadbytečné“ váhy? Zatímco v oblasti čistě „zdravotních“ příznaků už jsme ochotni dívat se na celkový obraz, v oblasti váhy nám to zoufale nejde. Tam je nám situace natolik nepříjemná, že ji chceme za každou cenu co nejrychleji změnit. Aniž bychom se zamýšleli nad tím, zda nejde jen o jeden z mnoha symptomů, který je koneckonců také „zdravotní“ – je to přece symptom na úrovni fyzického těla. Co nám naše tělo říká tím, že schraňuje tuky? A je ta váha skutečně „nadbytečná“, nebo z hlediska logiky těla zcela nezbytná?

 

Obecně platí, že tělo nedělá nic, ale opravdu vůbec nic, aniž by k tomu mělo důvod. To platí i pro naši aktuální váhu – je zapříčiněna něčím, co vytváříme my sami. Ať je to skutečně „jen“ nevhodná strava a nedostatek fyzické aktivity, nebo mnohem hlubší a složitější vzorec, který se skládá obvykle z celé škály stresorů – léky, operace, porody, menopauza, pracovní zátěž, nezpracované emoce, rodinné a partnerské problémy, negativní myšlení, nedostatek sebelásky, toxická zátěž v těle…a tak bych mohla pokračovat doslova donekonečna. Nic nepřichází jako blesk z čistého nebe, ani takzvaná „nadváha“, ve skutečnosti jediná pro tělo možná váha za současných podmínek, které často nejsou právě nejrůžovější.

 

Naše váha je symptom, a každý symptom je posel. Je to posel nesoucí telegram, ve kterém je napsaná zpráva s tajemstvím našeho uzdravení. Je to zpráva o tom, kde v životě jsme vychýleni ze souladu a rovnováhy. To, co se stane ve chvíli, kdy (často drastickým a neudržitelným) způsobem zhubneme? Svého posla zabijeme. Aniž bychom se jakkoliv zajímali o zprávu, kterou v telegramu nese. Jako bychom ji chtěli ignorovat, protože je pro nás příliš nepohodlná, a raději bychom se posla chtěli zbavit, protože se nám nelíbí jeho vzhled. Zatímco navenek prohlašujeme, že už to konečně chceme mít „vyřešené“.

 

Něco řešit ale vždy znamená dívat se pod povrch věcí. Ptát se, zkoumat, být zvědavý. A ochotný podívat se do míst, kde nás čeká nějaká (obvykle vnitřní, ale i vnější) práce. Výsledkem takové poctivé práce je pak nejen to, že se nám (začasté) podaří upravit svůj metabolismus a váhu, ale především to, že se výrazně zlepší náš život samotný. Úprava vnějších atributů je toho jen logickým důsledkem. Primární je však to, že začneme být plně sami sebou a vstoupíme též plně do našeho lidského potenciálu. Uzdravíme to, co je pochroumané a co nám dosud bránilo v oné plnosti žití.

 

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

 

Máme tu už druhý článek od Caroline Dooner, který vám v překladu přináším. Týká se oblíbeného tématu mých klientek: jak se proboha mám oblékat, když mám nadváhu?! Inu, Caroline (a já s ní) věří tomu, že není nutné nosit jakékoliv jiné oblečení, než takové, které se nám líbí a je pohodlné. Proč hledat jiná kritéria? Proč využívat oblečení k maskování našeho reálného těla? Možná se zkuste zamyslet nad tím, zda na tom není něco pravdy…

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

Vážně…Vykašlete se na „lichotivé“.

Když se dívám zpátky, tak jsem každý okamžik od té doby, co mi začala růst prsa, strávila tím, že jsem se pokoušela nosit co nejvíce lichotivé a „zeštíhlující“ oblečení (nosím podprsenku velikosti G, děkuju za optání).

Nemůžu si vzít velké tričko! Budu vypadat jako těhotná!

Musím zvýraznit svůj pas, aniž by moje prsa vypadala moc velká!

Musím světu nalhat, že jsem drobnější, než ve skutečnosti jsem!

MUSÍM VYPADAT co nejdrobnější!

ZA ŽÁDNOU CENU nesmím vypadat „zanedbaně“!

Za žádnou cenu nesmím světu ukázat, že mám tělo, které je jiné než maličké, maličké, maličké a pod kontrolou a žádoucí a na úrovni a roztomilé a přijatelnéééé! 

Musí to být lichotivé VŽDYCKY! 

I potom, co jsem nastoupila na Fuck It Diet (směr založený autorkou, pozn.překl.), stále jsem se držela této kulturně zakořeněné mentality „lichotivosti“.

Je čas přijmout své tělo! Nechám své tělo, ať si dělá, co potřebuje! A prostě budu jen nosit oblečení, které je lichotivé (čti: pokusím se, aby vypadalo, co nejštíhleji lze).

Nenechte se mýlit. Moje definice „lichotivého“ neznamenala „zvýrazňující mé přirozené křivky a lichotící mé úžasné velikosti“. Neznamenala „zabírat prostor, který si zasloužím zabírat, ve vší mé slávě! Podívejte se na mě, jak tu stojím a mám na sobě oblečení, které miluju a dýchám do břicha, místo abych ho zatahovala!“

Ne. Znamenalo to: Budu nosit oblečení, ve kterém budu vypadat co nejdrobnější.

To není pozitivní postoj k tělu. To není přijímání sebe sama v každé podobě.

To je pořád projev fóbie z tloušťky.

To je pořád zaměřené proti tělu a velmi omezující.

Protože, co sdělujeme ve světě, v němž máme všichni pocit, že bychom měli nosit oblečení, ve kterém vypadáme co nejdrobnější?

Sdělujeme, že pořád nejsme dost dobří. Stále musíme mít kontrolu. To, jak naše těla vypadají, pořád musí být udržováno V NORMĚ.

Toto byl těžký návyk na odstranění. Vyvinula jsem talent na hledání oblečení, které je „lichotivé“ (čti: zeštíhlující). Vyvinula jsem tuto dovednost na základě toho, co svět sděloval ženám o tom, co potřebují dělat se svým oblečením: vypadat menší. Což znamená, že mne určité oblečení stresovalo. Určité oblečení jsem „nemohla nosit“.

Takže jsem musela posledních pár let strávit tím, že jsem si připomínala, že tohle ve skutečnosti dělat nemusím…

Nemusím vypadat co nejhubenější, stejně tak jako nepotřebuju jíst co nejmenší množství jídla.

Můžu nosit nějaké oblečení prostě proto, že ho mám ráda. Nebo protože je pohodlné. Nebo „lichotí“ něčemu jinému než naší nekontrolovatelné posedlosti tím být hubenější, než ve skutečnosti jsme.

Také mi dovolte vám připomenout, že slovo lichotivé je naprosto arbitrární…jen díky naší společnosti s fóbií z tloušťky slovo lichotivé znamená „drobnější“.

Co kdybychom ale třeba kolektivně rozhodli o tom, že lichotivé znamená vypadat zakulaceně?

Takže vás povzbuzuju k tomu, abyste vytáhli oblečení, ve kterém vypadáte těhotně, nebo kulatější, nebo větší, nebo cokoliv.

Vaše oblečení vás nepotřebuje dělat na pohled přijatelnějšími.

Vaše oblečení může být prostě oblečení, které rádi nosíte, aniž by vytvářelo nějaký iluzorní efekt.

Vaše oblečení vás nepotřebuje dělat na pohled menšími.

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/fuck-flattering/