Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

 

Isabel Foxen Duke je prostě geniální, a tento článek považuju (ano, opět…) za zcela klíčový, pokud jde o téma váhy. Někde v nás je skutečně hluboce zarytá představa (posilovaná tvrzeními tzv. odborníků, včetně uznávaných lékařů), že existuje jakési zdravé (a tedy přijatelné) váhové rozmezí, do kterého bychom se všichni měli vejít, a jež je určeno toliko naší výškou. Jde o koncept nesmírně zastaralý a omezený, který se přesto jako klíšte drží v našich myslích a bohužel i v ordinacích, pracovnách výživových poradců, fitness centrech atd. Naštěstí už pomalu začíná pronikat do povědomí odborníků i širší veřejnosti – doufejme, že časem i do našich luhů a hájů…

 

Isabel Foxen Duke: Jak BMI ovlivňuje emocionální jedení

Nedávno jsem ke svému kolegovi jen tak mimochodem udělala poznámku… něco na způsob „BMI je hovadina.“

 

Lehce otcovsky, tak jak to umí jen postarší muž z oblasti profesionálního zdravotnictví, mi odpověděl: „Byl bych opatrný s takovými obecnými tvrzeními…neznáte všechny způsoby, jimiž je BMI používáno…“ Okamžitě jsem své tvrzení začala znovu analyzovat.

 

Jsem schopna se plně ve všech případech postavit za obecné tvrzení, že „BMI je hovadina“?

A co tehdy, když posuzujeme zdraví hladovějících dětí v Africe?

A co tehdy, když posuzujeme zdraví různých demografických skupin v populaci?

 

Hluboce jsem o tom přemýšlela…

 

A mojí odpovědí bylo rezolutní ANO. Neboť koncept BMI je založen na předpokladu, že existuje specifické váhové rozmezí, které je zdravé pro každého, a tedy že všechna lidská těla jsou v zásadě stejná. Předpokládá, že se lidé nijak neliší od iphonů 6 – že mé tělo při výšce 170 cm by mělo vypadat zhruba stejně jako tvé tělo při výšce 170 cm – a tedy že naše zdraví je možné efektivně posuzovat na základě toho, jak vycházíme z porovnání s obecným „průměrem“ populace, spíše než na základě toho, jak vycházíme z porovnání s naším vlastním přirozeným individuálním váhovým rozmezím, tzv. setpointem. Koncept BMI ve všech případech selhává, díky tomu, že odmítá z definice existenci tělesné rozmanitosti.

 

(a umím si vymyslet podstatně efektivnější způsoby, jak posoudit, zda někdo umírá hlady, ale to by byl jiný e-mail, který si nechám na jindy.)

 

Ti z vás, kdo jsou v mém newsletteru noví, se mohou divit, proč se tímto zabývám? Co to má společného s vašimi trápeními v oblasti jídla, přejídání či emocionálního jedení?

 

Má to společného mnoho.

 

Neboť většina žen vstupuje do cyklu diet a přejídání s předpokladem, že existuje nějaká váha, kterou by měly mít a jež je jiná, než jejich současná, na základě těchto populačních průměrů, spíše než na základě toho, kde jejich vlastní unikátní a individuální těla mají sklon přirozeně být, když se o sebe dobře starají.

 

Každý emocionální jedlík, přejídač či obecně každý člověk na této planetě, který blázní kvůli jídlu, se stal někým takovým proto, že začal bláznit kolem jídla ve snaze zmanipulovat svou velikost těla za použití síly a kontroly. Aby bylo jasno, nestali se jimi proto, že by se kvůli svému zdraví snažili jíst více zeleniny, ale proto, že se pokusili doslova zapadnout do fyzické formy předurčené společností, která si myslí, že bychom všichni měli být vzhledově stejní: štíhlí. A to štíhlí v relativně úzkém rozmezí.

 

Dokud jako společnost nezačneme přijímat fakt, že tělesná rozmanitost existuje – tedy že nejsme iphoni 6, kteří by měli všichni vypadat přesně stejně – budou dysfunkční způsoby chování kolem jídla, které jsou restriktivní a zároveň rebelující, přetrvávat nadále. Tečka.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/how-bmi-affects-emotional-eating-2/

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

 

Dnešní překlad od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke navazuje tak trochu na minulý článek této autorky, lépe řečeno jej dále rozšiřuje o doplňuje. Téma provázanosti váhy a zdraví vidím jako velmi důležité, neboť zde panuje velké množství nesmyslných a z vědeckého hlediska zastaralých mýtů. Podobně jako Isabel považuju za klíčové věnovat se zdraví podporujícím aktivitám bez ohledu na váhu. Opačný přístup zkrátka nefunguje a působí pravý opak – zhoršení zdraví a mnohdy i nárůst váhy, tedy přesný opak toho, o co usilujeme…

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

Zatímco dietní kultura nám tvrdí, že snaha o hubnutí je nejefektivnějším způsobem, jak se stát „zdravými“, většina klinických výzkumů nám ukazuje, že diety – tedy vynucené pokusy o zhubnutí – takřka nikdy nevydrží dlouhodobě, po čase se stávají hlavními příčinami nutkavého jedení, emocionálního jedení a nárůstu váhy, a jsou primárním rizikovým faktorem pro narušený příjem potravy a posedlost jídlem.

 

Jinými slovy, to, o čem nám všem tvrdí, že se díky tomu staneme zdravějšími (tedy snaha být štíhlými), nás ve skutečnosti pravděpodobně činí z dlouhodobého hlediska více nemocnými (a často i tlustějšími).

 

Tato informace pro nás znamená, že abychom se úspěšně vyléčili z nutkavého jedení (a jakýchkoliv jiných „potíží s jídlem“), je obvykle třeba pozměnit naše strategie „zdraví“ tak, aby v nich nebyly obsažené vynucené pokusy o zhubnutí – neboť je zcela jasné, že tyto pokusy vedou dlouhodobě ke zhoršenému zdraví – a abychom se místo toho pokusili o zdravý životní styl s postojem váhové neutrality.

 

Naštěstí existuje milion způsobů, jak se starat o „zdraví“ – mimo paradigma kontroly váhy, které nefunguje v podstatě pro nikoho.

 

Co třeba jíst více ovoce a zeleniny?

Nebo si srovnat hladinu cukru v krvi?

Pohybovat se, kdykoliv to jde?

Zvládat svůj stres?

Více spát?

Reagovat na svoje signály hladu?

Věnovat se svému duchovnímu životu?

 

…aniž bychom očekávali (či vyžadovali) jako výsledek změnu naší velikosti.

 

Je možné, že zhubnete, když se budete věnovat různým činnostem, které podporují zdraví s postojem váhové neutrality?

 

Jistě, je to možné…ale stane se to pouze tehdy, pokud vaše tělo skutečně chce zhubnout, lépe řečeno, pokud se vaše tělo momentálně nachází nad svým unikátním, individuálním váhovým setpointem (pozn. překl. váhové rozmezí, na kterém se tělo snaží udržet).

 

Váha je komplikovaná záležitost, a v protikladu k falešným slibům dietního průmyslu, není z dlouhodobého hlediska plně pod naší kontrolou. (…)

 

S ohledem na vše výše řečeno, pokud je vaším cílem věnovat se zdraví podporujícím aktivitám bez ohledu na výslednou váhu, je mnohem pravděpodobnější, že se jim budete věnovat pravidelně, zůstanete vytrvalými, a je méně pravděpodobné, že budete rebelovat, jíst z emocionálních důvodů nebo trpět obsesivními a kritickými myšlenkami o jídle a svém těle.

 

Jinými slovy, lidé s nejlepšími dlouhodobými zdravotními výsledky (a úspěšnou léčbu narušeného příjmu potravy včetně nutkavého jedení), jsou ti, kteří dokáží ve své mysli oddělit snahu zlepšit své „zdraví“ od snahy „kontrolovat váhu“.

 

Samozřejmě, samotná snaha o dosažení „zdraví“ se může pro některé stát obsesivní – či „nezdravou“ – což je také důvod, proč velmi doporučuju do naší celkové představy o „zdraví“ začlenit „duševní zdraví“, abychom nezapomněli pečovat o svou mysl a srdce v rámci naší snahy o celkové „zdraví“.

 

V konečném důsledku je pro většinu těch, kteří se chtějí uzdravit z nutkavého jedení, narušeného příjmu potravy atd., tím nejtěžším skutečně praktikovat oddělení váhy a zdraví, poctivě a upřímně, v každodenním životě. Zkoumání našich vlastních autentických „hodnot v oblasti zdraví“, bez ohledu na zničující výkřiky dietního průmyslu „zhubni!zhubni!“, je pro většinu nekončícím procesem – takovým, který zpravidla vyžaduje velké množství soucitu k sobě a důvěry v sebe.

 

V protikladu k některým častým omylům ohledně ne-dietního postoje, nám ne-dietní postoj neříká „nikdy nejez zeleninu“ nebo „nikdy nechoď cvičit“; místo toho nás ne-dietní postoj žádá, abychom zkoumali proč jíme zeleninu a chodíme cvičit, a postavili se instinktu kontrolovat své tělo, abychom o sebe mohli pečovat s váhovou neutralitou.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/expectation-of-weight-loss-leads-to-binge-eating/

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Podlehnout či nepodlehnout – může být v pořádku oboje?

Podlehnout či nepodlehnout – může být v pořádku oboje?

 

Jsem myslím docela známá tím, že hlásám stoprocentní povolení v případě jídla. Neodpírat si, netýrat se zákazy a příkazy, nejíst podle striktních pravidel. Za tím si také stojím. Věřím plně tomu, že pokud budou v naší mysli některé potraviny či jídla onálepkovány jako nedostupné, hříšné, škodlivé, nezdravé, příliš kalorické, případně si přízvisko doplňte sami, tak naše mysl na ně začne být fixována. Děje se to navíc skrze biologické mechanismy, kdy mozek vycítí v určitých případech, že je něčeho nedostatek (a už nerozezná, zda reálný nebo námi způsobený a tedy pouze imaginární) a v zájmu našeho přežití a prosperity se snaží nás motivovat k tomu, abychom toto nedostatkové zboží vyhledali, kdykoliv se objeví na obzoru. Takže přátelé, tudy ne, je to slepá ulice, která vede pouze do temných propastí kolotoče odpírání a přejídání, nebo minimálně obsesivních myšlenek kolem jídla.

 

Jiná věc ale je, že jsou mezi námi lidé, kteří to mají opačně. Popravdě řečeno, u mě se coby klienti objevují málokdy. Je to i proto, že víc těchto osob se vyskytuje mezi muži, kteří ke mně z různých důvodů (zatím) moc nechodí. Zatímco pro mé ženské klientky je typické, že jsou na sebe přísné, neustále drží nějaké redukční diety nebo se snaží řídit pravidly svazujících výživových směrů, u mužů bývá situace častěji trochu jiná. Není tolik mužů, co by týrali své tělo dietami nebo byli posedlí zdravou výživou – i když rozhodně také existují, a je jich více, než si většina z nás myslí! Více se ale u mužů setkávám s tím, že jsou zvyklí si dát vždycky to, po čem jejich chuťové pohárky zatouží. Byť i oni pak někdy trpí výčitkami a pocity, že by se měli více „hlídat“, aby nepřibírali nebo aby jim sloužilo zdraví.

 

Muže ale v naše kultuře nepronásledují tak tvrdá kritéria na vzhled jako je tomu u žen (a opět, doba se i v tomto mění, mluvím tedy o převažujícím modelu). U mužů se stále ještě klade větší důraz na jejich pracovní úspěchy, finanční situaci či mocenské postavení. V mužích se neupevňuje odmala představa, že by měli toužit po útlejší postavě, a pokud se některý z nich stravuje výrazně odlišně a mnohem zdravěji než jeho kamarádi a kolegové, vzbuzuje to většinou spíš pobavení až odsouzení. Dochází tedy častěji k tomu, že o svá těla pečují, v protikladu k ženám, MÁLO. A jídlo považují spíše za pouhé palivo pro jejich výkony, případně za něco, co slouží čistě k potěšení, bez ohledu na to, zda na to tělo reaguje dobře či ne.

 

Ačkoliv je z mého hlediska potěšení zcela nezbytnou složkou našeho stravování, z důvodů psychického zdraví i plně funkčního metabolismu, myslím si, že není jediným, na co bychom měli brát při jídle ohled. Lépe řečeno, je třeba dbát na potěšení CELÉHO TĚLA, nikoliv jen našeho jazyka. Tedy vnímat, zda se z naší potravy raduje celé naše tělo. Pokud tělo naopak protestuje – je to signál, že je třeba se nad naší stravou zamyslet a možná se pokusit více zprávám našeho těla naslouchat. V tomto mají ženy opět náskok – jsou ze své přirozenosti lépe s tělem spojeny (což je dáno už biologicky tím, že jsou nositelkami života) a mají vyvinutější intuici jako takovou. Pro muže je toto zkrátka (zpravidla) větší úsilí, a vyžaduje to od nich silnější záměr a motivaci. Možná se dokonce musí naučit si některé potraviny odepřít – ale pozor, nikoliv ve smyslu deprivace (která vede ke stresové reakci v těle, protože vnímáme, že je někde nouze), ale ve smyslu orientace na to, co nám nejvíce prospěje (což vede naopak k reakci klidové, kdy je pozornost zaměřena na pozitivní kroky vůči svému tělu).

 

Sečteno a podtrženo: většina klientů se potřebuje učit si jídlo povolovat, neutralizovat svůj postoj k němu, přestat se ho obávat z důvodů váhy či zdraví, protože jsou lapeni v silné stresové fyziologii, která jim škodí podstatně více než jakákoliv potravina. Toto se týká z převážné části žen. Pak existuje skupina klientů, která se naopak potřebuje učit určitá jídla omezovat či ze svého jídelníčku vypouštět, zajímat se více o své celkové zdraví a hladinu energie, protože ačkoliv jsou možná fyziologicky v klidové reakci, jejich tělo přesto na nevhodné, nekvalitní či jinak nadměrně zatěžující potraviny reaguje. Toto se týká z převážné části mužů. Dá se říct, že u první skupiny se zaměřuji na posílení ženské (jinové) energie, charakterizované zeslabením kontroly a disciplíny a prohloubením uvolnění a přijetí. U druhé skupiny je naopak účinnější posilovat mužskou (jangovou) energii, kde se pokoušíme dát větší důraz na sílu záměru, zvědomění tělesných reakcí a laskavé, ale pevné vnitřní vedení v oblasti stravy. Tak jako vždy, nic není černobílé, a každý potřebujeme ke svému zdravému rozvoji něco trochu jiného.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Jaký je rozdíl mezi sebereflexí a sebekritikou?

Jaký je rozdíl mezi sebereflexí a sebekritikou?

 

Uvědomění si velmi podstatného rozdílu mezi sebereflexí a sebekritikou považuju za stěžejní pro všechny, kteří zápasí s negativním postojem k sobě, s nedostatkem sebelásky. Často se ke mně dostávají ženy, které jsou lapeny v nezdravých vzorcích myšlení a chování a projevuje se to například sklony k přejídání se, záchvatovitému jedení či zajídání emocí. Všechno to jsou způsoby zacházení s jídlem, které v lidech probouzejí pocity viny a selhání, protože tuší, že to není konstruktivní způsob řešení svých emočních stavů a že to může mít své následky v podobě zdravotních symptomů nebo navýšení váhy. Rozhodně nejsem zastánce toho, abychom tyto své návyky nijak neřešili. Zároveň je velmi kontraproduktivní, pokud se neustále točíme v kolotoči výčitek a studu. To nás udržuje v pocitu, že jsme „špatní“ a „poškození“ a že to s námi asi moc lepší nebude. Tedy tento vzorec zas a znova opakujeme a utvrzujeme se v tom, že jsme beznadějný případ.

 

Jak z toho ven? Je patrné, že sebekritika nám nepomáhá. Spirála viny dokáže být velmi destruktivní a naopak náš vzorec posiluje. Je to stejné, jako když „třídnímu grázlovi“ učitelé neustále opakují, že je to budižkničemu, který se není schopný nic naučit a nikdy z něj nic kloudného nevyroste. Myslíte si, že ho to namotivuje k tomu, aby svůj život vzal do svých rukou a něco vytvářel? Pravděpodobně tomu bude naopak, uvěří tomu, že jeho identitou je být pětkařem, co to nikam nedotáhne. Sebekritika ve chvílích, kdy podlehneme závislostním chováním (kam může spadat i zvyk přejíst se, když jsem ve stresu) často způsobí jen to, že se rozhodneme rovnou dojíst celou krabici sušenek a zítra klidně znova. Protože „to jsme my“.

 

Jako cestu vidím něco, čemu říkám zdravá sebereflexe. Ta se vyznačuje tím, že je věcná (prostě pojmenováváme skutečnost – teď jsem se přejedla, protože jsem nechtěla cítit tu prázdnotu, kterou jsem pocítila), nehodnotící (nejsem proto ještě špatný člověk), chápající (zatím jsem se ještě nenaučila řešit svoje emoční stavy jinak a lépe) a soucitná (jsem v pořádku, i když to nezvládám tak, jak bych ráda, a i tak si zasloužím svoji lásku, možná teď naopak O TO VÍCE, protože se cítím mizerně). Sebereflexe NEZNAMENÁ, že svoje chování schvaluji ve smyslu, že bych ho považovala za vhodné a žádoucí. Neznamená to, že ve svém chování chci nadále setrvávat, protože je to ok. To chování samotné je dost možná sebepoškozující a nezdravé pro naše tělo i psychiku, zvláště pokud probíhá na nevědomé úrovni (tedy např. rychlé jedení bez vnímání smyslových podnětů). Ale MY jako lidé jsme přesto v pořádku a hodnotní. A právě proto, že si uvědomujeme tuto svou nezpochybnitelnou vrozenou hodnotu, chceme s tímto ničivým chováním skoncovat. Dělat to, co nám skutečně prospívá.

 

Takže…až se příště přejíte, sníte něco hodně nezdravého, zacpete své smutky…zkuste se následně nemarinovat ve vlastním sebemrskačství. Zkuste se k sobě pro jednou nechovat jako trestající rodič. Zkuste se k sobě chovat jako někdo, kdo je milující a přijímající. Ten, kdo vás miluje, bude mít totiž na mysli vaše vyšší dobro. Neodsoudí vás a pochopí, že jste nedokonalí a některé věci se teprve těžce učíte. Zároveň vás bude motivovat k tomu, abyste to učení nevzdávali, abyste jednoho dne mohli dosáhnout svého plného sebevyjádření a vnitřního naplnění. Můžete si to představit jako rozdíl mezi kritickým, nelítostným rodičem a rodičem, který je láskyplný a přitom důsledný. Věřte tomu, že s přístupem toho druhého se vám budou vaše nezdravé návyky měnit podstatně lépe.

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Isabel Foxen Duke: Intuitivní jedení se zdravotními omezeními

Isabel Foxen Duke: Intuitivní jedení se zdravotními omezeními

Tentokrát vám přináším další vlastnoruční překlad článku od zahraniční „kolegyně“, specialistky na uzdravení vztahu k tělu a jídlu, Američanky Isabel Foxen Duke. Jde o malé zamyšlení na téma, zda a jak je možné jíst s lehkostí a beze stresu i tehdy, když máte nějaké zdravotní komplikace, které si vyžadují změnu v jídelníčku – tedy něco, co myslím řeší dnes kdekdo.

Isabel Foxen Duke: Intuitivní jedení se zdravotními omezeními

V tuto chvíli už většina z vás slyšela o tom a intelektuálně rozumí tomu, že diety přímo vedou k záchvatovitému jedení. Všeobecné tradiční vysvětlení toho, proč diety vedou k záchvatovitému jedení, je, že deprivace je neudržitelná – a to jak deprivace fyzická, tak i emocionální (tím rozumíme deprivaci, kdy si nedovolíte určité jídlo, ačkoliv reálně dostáváte všechny potřebné živiny a kalorie i bez tohoto jídla).

Otázka, kterou si mnoho z nás pokládá, je: „ale co zdraví“? Na světě jsou lidé, kteří jsou schopni „nejíst“ určitá jídla (například ze zdravotních nebo etických důvodů)a přitom nepropadají záchvatovitému jedení – jak je to tedy možné?

Zas a znovu, rozdíl mezi jedním a druhým případem je v konečném výsledku jediný: jak k sobě samým přistupují (nebo jak by k sobě přistupovali) tehdy, kdy „poruší pravidla“. 

Když „normální“ jedlík sní něco, co by „neměl“, tak to nemá žádný nebo jen minimální dopad na jeho základní pocit sebehodnoty. Nepřemýšlí o tom nadměrně, snad krom myšlenky „Za tohle později zaplatím na záchodě.“

Naopak, když „pravidla poruší“ emocionální jedlík, pociťuje selhání a hluboký pocit studu a úzkosti, což je skoro vždy spojeno s otázkou váhy.

Stud vytváří pak rozdíl mezi „strašně rád bych si dal koláč“ a „strašně rád bych si dal celou krabici.“

Například: „normální jedlík“, který kvůli alergii nekonzumuje lepek, nevnímá sám sebe jako nehodné tlusté prase tehdy, když se rozhodne sníst lepek – vnímá sám sebe pouze jako někoho, komu bude brzy špatně.

Nepřikládá tomu další význam, a proto je schopen to doopravdy pustit, místo toho, aby zcela ztratil kontrolu a vybrakoval spižírnu v honbě za vším, co není přikované.

ZCELA ZÁSADNÍ POZNÁMKA: Jelikož v 99% případů je stud u emocionálního jedlíka provázaný s problémem v oblasti přijetí těla…Mohu díky tomu říct, že rozdíl mezi někým, kdo dokáže úspěšně ze zdravotních důvodů vyloučit některé potraviny, a někým, kdo to nedokáže, spočívá v míře, do jaké odmítá své tělo a nedůvěřuje mu. Vybírat si jídlo, protože se nechcete cítit špatně, se velmi liší od toho vybírat si jídlo, protože si myslíte, že jste špatní.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/not-restricting-with-medical-restrictions/

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Emocionální jedení – využít či zneužít?

Emocionální jedení – využít či zneužít?

 

Nedávno jsem v jednom článku psala o tom, že je nesmyslné dát si jako metu „jíst jenom, když mám hlad“. Je podivuhodné, jak zakořeněné je přesvědčení, že by jídlo nemělo mít žádný emoční obsah, že bychom jej správně měli vnímat jen jako zdroj potravy pro tělo a nevytvářet si k němu žádné citové vazby. V článku jsem naznačila, jaké další funkce jídlo plní, kromě zajištění přežití, a proč je to pro nás přirozené a dobré. Zde bych chtěla jít ještě o krok dále a podívat se hlouběji na to, proč není „emocionální jedení“ a priori něčím špatným, co bychom měli chtít ze svého života odstranit.

 

Potěšení z jídla je nepochybným pozitivním metabolickým faktorem, to znamená, že když zažíváme při jídle pocity radosti a uspokojení, vylučují se látky, které napomáhají trávení, vstřebávání a spalování kalorií. Tyto pocity také mozku dávají vědět o tom, že jíme, a tedy má dávat pokyny k metabolickým dějům, a ve správný okamžik dokonce i poskytují informaci, že jsme již dostatečně nasyceni, a tedy dochází ke zcela přirozené regulaci množství jídla. O tom všem podrobně pojednává kniha mého učitele, Marca Davida, s názvem Pomalá dieta, kterou vřele doporučuju těm, kteří stále ještě věří tomu, že čím víc nám bude chutnat, tím víc se budeme přecpávat.

 

Pozitivní emoční vazba k jídlu je tu z dobrých důvodů – kdyby nás jídlo nebavilo a nepřinášelo nám natolik slastné pocity, tak bychom nejspíše nepřežili, protože bychom se kolikrát nenamáhali vůbec nějakou potravu hledat do chvíle, než by nás začal pronásledovat silný hlad, a to už by také mohlo být (v minulosti určitě) docela pozdě. Zde se tedy „příjemné pojí s užitečným“.  Když se soustředíme na smyslové prožitky během jídla, přináší nám to jedině výhody. V tomto smyslu emocionální jedení využíváme VE SVŮJ PROSPĚCH.

 

Samozřejmě, jiná záležitost je, pokud po jídle (zpravidla sladkém či tučném) saháme zcela automaticky v okamžiku, kdy nám není psychicky dobře. Vzhledem k tomu, že jde o získaný nevědomý vzorec, nepřistupujeme k jídlu v tu chvíli s dostatečně vědomým přístupem – nejíme pomalu, v klidu, s plným prožitkem a pocitem potěšení. Výsledkem je deregulace množství (sníme mnohem více, než je pro nás zdravé), oslabené trávení a vstřebávání (protože mozek dostatečně nespolupracuje s trávicím traktem) a nárůst váhy (jednak kvůli kvantitě i kvalitě onoho jídla, jednak kvůli neaktivovaným metabolickým pochodům).

 

Zcela samostatný oddíl pak představují obvyklé výčitky a pocity viny, které nastartují v těle stresovou reakci, která způsobí NAVÍC další potíže – při stresové fyziologii je ještě více odstaveno trávení, máme snížené vstřebávání živin, vyšší tendenci k ukládání tuků, stresové hormony otupují naši citlivost, a proto sníme více atd. atd.

 

Pokud tedy emocionální jedení znamená, že dáváme poklici na nepříjemné emoce, které se derou na povrch a přejí si být viděny, uctěny a vyjádřeny – pak nám neslouží. Pak jej naopak zneužíváme VE SVŮJ NEPROSPĚCH. Je dobré si uvědomit a rozeznat tyto dvě různé stránky citové vazby na jídlo. Tedy nechtít se zbavovat té vazby, která je pro nás pozitivní, a naopak pracovat postupně na tom, abychom porozuměli tomu, kdy nám ona vazba škodí, jak na úrovni duše, tak na úrovni těla. Slibuji, že v některých z dalších článků se budu věnovat právě tomu, jak se vymanit z nezdravých forem využívání jídla.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.