Chtít změnu ze srdce

Chtít změnu ze srdce

 

Většina lidí, která se ve svém životě pokouší o hlubší a trvalejší změnu, naráží na zajímavý fenomén – odpor ke změně. To se úplně stejně týká i změn v oblasti postojů k tělu a jídlu. A velmi silně se to týká změn pohledu na svoji váhu a vzhled, ale často také ochoty pustit přísnou kontrolu nad jídlem (což je někdy motivováno právě snahou upravit svoji fyzickou podobu, ale někdy i fyzickým zdravím nebo prostě „jen“ perfekcionismem).

Žena za mnou většinou přijde ve fázi, kdy už je unavená omezujícími dietami, „hlídáním se“ a stravovacími pravidly a rituály. Většinou už chápe, že tudy cesta nevede, že je to jen další kolečko pro křečka, do kterého se kdysi plná naděje na „úžasnou proměnu“ a následný „úžasný život“ nechala lapit. Většinou už cítí, že takzvaně mele z posledního a už prostě více nesvobody a sebetýrání nedá. Vždyť jde o dobrovolnou diktaturu! Touží po tom se mít ráda, přijmout se a být se sebou a svým tělem spokojená. Zároveň se ale pořád silně ozývá hlas, že to všechno ano, ale TAKÉ je FAKT potřeba to tělo změnit (případně že není možné tu superzdravou čistící stravu pustit atd., doplňte dle situace). Je tam tedy určitý vnitřní rozpor. A kdo nebo co ho působí?

No jasně, mysl, respektive ego, které mysli využívá. Co jiného 🙂 Srdce a duše si přejí jediné – prožívat lásku, přijetí a svobodu. Nezávisle na čemkoliv vnějším. Je to ostatně jejich přirozený stav, do kterého se pokaždé chtějí vrátit. Nechtějí po vás žádné změny, žádné hubnutí, žádné perfektní dodržování čehosi arbitrárního, žádnou dokonalost. Toto hlubinné přání je ale přehlušeno myslí, která si neumí představit, že by to šlo „jen tak“, aniž by se nejdříve něco změnilo, nebo aspoň něco stávajícího udrželo s vypětím všech sil. Mysl je nastavena k věčné nespokojenosti, nikdy nechce spočinout v bytí, v přítomném okamžiku. A tak nám vnucuje různé podmínky, které musíme splnit a které jsou ze své podstaty nesplnitelné či neudržitelné. Tím si zajišťuje trvalou nadvládu – vždy budeme po něčem lačni.

Mysl ale slouží jako nástroj a vyjadřovací prostředek zároveň té naší části, která si uvědomuje, že je potřebná změna našeho vnitřního nastavení. My si MYSLÍME, že se chceme uzdravit a že chceme žít život plný sebelásky a sebepřijetí. A na nějaké (nejhlubší) úrovni to skutečně i chceme! Tato myslící část je obvykle tou, která nás posílá na různé terapie, koučinky a semináře. Vždyť nám to i všichni okolo říkají, že je třeba se mít rád a přijmout se, je to všude v těch knihách a článcích…Navíc sami vidíme, že to nikam nevede, že je to bludný kruh. To vše chápeme. Ale mrška mysl (a její pán ego) tu má paralelně další plán – překazit nám to. Při každém úsilí o hlubokou proměnu nám našeptávat, že to přece takhle nejde. Jak bychom se mohli přijmout, když jsme takoví a makoví? Jak bychom se mohli mít rádi, když vypadáme TAKHLE? Vždyť o nás nikdo nebude stát, ani my sami o sebe nemůžeme přece stát. Jak bychom mohli jíst svobodně a intuitivně, když VÍME, že našemu tělu se nedá důvěřovat? To přece nejde. JEN TAK!

 

Většinou celkem brzy odkryjeme, že se uvnitř klienta odehrává zhruba takovýto souboj – nějaká hlubinná část (srdce/duše) touží po klidu, nějaká část si to i logicky uvědomuje a ví, že je potřeba to vzít za jiný konec a pracovat na sobě a svých vzorcích (mysl ve smyslu rozumového vyhodnocení situace) a nějaká jiná část takovouto změnu vůbec, ale vůbec nechce a hledá různé chytré argumenty, proč by to bylo nezodpovědné či nemožné či nesprávné atd. (mysl ve službách ega – naší falešné osobnosti). Zde je třeba udělat v tu chvíli pořádek. Rozeznat toto divadlo a jeho herce. Komunikovat s nimi a dávat jim pozornost ve smyslu uznání a přijetí, ale nikoliv pozornost ve smyslu ovládnutí jejich sděleními. Když tuto hru nahlédneme, přijde porozumění a konec zdánlivě nerozpletitelného klubka. Jeví se to složité, ale v zásadě není. A co skutečně pomůže, abychom se CHTĚLI doopravdy uzdravit či proměnit, a abychom pro to následně vytvořili co nejlepší podmínky? Chtít změnu ze srdce. Lépe řečeno – srdce už tu změnu dávno chce, ale my se na to potřebujeme silou našeho vědomí napojit. Přisát se na tuto nejhlubší touhu, která v nás je. Dát jí co nejvíce pozornosti a podpory a na oplátku se nechat podpořit a vyživit silou, která je zde přítomna. Je to nejspíše naše jediná šance na plné uzdravení, fyzické či psychické.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Hypersenzitivita – vstupní brána k potížím s jídlem a tělem?

Hypersenzitivita  – vstupní brána k potížím s jídlem a tělem?

 

Když mne kamarádka a bývalá klientka Bára, zakladatelka webu Hypersenzitivita, požádala o sepsání článku pro svůj blog, přemýšlela jsem, jak toto téma vztáhnout k tomu, čím se primárně zabývám já, tedy psychologií našeho vztahu k jídlu a tělu. O hypersenzitivitě jako takové už bylo sepsáno mnoho knih a článků (ačkoliv stále ne tolik, aby se jednalo o plně respektované a rozšířené téma, zdá se mi), nechci tedy jen přidat něco k této hromadě. Chci se aspoň krátce zamyslet nad tím, zda a proč má hypersenzitivní člověk (zejména žena) větší sklon k tomu trpět různými formami negativního postoje k jídlu a tělu.

 

Hypersenzitivní žena je přecitlivělá, v plném rozsahu tohoto slova. Nejde o nějakou hloupou generalizaci nebo eufemismus. Tuto výraznější formu citlivosti už je dnes možno diagnostikovat pomocí různých testů, což má na jednu stranu negativum, že získáme „nálepku“, jíž se můžeme nechat zbytečně limitovat a nadměrně se s ní začneme identifikovat. Zároveň nám takové označení souboru našich zkušeností může pomoci blíže porozumět tomu, co se v nás děje a můžeme díky tomu se situacemi v životě lépe zacházet. Takže jde vlastně o další krok v našem sebepoznávacím procesu, kdy lépe chápeme, co nám dělá dobře a co ne. A to učím všechny ženy bez rozdílu.

 

S přecitlivělostí se nežije úplně snadno ve společnosti, která je posunutá spíše k druhému extrému – necitlivosti. Ať už jde o necitlivost k vlastnímu nitru (kolik lidí se poctivě věnuje napojení se na své nitro každý den?), k druhým lidem, ke zvířatům, k životnímu prostředí atd. Z tohoto hlediska jsou hypersenzitivní osoby už z definice ohrožený druh. Nejsou zrovna ideálně uzpůsobeni k životu v přelidněné, hlučné moderní civilizaci plné vysokého toku obrazových i slovních informací, nepřirozeně silných smyslových vjemů a neharmonických emočních energií v jednotlivých lidech i celém kolektivu. Toto samo o sobě znamená zvýšené riziko stresových reakcí v těle a s nimi související větší psychické lability. Může být snížený pocit bezpečí a důvěry ve svět (zvláště, pokud měla hypersenzitivní žena necitlivou rodinnou výchovu nebo prostředí ve škole). Často si tito lidé už v raném dětství začnou vytvářet výrazné obranné mechanismy, aby byli méně zasahováni – to mohou být různé formy nutkavého chování (třeba i úzkostlivá čistotnost či přejídání) nebo vzdálení se z těla do mysli (mnohdy mají tito lidé poměrně vysokou inteligenci a tak se schovají do světa vědy, techniky, spirituality nebo umění). Objevuje se zvýšená potřeba kontroly, související s oním nižším pocitem bezpečí a důvěry. Je to touha udělat svět aspoň trochu srozumitelnějším a předvídatelnějším místem.

 

Velká citlivost vůči okolí se u dítěte projevuje tak, že je zasahováno necitlivými poznámkami a projevy chování od rodiny, kamarádů, spolužáků či učitelů, více než některé jiné děti. Prožívají každou emoci niterně až dramaticky. To vede zpravidla k posílení „krunýře“, stažení se do vlastního světa, popřípadě ke snaze různé nedostatky kompenzovat, třeba dobrými známkami nebo přizpůsobením se partě. Pokud jde o mladou dívku, často se cítí nedostatečná kvůli vzhledu či váze, a tak nezřídka v pubertě nebo už dříve nastoupí cestu diet, cvičení a vylepšování svého zevnějšku. Právě toto období je náchylné i na poruchy příjmu potravy typu bulimie či mentální anorexie. Dívka se většinou cítí nikým nepochopená a odlišná (často jí vyšší vnímavost přináší i jiné zájmy než mají vrstevníci nebo různé mimosmyslové schopnosti či naladění na duchovní svět). S tím se pojí pocit nepřijetí a nemilovanosti. Hypersenzitivní lidé jsou pro okolí často obtížně pochopitelní a mohou vzbuzovat i nevoli – to je dáváno najevo poznámkami typu „ty všechno moc prožíváš/řešíš“, „tobě všecko vadí“, „už jsi zase nemocná“ atd. Asi není třeba dodávat, že přecitlivělí lidé častěji trpí psychosomatickými potížemi, kdy se jejich stresové hladiny vychylují i při malých podnětech. Silné nezpracované emoce se ukládají v těle. Na okolí mohou působit jako simulanti nebo slaboši.

 

Nutno říct, že jedním z obranných mechanismů hypersenzitivního člověka je ona již zmíněná potřeba se nějak „vylepšit“, jakoby dorovnat to, v čem podle nich selhávají (a něco se vždy najde bez ohledu na objektivní skutečnost). To je u kořene perfekcionismu, který má rozmanité projevy – může to být snaha mít dokonalou tvář a postavu, jíst podle přesně daných pravidel stoprocentně zdravou stravu, dosahovat výborných výsledků ve studiu a později v kariéře, být perfektní partnerka a matka podle soudobých měřítek, dokonce i být dostatečně uvědomělá a duchovně vyspělá. Je svým způsobem jedno, jakou oblast života si perfekcionismus najde jako svůj úkryt – podstatné je, že někde najde své pole působnosti, a mnohdy se tam velmi šikovně skrývá, než ho odhalíme…

 

Dalo by se pokračovat déle a zevrubněji (ano, zevrubnost a smysl pro detail patří k vlastnostem hypersenzitivních osob, takže je vám asi jasné, že do této kategorie spadám i já), ale podstatné je, že citliví lidé mají zvýšené riziko, že se u nich objeví (také třeba) potíže s jídlem a tělem. Není ale třeba se kvůli tomu cítit jako oběť osudu – ostatně jde jen o riziko, které se nemusí realizovat, a pokud ano, dá se s tím samozřejmě pracovat. Myslím, že prvním krokem je právě rozeznat, že jsme úplně v pořádku takoví, jací jsme –  že jen máme určitá specifika, která se pojí s hypersenzitivitou. Ta je třeba respektovat a nevystavovat se zbytečně příliš silným stresujícím podnětům, pokud to můžeme ovlivnit, a pokud jim jsme z nějakého důvodu vystaveni, tak umět jejich dopad minimalizovat a dát dostatek významu následné péči o sebe. Budeme nejspíš potřebovat o trochu více času a prostoru pro sebe než lidé s „hroší kůží“. Na některá místa či do některých aktivit prostě s ohledem na sebe nepůjdeme nebo jen obezřetně. Budeme se muset důsledněji starat o své zdraví a psychickou pohodu (např. skrze stravu a pohyb), aniž bychom šli do druhého extrému posedlosti stravou či pohybem. Budeme se muset naučit postupně pouštět kontrolu a uvolňovat svůj perfekcionismus. Můžeme hledat i různé cesty, jak se zocelit a posílit, aniž bychom šli násilně přes své hranice. Hypersenzitivita zkrátka je tanec na hraně – jak žít beze strachu a naplno a zároveň ohleduplně ke své jemnější dispozici. Přeju všem, kdo se s ní potýkají, aby s ní přestali bojovat nebo se kvůli ní cítili jako oběť, ale aby se s ní dobře seznámili, spřátelili a naučili se ctít i zmírňovat její omezení a naopak využívat její dary. Protože ty mohou být veliké.

Mrkněte i na další články na webu Hypersenzitivita a pokud se vám líbí, podpořte Báru také na facebookové stránce jejího projektu.

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Zhubla jsem…a nic se nestalo

Zhubla jsem…a nic se nestalo

 

Nedávno jsem na konzultaci klientce vyprávěla příběh, o kterém jsem kdysi četla v jednom článku na internetu. Žena, myslím že ze Spojených států, se v něm svěřovala s tím, že věnovala nadlidské úsilí tomu, aby zhubla nadlidskou váhu – mám pocit, že šlo o zhubnutí asi 50 či ještě více kil. Bylo to něco, čemu dala obrovskou porci energie a doufala, že po dosažení cíle se její život změní od základů. Svého cíle dosáhla a získala svoji vysněnou postavu a váhu. Získala určitě velké uznání okolí a leccos se v jejím životě asi proměnilo. Ale podstatné je, že svůj psychický stav po tomto heroickém výkonu popsala slovy: smutek a zklamání. Ptáte se, jak je to možné? Inu, protože pořád byla uvnitř tou stejnou ženou, stejným člověkem. Měla v sobě pořád zakořeněný pocit, že s ní něco není v pořádku. Že by mohla být v něčem ještě lepší a dokonalejší. Její sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty byly pořád nízké. Ta pozitiva, která jí zhubnutí přineslo, jaksi nestačila. Očekávala něco víc – a ono to nepřišlo. V zásadě se skoro nic nestalo. Jenom zhubla.

 

Toto je příběh, který se v různých (většinou méně dramatických) variacích opakuje pořád dokola. Ženám vždy na začátku naší spolupráce zadávám k sepsání úvahu o tom, jak si představují svůj život poté, co dosáhnou onoho vytouženého cíle – což v mnoha případech je změna jejich fyzické podoby. A víceméně je to stále o tomtéž. Představují si, jak budou spokojenější, šťastnější, sebevědomější, budou mít větší pocit uvolněnosti a lehkosti, budou se cítit svobodné a odvázané. Jenže vtip je v tom, že to s onou proměnou fyzické podoby automaticky nenastává. A přichází výše uvedené – pocit smutku a zklamání.

 

Tak velká byla investice! Tolik času, energie a mnohdy i peněz žena vložila do splnění svého velkého snu! Obětovala tomu velký kus života, a možná kvůli tomu zanedbala péči o své niterné potřeby, o mezilidské vztahy, o svou práci, o své koníčky a radosti. Možná kvůli tomu hodně fyzicky dřela a hodně si odpírala a hlídala svou stravu. A pak? Přišla nejspíše počáteční vlna uspokojení a zvýšeného sebevědomí. Jako když jí někdo do žil vstříkne opojnou drogu – dosažení cíle a získání odměny působí na naše dopaminová centra, o tom žádná. Měla pocit, že TEĎ začne žít. Ovšem co přijde dále? Na své „nové“ tělo si zvykne, začne jí připadat normální a naopak na něm nejspíše začne hledat další nedostatky – její mysl je přeci navyklá hledat na sobě pořád nějaké nedostatky! Začne si přát zhubnout ještě pár dalších kil, nebo vytvarovat své tvary dokonaleji, vyhladit kůži, vylepšit stav vlasů, pleti, odstranit strie, celulitidu, vrásky, upravit velikost svého nosu… Anebo svou vysoce rozvinutou schopnost vidění nedostatků přesměruje na jiné oblasti života – ještě v tom a v tom by měla být lepší, pořád to nějak není ono, potřebuje na sebe trochu přitlačit… Vidíte v tom onen nekonečný koloběh?

 

Navíc, nejenže chce pořád víc a víc, protože je její mysl naučená stále po něčem toužit a cítit se neustále nedostatečně. Také s ní zůstaly její životní problémy, stará zranění, získané vlastnosti a postoje. Takže ono falešné sebevědomí (neboť nebylo postaveno na pevném základě, ale na pomíjivém fyzickém stavu) velmi brzy vezme za své, a nastoupí původní nízké sebevědomí. Vždy se najde důvod, proč se cítit „ne dost dobrá“. Stále naráží ve svých vztahových záležitostech, stále má potíže ustát si své hranice, jít si za voláním své duše, vnímat potřeby těla i nitra, překonávat staré vzorce, napojovat se na zdroj vnitřního klidu…Protože to se během oné snahy zhubnout nenaučila. Tam úsilí nebylo směřováno. Život se za čas vrátí do starých kolejí. Proto přichází onen „smutek a zklamání“. A pocit frustrace, že těžce vynaložené úsilí nebylo náležitě odměněno. V novém těle je pořád ta samá bytost – věčně toužící a hledající klid, lásku a přijetí.

 

Nepíšu to proto, abych všem sdělila, že chtít zhubnout je špatné a přinese to jen trápení. Pokud nás nadváha trápí a chceme to změnit, tak fajn. Můžeme se o to různými cestami (ideálně kombinací udržitelných zdravých návyků a změny myšlení) pokusit, a nejspíš se pak budeme cítit lépe. Ale to, jak moc lépe se budeme cítit, není dáno tím, zda a kolik kil jsme zhubli. Tím to NEMŮŽE ze své podstaty být dáno. Je to ovlivněno tím, že jsme během onoho hubnutí proměnili více než jen své tělo – proměnili jsme způsob, jakým na sebe nahlížíme a jak se sebou zacházíme. Zhubnutí je pak třešničkou na dortu, která celkový obraz proměny dotvoří. Fyzickou manifestací hlubší vnitřní změny. Pokud ale tato vnitřní změna neproběhne a změna je čistě jen fyzická, pak je zaručené, že naše štěstí bude velmi pomíjivé. Učme se hledat vždy to „něco víc“, to, co je opravdové a trvalé.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Tlak na vyřešení problému? Horší než problém samotný

Tlak na vyřešení problému? Horší než problém samotný

 

Nedávno jsem poslouchala nahrávku s mým učitelem Marcem Davidem (zakladatelem Institutu pro psychologii výživy) a zmínil tam zajímavou myšlenku, že snaha zbavit se problému, který u sebe vnímáme, působí větší problémy než problém samotný. Konkrétně tam šlo o příběh ženy, která si přeje zhubnout, zlepšit vztah ke svému tělu a přestat se přejídat. Což jsou všechno samy o sobě záležitosti, které můžeme vnímat jako náročná témata. Tu ženu určitě trápí to, že je její váha pro ni nepřirozeně vysoká, že své tělo nenávidí a že se čas od času kvůli těmto emočním stavům přejídá a není jí pak dobře. Jistě je správně, že se snaží přijít na způsob, jak těmto svým trápením přijít na kloub, aby byla zdravá jak její váha, tak vztah k tělu a způsob stravování. Dalo by se říct: skvělé, že na sobě tak pracuje!

 

Dnešní doba je celá taková – snaha zlepšovat se, zdokonalovat se, řešit to, co je k řešení, a taky to „vyřešit“. Vzhlížíme k těm, kteří se ve své situaci neplácají a vezmou ji do svých rukou, kteří překonávají překážky a jsou strůjci svého osudu. A pak je tu druhá strana mince, která bývá (už méně než dříve, ale ještě stále) poněkud přehlížena – přijetí stávající situace. S čímž je spojeno i uvolnění se do oné situace, možná i jisté zpomalení. Ty první kvality jsou velmi jangové/mužské: přijít na to, vymyslet to, vyřešit to, zabojovat, dokázat, překonat, zvítězit! Ty druhé (více jinové/ženské), jsou ale zcela STEJNĚ DŮLEŽITÉ pro náš celkový stav – přijmout, nebojovat, uvolnit se, zklidnit se, zpomalit. Jsou okamžiky, kdy je více zapotřebí prvního a jsou okamžiky, kdy je více zapotřebí druhého – co to znamená v praxi třeba v oblasti jídla, jsem popsala v tomto článku.

 

Ale čím dál více si uvědomuju, že toto je opravdu základ v jakékoliv životní situaci, i v té „negativní“, ze které se chceme nějak vyvázat, protože nám v ní není dobře a možná nám skutečně objektivně neprospívá: vyrovnávat tyto protichůdné kvality, tedy dát stejný důraz jangovým jako jinovým, a vnímat skrze svoji intuici, kdy je nám třeba které z nich. Připomíná mi to klientku, která byla velmi pokročilá ve své duchovní a osobně-rozvojové cestě a velmi ji trápilo, že se stále dost nemá ráda a stále se dost nepřijímá. Přitom byla i v této oblasti „napřed“ oproti jiným. Ale i tak na sebe vytvářela tlak, na jakési „stoprocentní sebepřijetí“ či „stoprocentní sebelásku“. Nic takového ale neexistuje, a pokud ano, jedná se už o stav totálního sjednocení s Bytím, který je nemnohým k dispozici trvale. Takže, pro nás ostatní, kteří jsme stále „na cestě“…

 

Je v pořádku svůj problém (tedy místo, které nás tlačí) identifikovat, porozumět, hledat způsob, jak s tím pracovat a cítit se lépe. Je důležité umět používat své nástroje a nevzdávat se. Jít pořád dál a dál a ve chvílích „porážky“ povolat svého vnitřního dospělého, vnitřního muže či vnitřního bojovníka. Toho, ve kterém plane oheň. Pomůže nám tehdy, kdy klesáme na duchu a nastupujeme do sebedestrukce. Je ale stejně důležité přestat vytvářet energii boje, byť je cíl sebevíc „správný“. Netlačit na „vyřešení“ problému, ať je sebevíc nekomfortní. Nechtít nic urychlit a zjednodušit. A také nechtít to vše vymyslet hlavou, za každou cenu, podle našeho plánu. Pokud jde o léčení hlubších zranění (na úrovni duše či těla), pomáhá často v prvé řadě trpělivost, odevzdání se vyššímu plánu a přijetí dané skutečnosti bez hodnocení. Namísto ohně povolat vodu s jejím plynutím. Významně to ulehčí (a v konečném důsledku mnohdy i urychlí – paradoxně) celý proces uzdravení.

 

Ještě jsem neměla jediného klienta, kterého by jeho netrpělivost a velké lpění na výsledku někam posunulo rychleji. Naopak, mnohdy je to velmi významnou brzdou, bez jejíhož odstranění výsledek není dosažen VŮBEC. Jak se říká „Člověk míní, Pánbůh mění“, a ať už jsme křesťané či nikoliv, pravdou zůstává, že čím více důvěřujeme Životu a Procesu, tím lépe se nám žije (a mění to, co je měnit třeba).

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Buďte jako rostliny

Buďte jako rostliny

 

V jedné konstelaci, které jsem se účastnila, ke mně přišel obraz rostliny v květináči coby mocného symbolu dávání a přijímání. Věřím, že rostlinný svět nás může mnohému naučit a nám stačí se jím inspirovat, vnímat jeho poselství a vnášet do svého života to, co nás učí. Podobně to platí samozřejmě o celém přírodním světě – o zvířatech, o kamenech, o živlech… To vše k nám mluví jazykem symbolů a metafor.

Rostlina je krásným vzorem v tom, jak nezištně dává. Nikdo ji o to nežádá, nedostává za to žádné finanční ani jiné ohodnocení. Dává celému svému prostředí, včetně nás lidí, dar kyslíku, dar nevyčíslitelné hodnoty. Mnohé rostliny skýtají samozřejmě také dary krásy, případně dary jedlých plodů či jiných částí svého těla. Dávají proto, protože to patří k jejich přirozenosti. Nemohou si pomoci. Prostě jsou samy sebou, plní své životní určení, znají svou dráhu, aniž by se tomu kdekoliv musely učit či se nad tím nějak zamýšlet. Mnohdy dávají i navzdory tvrdým vnějším podmínkám – nedostatku vláhy, chudé půdě, okusování zvěří, chemické zátěži… Rostliny si prostě vždy najdou svou cestu, jak prosperovat i za velké nepřízně. Když to nejde tudy, půjde to jinudy. Život se nezalekne překážek a bují všemu navzdory.

Rostliny jsou ale také inspirující v tom, jak plně umí přijímat. Nasávají a berou si vše, co jim jejich okolí nabízí. Neřeknou „Děkuji, to je dobrý, já to zvládnu i bez toho.“ Jsou přímo lačné po vodě, když jsou vyschlé, nezříkají se jí ze slušnosti nebo z pocitu, že si to nezaslouží. Vědí, že jinak budou uvadat, jinak ztratí svou barevnou krásu, svou šťavnatost. Jinak možná ani nevydají své plody a tím nenaplní svůj účel. Ani my nemůžeme naplnit svůj životní úkol, když o sebe nebudeme pečovat, když nebudeme přijímat výživu nejen vnější, ale i vnitřní… Zároveň se ale rostlina nenechá zahrnout nadbytkem, který by pro ni byl stejně škodlivý. Když je přelitá, tak se brání, seč může. Nepřijímá více, než je pro ni nezbytné a dobré. Ví, že všeho moc škodí, že je nutné znát míru. Nejde proti sobě, brání se poškození.
Důležité je také to, že rostlina neřeší to, jak moc dokonale odpovídá ideálu. Nevadí jí, že má někde kazy, zažloutlé listy, že někde roste křivě, že není souměrná. Ví, že roste nejlépe, jak může – přizpůsobuje se terénu a dalším životním podmínkám, a tím se mění její podoba. V tu nejsprávnější podobu právě pro ni. Je zkrátka dokonalá ve své nedokonalosti. Bezchybnost pro ni není metou, protože ta ani není v přírodě možná. Metou je plnit co nejlépe své určení zde – být rostlinou, která stejnoměrně přijímá a dává, a během toho všeho prosperuje.

Takže, drazí, dávejte pozornost svým rostlinným přátelům. Ať jsou to stromy v lese nebo zelenina ve vaší zahrádce nebo okrasné růže v parku. Nebo dokonce klíčky ve vaší klíčící misce 🙂 Všechny žijí na základě těchto stejných principů. Mnohé z nich jsou užitečné i pro nás.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.