test

Jaký je rozdíl mezi sebereflexí a sebekritikou?

Jaký je rozdíl mezi sebereflexí a sebekritikou?

 

Uvědomění si velmi podstatného rozdílu mezi sebereflexí a sebekritikou považuju za stěžejní pro všechny, kteří zápasí s negativním postojem k sobě, s nedostatkem sebelásky. Často se ke mně dostávají ženy, které jsou lapeny v nezdravých vzorcích myšlení a chování a projevuje se to například sklony k přejídání se, záchvatovitému jedení či zajídání emocí. Všechno to jsou způsoby zacházení s jídlem, které v lidech probouzejí pocity viny a selhání, protože tuší, že to není konstruktivní způsob řešení svých emočních stavů a že to může mít své následky v podobě zdravotních symptomů nebo navýšení váhy. Rozhodně nejsem zastánce toho, abychom tyto své návyky nijak neřešili. Zároveň je velmi kontraproduktivní, pokud se neustále točíme v kolotoči výčitek a studu. To nás udržuje v pocitu, že jsme „špatní“ a „poškození“ a že to s námi asi moc lepší nebude. Tedy tento vzorec zas a znova opakujeme a utvrzujeme se v tom, že jsme beznadějný případ.

 

Jak z toho ven? Je patrné, že sebekritika nám nepomáhá. Spirála viny dokáže být velmi destruktivní a naopak náš vzorec posiluje. Je to stejné, jako když „třídnímu grázlovi“ učitelé neustále opakují, že je to budižkničemu, který se není schopný nic naučit a nikdy z něj nic kloudného nevyroste. Myslíte si, že ho to namotivuje k tomu, aby svůj život vzal do svých rukou a něco vytvářel? Pravděpodobně tomu bude naopak, uvěří tomu, že jeho identitou je být pětkařem, co to nikam nedotáhne. Sebekritika ve chvílích, kdy podlehneme závislostním chováním (kam může spadat i zvyk přejíst se, když jsem ve stresu) často způsobí jen to, že se rozhodneme rovnou dojíst celou krabici sušenek a zítra klidně znova. Protože „to jsme my“.

 

Jako cestu vidím něco, čemu říkám zdravá sebereflexe. Ta se vyznačuje tím, že je věcná (prostě pojmenováváme skutečnost – teď jsem se přejedla, protože jsem nechtěla cítit tu prázdnotu, kterou jsem pocítila), nehodnotící (nejsem proto ještě špatný člověk), chápající (zatím jsem se ještě nenaučila řešit svoje emoční stavy jinak a lépe) a soucitná (jsem v pořádku, i když to nezvládám tak, jak bych ráda, a i tak si zasloužím svoji lásku, možná teď naopak O TO VÍCE, protože se cítím mizerně). Sebereflexe NEZNAMENÁ, že svoje chování schvaluji ve smyslu, že bych ho považovala za vhodné a žádoucí. Neznamená to, že ve svém chování chci nadále setrvávat, protože je to ok. To chování samotné je dost možná sebepoškozující a nezdravé pro naše tělo i psychiku, zvláště pokud probíhá na nevědomé úrovni (tedy např. rychlé jedení bez vnímání smyslových podnětů). Ale MY jako lidé jsme přesto v pořádku a hodnotní. A právě proto, že si uvědomujeme tuto svou nezpochybnitelnou vrozenou hodnotu, chceme s tímto ničivým chováním skoncovat. Dělat to, co nám skutečně prospívá.

 

Takže…až se příště přejíte, sníte něco hodně nezdravého, zacpete své smutky…zkuste se následně nemarinovat ve vlastním sebemrskačství. Zkuste se k sobě pro jednou nechovat jako trestající rodič. Zkuste se k sobě chovat jako někdo, kdo je milující a přijímající. Ten, kdo vás miluje, bude mít totiž na mysli vaše vyšší dobro. Neodsoudí vás a pochopí, že jste nedokonalí a některé věci se teprve těžce učíte. Zároveň vás bude motivovat k tomu, abyste to učení nevzdávali, abyste jednoho dne mohli dosáhnout svého plného sebevyjádření a vnitřního naplnění. Můžete si to představit jako rozdíl mezi kritickým, nelítostným rodičem a rodičem, který je láskyplný a přitom důsledný. Věřte tomu, že s přístupem toho druhého se vám budou vaše nezdravé návyky měnit podstatně lépe.

 

 

 

Co to znamená být žena

Co to znamená být žena

 

Ve své práci potkávám velmi rozmanité typy žen. Některé se sobě podobají, jiné jsou ale naprosto odlišné. A ačkoliv se často dá vysledovat nějaká podobnost, tak to hlavní, co mi tam vystupuje je: každá z nás je neopakovatelný originál. Každá z nás má v sobě jinou příchuť či chcete-li jiný odstín ženství. Jako různě namíchané barvy na jedné paletě. Některé odstíny jsou si zdánlivě podobné, ale když se na ně podíváte zblízka, uvidíte, že jeden je tmavší a sytější, druhý třeba lehčí a pastelovější. To mě moc a moc baví. Vnímat, jak je každá žena rozdílná a přitom každá je (alespoň pod kulturními a rodinnými nánosy mužských kvalit) naprosto ženská. A to i tehdy, když svoji ženskost sama nevnímá a má ji z různých důvodů zastřenou.

 

Některé ženy se ve své ženské poloze cítí velmi dobře, je to jejich přirozenost a jsou na své ženství hrdé. Je pro ně zdrojem síly a radosti, jsou si vědomy těchto darů. Obvykle ke mně ale přichází spíš žena, která to takto nemá anebo ne tak úplně. Někdy si její rodiče přáli chlapce a ona celý život zkoušela podvědomě naplnit tuto roli, aby byla aspoň „skoro jako kluk“. Třeba tím, že bude stejně silná a houževnatá a nebude propadat emocím. Někdy byla tato žena vychovávána matkou, která byla tvrdá a nebyla zvyklá projevovat svoje city, dávat najevo lásku a poskytovat dítěti fyzický kontakt. Někdy se v rodině hodně tradovalo, že „bez práce nejsou koláče“ anebo, že „utrpení očišťuje“. Ať tak či onak, či úplně jinak, ženy, které vyšly z těchto podmínek, bývají aspoň navenek více „mužsky“ silné a odolné, nevyzařuje z nich taková jemnost a citlivost, nenaučí se třeba už nikdy takové měkkosti, jakou vídají u jiných žen.

 

Některé zjistí, že ve skutečnosti je pro ně tradičně vnímaná ženskost prostředím, ve kterém se cítí jako ryba ve vodě, jakmile si dovolí odhodit staré brnění. Začnou chodit na ženské kruhy, nosit dlouhé sukně, nechají si narůst dlouhé vlasy, začnou se líčit, tančit, zpívat, malovat, sdílet ze svého nitra atd.  Zkrátka objeví, že toto jen dlouho potlačovaly a teď to konečně může ven. Ale není to tak zdaleka u všech. Některé zjistí, že jsou pro ně tyto jejich stránky příliš pevně uzamčené vlivem jejich životních okolností, anebo že toto nikdy jejich přirozenost ani nebyla a nebude. Třeba se skutečně vždy budou nejvíce cítit samy sebou v kalhotech a s krátkými vlasy, na motorce, v čele velké firmy. Možná nikdy nebudou tak něžné a nebude z nich vyzařovat mateřská péče – a nebude to znamenat, že nemají city nebo že jsou špatnými matkami. Jen jejich specifická ženská esence bude divočejší a ostřejší.

 

Jsou to ženy, které mi připomínají Dianu nebo Artemis z řeckých a římských bájí – tedy ženu-lovkyni. Lučištnici. Amazonku. I mezi starověkými Kelty byly ženy-válečnice nebo ženy-druidky, které vedly armády či byly duchovními vůdci svého lidu. Byly to často ženy, které vzbuzovaly respekt svojí neskrývanou silou a inteligencí. A přitom neztrácely na své ženskosti – jen ta ženskost měla jinou kvalitu.

 

Jsem pro, abychom si dovolily žít naplno své ženství, nesnažily se stát „polochlapy“, jen proto, abychom si vydobyly obdiv a image drsňaček, které všechno zvládnou. Jsem pro, abychom otevíraly svá srdce a odkládaly obranné valy. Hlavní cíl toho všeho ale je, cítit se dobře jako člověk a jako žena. Nedosáhneme toho tím, že se budeme snažit být jako ta žena, kterou vidíme někde na obrázku nebo o které si čteme. Tím, že se snažíme naplnit nějaký ženský ideál, dokonalý prototyp nebo spíš aktuálně platný stereotyp. Tyto ženské stereotypy se mění v závislosti na místě a době. Kdysi byla ideální žena pobožná, skromná a co nejvíce nenápadná chováním i zjevem. Potom žena, která dokáže co nejlépe obstarat domácnost, vychovat děti, mít výrazné vnady a ještě u toho pracovat u soustruhu. Dnes bych řekla, že je to žena, která podniká v tom, co ji baví, levou zadní do toho učí doma své děti, chodí na ženská setkávání, sportuje, čte knihy o duchovním rozvoji, vypadá jako sexy víla z pohádky křížená se zlou macechou, a s partnerem navštěvuje kurzy vědomého přístupu k partnerství. Někdy není snadné dostát tomu, co je nám nabízeno jako ideál ženství – spíš, není to prakticky možné naplnit.

 

Hlavně však tím někdy jdeme proti sobě, proti našemu autentickému ženskému já. Zkoumejte, jaké je právě to VAŠE. Setkává se v něčem s tím, co je aktuálně v kurzu? Fajn. Nesetkává se to skoro vůbec? Taky fajn. Podstatné je, abyste se v tom cítila vy jako žena dobře a že toto je právě ta podoba ženství, ve které jste to vy a ne někdo úplně jiný. Pak se v tom budete také projevovat sebevědomě a samozřejmě a pro okolí to bude krásné a zajímavé. Nemluvě o tom, že si tím přitáhnete do života partnera, kterého bude přitahovat právě ta vaše ženská esence, aniž byste si musela hrát na něco, čím nejste a stále tuto fasádu udržovat, abyste o partnera nepřišla.

 

Mějme je rády všechny – venkovanky od zvířat i městské dámy, umělkyně i dělnice, bosonohé něžné rusalky i okované punkerky, mámy od dětí i nezávislé intelektuálky, nalíčené a načesané i přírodní a v culíku, sportovkyně i básnířky, zahradnice i manažerky…A dalších tisíc podob ženství.

 

 

Buďte jako rostliny

Buďte jako rostliny

 

V jedné konstelaci, které jsem se účastnila, ke mně přišel obraz rostliny v květináči coby mocného symbolu dávání a přijímání. Věřím, že rostlinný svět nás může mnohému naučit a nám stačí se jím inspirovat, vnímat jeho poselství a vnášet do svého života to, co nás učí. Podobně to platí samozřejmě o celém přírodním světě – o zvířatech, o kamenech, o živlech… To vše k nám mluví jazykem symbolů a metafor.

Rostlina je krásným vzorem v tom, jak nezištně dává. Nikdo ji o to nežádá, nedostává za to žádné finanční ani jiné ohodnocení. Dává celému svému prostředí, včetně nás lidí, dar kyslíku, dar nevyčíslitelné hodnoty. Mnohé rostliny skýtají samozřejmě také dary krásy, případně dary jedlých plodů či jiných částí svého těla. Dávají proto, protože to patří k jejich přirozenosti. Nemohou si pomoci. Prostě jsou samy sebou, plní své životní určení, znají svou dráhu, aniž by se tomu kdekoliv musely učit či se nad tím nějak zamýšlet. Mnohdy dávají i navzdory tvrdým vnějším podmínkám – nedostatku vláhy, chudé půdě, okusování zvěří, chemické zátěži… Rostliny si prostě vždy najdou svou cestu, jak prosperovat i za velké nepřízně. Když to nejde tudy, půjde to jinudy. Život se nezalekne překážek a bují všemu navzdory.

Rostliny jsou ale také inspirující v tom, jak plně umí přijímat. Nasávají a berou si vše, co jim jejich okolí nabízí. Neřeknou „Děkuji, to je dobrý, já to zvládnu i bez toho.“ Jsou přímo lačné po vodě, když jsou vyschlé, nezříkají se jí ze slušnosti nebo z pocitu, že si to nezaslouží. Vědí, že jinak budou uvadat, jinak ztratí svou barevnou krásu, svou šťavnatost. Jinak možná ani nevydají své plody a tím nenaplní svůj účel. Ani my nemůžeme naplnit svůj životní úkol, když o sebe nebudeme pečovat, když nebudeme přijímat výživu nejen vnější, ale i vnitřní… Zároveň se ale rostlina nenechá zahrnout nadbytkem, který by pro ni byl stejně škodlivý. Když je přelitá, tak se brání, seč může. Nepřijímá více, než je pro ni nezbytné a dobré. Ví, že všeho moc škodí, že je nutné znát míru. Nejde proti sobě, brání se poškození.
Důležité je také to, že rostlina neřeší to, jak moc dokonale odpovídá ideálu. Nevadí jí, že má někde kazy, zažloutlé listy, že někde roste křivě, že není souměrná. Ví, že roste nejlépe, jak může – přizpůsobuje se terénu a dalším životním podmínkám, a tím se mění její podoba. V tu nejsprávnější podobu právě pro ni. Je zkrátka dokonalá ve své nedokonalosti. Bezchybnost pro ni není metou, protože ta ani není v přírodě možná. Metou je plnit co nejlépe své určení zde – být rostlinou, která stejnoměrně přijímá a dává, a během toho všeho prosperuje.

Takže, drazí, dávejte pozornost svým rostlinným přátelům. Ať jsou to stromy v lese nebo zelenina ve vaší zahrádce nebo okrasné růže v parku. Nebo dokonce klíčky ve vaší klíčící misce 🙂 Všechny žijí na základě těchto stejných principů. Mnohé z nich jsou užitečné i pro nás.