Isabel Foxen Duke: Nový pohled na „vědomé jedení“

Isabel Foxen Duke: Nový pohled na „vědomé jedení“

Po malé pauze je tu opět další článek, překlad krátkého zamyšlení od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke na téma vědomého jedení. Já sama tento pojem velmi často používám a samotné vědomé jedení považuju za pilíř své práce a uzdravení našeho vztahu k jídlu i našeho metabolismu. Přesto jsem si vědoma úskalí jak tohoto pojmu, tak tohoto přístupu k jídlu. Taková už je povaha perfekcionismu – vleze si všude. Včetně těch nejužitečnějších konceptů, jakými je právě vědomé jedení…Vše je možno špatně interpretovat, překroutit a použít to proti sobě namísto pro sebe. Takže až příště budete zkoušet jíst vědoměji, pamatujte, že v prvé řadě je důležité UVOLNIT SE, jinak o žádném vědomém jedení vlastně nelze mluvit. A pokud vás to slovo rozčiluje, klidně společně s Isabel používejte pojem „vychutnávat si jídlo“ 🙂

Isabel Foxen Duke: Nový pohled na „vědomé jedení“

Jíst „vědomě“ znamená dělat jednu prostou věc:

Vychutnávat si jídlo – a to z žádného jiného důvodu než pro hodnotu potěšení jako takového.

Ačkoliv dietní průmysl možná naznačuje něco jiného, všímavost není metoda sebekontroly; jejím účelem není pomoci vám, abyste jedli méně nebo abyste zhubli nebo abyste nějakým způsobem „jedli správně“; naopak tyto cíle z dlouhodobého hlediska pouze zvýší pocity úzkosti kolem jídla a „všímavost“ promění v úkol, v dietu, v něco, v čem je možno selhat.

Pokud ve vás termín „vědomé jedení“ probouzí nevoli nebo ve vás vyvolává dietní mentalitu (tak jako tomu bylo u mě po řadu let), nebojte se tento termín úplně vypustit.

Místo toho si jednoduše zapamatujte: máte právo – a také výsadu – si jídlo vychutnat z celého srdce; máte povolení si prožitek z jídla užít a procítit bez sebekritického komentáře.

Aktivní vychutnávání jídla je radikálním činem, skrze který znovunastolíme přirozený vztah mezi jídlem a tělem – vztah, který je biologicky stvořený tak, aby nabádal k potěšení, hravosti, laskavosti a lásce.

Jinými slovy, „vědomé jedení“ je poněkud odtažitý pojem popisující něco, co je vlastně docela sexy: smyslný požitek z chutnání a prožívání, což znamená být přítomen lahodnosti jídla bez výčitek.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/a-new-perspective-on-mindful-eating/

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Hypersenzitivita – vstupní brána k potížím s jídlem a tělem?

Hypersenzitivita  – vstupní brána k potížím s jídlem a tělem?

 

Když mne kamarádka a bývalá klientka Bára, zakladatelka webu Hypersenzitivita, požádala o sepsání článku pro svůj blog, přemýšlela jsem, jak toto téma vztáhnout k tomu, čím se primárně zabývám já, tedy psychologií našeho vztahu k jídlu a tělu. O hypersenzitivitě jako takové už bylo sepsáno mnoho knih a článků (ačkoliv stále ne tolik, aby se jednalo o plně respektované a rozšířené téma, zdá se mi), nechci tedy jen přidat něco k této hromadě. Chci se aspoň krátce zamyslet nad tím, zda a proč má hypersenzitivní člověk (zejména žena) větší sklon k tomu trpět různými formami negativního postoje k jídlu a tělu.

 

Hypersenzitivní žena je přecitlivělá, v plném rozsahu tohoto slova. Nejde o nějakou hloupou generalizaci nebo eufemismus. Tuto výraznější formu citlivosti už je dnes možno diagnostikovat pomocí různých testů, což má na jednu stranu negativum, že získáme „nálepku“, jíž se můžeme nechat zbytečně limitovat a nadměrně se s ní začneme identifikovat. Zároveň nám takové označení souboru našich zkušeností může pomoci blíže porozumět tomu, co se v nás děje a můžeme díky tomu se situacemi v životě lépe zacházet. Takže jde vlastně o další krok v našem sebepoznávacím procesu, kdy lépe chápeme, co nám dělá dobře a co ne. A to učím všechny ženy bez rozdílu.

 

S přecitlivělostí se nežije úplně snadno ve společnosti, která je posunutá spíše k druhému extrému – necitlivosti. Ať už jde o necitlivost k vlastnímu nitru (kolik lidí se poctivě věnuje napojení se na své nitro každý den?), k druhým lidem, ke zvířatům, k životnímu prostředí atd. Z tohoto hlediska jsou hypersenzitivní osoby už z definice ohrožený druh. Nejsou zrovna ideálně uzpůsobeni k životu v přelidněné, hlučné moderní civilizaci plné vysokého toku obrazových i slovních informací, nepřirozeně silných smyslových vjemů a neharmonických emočních energií v jednotlivých lidech i celém kolektivu. Toto samo o sobě znamená zvýšené riziko stresových reakcí v těle a s nimi související větší psychické lability. Může být snížený pocit bezpečí a důvěry ve svět (zvláště, pokud měla hypersenzitivní žena necitlivou rodinnou výchovu nebo prostředí ve škole). Často si tito lidé už v raném dětství začnou vytvářet výrazné obranné mechanismy, aby byli méně zasahováni – to mohou být různé formy nutkavého chování (třeba i úzkostlivá čistotnost či přejídání) nebo vzdálení se z těla do mysli (mnohdy mají tito lidé poměrně vysokou inteligenci a tak se schovají do světa vědy, techniky, spirituality nebo umění). Objevuje se zvýšená potřeba kontroly, související s oním nižším pocitem bezpečí a důvěry. Je to touha udělat svět aspoň trochu srozumitelnějším a předvídatelnějším místem.

 

Velká citlivost vůči okolí se u dítěte projevuje tak, že je zasahováno necitlivými poznámkami a projevy chování od rodiny, kamarádů, spolužáků či učitelů, více než některé jiné děti. Prožívají každou emoci niterně až dramaticky. To vede zpravidla k posílení „krunýře“, stažení se do vlastního světa, popřípadě ke snaze různé nedostatky kompenzovat, třeba dobrými známkami nebo přizpůsobením se partě. Pokud jde o mladou dívku, často se cítí nedostatečná kvůli vzhledu či váze, a tak nezřídka v pubertě nebo už dříve nastoupí cestu diet, cvičení a vylepšování svého zevnějšku. Právě toto období je náchylné i na poruchy příjmu potravy typu bulimie či mentální anorexie. Dívka se většinou cítí nikým nepochopená a odlišná (často jí vyšší vnímavost přináší i jiné zájmy než mají vrstevníci nebo různé mimosmyslové schopnosti či naladění na duchovní svět). S tím se pojí pocit nepřijetí a nemilovanosti. Hypersenzitivní lidé jsou pro okolí často obtížně pochopitelní a mohou vzbuzovat i nevoli – to je dáváno najevo poznámkami typu „ty všechno moc prožíváš/řešíš“, „tobě všecko vadí“, „už jsi zase nemocná“ atd. Asi není třeba dodávat, že přecitlivělí lidé častěji trpí psychosomatickými potížemi, kdy se jejich stresové hladiny vychylují i při malých podnětech. Silné nezpracované emoce se ukládají v těle. Na okolí mohou působit jako simulanti nebo slaboši.

 

Nutno říct, že jedním z obranných mechanismů hypersenzitivního člověka je ona již zmíněná potřeba se nějak „vylepšit“, jakoby dorovnat to, v čem podle nich selhávají (a něco se vždy najde bez ohledu na objektivní skutečnost). To je u kořene perfekcionismu, který má rozmanité projevy – může to být snaha mít dokonalou tvář a postavu, jíst podle přesně daných pravidel stoprocentně zdravou stravu, dosahovat výborných výsledků ve studiu a později v kariéře, být perfektní partnerka a matka podle soudobých měřítek, dokonce i být dostatečně uvědomělá a duchovně vyspělá. Je svým způsobem jedno, jakou oblast života si perfekcionismus najde jako svůj úkryt – podstatné je, že někde najde své pole působnosti, a mnohdy se tam velmi šikovně skrývá, než ho odhalíme…

 

Dalo by se pokračovat déle a zevrubněji (ano, zevrubnost a smysl pro detail patří k vlastnostem hypersenzitivních osob, takže je vám asi jasné, že do této kategorie spadám i já), ale podstatné je, že citliví lidé mají zvýšené riziko, že se u nich objeví (také třeba) potíže s jídlem a tělem. Není ale třeba se kvůli tomu cítit jako oběť osudu – ostatně jde jen o riziko, které se nemusí realizovat, a pokud ano, dá se s tím samozřejmě pracovat. Myslím, že prvním krokem je právě rozeznat, že jsme úplně v pořádku takoví, jací jsme –  že jen máme určitá specifika, která se pojí s hypersenzitivitou. Ta je třeba respektovat a nevystavovat se zbytečně příliš silným stresujícím podnětům, pokud to můžeme ovlivnit, a pokud jim jsme z nějakého důvodu vystaveni, tak umět jejich dopad minimalizovat a dát dostatek významu následné péči o sebe. Budeme nejspíš potřebovat o trochu více času a prostoru pro sebe než lidé s „hroší kůží“. Na některá místa či do některých aktivit prostě s ohledem na sebe nepůjdeme nebo jen obezřetně. Budeme se muset důsledněji starat o své zdraví a psychickou pohodu (např. skrze stravu a pohyb), aniž bychom šli do druhého extrému posedlosti stravou či pohybem. Budeme se muset naučit postupně pouštět kontrolu a uvolňovat svůj perfekcionismus. Můžeme hledat i různé cesty, jak se zocelit a posílit, aniž bychom šli násilně přes své hranice. Hypersenzitivita zkrátka je tanec na hraně – jak žít beze strachu a naplno a zároveň ohleduplně ke své jemnější dispozici. Přeju všem, kdo se s ní potýkají, aby s ní přestali bojovat nebo se kvůli ní cítili jako oběť, ale aby se s ní dobře seznámili, spřátelili a naučili se ctít i zmírňovat její omezení a naopak využívat její dary. Protože ty mohou být veliké.

Mrkněte i na další články na webu Hypersenzitivita a pokud se vám líbí, podpořte Báru také na facebookové stránce jejího projektu.

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

 

Jednou z největších chyb, kterou můžeme dělat, pokud jde o zdraví a funkčnost našeho metabolismu, a tedy i o výslednici naší váhy, je snaha tělo kontrolovat. Ó, jak často musím rozptylovat toto zažrané přesvědčení, a sice že není možné tělo ponechat „jen tak“ – aby si samo určovalo, co jíst, kdy to jíst a kolik toho jíst. Zdá se to pro mnohé být něčím zcela nemyslitelným, možná doslova kacířstvím – vždyť si tak moc přejí zhubnout, nebo si alespoň váhu udržet tam, kde je. A já úplně rozumím tomu, odkud to pochází. Snaha kontrolovat tělo (a tedy i jeho podobu) jde ruka v ruce s potřebou mít pod kontrolou svůj život. Vychází to z (mylné) domněnky, že když se na všech stranách náležitě zabezpečíme a pojistíme, když si vše předem nastudujeme a naplánujeme, tak že to vyjde podle našich plánů. Přitom nám už život tolikrát prokázal, že tato strategie nefunguje – že jsme spíše „žiti“ mocnou silou Života.

 

Pozor, nemyslím si ani, že jsme oběťmi, tedy bezmocnými loutkami, které nemají žádný podíl na tom, co se jim děje. To vůbec ne. Naše rozhodnutí rozhodně průběh našeho života utvářejí, jsme přece svobodné bytosti. Ale je to asi tak, že my děláme jisté tahy pomyslnými šachovými figurkami, ale co udělá protistrana, už je mimo naši moc. Nemáme moc nad celou šachovnicí ani nad celou hrou. A pokud jde o přírodu (tedy i o tělo), tak tam si jako lidstvo čím dále více uvědomujeme, že je třeba s ní spolupracovat, a nesnažit se ji převálcovat našimi racionálními úvahami o tom, jak by měla fungovat.

 

Co nám tedy zbývá, ptáte se? Nechat tělo, ať si dělá, co potřebuje, a my mu jen máme vycházet vstříc? Ano, přesně tak. Na té nejhlubší úrovni tělu naslouchat a dovolit mu, aby projevilo sílu své vnitřní zabudované moudrosti. Tělo UMÍ samo sebe řídit, včetně stravy, včetně váhy. A jak už jsem psala dříve – tělo nejsou JEN naše chuťové pohárky! Tělo je celý komplex naší bytosti, celý soubor tělesných částí, orgánů a funkcí, ale také emocí a intuitivních reakcí (které, jak dnes víme, aspoň z části vycházejí z nervových tkání v trávicí oblasti). To vše je třeba při našem naslouchání zohlednit a to vše bude naší volbou zasaženo. Tedy: vnímat, jak daná potrava působí na jednotlivé oblasti v našem těle, včetně třeba naší nálady, a jak na tuto potravu reaguje naše instinktivní složka (spíše „ano“ nebo spíše „ne“?).

 

Co ale vypnout můžete, je mysl, aspoň do veliké míry. Proč ne zcela? Protože žijeme v době, kdy bohužel (i bohudík) máme obrovskou paletu výběru, včetně potravin, které mají s opravdovou potravou jen málo společného. Potřebujeme mít informace o tom, co je kvalitní a aspoň přiměřeně pro tělo prospěšné či aspoň neškodící (ač i zde bych polemizovala, že při hlubším spojení se sebou i toto jsme schopni rozeznat bez mysli). Takže ano, určitá informovanost je určitě užitečná. Ale my necháváme mysl zajít příliš daleko. Programuje nám přesnou skladbu stravy, včetně jejího načasování a porcí. Vytváří nám pevné režimy, stravovací modely a dietní plány. Počítá nám kalorie a jiné výživové údaje. Váží jídlo i nás samotné. Hodnotí nás, jestli jíme „správně“ nebo „špatně“. Vyvolává strach z různých potravin a jejich dopadu na váhu či zdraví. Přináší spoustu soudů a zbytečných omezujících myšlenek. Právě ZDE je na místě použít naši schopnost kontroly. Sledujte, co produkuje vaše mysl. Zcela vědomě si toho všímejte, a záměrně s tím pracujte – tak, že tyto myšlenky včas zaznamenáte, zpochybníte (či se alespoň zeptáte, zda jsou skutečně a naprosto pravdivé), případně nabídnete myšlenku jinou, která je pro vás ve výsledku prospěšnější. S myslí JE možné a dokonce žádoucí pracovat, a tedy ji v jistém smyslu mít pod kontrolou. Protože pokud je příliš přebujelá, stává se nebezpečnou.

 

Naopak, ve vašem těle, se (navzdory tomu, co si o něm myslíte) nalézá místo bezpečí. Místo, na které se můžete spolehnout. Proč? Protože tělo vždy dbá v prvé řadě na svoje přežití a to v co nejlepším možném stavu. Tělo usiluje o zdraví a harmonii. Jen naše ignorace jeho signálů a naše nekontrolovaná mysl mohou přinést stav nerovnováhy a tedy i různé symptomy, včetně nepřirozené váhy. Přeneste vaši unikátně lidskou schopnost kontroly z těla do mysli, a uvidíte – vaše tělo se o sebe postará lépe, než byste to dokázali s pomocí hlavy.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.