Hypersenzitivita – vstupní brána k potížím s jídlem a tělem?

Hypersenzitivita  – vstupní brána k potížím s jídlem a tělem?

 

Když mne kamarádka a bývalá klientka Bára, zakladatelka webu Hypersenzitivita, požádala o sepsání článku pro svůj blog, přemýšlela jsem, jak toto téma vztáhnout k tomu, čím se primárně zabývám já, tedy psychologií našeho vztahu k jídlu a tělu. O hypersenzitivitě jako takové už bylo sepsáno mnoho knih a článků (ačkoliv stále ne tolik, aby se jednalo o plně respektované a rozšířené téma, zdá se mi), nechci tedy jen přidat něco k této hromadě. Chci se aspoň krátce zamyslet nad tím, zda a proč má hypersenzitivní člověk (zejména žena) větší sklon k tomu trpět různými formami negativního postoje k jídlu a tělu.

 

Hypersenzitivní žena je přecitlivělá, v plném rozsahu tohoto slova. Nejde o nějakou hloupou generalizaci nebo eufemismus. Tuto výraznější formu citlivosti už je dnes možno diagnostikovat pomocí různých testů, což má na jednu stranu negativum, že získáme „nálepku“, jíž se můžeme nechat zbytečně limitovat a nadměrně se s ní začneme identifikovat. Zároveň nám takové označení souboru našich zkušeností může pomoci blíže porozumět tomu, co se v nás děje a můžeme díky tomu se situacemi v životě lépe zacházet. Takže jde vlastně o další krok v našem sebepoznávacím procesu, kdy lépe chápeme, co nám dělá dobře a co ne. A to učím všechny ženy bez rozdílu.

 

S přecitlivělostí se nežije úplně snadno ve společnosti, která je posunutá spíše k druhému extrému – necitlivosti. Ať už jde o necitlivost k vlastnímu nitru (kolik lidí se poctivě věnuje napojení se na své nitro každý den?), k druhým lidem, ke zvířatům, k životnímu prostředí atd. Z tohoto hlediska jsou hypersenzitivní osoby už z definice ohrožený druh. Nejsou zrovna ideálně uzpůsobeni k životu v přelidněné, hlučné moderní civilizaci plné vysokého toku obrazových i slovních informací, nepřirozeně silných smyslových vjemů a neharmonických emočních energií v jednotlivých lidech i celém kolektivu. Toto samo o sobě znamená zvýšené riziko stresových reakcí v těle a s nimi související větší psychické lability. Může být snížený pocit bezpečí a důvěry ve svět (zvláště, pokud měla hypersenzitivní žena necitlivou rodinnou výchovu nebo prostředí ve škole). Často si tito lidé už v raném dětství začnou vytvářet výrazné obranné mechanismy, aby byli méně zasahováni – to mohou být různé formy nutkavého chování (třeba i úzkostlivá čistotnost či přejídání) nebo vzdálení se z těla do mysli (mnohdy mají tito lidé poměrně vysokou inteligenci a tak se schovají do světa vědy, techniky, spirituality nebo umění). Objevuje se zvýšená potřeba kontroly, související s oním nižším pocitem bezpečí a důvěry. Je to touha udělat svět aspoň trochu srozumitelnějším a předvídatelnějším místem.

 

Velká citlivost vůči okolí se u dítěte projevuje tak, že je zasahováno necitlivými poznámkami a projevy chování od rodiny, kamarádů, spolužáků či učitelů, více než některé jiné děti. Prožívají každou emoci niterně až dramaticky. To vede zpravidla k posílení „krunýře“, stažení se do vlastního světa, popřípadě ke snaze různé nedostatky kompenzovat, třeba dobrými známkami nebo přizpůsobením se partě. Pokud jde o mladou dívku, často se cítí nedostatečná kvůli vzhledu či váze, a tak nezřídka v pubertě nebo už dříve nastoupí cestu diet, cvičení a vylepšování svého zevnějšku. Právě toto období je náchylné i na poruchy příjmu potravy typu bulimie či mentální anorexie. Dívka se většinou cítí nikým nepochopená a odlišná (často jí vyšší vnímavost přináší i jiné zájmy než mají vrstevníci nebo různé mimosmyslové schopnosti či naladění na duchovní svět). S tím se pojí pocit nepřijetí a nemilovanosti. Hypersenzitivní lidé jsou pro okolí často obtížně pochopitelní a mohou vzbuzovat i nevoli – to je dáváno najevo poznámkami typu „ty všechno moc prožíváš/řešíš“, „tobě všecko vadí“, „už jsi zase nemocná“ atd. Asi není třeba dodávat, že přecitlivělí lidé častěji trpí psychosomatickými potížemi, kdy se jejich stresové hladiny vychylují i při malých podnětech. Silné nezpracované emoce se ukládají v těle. Na okolí mohou působit jako simulanti nebo slaboši.

 

Nutno říct, že jedním z obranných mechanismů hypersenzitivního člověka je ona již zmíněná potřeba se nějak „vylepšit“, jakoby dorovnat to, v čem podle nich selhávají (a něco se vždy najde bez ohledu na objektivní skutečnost). To je u kořene perfekcionismu, který má rozmanité projevy – může to být snaha mít dokonalou tvář a postavu, jíst podle přesně daných pravidel stoprocentně zdravou stravu, dosahovat výborných výsledků ve studiu a později v kariéře, být perfektní partnerka a matka podle soudobých měřítek, dokonce i být dostatečně uvědomělá a duchovně vyspělá. Je svým způsobem jedno, jakou oblast života si perfekcionismus najde jako svůj úkryt – podstatné je, že někde najde své pole působnosti, a mnohdy se tam velmi šikovně skrývá, než ho odhalíme…

 

Dalo by se pokračovat déle a zevrubněji (ano, zevrubnost a smysl pro detail patří k vlastnostem hypersenzitivních osob, takže je vám asi jasné, že do této kategorie spadám i já), ale podstatné je, že citliví lidé mají zvýšené riziko, že se u nich objeví (také třeba) potíže s jídlem a tělem. Není ale třeba se kvůli tomu cítit jako oběť osudu – ostatně jde jen o riziko, které se nemusí realizovat, a pokud ano, dá se s tím samozřejmě pracovat. Myslím, že prvním krokem je právě rozeznat, že jsme úplně v pořádku takoví, jací jsme –  že jen máme určitá specifika, která se pojí s hypersenzitivitou. Ta je třeba respektovat a nevystavovat se zbytečně příliš silným stresujícím podnětům, pokud to můžeme ovlivnit, a pokud jim jsme z nějakého důvodu vystaveni, tak umět jejich dopad minimalizovat a dát dostatek významu následné péči o sebe. Budeme nejspíš potřebovat o trochu více času a prostoru pro sebe než lidé s „hroší kůží“. Na některá místa či do některých aktivit prostě s ohledem na sebe nepůjdeme nebo jen obezřetně. Budeme se muset důsledněji starat o své zdraví a psychickou pohodu (např. skrze stravu a pohyb), aniž bychom šli do druhého extrému posedlosti stravou či pohybem. Budeme se muset naučit postupně pouštět kontrolu a uvolňovat svůj perfekcionismus. Můžeme hledat i různé cesty, jak se zocelit a posílit, aniž bychom šli násilně přes své hranice. Hypersenzitivita zkrátka je tanec na hraně – jak žít beze strachu a naplno a zároveň ohleduplně ke své jemnější dispozici. Přeju všem, kdo se s ní potýkají, aby s ní přestali bojovat nebo se kvůli ní cítili jako oběť, ale aby se s ní dobře seznámili, spřátelili a naučili se ctít i zmírňovat její omezení a naopak využívat její dary. Protože ty mohou být veliké.

Mrkněte i na další články na webu Hypersenzitivita a pokud se vám líbí, podpořte Báru také na facebookové stránce jejího projektu.

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Bezpečí v ženském těle

Bezpečí v ženském těle

 

Někdy jsou potíže, které ženy zažívají s jídlem a tělem, spojeny s pocitem bezpečí. Konkrétně s tím, zda je bezpečné být v ženském těle, ve světě plném potenciálního nebezpečí. Dívka si obvykle už v dětství všimne, že opačné pohlaví má výhodu silnějšího zdatnějšího těla a disponuje také často větší přirozenou agresivitou i otevřenější sexualitou. Může být přítomen strach, že se stane obětí násilí nebo žádostivosti. Strach z bytí v ženském těle se může projevovat různě – sklonem k nabírání váhy i sklonem k potlačení ženských tvarů a křivek, tedy naopak k extrémnímu hubnutí. Ráda bych zde dnes tyto dvě varianty rozebrala a podívala se na to, co žena musí udělat proto, aby nešla ani jedním směrem.

 

První varianta má v přírodě svou logiku. Zvíře, které je větší, má větší šanci na to, že se ubrání, a tedy že přežije. Působí silnějším dojmem, ostatní zvířata si možná dvakrát rozmyslí, zda si na něj troufnou zaútočit. Má také zpravidla větší fyzickou sílu, kterou může v případě útoku použít ve svůj prospěch. U ženy, která se (i jen podvědomě) obává, že by jí muži mohli nějakým způsobem ublížit, může tento prastarý pud sebezáchovy působit, že se bude obalovat tukem a zvětšovat rozměry svého těla. Na nějaké úrovni se tím cítí lépe chráněna – muž to podle takového uvažování spíše zkusí na ženu menší a slabší, případně takovou, která je pro něj svojí štíhlostí atraktivnější a vzbuzuje v něm více touhy (alespoň pokud žena ve své mysli uvěřila tomu, že štíhlé tělo je klíčem k atraktivitě).

 

I druhá varianta, tedy hubnutí, má ale svou logiku. Žena tím sice nezískává výhodu větší velikosti, ale získává tím zpět své dětské tělo. Tímto způsobem se žena chrání zejména v případě, že vnímá nebezpečí ve formě sexuálního ohrožení. Děje se to hlavně těm dívkám, které už jako velmi mladé začaly vnímat zájem ze strany mužů, mluvilo se nahlas o jejich kráse (stačí poznámky typu „Ta bude mít jednou nápadníků!“ nebo „Tu si bude muset táta hlídat!“), případně zažily nějakou podobu obtěžování. Pro takovou ženu jsou oblé ženské tvary, které přicházejí s pubertou, něčím, co jí přináší spíš negativa. Často se stále cítí být dítětem a chce si ponechat výhody, které jí to dává. Nechce se stát plně ženou, pokud se to nezdá být dostatečně bezpečným. Proto může začít hladovět či nadměrně cvičit, aby co nejvíce zhubla, přišla o ženské křivky a stala se naopak menší, plošší, neviditelnější…a nikdo si jí nevšímal. Popřípadě chce, aby byla její postava spíše chlapecká a svalnatá a získala tak tuto formu převahy. To vše se děje samozřejmě na velmi nevědomé úrovni.

 

S těmito vzorci se u klientek setkávám poměrně často a je smutné, jak moc se stále ženy necítí být v bezpečí. Je to i odraz mužsko-ženských vztahů, které jsou stále ještě málo vědomé, ohleduplné a zdravé. Je to také odraz světa, kde je v médiích přítomno mnoho násilného a pornografického obsahu, jemuž jsou vystaveny i ty nejmenší děti a v jejich hlavách je svět dospělých právě takový. Rozhodně ne bezpečný.

 

Jaká je tedy cesta ven? Cítit se bezpečně nebývá vždy snadné, pokud je v nás pocit nebezpečí hluboko uložen už odmalička. Je to cesta vědomého spojování se se svou opravdovou sílou. Ženskou sílou. Žena může být křehká a citlivá, fyzicky slabší než muž, přesto může síla její osobnosti vzbuzovat respekt. Žena, která se CÍTÍ být vnitřně silná, není primárním magnetem útoků. Nepřitahuje násilníky, kteří naopak podvědomě vždy spíše půjdou za tím, kdo se cítí slabý, bez důvěry ve své instinkty a schopnosti. Žena, která má zpravidla vysoce vyvinutou intuici, se může spoléhat právě na ni – že včas rozpozná nebezpečí. Může využívat také své inteligence, důvtipu, rychlosti, obratnosti…Je toho mnoho, co chrání, mimo čisté tělesné síly.

 

A další věc: důvěra a přijetí. Důvěra v to, že je svět ve své podstatě dobrým místem, kde se občas dějí nedobré věci. Důvěra ve vyšší vedení a ve vesmír (vyšší sílu, Boha…), které nás podporují a vedou správně. Důvěra v sebe. Paradoxně pak také přijetí toho, že není nic, nad čím bychom měli plnou kontrolu. Přijetí toho, že život sám o sobě je riziková záležitost od začátku až do konce. Přijetí toho, že to nejsme my, kdo rozhoduje o všem, co bude. To vše nám může poskytnout vnitřní klid a sílu, abychom se nemuseli stát vězni strachu a mohli se cítit bezpečně. V mužském i ženském těle.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.