test

Pohádka o silném princi a krásné princezně

Pohádka o silném princi a krásné princezně

 

Dnes to bude spíš takové provokativní zamyšlení, které mi přišlo před pár dny, když jsem si uvědomila, jak silně na nás působí archetypální představy o ženách a mužích. Dovolím si tedy malý exkurz do mého původního vzdělání, což je kulturní antropologie. Někde v nás jsou odmalička zakořeněny představy, jaká bych měla být já, „správná žena“, či já, „správný muž“. Odráží to naše společnost a média – všudypřítomné vizuální ztvárnění žen a mužů ve filmech a reklamách, texty písní, ale i příběhy v románech atd. Výchovou v dané kultuře se tedy do nás tyto informace otiskují a formují naše dospívání v ženy a muže. A samozřejmě se můžeme bavit i o (epi)genetickém přenosu nebo kolektivním nevědomí, kdy stovky generací tyto archetypy předávaly svým potomkům. Zkrátka, nemůžeme se tomu vyhnout a tak nemá smysl se za to vinit. Je to v nás „zažrané“.

 

O čem vlastně mluvím? O archetypu silného prince (muže) a krásné princezny (ženy). Stále v nás přetrvává podvědomá informace, že žena by sice měla být to a ono (což se neustále proměňuje s dobou), ale HLAVNĚ (a to odolává všem ideologiím), aby byla krásná. Jinými slovy: přitažlivá, žádoucí, okouzlující. Kritéria krásy jsou velmi proměnlivá, ale požadavek na krásu neměnný. Můžeme za tím vidět prostou biologii – bez krásy by žena mohla zůstat bez muže, vábeného primárně ženskou krásou, a tak by nepokračoval rod. A tak si už ty nejmenší holčičky hrají s líčidly, vyhledávají růžové sukýnky a hrají si na svatby, ani jim to nikdo nemusí nutit (a ano, jsou výjimky). Muži zase cítí vnitřní tlak, že by měli být silní – ať už fyzicky, sociálně, emočně, finančně, mentálně. Primární je výkon – být v něčem dobrý, schopný, něco dokázat, prosadit se, porazit soupeře. Vždyť bez této prokázané síly by mohli zůstat bez ženy, a jak by se zachovaly jejich geny? A tak se už chlapečci potýkají navzájem v bitkách, dělají závody a šplhají na stromy. Zdálo by se, že s tím nic nenaděláme, je to v nás přítomné biologicky a kulturou tisíckrát potvrzené a posílené.

 

Přesto se zamýšlím, zda v dnešní době, kdy se tolik odchylujeme od tradic, pevných světonázorů a stereotypů, nedojde nakonec k určité kultivaci těchto základních vzorců. A zda to nebude dobře. Protože vidím tolik žen, které se staly otrokyněmi kultu krásy, i tolik mužů, kteří se snaží zakrýt jakoukoliv pociťovanou slabost tvrdostí a znecitlivěním. Vidím hodně pečlivě udržovaných fasád na obou stranách – i spoustu bolesti z pocitu nedostatečnosti. Mám za to, že si naše lidská evoluce žádá, abychom (možná znovu) vnesli vědomí do těchto archetypů, které se staly spíš karikaturami a nástroji našeho vnitřního oslabení a utrpení. To neznamená, že krása žen a síla mužů už budou jen prázdnými pojmy, které patří do starého železa.

 

Znamená to, že je můžeme vnímat jinak. V jejich hloubce a plném významu, namísto soustředění se na to, jak se jeví na povrchu. Není možné, aby každá žena byla obdařena krásou odpovídající aktuálnímu kulturnímu a dobovému standardu, a pokud se o to snaží, je to svým způsobem šílenství. Co je ale na ženě doopravdy onou krásou? Je to její ženství. Její živoucnost, proměnlivost, uvolněnost, láska, laskavost…ty tisíce vlastností, které jsou zrcadlem jejího ženství a zevnitř utvářejí její krásu, která prostupuje navenek! Pokud toto, co je přirozené a přítomné v každé ženě, začneme podporovat, a toto oceňovat a vyzdvihovat, bude se moci každá žena cítit krásnou. Protože bude. A tím přestane ponižovat své tělo a zbavovat se tak své síly. Stejně tak není možné, aby každý muž měl nadprůměrnou výplatu, byl fyzicky zdatný či na vrcholu společenského žebříčku – přesto, má se cítit proto jako ubožák? Zapomněli jsme vidět sílu v muži, který má srdce na pravém místě a pomáhá své komunitě, i když má třeba skromný plat. Nebo v muži, který je oddaný své rodině i svému životnímu poslání, i když zrovna neoplývá šikovností. Je na nás, abychom v mužích podporovali přirozené mužské vlastnosti jako je zaměření na cíl, morální integritu či srdečnost, a přestali po nich chtít, aby byli za každou cenu svalovci či byznysmeny.

Možná je také důležité, abychom uměli vidět krásu i v ženě, která (zrovna) není krásná podle našich měřítek, a sílu v muži, který je (zrovna) v něčem slabý. Možná je to kolikrát víc o našem navyklém kritickém myšlení, kdy na sobě i druhých vidíme spíš nedostatky, namísto, abychom podpořili to, co je v nich (nás) třeba jen skryto nebo to momentálně není přítomné. Protože žena nemusí být pořád krásná, a muž pořád silný, aby byli v pořádku. Moc nám jako společnosti přeju, abychom uměli více oceňovat a méně soudit.

 

 

Je sebepřijetí alibi pro nedostatek péče o svůj vzhled?

Je sebepřijetí alibi pro nedostatek péče o svůj vzhled?

 

Nedávno mi byl při jednom přátelském rozhovoru přinesen zajímavý podnět, že sebeláska a sebepřijetí mohou v extrému ženu přivést k tomu, že je se sebou natolik spokojená, že přestane dbát o to, aby pečovala o svou krásu a přitahovala svého muže. Že se ono „přijímám se taková, jaká jsem“ stane jakýmsi alibi a že je tedy dobré ponechat si určitou zdravou míru nespokojenosti se sebou, abychom byly coby ženy motivovány k tomu o sebe náležitě pečovat a třeba některé nedostatky vylepšit. Rozumím myšlenkovému procesu, který za tím je, a věřím, že jsou i jiní muži (neboť podnět přišel od muže), kteří se mohou trochu zaleknout, když se jejich žena začne „přijímat“. Zkusím dnes objasnit svůj pohled na toto téma, které mi přijde důležité a nad kterým jsem dosud takto neuvažovala.

Žena, která je ve stavu ne-lásky a ne-přijetí sebe sama a své fyzické formy se obvykle snaží své vnímané nedostatky maskovat a vylepšovat, a proto se dostane do známého kolotoče diet, nadměrného cvičení, přehnaného důrazu na perfektní líčení a oblečení, ve svém extrému i nepotřebných zásahů plastické chirurgie apod. Neboť ženy často svoji lidskou a ženskou hodnotu odvozují od toho, zda jsou „v pořádku“, pokud jde o vzhled. Je do nich od malička z různých stran vštěpováno, že holčičky mají být upravené a hezké, a později atraktivní a svůdné. Pokud na tomto poli selhávají, přichází často velké a někdy letité psychické propady a více nebo méně vyhrocené potíže s jídlem a vnímáním těla. Samozřejmě je možná i varianta, kdy se žena cítí natolik nehodnotná, že upadne do rezignace a deprese, a přestane o sebe dbát úplně, ale myslím, že tento scénář je mnohem méně obvyklý. Podstatně obvyklejší je druhý extrém, tedy perfekcionismus a vysoké nároky na sebe, včetně kompenzace i na jiných polích, např. v kariéře.

Začne-li žena „praktikovat“ sebelásku a zvyšuje míru svého sebepřijetí, stane se časem to, že se začne uvolňovat z těchto okovů tvrdosti a přísnosti vůči sobě. Přestane po sobě vyžadovat, aby měla bezchybnou postavu a váhu, dokáže vyjít ven i nenalíčená, začne nosit třeba pohodlnější oblečení (i za cenu, že ji nebude stahovat do „sexy tvarů“), přestane řešit, zda jí někde nepřibyla vráska, nebo „špek“, nebo pupínek, nebo šedina. Stane se celkově pohodovější, vyrovnanější a láskyplnější vůči sobě a tím nutně i vůči okolí. Díky tomu z ní začne vyzařovat příjemná pozitivní energie, která je typická pro to, čemu říkáme „ženství“. Může být méně dokonalá dle soudobých standardů krásy, a přesto šťavnatější, zajímavější a oživenejší, tedy ve výsledku i pro muže přitažlivější.

Může se stát to, že se o svůj vzhled přestane starat úplně? Že začne ve společnosti a před svým partnerem chodit zásadně s neumytými vlasy, ve vytahaných teplákách a radostně přibere dvacet kilo, protože „je přece ok i tak“? Já si to nemyslím a v praxi nic takového nepozoruju. Naopak. Kdo sleduje moje příspěvky, už ví, že pokud se dostaneme ze stresu do uvolnění, nastane velmi často metabolické posílení, které způsobí úbytek váhy – ten je tedy při opravdové sebelásce a sebepřijetí relativně častým jevem. A i pokud nenastane, žena najednou začne své tělo „nosit“ jinak, a její váha není překážkou její přitažlivosti – minimálně, pokud si najde muže, který dává přednost ženám, které je, jak se říká „za co chytit“ (a takových mužů vždy bylo a bude dostatek). Také se začne obvykle dít to, že o sebe začne žena pečovat více, nebo možná lepe řečeno VĚDOMĚJI A RADOSTNĚJI. Ne proto, že cítí tlak od muže nebo od společnosti, ne proto, že je pořád ještě se sebou nespokojená, ale protože sama CHCE oslavit své tělo, své ženství a svou přirozenou krásu. Už nemaskuje zoufale a obsesivně své „chyby“, aby byla ok. Už se o své tělo a tvář stará proto, že ví, že má svou vrozenou hodnotu – jako lidská bytost, ale i jako žena z masa a kostí. Začne cítit ke svému tělu něžnou lásku a hluboký respekt. A tak jako chce mít pěkný dům a udržovanou zahradu, tak chce mít i pěkný a udržovaný zevnějšek. Stane se to něčím přirozeným a často, nově, i přinášejícím potěšení (namísto původní neustávající sebekritiky, že to pořád není „dost dobré“). Pokud o sebe žena nedbá – pak to NENÍ znak její pokročilé sebelásky a sebepřijetí, ale právě opak.

 

 

Jo – a občas si tato žena dovolí to neudělat, a ukázat se i neupravená. Třeba aspoň v kruhu dobrých přátel nebo s rodinou. Protože to tak zrovna bude cítit, nebude mít třeba energii nebo čas nebo náladu se zdobit či dělat krásnou. Zvláště v období PMS a menstruace je toto docela přirozené a je fajn, když se to společnost i partneři naučí akceptovat jako určitou fázi, která je pro ženu potřebná, a je léčivé, když si ji dovolí. Protože skutečně není povinována být neustále jen krásná a neustále jen atraktivní (ani neustále fyzicky dostupná pro svého partnera, mimochodem). Osobně to mám třeba tak, že sama pro sebe (obzvláště doma) nemám velkou potřebu být nalíčená nebo oblečená do něčeho extra krásného, ale pokud to pro svého muže udělám (dám tomu větší důraz než jindy), pokládám to za dar, který mu z lásky dávám, protože vím, že ho to potěší a ocení to. Nikoliv povinnost, ale dar.

Nezapomeňme také, že muži a ženy jsou motivováni rozdílně. Zatímco pro muže vychází jejich aktivita často z přirozené mužské potřeby překonávat v sobě výzvy, ze sklonu k soutěživosti a z touhy vítězit a dosahovat, pro ženy (pokud jsou spojeny se svou primární ženskou energií) je to opačně. Jejich vnitřní impuls k aktivitě (v tomto případě k péči o tělo) vychází z odevzdání kontroly, z pocitu, že nejsou nikam tlačeny, nic nemusí a jsou v pořádku přesně tak, jak jsou. Pokud to samé dělají proto, že jsou zakotveny v mužské energii (tedy mají pocit, že krásu musí nějak tvrdě odmakat a poměřují se s druhými ženami), tak to jejich ženskost zabíjí. Stávají se muži v dokonale vytvarovaném a ozdobeném ženském těle.

Nebála bych se tedy toho, že žena, která sebe sama a své tělo přijímá takové, jaké jsou, se stane neudržovanou. Jen její „udržování se“ v kráse, či řekněme příjemném zevnějšku, vychází z něčeho úplně jiného, a ztratí nutkavost a primární roli v jejím životě. Začne se věnovat podstatně více i jiným oblastem, které předtím třeba trochu zanedbávala. Přestane v tom být stažená a kontrolující a perfekcionistická. Stane se to pro ni něčím, co většinu času bude dělat s láskou a radostí, a občas si také dovolí to neudělat, protože to tak bude cítit. Hlavně ale bude sama sebou, spojená se svou bytostnou podstatou i se svou přirozenou a unikátní ženskou esencí.

 

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

 

Na téma oblečení s klientkami narážíme velmi často – veliká touha vejít se do starého oblečení, moci si pořídit „jakékoliv“ oblečení v obchodě, cítit se v oblečení dobře a přitažlivě…Summer Innanen se ve svém článku dotýká onoho prvně zmíněného, tedy lpění na tom držet si dávno nepadnoucí oblečení, ve víře, že jednoho dne se do něj opět nasoukáme. Ačkoliv to možná zní jako dobrý motivátor pro hubnutí, opak je pravdou. A rozhodně to nepřispívá k léčení našeho vztahu k tělu či jídlu. Naopak – čím více se kvůli oblečení stresujeme, tím více upevňujeme negativní myšlenky o svém těle a paralelně s tím nezdravé postoje k jídlu a pohybu.

 

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

 

Víte, jaké oblečení mám na mysli. To, které leží v naší skříni a už nám nesedí, ale my si ho necháváme, v naději, že nám zase bude…

 

…pokud začneme cvičit.

…až jednou uzdravíme svůj vztah k jídlu.

…jakmile se přestaneme přejídat.

 

Je přirozené, že se do něj chceme znovu vejít. Zbavit se oblečení, které nám už nepadne, s sebou může přinést celou smršť emocí.

 

Ale je třeba být k sobě SKUTEČNĚ upřímní ohledně toho, jak se kvůli němu cítíme.

 

Přejete si kvůli němu být hubenější?

Připomíná vám vaši touhu mít jiné tělo?

Vytváří pocity viny nebo tlaku kolem jídla či pohybu?

 

Ve své knize „Body Image Remix“ píšu o důležitosti zbavení se oblečení (a o souvisejících potížích), které vám už nesedí, za účelem zlepšení vztahu k tělu…

 

„Přestala jsem se svým nekončícím držením diet a cvičením, a začala jsem pracovat na dosažení míru ve vztahu ke svému tělu. Trochu jsem přibrala od té doby, co jsem se začala stravovat jako dospělá ženská, což mělo za následek, že mi žádné z mého oblečení nesedělo. Nadále jsem se ho držela v naději, že se zase vrátím ke svému hubenému já, ale proces probírání se mým šatníkem mi akorát způsoboval hysterické záchvaty a nutil mne vracet se k mým nezdravým a obsesivním návykům.“

 

Poznáváte se v tom?

 

Můj návrh je se jej zbavit nebo jej přinejmenším odstranit z dohledu.

 

Ponechávat si menší oblečení v „naději“, že se do něj opět vejdeme, pouze nadále upevňuje přesvědčení, že vaše tělo není dost dobré takové, jaké je.

 

Také to upevňuje myšlenku, že je hubnutí na obzoru (což může zbrzdit uzdravení vztahu k tělu a jídlu).

 

PROCIŤTE jakékoliv pocity, jež se kolem toho objeví. Proces truchlení je nezbytným krokem k osvobození se od tlaku zhubnout.

 

Musíme dát stopku všemu, co nás nutí cítit se nedostatečně takoví, jací jsme.

 

Je dostatečně náročné žít v kultuře, která to v nás posiluje.

 

Nepotřebujeme, aby to dělaly i naše šatníky.

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/clothes-body-image/

 

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Dnešní článek od kanadské koučky a bloggerky Summer Innanen úplně dokonale vystihuje i můj vlastní postoj k hubnutí. Je vždy a za všech okolností špatně chtít hubnout? Znamená to nutně, že se nemáme rádi a nectíme svoje tělo? Ne. A zároveň – často to není to, co opravdu potřebujeme a co nám pomůže. Často je to (nutno říct, že nefunkční) záplata na náš pochroumaný pocit sebehodnoty a zdroj mnoha potíží, které se na to nabalí (zejména potíže s jídlem a paradoxně velmi často i s metabolismem a zdravím obecně). Jako vždy – tím hlavním hlediskem zde je naše motivace. Summer to pro vás hezky shrnula.

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Mám tendenci dělat věci opačně – pronajala jsem si dům na druhém konci země dříve, než jsem prodala své dosavadní bydliště, ráda si dávám zákusek v půlce dne, sprchuju se předtím, než jdu do posilovny, často zjistím, že mám na sobě tričko obráceně. Jsem trochu uhozená.

 

Minulý týden jsem psala o tom, proč je tak těžké přestat chtít hubnout a došlo mi, že tam chybí určitý kontext. Možná vás překvapí, když uslyšíte, že nejsem proti hubnutí.

 

Vaše tělo je vaše záležitost. Máte právo, s ním dělat cokoliv chcete, a já bych nikdy (do takové míry, do jaké to dokážu) nesoudila nikoho za jeho rozhodnutí a neříkala bych nikomu, co „má“ dělat – pokud mi tedy neplatí za moje rady (a i tehdy koučuju ženy tak, aby k těmto závěrům došly samy).

 

Tady je to, proti čemu stojím:

 

  • Společnost, která ženám sděluje, že nejsou dostatečné, pokud nejsou „atraktivní“ (jinými slovy, pokud neodškrtávají seznam položek u našich kulturních standardů krásy)
  • Zostuzování těla
  • Morální nadřazenost založená na velikosti těla nebo na zdravotním stavu
  • Narušený příjem potravy
  • Povzbuzování lidí k tomu, aby poškozovali své zdraví jen proto, aby tělo napasovali do formy, do které možná vůbec nemá pasovat
  • Když vidím ženy, jak sedí někde na kraji, protože mrhají svým mentálním prostorem na to, aby vyšilovaly, zda tento týden splnily svoje určené kvóty makroživin
  • Používání váhy k určení a předpovězení stavu našeho zdraví, ačkoliv to nevypovídá zhola nic o reálných vzorcích chování, které přispívají k výslednému zdraví (o tom napíšu brzy více) a často je v této úvaze zanedbáno psychologické zdraví
  • Nerovnost, zejména sociální stigma těl s nadváhou, a cokoliv, co k němu přispívá

 

Jsem zastánce zdraví a seberozvoje. Ale to co vidím, je, že naše touha po zhubnutí ve skutečnosti nesmírně poškozuje naše zdraví i náš seberozvoj.

 

Na tomto místě bych byla ráda, kdybyste k sobě byly opravdu upřímné a pokusily se zodpovědět si tyto otázky:

 

  • Odkládáte některé věci (jako třeba nošení triček s krátkým rukávem nebo focení celého těla) do té doby, než zhubnete?
  • Závisí váš pocit sebehodnoty na vašem vzhledu či na vaší velikosti?
  • Jsou vaše volby v jídle zakořeněny ve strachu a sebenenávisti (a tady buďte k sobě opravdu upřímné, protože já jsem dřív sobě a všem okolo mně namlouvala, že jde o zdraví)?
  • Vzbuzují ve vás vaše volby v jídle neustálý stud a pocit viny?
  • Působí vám plánování a příprava jídel více stresu než dříve?
  • Způsobuje vaše „dieta“, že se neúčastníte sociálních událostí a života obecně?
  • Kdyby se vaše váha nijak nezměnila, cítily byste vztek či stud?
  • Je vaše touha zhubnout motivována tím, aby vás ostatní nevnímali jako tlustou?

 

Všechny tyto body naznačují, že vaším motivátorem je negativní postoj k tělu a hubnutí je vaší odpovědí, a tady se právě věci začínají komplikovat. Odvodily jste svou sebelásku od něčeho podmínečného, co se může a nemusí změnit.

 

Jak možná víte, kdysi jsem lidi koučovala při hubnutí, takže jsem viděla lidi hubnout z rozličných důvodů, a můžu vám říct, že se věci vždycky pěkně zamotávají, když je vaším primárním motivátorem sebenenávist a když je váha vaším jediným měřítkem „úspěchu“. Zažila jsem to na sama na sobě. Viděla jsem lidi hubnout, aniž by kvůli tomu začali být obsesivní a šílení, ale jejich odpovědi na otázky výše by byly velmi rozdílné.

 

Takže měli byste se vzdát touhy hubnout?

 

Jak Dr. Phil vždy říká: „Jak vám to funguje?“ Jedině vy znáte odpověď. A pokud to negativně ovlivňuje váš vztah k jídlu, vytváří to ve vašem životě více stresu a drží vás to uvíznuté v sebepohrdání, pak je možná čas se posunout dál. (…)

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/should-you-give-up-weight-loss/

 

 

 

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

 

Máme tu už druhý článek od Caroline Dooner, který vám v překladu přináším. Týká se oblíbeného tématu mých klientek: jak se proboha mám oblékat, když mám nadváhu?! Inu, Caroline (a já s ní) věří tomu, že není nutné nosit jakékoliv jiné oblečení, než takové, které se nám líbí a je pohodlné. Proč hledat jiná kritéria? Proč využívat oblečení k maskování našeho reálného těla? Možná se zkuste zamyslet nad tím, zda na tom není něco pravdy…

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

Vážně…Vykašlete se na „lichotivé“.

Když se dívám zpátky, tak jsem každý okamžik od té doby, co mi začala růst prsa, strávila tím, že jsem se pokoušela nosit co nejvíce lichotivé a „zeštíhlující“ oblečení (nosím podprsenku velikosti G, děkuju za optání).

Nemůžu si vzít velké tričko! Budu vypadat jako těhotná!

Musím zvýraznit svůj pas, aniž by moje prsa vypadala moc velká!

Musím světu nalhat, že jsem drobnější, než ve skutečnosti jsem!

MUSÍM VYPADAT co nejdrobnější!

ZA ŽÁDNOU CENU nesmím vypadat „zanedbaně“!

Za žádnou cenu nesmím světu ukázat, že mám tělo, které je jiné než maličké, maličké, maličké a pod kontrolou a žádoucí a na úrovni a roztomilé a přijatelnéééé! 

Musí to být lichotivé VŽDYCKY! 

I potom, co jsem nastoupila na Fuck It Diet (směr založený autorkou, pozn.překl.), stále jsem se držela této kulturně zakořeněné mentality „lichotivosti“.

Je čas přijmout své tělo! Nechám své tělo, ať si dělá, co potřebuje! A prostě budu jen nosit oblečení, které je lichotivé (čti: pokusím se, aby vypadalo, co nejštíhleji lze).

Nenechte se mýlit. Moje definice „lichotivého“ neznamenala „zvýrazňující mé přirozené křivky a lichotící mé úžasné velikosti“. Neznamenala „zabírat prostor, který si zasloužím zabírat, ve vší mé slávě! Podívejte se na mě, jak tu stojím a mám na sobě oblečení, které miluju a dýchám do břicha, místo abych ho zatahovala!“

Ne. Znamenalo to: Budu nosit oblečení, ve kterém budu vypadat co nejdrobnější.

To není pozitivní postoj k tělu. To není přijímání sebe sama v každé podobě.

To je pořád projev fóbie z tloušťky.

To je pořád zaměřené proti tělu a velmi omezující.

Protože, co sdělujeme ve světě, v němž máme všichni pocit, že bychom měli nosit oblečení, ve kterém vypadáme co nejdrobnější?

Sdělujeme, že pořád nejsme dost dobří. Stále musíme mít kontrolu. To, jak naše těla vypadají, pořád musí být udržováno V NORMĚ.

Toto byl těžký návyk na odstranění. Vyvinula jsem talent na hledání oblečení, které je „lichotivé“ (čti: zeštíhlující). Vyvinula jsem tuto dovednost na základě toho, co svět sděloval ženám o tom, co potřebují dělat se svým oblečením: vypadat menší. Což znamená, že mne určité oblečení stresovalo. Určité oblečení jsem „nemohla nosit“.

Takže jsem musela posledních pár let strávit tím, že jsem si připomínala, že tohle ve skutečnosti dělat nemusím…

Nemusím vypadat co nejhubenější, stejně tak jako nepotřebuju jíst co nejmenší množství jídla.

Můžu nosit nějaké oblečení prostě proto, že ho mám ráda. Nebo protože je pohodlné. Nebo „lichotí“ něčemu jinému než naší nekontrolovatelné posedlosti tím být hubenější, než ve skutečnosti jsme.

Také mi dovolte vám připomenout, že slovo lichotivé je naprosto arbitrární…jen díky naší společnosti s fóbií z tloušťky slovo lichotivé znamená „drobnější“.

Co kdybychom ale třeba kolektivně rozhodli o tom, že lichotivé znamená vypadat zakulaceně?

Takže vás povzbuzuju k tomu, abyste vytáhli oblečení, ve kterém vypadáte těhotně, nebo kulatější, nebo větší, nebo cokoliv.

Vaše oblečení vás nepotřebuje dělat na pohled přijatelnějšími.

Vaše oblečení může být prostě oblečení, které rádi nosíte, aniž by vytvářelo nějaký iluzorní efekt.

Vaše oblečení vás nepotřebuje dělat na pohled menšími.

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/fuck-flattering/

 

Podmínky štěstí – skutečně existují?

Podmínky štěstí – skutečně existují?

 

Kolikrát jsem jen od klientů slyšela, že prostě MUSÍ zhubnout (dosaďte si libovolnou podmínku platnou pro vás), aby se mohli cítit dobře, aby byli konečně šťastní. Je fajn, že mají skvělého partnera a hodné děti, možná je i baví jejich práce, spousta věcí v životě se jim vlastně daří…ale TOHLE jim pořád v tom štěstí brání. Až zhubnou, bude všechno úplně jinak. Jako kdysi – cítili se tehdy tak dobře, když měli xy kilo. Zeptám se: a na jak dlouho? A doopravdy? „No…nějaký čas ano…a ne tak úplně, ono se tehdy dělo to a to, takže to tak úplně nešlo…vlastně jsem si toho tehdy nevážila, dnes, když se na ty fotky dívám, tak bych šťastná BYLA!“. A tak dále…

 

Většinou zjistíme, že pokud tam kdysi dobrý pocit z dosažené cílové váhy byl, tak trval poměrně krátce (nejdéle do doby, než se váha opět vychýlila nežádoucím směrem, a často podstatně kratší dobu). A že nešlo o skutečný dosažený stav štěstí, který se vyznačuje klidnou spokojeností, ale že šlo o jakousi dočasnou euforii, jakýsi stav podobný tomu, když narkoman užije svou drogu. Protože nejde o nic jiného – o závislost našeho dobrého pocitu na vnějších podnětech, ať už jde o chemickou látku v droze nebo o dosažení určité podoby těla.

 

Když jsme k sobě poctiví, tak vidíme, že na té úžasné váze xy kilo nejenže to štěstí nemělo dlouhého trvání, ale že nebylo skutečné – stejně jsme v té době prožívali život se všemi jeho těžkostmi, které nám „objektivně“ bránily ve štěstí nebo řekněme aspoň ve spokojenosti. A že i když jsme tu úžasnou váhu měli, tak jsme si ji nedokázali plně vychutnat a vážit si jí. Proč? Protože jsme tu schopnost být vděční a užívat si přítomného okamžiku tehdy neměli – tak jako je nemáme dnes, a právě proto nám štěstí uniká! Znamená to, že i kdybychom dnes oné vytoužené podoby dosáhli, nepřineslo by nám to, co od čeho očekáváme. Nejspíše – protože jsme místo vděku a radosti zvyklí hledat chyby a nedostatky – bychom chtěli ještě více zhubnout, ještě lépe tělo vytvarovat, ještě odstranit tyto nedokonalosti, které pořád vidíme… Vždy si najdeme nějaký (zcela racionálně pochopitelný a neoddiskutovatelný) důvod, proč se zrovna teď nemůžeme cítit dobře. Vždycky je tam nějaká překážka.

 

Potíž ale není v oněch překážkách, v oněch objektivních skutečnostech. Ano, jsou okolnosti, za kterých je těžší cítit se dobře (válečná situace, vážná nemoc, úmrtí blízkého…), a přesto, neexistuje nic, co by vám nutně muselo v prožitku štěstí bránit. Stačí si přečíst některou z výpovědí těch, kteří přežili koncentrační tábory, kteří zvítězili nad rakovinou nebo se dokázali smířit s velkými životními ztrátami… Jsou to všechno příběhy lidí, kteří se nenechali připravit o jednu věc – o radost z bytí v přítomném okamžiku. A také o vděčnost za to, co mají, namísto aby se soustředili na to, co nemají.

 

Říkávám, že naše přání proměnit své tělo (či cokoliv jiného změnit) by mělo být vnímáno jako přání vyhrát v loterii deset milionů. Ano, bylo by to svým způsobem krásné – co vše bychom si mohli dovolit, jak jinak by mohly vypadat naše dovolené, náš dům, naše koníčky… Přineslo by nám to NĚCO NAVÍC. Ale zakládat na výhře v loterii naše štěstí? Být bez toho nešťastní? Každý uzná nejspíše, že to by bylo bláznovství a zbytečné trápení. A přece – kolik z nás přesně toto dělá se svým tělem a váhou. Kladou jejich proměnu na tak vysoké místo, že bez ní se prostě nebudou cítit dobře, nejde to. Zhubnutí (nebo jiná kýžená proměna těla) vám jistě udělá radost, pokud je to vaším přáním. Budete si moci koupit přesně ty plavky v té velikosti, která se vám líbí. Bude vás obdivovat přesně ta kamarádka, která vás dosud kritizuje (nebo aspoň navenek to tak bude vypadat…). Vyběhnete schody jako laň (anebo taky ne – dobrou fyzičku vám váha nezaručí a naopak to platí také). Možná tam bude pár dalších bonusů. Ale nenechte se zmást – zhubnutí vám rozhodně nepřinese trvalé a opravdové štěstí. To se totiž zakládá na zcela jiných věcech, v prvé řadě na našem vnitřním nastavení a nahlížení.

 

Můj učitel, Marc David, zase říkával, že je jasné, že se každý cítí líp, když si šlehne drogu. Podobně jako se cítí líp s onou výhrou v sazce. Je mnoho věcí, které nám přinesou pocit, že zrovna teď je svět jako rozkvetlá zahrada a že jsme mistři světa. Potíž je, že tyto věci jsou obvykle postaveny na vodě. Jsou jako krásná fata morgána na vyprahlé poušti našeho života. Naším úkolem není ani vyhrávat velké sumy, ani shánět drogy ani hubnout. Naším úkolem je namísto přeludů stavět ve svém životě pevné domy z kamene. Tedy měnit naši mysl tak, aby vůbec dokázala vnímat radost a vděčnost. A pak možná přijdou i ta cukrátka – hubnutí a tak, zkrátka to vše navíc, co náš dobrý pocit umocňuje. Ale my už budeme vědět, že naše štěstí na tom nezávisí.

 

 

Co to znamená být žena

Co to znamená být žena

 

Ve své práci potkávám velmi rozmanité typy žen. Některé se sobě podobají, jiné jsou ale naprosto odlišné. A ačkoliv se často dá vysledovat nějaká podobnost, tak to hlavní, co mi tam vystupuje je: každá z nás je neopakovatelný originál. Každá z nás má v sobě jinou příchuť či chcete-li jiný odstín ženství. Jako různě namíchané barvy na jedné paletě. Některé odstíny jsou si zdánlivě podobné, ale když se na ně podíváte zblízka, uvidíte, že jeden je tmavší a sytější, druhý třeba lehčí a pastelovější. To mě moc a moc baví. Vnímat, jak je každá žena rozdílná a přitom každá je (alespoň pod kulturními a rodinnými nánosy mužských kvalit) naprosto ženská. A to i tehdy, když svoji ženskost sama nevnímá a má ji z různých důvodů zastřenou.

 

Některé ženy se ve své ženské poloze cítí velmi dobře, je to jejich přirozenost a jsou na své ženství hrdé. Je pro ně zdrojem síly a radosti, jsou si vědomy těchto darů. Obvykle ke mně ale přichází spíš žena, která to takto nemá anebo ne tak úplně. Někdy si její rodiče přáli chlapce a ona celý život zkoušela podvědomě naplnit tuto roli, aby byla aspoň „skoro jako kluk“. Třeba tím, že bude stejně silná a houževnatá a nebude propadat emocím. Někdy byla tato žena vychovávána matkou, která byla tvrdá a nebyla zvyklá projevovat svoje city, dávat najevo lásku a poskytovat dítěti fyzický kontakt. Někdy se v rodině hodně tradovalo, že „bez práce nejsou koláče“ anebo, že „utrpení očišťuje“. Ať tak či onak, či úplně jinak, ženy, které vyšly z těchto podmínek, bývají aspoň navenek více „mužsky“ silné a odolné, nevyzařuje z nich taková jemnost a citlivost, nenaučí se třeba už nikdy takové měkkosti, jakou vídají u jiných žen.

 

Některé zjistí, že ve skutečnosti je pro ně tradičně vnímaná ženskost prostředím, ve kterém se cítí jako ryba ve vodě, jakmile si dovolí odhodit staré brnění. Začnou chodit na ženské kruhy, nosit dlouhé sukně, nechají si narůst dlouhé vlasy, začnou se líčit, tančit, zpívat, malovat, sdílet ze svého nitra atd.  Zkrátka objeví, že toto jen dlouho potlačovaly a teď to konečně může ven. Ale není to tak zdaleka u všech. Některé zjistí, že jsou pro ně tyto jejich stránky příliš pevně uzamčené vlivem jejich životních okolností, anebo že toto nikdy jejich přirozenost ani nebyla a nebude. Třeba se skutečně vždy budou nejvíce cítit samy sebou v kalhotech a s krátkými vlasy, na motorce, v čele velké firmy. Možná nikdy nebudou tak něžné a nebude z nich vyzařovat mateřská péče – a nebude to znamenat, že nemají city nebo že jsou špatnými matkami. Jen jejich specifická ženská esence bude divočejší a ostřejší.

 

Jsou to ženy, které mi připomínají Dianu nebo Artemis z řeckých a římských bájí – tedy ženu-lovkyni. Lučištnici. Amazonku. I mezi starověkými Kelty byly ženy-válečnice nebo ženy-druidky, které vedly armády či byly duchovními vůdci svého lidu. Byly to často ženy, které vzbuzovaly respekt svojí neskrývanou silou a inteligencí. A přitom neztrácely na své ženskosti – jen ta ženskost měla jinou kvalitu.

 

Jsem pro, abychom si dovolily žít naplno své ženství, nesnažily se stát „polochlapy“, jen proto, abychom si vydobyly obdiv a image drsňaček, které všechno zvládnou. Jsem pro, abychom otevíraly svá srdce a odkládaly obranné valy. Hlavní cíl toho všeho ale je, cítit se dobře jako člověk a jako žena. Nedosáhneme toho tím, že se budeme snažit být jako ta žena, kterou vidíme někde na obrázku nebo o které si čteme. Tím, že se snažíme naplnit nějaký ženský ideál, dokonalý prototyp nebo spíš aktuálně platný stereotyp. Tyto ženské stereotypy se mění v závislosti na místě a době. Kdysi byla ideální žena pobožná, skromná a co nejvíce nenápadná chováním i zjevem. Potom žena, která dokáže co nejlépe obstarat domácnost, vychovat děti, mít výrazné vnady a ještě u toho pracovat u soustruhu. Dnes bych řekla, že je to žena, která podniká v tom, co ji baví, levou zadní do toho učí doma své děti, chodí na ženská setkávání, sportuje, čte knihy o duchovním rozvoji, vypadá jako sexy víla z pohádky křížená se zlou macechou, a s partnerem navštěvuje kurzy vědomého přístupu k partnerství. Někdy není snadné dostát tomu, co je nám nabízeno jako ideál ženství – spíš, není to prakticky možné naplnit.

 

Hlavně však tím někdy jdeme proti sobě, proti našemu autentickému ženskému já. Zkoumejte, jaké je právě to VAŠE. Setkává se v něčem s tím, co je aktuálně v kurzu? Fajn. Nesetkává se to skoro vůbec? Taky fajn. Podstatné je, abyste se v tom cítila vy jako žena dobře a že toto je právě ta podoba ženství, ve které jste to vy a ne někdo úplně jiný. Pak se v tom budete také projevovat sebevědomě a samozřejmě a pro okolí to bude krásné a zajímavé. Nemluvě o tom, že si tím přitáhnete do života partnera, kterého bude přitahovat právě ta vaše ženská esence, aniž byste si musela hrát na něco, čím nejste a stále tuto fasádu udržovat, abyste o partnera nepřišla.

 

Mějme je rády všechny – venkovanky od zvířat i městské dámy, umělkyně i dělnice, bosonohé něžné rusalky i okované punkerky, mámy od dětí i nezávislé intelektuálky, nalíčené a načesané i přírodní a v culíku, sportovkyně i básnířky, zahradnice i manažerky…A dalších tisíc podob ženství.