Jak odzbrojujeme své bojovníky

Jak odzbrojujeme své bojovníky

 

Včerejší sezení s klientkou mi přineslo zas další úhel pohledu na téma tlačení těla do určité vysněné váhy. Opět je třeba se podívat na to „jak to vnímá tělo“, což je jeden z mých oblíbených postupů, když chci porozumět dějům, které zdánlivě nedávají smysl, a mám zkušenost, že i pro klienty to většinou bývá srozumitelné vysvětlení.

Pokud tělo nabírá nebo odmítá pustit váhu, pak pro to má vždy dobrý důvod, o tom už jsem psala v mnoha článcích. Ten důvod je prostý: stresová fyziologie. A ne, nepředstavujte si jen uspěchaný životní styl, jde opravdu o COKOLIV, co pro tělo a psychiku není pohodové a je to nějakým způsobem ohrožující. Může to být emoční vypětí, dlouhodobá nejistota, přílišná rychlost a akčnost, ale i užívání léků, zásahy do těla, dietní režimy, tlak na změnu těla atd. atd. U typického klienta se schází celá řádka těchto faktorů a společně utváří psychicko-fyziologický stav, kdy je narušena rovnováha (rozuměj, nejde nám tu o vytvoření statického stavu, ale o takovou dynamiku, kdy tělo ještě zvládá výchylky bez úhony). Pokud je takovýto „nouzový“ stav v těle nastolen, pak tělo využívá různých strategií, aby se zachovalo, a to s co nejmenšími škodami. Evolucí osvědčená strategie je právě ukládání tukových rezerv. Ty mimo jiné „obalují“ toxiny všeho druhu, včetně těch, které vznikají při stresové reakci samotné. Je to tedy přirozený a správný mechanismus, kterým reagujeme na nepohodu, abychom ji ustáli co nejlépe.

Tělo se v té chvíli připravuje na možný „boj“, což samozřejmě nemusí být reálný boj, ale zkrátka nějaká nepříjemná situace, kdy musíme nasadit své síly. Netuší, že jste to možná vy sami, kdo uměle vytváříte stresové situace svým myšlením a podporováním nezdravých emocí. To už je mimo rozlišovací schopnost. Tělo „zbrojí“, je to váš bojovník, chránící vás proti nepřízni. A to i tehdy, kdy ho vy napadáte za to, že nesplňuje vaše představy – pro tělo je takovýto útok totéž jako dejme tomu útok dravé zvěře. Bude se chránit odstavením různých „nadbytečných“ funkcí, nasazením jiných funkcí na 100% – a TUKEM.

Pokud v takovou chvíli nasadíte režim za účelem hubnutí (omezení ve stravě nebo nadměrný pohyb), tak tělo jde O TO VÍCE do nouzového režimu, protože nejenže „cítí“ blízkost boje, ale ještě vnímá, že je ODZBROJOVÁNO, připravováno o své rezervy. Zásoby tuků se zpočátku začnou tenčit (tělo je patrně ochotno je pustit, abyste měli pro boj dost energie), ale tělo to dobře vnímá a zaujímá postupně strategii jinou – už nepouštět nic, pokud to aspoň trochu půjde. Cokoliv sníte, tak nespálit, ale uložit. I z mála udělat hodně. Proto můžete od jisté fáze jíst maličko a přesto přibírat či nehubnout. Tělo bojuje o zachování stability a vaše snahy odmítá. Vy ho, z jeho pohledu, nutíte „bojovat nahé“, odzbrojené, připravené o svůj arzenál. Netuší, že přesně to je váš záměr – připravit ho o tyto zásoby, protože si to vaše mysl usmyslela. Vnímá to jako problém, který je třeba napravit, a dělat přesný opak toho, co vy chcete. Je to pak boj vás dvou, mysli a těla.

 

Cesta ven? Jako vždy, návrat do klidové fyziologie. Návrat do pocitu bezpečí a pohody. Z hlediska těla to znamená vrátit se k pohybu, který tělo nestresuje (což v určitou fázi může být spíš důkladný odpočinek a navýšený spánek) a ke stravě, která vyživuje a doplňuje (což v určité fázi může znamenat i jídlo více kalorické, které byste v jiných fázích nepotřebovali). Přesvědčit tělo o tom, že už není třeba bojovat. To vyžaduje nejen zmíněné kroky v realitě, ale v prvé řadě změnu ve vašem vnitřním nastavení – opravdový klid, bez ohledu na to, zda tělo „splňuje“ či „nesplňuje“. Jen v tomto klidu zajistíte, že tělo nebude panikařit, měnit své funkce a najíždět na úsporný režim se zpomaleným metabolismem a ukládáním rezerv. Jen tělo zklidněné, vyživené, nasycené a opečované ve svých potřebách je tělo, které nemá potřebu se nadměrně chránit tukem. Ale pozor – pokud v minulosti často k oněm bojovým situacím docházelo, tak nezapomeňte na to, že i tělo má svou paměť. Bude se patrně dlouhodobě, možná celoživotně, mít tendenci chránit o něco více, než kdyby zkušenost v minulosti byla jiná (což se týká do nějaké míry i zkušeností rodových). My jsme ale těmi, kteří mají možnost tělo nově učit – zda je doba bojů či doba míru.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

 

Jednou z největších chyb, kterou můžeme dělat, pokud jde o zdraví a funkčnost našeho metabolismu, a tedy i o výslednici naší váhy, je snaha tělo kontrolovat. Ó, jak často musím rozptylovat toto zažrané přesvědčení, a sice že není možné tělo ponechat „jen tak“ – aby si samo určovalo, co jíst, kdy to jíst a kolik toho jíst. Zdá se to pro mnohé být něčím zcela nemyslitelným, možná doslova kacířstvím – vždyť si tak moc přejí zhubnout, nebo si alespoň váhu udržet tam, kde je. A já úplně rozumím tomu, odkud to pochází. Snaha kontrolovat tělo (a tedy i jeho podobu) jde ruka v ruce s potřebou mít pod kontrolou svůj život. Vychází to z (mylné) domněnky, že když se na všech stranách náležitě zabezpečíme a pojistíme, když si vše předem nastudujeme a naplánujeme, tak že to vyjde podle našich plánů. Přitom nám už život tolikrát prokázal, že tato strategie nefunguje – že jsme spíše „žiti“ mocnou silou Života.

 

Pozor, nemyslím si ani, že jsme oběťmi, tedy bezmocnými loutkami, které nemají žádný podíl na tom, co se jim děje. To vůbec ne. Naše rozhodnutí rozhodně průběh našeho života utvářejí, jsme přece svobodné bytosti. Ale je to asi tak, že my děláme jisté tahy pomyslnými šachovými figurkami, ale co udělá protistrana, už je mimo naši moc. Nemáme moc nad celou šachovnicí ani nad celou hrou. A pokud jde o přírodu (tedy i o tělo), tak tam si jako lidstvo čím dále více uvědomujeme, že je třeba s ní spolupracovat, a nesnažit se ji převálcovat našimi racionálními úvahami o tom, jak by měla fungovat.

 

Co nám tedy zbývá, ptáte se? Nechat tělo, ať si dělá, co potřebuje, a my mu jen máme vycházet vstříc? Ano, přesně tak. Na té nejhlubší úrovni tělu naslouchat a dovolit mu, aby projevilo sílu své vnitřní zabudované moudrosti. Tělo UMÍ samo sebe řídit, včetně stravy, včetně váhy. A jak už jsem psala dříve – tělo nejsou JEN naše chuťové pohárky! Tělo je celý komplex naší bytosti, celý soubor tělesných částí, orgánů a funkcí, ale také emocí a intuitivních reakcí (které, jak dnes víme, aspoň z části vycházejí z nervových tkání v trávicí oblasti). To vše je třeba při našem naslouchání zohlednit a to vše bude naší volbou zasaženo. Tedy: vnímat, jak daná potrava působí na jednotlivé oblasti v našem těle, včetně třeba naší nálady, a jak na tuto potravu reaguje naše instinktivní složka (spíše „ano“ nebo spíše „ne“?).

 

Co ale vypnout můžete, je mysl, aspoň do veliké míry. Proč ne zcela? Protože žijeme v době, kdy bohužel (i bohudík) máme obrovskou paletu výběru, včetně potravin, které mají s opravdovou potravou jen málo společného. Potřebujeme mít informace o tom, co je kvalitní a aspoň přiměřeně pro tělo prospěšné či aspoň neškodící (ač i zde bych polemizovala, že při hlubším spojení se sebou i toto jsme schopni rozeznat bez mysli). Takže ano, určitá informovanost je určitě užitečná. Ale my necháváme mysl zajít příliš daleko. Programuje nám přesnou skladbu stravy, včetně jejího načasování a porcí. Vytváří nám pevné režimy, stravovací modely a dietní plány. Počítá nám kalorie a jiné výživové údaje. Váží jídlo i nás samotné. Hodnotí nás, jestli jíme „správně“ nebo „špatně“. Vyvolává strach z různých potravin a jejich dopadu na váhu či zdraví. Přináší spoustu soudů a zbytečných omezujících myšlenek. Právě ZDE je na místě použít naši schopnost kontroly. Sledujte, co produkuje vaše mysl. Zcela vědomě si toho všímejte, a záměrně s tím pracujte – tak, že tyto myšlenky včas zaznamenáte, zpochybníte (či se alespoň zeptáte, zda jsou skutečně a naprosto pravdivé), případně nabídnete myšlenku jinou, která je pro vás ve výsledku prospěšnější. S myslí JE možné a dokonce žádoucí pracovat, a tedy ji v jistém smyslu mít pod kontrolou. Protože pokud je příliš přebujelá, stává se nebezpečnou.

 

Naopak, ve vašem těle, se (navzdory tomu, co si o něm myslíte) nalézá místo bezpečí. Místo, na které se můžete spolehnout. Proč? Protože tělo vždy dbá v prvé řadě na svoje přežití a to v co nejlepším možném stavu. Tělo usiluje o zdraví a harmonii. Jen naše ignorace jeho signálů a naše nekontrolovaná mysl mohou přinést stav nerovnováhy a tedy i různé symptomy, včetně nepřirozené váhy. Přeneste vaši unikátně lidskou schopnost kontroly z těla do mysli, a uvidíte – vaše tělo se o sebe postará lépe, než byste to dokázali s pomocí hlavy.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

 

Dnešní překlad od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke navazuje tak trochu na minulý článek této autorky, lépe řečeno jej dále rozšiřuje o doplňuje. Téma provázanosti váhy a zdraví vidím jako velmi důležité, neboť zde panuje velké množství nesmyslných a z vědeckého hlediska zastaralých mýtů. Podobně jako Isabel považuju za klíčové věnovat se zdraví podporujícím aktivitám bez ohledu na váhu. Opačný přístup zkrátka nefunguje a působí pravý opak – zhoršení zdraví a mnohdy i nárůst váhy, tedy přesný opak toho, o co usilujeme…

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

Zatímco dietní kultura nám tvrdí, že snaha o hubnutí je nejefektivnějším způsobem, jak se stát „zdravými“, většina klinických výzkumů nám ukazuje, že diety – tedy vynucené pokusy o zhubnutí – takřka nikdy nevydrží dlouhodobě, po čase se stávají hlavními příčinami nutkavého jedení, emocionálního jedení a nárůstu váhy, a jsou primárním rizikovým faktorem pro narušený příjem potravy a posedlost jídlem.

 

Jinými slovy, to, o čem nám všem tvrdí, že se díky tomu staneme zdravějšími (tedy snaha být štíhlými), nás ve skutečnosti pravděpodobně činí z dlouhodobého hlediska více nemocnými (a často i tlustějšími).

 

Tato informace pro nás znamená, že abychom se úspěšně vyléčili z nutkavého jedení (a jakýchkoliv jiných „potíží s jídlem“), je obvykle třeba pozměnit naše strategie „zdraví“ tak, aby v nich nebyly obsažené vynucené pokusy o zhubnutí – neboť je zcela jasné, že tyto pokusy vedou dlouhodobě ke zhoršenému zdraví – a abychom se místo toho pokusili o zdravý životní styl s postojem váhové neutrality.

 

Naštěstí existuje milion způsobů, jak se starat o „zdraví“ – mimo paradigma kontroly váhy, které nefunguje v podstatě pro nikoho.

 

Co třeba jíst více ovoce a zeleniny?

Nebo si srovnat hladinu cukru v krvi?

Pohybovat se, kdykoliv to jde?

Zvládat svůj stres?

Více spát?

Reagovat na svoje signály hladu?

Věnovat se svému duchovnímu životu?

 

…aniž bychom očekávali (či vyžadovali) jako výsledek změnu naší velikosti.

 

Je možné, že zhubnete, když se budete věnovat různým činnostem, které podporují zdraví s postojem váhové neutrality?

 

Jistě, je to možné…ale stane se to pouze tehdy, pokud vaše tělo skutečně chce zhubnout, lépe řečeno, pokud se vaše tělo momentálně nachází nad svým unikátním, individuálním váhovým setpointem (pozn. překl. váhové rozmezí, na kterém se tělo snaží udržet).

 

Váha je komplikovaná záležitost, a v protikladu k falešným slibům dietního průmyslu, není z dlouhodobého hlediska plně pod naší kontrolou. (…)

 

S ohledem na vše výše řečeno, pokud je vaším cílem věnovat se zdraví podporujícím aktivitám bez ohledu na výslednou váhu, je mnohem pravděpodobnější, že se jim budete věnovat pravidelně, zůstanete vytrvalými, a je méně pravděpodobné, že budete rebelovat, jíst z emocionálních důvodů nebo trpět obsesivními a kritickými myšlenkami o jídle a svém těle.

 

Jinými slovy, lidé s nejlepšími dlouhodobými zdravotními výsledky (a úspěšnou léčbu narušeného příjmu potravy včetně nutkavého jedení), jsou ti, kteří dokáží ve své mysli oddělit snahu zlepšit své „zdraví“ od snahy „kontrolovat váhu“.

 

Samozřejmě, samotná snaha o dosažení „zdraví“ se může pro některé stát obsesivní – či „nezdravou“ – což je také důvod, proč velmi doporučuju do naší celkové představy o „zdraví“ začlenit „duševní zdraví“, abychom nezapomněli pečovat o svou mysl a srdce v rámci naší snahy o celkové „zdraví“.

 

V konečném důsledku je pro většinu těch, kteří se chtějí uzdravit z nutkavého jedení, narušeného příjmu potravy atd., tím nejtěžším skutečně praktikovat oddělení váhy a zdraví, poctivě a upřímně, v každodenním životě. Zkoumání našich vlastních autentických „hodnot v oblasti zdraví“, bez ohledu na zničující výkřiky dietního průmyslu „zhubni!zhubni!“, je pro většinu nekončícím procesem – takovým, který zpravidla vyžaduje velké množství soucitu k sobě a důvěry v sebe.

 

V protikladu k některým častým omylům ohledně ne-dietního postoje, nám ne-dietní postoj neříká „nikdy nejez zeleninu“ nebo „nikdy nechoď cvičit“; místo toho nás ne-dietní postoj žádá, abychom zkoumali proč jíme zeleninu a chodíme cvičit, a postavili se instinktu kontrolovat své tělo, abychom o sebe mohli pečovat s váhovou neutralitou.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/expectation-of-weight-loss-leads-to-binge-eating/

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

„Kolik mám jíst, abych…?“

„Kolik mám jíst, abych…?“

 

Velikost porce – věčné dilema těch, kteří nějakým způsobem řeší svoji váhu. Nutno říct, že nejen těch, jež trápí nadváha, ale i těch, co se snaží nějaká ta kila nabrat, třeba po epizodách anorexie, drastických diet nebo příliš nevyvážených výživových směrů. Setkávám se s postojem, který by se dal nazvat „Musím jíst tolik, abych nepřibral(a), popř. zhubl(a), popř. přibral(a).“ Problém tkví už v tom slůvku „abych“, tedy v tom, že to naše jedení má mít nějaký jasně definovaný cíl a účel. Ano, existují případy, kdy jíme proto, abychom dosáhli něčeho specifického, např. se chceme vyléčit z nějaké nemoci nebo se snažíme o konkrétní typ detoxikace nebo psychické očisty. Jsou to speciální případy, kde je zohledněna celková skladba stravy včetně jejího množství a frekvence či načasování. Pokud ale jde o běžnou každodennost, vnímám, že tam je cíl „definovaný“ zhruba nějak takto: najíst se tak, aby to podpořilo moje fyzickou i psychickou činnost v daném dni, a zároveň došlo k uspokojení z jídla na úrovni těla i duše. To znamená přiměřeně zdravě, přiměřeně chutně a v přiměřené míře.

 

Jsem jedním z těch, kteří se domnívají, že proto, abychom dosáhli nějaké úpravy hmotnosti či obecně funkčnosti našeho metabolismu, není třeba porce nějakým způsobem „hlídat“, tedy je kontrolovat naší myslí. Nevěřím v potřebu sledovat si kalorické hodnoty ani množství přijatých tuků, bílkovin či sacharidů, natož jídlo nějak odměřovat či odvažovat. Mám za to, že jakákoliv kontrola myslí (mimo výše uvedené speciální případy) do našeho stravování nepatří. Protože proč? Protože nás uvrhávají do menší či větší míry stresové fyziologie – snažíme se množství „dodržet“, zvládat situace, kdy máme jídla příliš málo (anebo moc), lpíme na přesnosti dané arbitrárními čísly, signalizaci těla přehlušujeme racionálními argumenty, proč „je třeba“ jíst právě takovéto množství. To vše nás stresuje a přispívá to k opaku – k poškození metabolismu a s tím spojenému přibírání (anebo naopak neschopnosti přibrat).

 

A také – je to činnost veskrze zbytečná a nesmyslná. Zapomínáme při ní, že v nás je ZABUDOVANÝ seberegulační mechanismus. Anebo skutečně věříte, že je pocit nasycení a uspokojení z jídla, který zažíváme, jen cosi „navíc“, co neslouží žádnému účelu? Že když to nebude řídit naše kontrolující mysl, že nejsme schopni poznat, kdy máme moc anebo málo čehokoliv (nejen jídla)? To, že jsme jako společnost dospěli do bodu, kdy naše těla považujeme za hloupá a jejich signalizaci už skoro nevnímáme anebo zpochybňujeme její správnost, je pro mne alarmující, byť pochopitelné, vzhledem k tomu, jak moc jsme se odcizili své přírodní podstatě. Je ale možné se učit znovu navracet důvěru tělu, a to včetně důvěry tomuto systému seberegulace – skrze trpělivou praxi, kdy se snažíme signály zachytávat a jednat podle nich. Tím se navazuje zpřetrhaný kontakt s tělem.

 

Jak tedy jíst? Do té chvíle, než ucítíte v žaludku PŘÍJEMNÝ pocit nasycení. Dostatku, který ještě nepřechází v pocit (již lehce nepříjemné) přeplněnosti. V žaludku je ještě prostor, ale kdybychom ho zaplnili, už by to moc příjemný vjem nebyl. Samozřejmě, jde o pohyblivý bod, a nemá smysl se ani zde honit za nějakou dokonalostí. Budeme se trefovat více či méně a praxí se toto bude jen zpřesňovat. Pokud tuto jednoduchou formulku dodržíme, pak budeme jíst „správnou porci“, bez ohledu na přesná čísla. Budeme jíst porci, která odpovídá individualitě našeho těla v prostoru a v čase, ve kterém se zrovna nalézá. A to je něco, co nám nikdo nezměří. Je to něco, co se neustále mění a je třeba tomu věnovat svoji pozornost, právě proto, že to není objektivní. Toto platí i pro osoby, které chtějí měnit jakýmkoliv způsobem svoji váhu. Protože porce uměle veliké nebo malé nepřinesou tělu nic pozitivního – jen stresovou reakci, která metabolismus nepodpoří. Takže, vraťme se zpět k vnímání těla, v otázce množství jídla, jako i všude jinde.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Přináším již druhý článek od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke. Z mého hlediska velmi důležité téma, protože tady panuje jakýsi nezpochybnitelný konsensus, že hubnout ze zdravotních důvodů se sluší a patří, protože nadváha je přeci příčina mnoha nemocí. Toto je ovšem dnes již mnohokrát zpochybněná teze a já osobně jsem přesvědčena, že nadváha je doprovodným symptomem mnoha jiných zdravotních symptomů nerovnováhy, nikoliv příčinou našich potíží. A i kdyby nakrásně byla – proč obhajovat negativní vztah k tělu…? K čemu by nám posloužil?

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Při zmínkách o přijetí těla (a jsem přesvědčena, že to je jediný způsob, jak trvale proměnit vztah k jídlu u lidí, co se motají v kruhu diet a přejídání) jsem neustále dotazována na záležitost „zdraví“.

„Jak mohu milovat toto tělo, které je zcela jasně moc tlusté na to, aby bylo zdravé?“ NEBO, v agresivnějším podání „Jak můžete propagovat přijetí těla u lidí, kteří mají nezdravou nadváhu?“

Mám celý seznam odpovědí na tuto otázku, mezi něž patří například:

Nenávist a sebeodsuzování většinou lidi neudělají z dlouhodobého hlediska štíhlejšími; ve skutečnosti častěji přispívají k nárůstu váhy.

Nebo další z mých častých odpovědí –

Na jaké planetě je „špatné zdraví“ legitimní racionalizací nenávisti, odsuzování a netolerance, které naše kultura neustále projevuje vůči lidem s nadváhou? Na jaké planetě je „špatné zdraví“ logickou racionalizací pro intenzivní pocity sebenenávisti, studu a pochybování o sobě, souvisejících s váhou, které prožívá dokonce většina žen v naší zemi (a také čím dál více mužů)?

Už stačilo. V zemi, kde výzkum naznačuje, že by 54% žen bylo raději, kdyby je srazil náklaďák, než kdyby byly tlusté, nenávist k tělu obvykle nesouvisí se zdravím, ale častěji s předsudky.

Na tomto místě cítím potřebu posdílet vědecký pohled na tématiku „zdraví“, která by mohla pomoci tuto racionalizaci studu za své tělo poslat k ledu…

V protikladu k tomu, co je obvykle považováno za pravdivé, máme málo důkazů o tom, že by tukové buňky v těle byly jedinou nebo přímou příčinou potíží jako je cukrovka nebo nemoci srdce. Naopak, tuk je démonizován ze „zdravotních důvodů“ kvůli své korelaci s takovýmito potížemi – což je ale zas jiný příběh…

Je důležité porozumět rozdílu mezi korelací a kauzalitou (pro ty z vás, co nejsou blázni do statistik).

Vědci, odborníci na výživu, lékaři atd. se zpravidla shodnou na tom, že tělesný tuk sám o sobě není primární příčinou cukrovky, ale existuje korelace s cukrovkou, díky faktu, že špatná regulace cukru v krvi může způsobit oboje.

Jinými slovy, „lidé trpící cukrovkou mají obvykle více tuku v těle“ podobně jako „lidé s rakovinou plic často mají žlutější zuby“. 

Žluté zuby nezpůsobují rakovinu plic. Ale kouření může zvýšit vaše riziko pro oboje. Tuk v těle nezpůsobuje cukrovku. Ale špatná regulace cukru v krvi může zvýšit vaše riziko pro oboje.

Výzkumnice v oblasti zdraví, Linda Bacon, ve své poslední knize „Body Respect“ píše ve slavné pasáži, že „říct někomu, aby zhubnul proto, aby měl pod kontrolou svou cukrovku, je hodně podobné, jako říct někomu, aby si vybělil zuby proto, aby měl pod kontrolou svoji dušnost – míří to vedle, a nemusí to ani pomoci, pokud skutečná příčina nemoci není odhalena.“

(díky čemuž liposukce nejspíše nevyléčí vaši cukrovku – nesouvisí to se skutečnou příčinou cukrovky, jíž není ani tak tuk v těle jako špatná regulace cukru v krvi).

Vezmeme-li v úvahu neuvěřitelně nízkou úspěšnost diet (a vysoké šance přejídání a z dlouhodobého hlediska nárůstu váhy), budete mít při péči o zdraví mnohem více štěstí, když z toho vynecháte váhu (a žluté zuby), a začnete se soustředit na reálné chování vedoucí ke zdraví, jako je snížení příjmu cukru (nebo když přestanete kouřit).  

Dost bylo racionalizací studu za tělo. Z mnoha různých důvodů nijak nenapomáhá zlepšit vaše zdraví.

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/need-to-lose-weight-for-health-reasons/

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Nezabíjejte posly

Nezabíjejte posly

 

Dnes už není žádným tajemstvím, že když máme nějaké zdravotní komplikace, je dobré nepotlačovat pouze symptomy, ale řešit příčinu. Tak nějak jsme již pochopili, že nám moc nepomůže, když si dáme růžovou pilulku, a budeme vesele dělat, že se nic neděje. Mnozí přikročili k tomu, že se snaží za pomoci různých celostních lékařů přijít na to, v čem je „zakopaný pes“. Třeba v tom, že jsou setrvale pod vlivem stresu, přepracovaní, jedí nezdravou stravu nebo se vystavují vlivu desítek chemikálií ve své domácnosti. Začíná nám svítat, že léky a operace nic nevyřeší, respektive jen skutečnému řešení zamezí nebo ho alespoň oddálí.

 

Proč stále ještě nejsme schopni vidět stejnou optikou symptom, kterému se říká „váha“? Proč stále žijeme v přesvědčení, že hlavní je „shodit kila“, tedy víceméně jakýmkoliv způsobem donutit tělo, aby se vzdalo „nadbytečné“ váhy? Zatímco v oblasti čistě „zdravotních“ příznaků už jsme ochotni dívat se na celkový obraz, v oblasti váhy nám to zoufale nejde. Tam je nám situace natolik nepříjemná, že ji chceme za každou cenu co nejrychleji změnit. Aniž bychom se zamýšleli nad tím, zda nejde jen o jeden z mnoha symptomů, který je koneckonců také „zdravotní“ – je to přece symptom na úrovni fyzického těla. Co nám naše tělo říká tím, že schraňuje tuky? A je ta váha skutečně „nadbytečná“, nebo z hlediska logiky těla zcela nezbytná?

 

Obecně platí, že tělo nedělá nic, ale opravdu vůbec nic, aniž by k tomu mělo důvod. To platí i pro naši aktuální váhu – je zapříčiněna něčím, co vytváříme my sami. Ať je to skutečně „jen“ nevhodná strava a nedostatek fyzické aktivity, nebo mnohem hlubší a složitější vzorec, který se skládá obvykle z celé škály stresorů – léky, operace, porody, menopauza, pracovní zátěž, nezpracované emoce, rodinné a partnerské problémy, negativní myšlení, nedostatek sebelásky, toxická zátěž v těle…a tak bych mohla pokračovat doslova donekonečna. Nic nepřichází jako blesk z čistého nebe, ani takzvaná „nadváha“, ve skutečnosti jediná pro tělo možná váha za současných podmínek, které často nejsou právě nejrůžovější.

 

Naše váha je symptom, a každý symptom je posel. Je to posel nesoucí telegram, ve kterém je napsaná zpráva s tajemstvím našeho uzdravení. Je to zpráva o tom, kde v životě jsme vychýleni ze souladu a rovnováhy. To, co se stane ve chvíli, kdy (často drastickým a neudržitelným) způsobem zhubneme? Svého posla zabijeme. Aniž bychom se jakkoliv zajímali o zprávu, kterou v telegramu nese. Jako bychom ji chtěli ignorovat, protože je pro nás příliš nepohodlná, a raději bychom se posla chtěli zbavit, protože se nám nelíbí jeho vzhled. Zatímco navenek prohlašujeme, že už to konečně chceme mít „vyřešené“.

 

Něco řešit ale vždy znamená dívat se pod povrch věcí. Ptát se, zkoumat, být zvědavý. A ochotný podívat se do míst, kde nás čeká nějaká (obvykle vnitřní, ale i vnější) práce. Výsledkem takové poctivé práce je pak nejen to, že se nám (začasté) podaří upravit svůj metabolismus a váhu, ale především to, že se výrazně zlepší náš život samotný. Úprava vnějších atributů je toho jen logickým důsledkem. Primární je však to, že začneme být plně sami sebou a vstoupíme též plně do našeho lidského potenciálu. Uzdravíme to, co je pochroumané a co nám dosud bránilo v oné plnosti žití.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Nežrat a cvičit aneb Jak si poškodit metabolismus

Nežrat a cvičit aneb Jak si poškodit metabolismus

 

Občas se tento scénář odehraje. Klientka si moc moc přeje zhubnout, je to její primární přání ve chvíli, kdy ke mně přichází. Začínáme odkrývat hlubší příčiny její životní nespokojenosti a toho, proč její tělo zadržuje tuk. Objevujeme různé stresory, škodlivá přesvědčení, navyklé vzorce myšlení a chování, nevědomý přístup při jedení…A vše je na dobré cestě. Někdy ale nastane v jejím životě okamžik, kdy se něco vyhrotí a přijde nečekaný „útok na tělo“. Vlastní ne cizí. Přání „TEĎ HNED NEBO CO NEJRYCHLEJI ZHUBNOUT“, a to jakoukoliv cestou, je silnější než přání zlepšit vztah ke svému tělu a jídlu, tedy se skutečně uzdravit. Ta cesta, kterou nabízím já, rozhodně není rychlá a snadná. Na jejím konci čeká klienty usazení se na té pro ně nejzdravější váze, které je tělo schopno, když se odstraní co nejvíce blokád. Ale neposkytuje to onu okamžitou úlevu, po které často touží.

 

Někdy se od nich dozvím, že tedy holt musí asi začít „nežrat a cvičit“, protože takhle už dál nemůžou. I když vědí, že to neřeší příčinu. Už nezvládají být v těle, takovém, jaké je. Takže jdou „nežrat a cvičit“. Je to jakési zažrané (ach, ta čeština…) zaklínadlo všech, kteří se rozhodnou, že teď prostě zhubnou, stůj co stůj. A skutečně, tento přístup přinese často své ovoce. Lidé začnou hubnout a mají radost, že to konečně díky své pevné vůli dokázali. Na chvíli. On totiž tento přístup spolehlivě nefunguje z dlouhodobého hlediska – pokud se tedy nerozhodneme, že svůj přísun snížíme na takovou míru, že tělo doslova vyhladovíme, nebo si nenasadíme takovou fyzickou zátěž, že se tělo octne na hraně kolapsu. Co se ale spolehlivě stane, je poškození metabolismu.

 

Tělo po čase přijde na to, že tady něco nehraje. Že tady jde do tuhého. A zpomalí všechny své metabolické funkce – včetně trávení a spalování kalorií. Naopak navýší míru ukládání tuků, díky tomu, že v poplachu začne vylučovat více a více stresových hormonů (zejména inzulinu a kortizolu), které mají vytváření rezerv na svědomí. Každou částici z potravy si tělo snaží uchovat co nejdéle, uložit si ji „do spižírny“, protože nastaly krušné časy. Tělo se dostává do stavu jakési hibernace, kdy se jen modlí, aby to konečně přestalo, a do té doby udělá vše, abychom to co nejzdárněji přežili. I za cenu toho, že časem odstaví „nadbytečné“ funkce, třeba reprodukční schopnosti. Sníží se okysličení těla (při vyšším množství kyslíku bychom více spalovali), což má různé zdravotní dopady. Podobně jako samotná stresová fyziologie, díky které nastává ono metabolické zpomalení.

 

Začne se dít další zajímavá věc – tělo si do své paměti ukládá tuto nepříjemnou a ohrožující zkušenost a rozhodne se navýšit svůj tzv. setpoint, tedy bod váhy, na který se snaží dostat. Nyní a v budoucnu také. Takže zatímco dříve se tělo snažilo stabilně držet dejme tomu na 70 kg, může se začít cítit bezpečněji na stabilní váze 75 kg. Ne proto, že bychom třeba dělali něco momentálně špatně, ale protože jsme mu v minulosti působili šoky, díky nimž se rozhodlo, že potřebujeme patrně raději vytvářet více rezerv a tedy mít vyšší váhu. Je to bludný kruh, do kterého se mnohdy polapíme. Právě díky onomu magickému zaklínadlu „nežrat a cvičit“, které celý nesmírně komplexní (a také vysoce duchovní) proces uzdravení metabolismu redukuje na jednoduchou rovnici, kde hraje roli jen síla vůle.

 

Cesta ven spočívá v tom, že děláme pro svůj metabolismus pravý opak – dostáváme se co nejčastěji do klidové fyziologie. To je samozřejmě rozsáhlejší téma, a není na to zde teď prostor. Ale právě tomu se na konzultacích věnujeme. Objevit, co vše pro sebe můžeme udělat, aby byl náš metabolismus výkonnější – dlouhodobě. Předtím je ale třeba udělat jednu věc. Stanovit si jako největší prioritu nikoliv zhubnutí, ale navázání lepšího kontaktu se svým tělem a získání pozitivnějšího, láskyplnějšího postoje k němu. Bez toho to opravdu nelze. Může to také znamenat, že se musíme naučit být se svým diskomfortem. V tomto případě diskomfortem toho, že v tuto chvíli je pro nás obtížné pobývat v těle, které nesplňuje naše představy. Nechtít hned utéct do instantních řešení, které ale ve svém výsledku problém prohlubují a vzdalují nás od vytouženého cíle.

 

Je to opravdu jedině dlouhodobá trpělivá práce na sebepřijetí, která nese to pravé ovoce. Mezitím můžeme dělat mnoho kroků, jak svému metabolismu napomoci – zlepšit kvalitu své stravy, přidat přiměrený pohyb, zvědomit svůj proces jedení, zpomalit své životní tempo, odstranit toxiny hmotné i nehmotné atd. Ale jsem přesvědčená, že to samo o sobě jsou jen doprovodné kroky v porovnání s tím hlavním, což je přestat bojovat se současným stavem a přestat z něj chtít utéct.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Když je touha nezdravá

Když je touha nezdravá

 

Pokud jde o naše přání a cíle, rozeznávám zde dva druhy touhy. Jednu z nich označuji jako zdravou a druhou jako nezdravou. Často se ve své praxi setkávám s touhou nějak proměnit své tělo k obrazu svému – obvykle shodit (ale i nabrat) nějaká ta kila, případně postavu vytvarovat, ale může se jednat i o jakoukoliv jinou představu o tom, jak bychom měli vypadat. A obecně vzato platí tyto principy pro naprosto jakoukoliv naši touhu v životě.

 

Jak vypadá ona „zdravá touha“? Primárním kritériem je, že když se pohybujeme v oblasti touhy zdravé, tak zůstává naše tělo v klidové fyziologii, ba možná se dokonce dostává i na vyšší metabolickou úroveň. Sami víte, že když vás něco skutečně inspiruje, když je váš sen krásný a veliký, cítíte v sobě odhodlání, sílu, vnitřní oheň. Může to být i tento případ. Děje se to tehdy, když je v nás přání, které v nás probouzí energii, ale náš nervový systém na toto přání odpovídá klidem (případně zvýšením energie), nikoliv však stresem. Je to, jako když se díváte zasněně na obraz pláže a představujete si, jak krásné by bylo se po ní procházet. Možná díky tomu začnete trpělivě šetřit na dovolenou, zjišťovat vaše možnosti, ptát se přátel…Cítíte se u toho dobře, protože vás žene krásná představa a dává vám křídla, je palivem pro realizaci vašich snů.

 

Zároveň je podstatné, že v tu chvíli je vaše přání (ačkoliv třeba dočasně může ve vašem životě mít i dominantní pozici) něčím, co spíš máte „na pozadí“. Nadále žijete svůj běžný život, nadále se věnujete i ostatním činnostem, které vás naplňují, pečujete o sebe a o své vztahy, i tak se cítíte spokojeně a klidně. Jen je tam to „něco“, o čem si sníte a o čem víte, že by vám to udělalo velkou radost, kdyby se to povedlo. Když to není, necítíte se ale sklíčeně, nešťastně či omezeně. Víte, že váš život je skvělý, že je v něm i spousta jiných radostných okamžiků. Děláte všechno pro to, aby byl právě takový.

 

A co tedy ta „nezdravá touha“? Ta nás vždy ovládá. Není na pozadí, ale naopak vždy a za všech okolností v popředí. A co je podstatné – dostává naše tělo do vysoce škodlivé stresové fyziologie. Máme pocit, že když se naše přání neuskuteční, když nedosáhneme svého vytyčeného cíle, bude náš život k nežití. Jsme bez toho nešťastní, nežijeme naplno, nejsme zcela sami sebou a nedovolujeme si dělat to, co bychom rádi, protože splnění této podmínky vidíme jako naprostou nutnost. Náš denní život je plný šedi a trápení, nepečujeme příliš o své potřeby, naše vztahy jsou ovlivněny posedlostí naším přáním a obvykle se v nich začne objevovat plno problémů. Někde za tím stojí naše frustrace z toho, že pořád ještě nemáme to, po čem tak „strašně moc“ toužíme. Ta touha je naléhavá, zničující, jsme jí ochotní obětovat skoro cokoliv.

 

Vnímáte ten ostrý rozdíl? Jak v jednom případě vám váš sen dává sílu a radostné očekávání toho, jak JEŠTĚ LEPŠÍ bude váš život? A jak v druhém případě je vaše síla setrvale vysávána a přítomno je nutkavé lpění na dosažení cíle, protože bez toho bude váš život K NIČEMU?

 

Dopady těchto dvou typů touhy jsou diametrálně jiné. První typ našemu tělu neubližuje, ba naopak dokonce může náš metabolismus a celkové zdraví posilovat. Druhý typ naše tělo skrze stresovou fyziologii systematicky ničí a náš metabolismus je čím dál oslabenější a pomalejší. A my často nabíráme díky tomu kila, objevují se zdravotní symptomy, cítíme se unavení…a realizace našeho přání je na hony vzdálená. Ne proto, že by naše touha byla málo silná, ale právě proto, že je PŘÍLIŠ SILNÁ. Takže sněte, mějte své cíle, ale – zdravě.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Zhubnout snadno a rychle?

Zhubnout snadno a rychle?

 

Čas od času se setkám s tím, že klientka nechce pokračovat v konzultacích, popřípadě váhá, zda to pro ni má smysl, když zjistí, že její váha neklesá. Mluvím teď samozřejmě o ženách, které mne vyhledaly primárně za účelem snížení své hmotnosti, což je jedna část mých klientek. Někdy si zdárně vysvětlíme, co se v tu chvíli odehrává a jede se dál, a někdy si žena trvá na svém cíli (obvykle zhubnout na určitou cílovou váhu v časovém intervalu pro ni přijatelném), a tudíž naše práce končí. Je to něco, co mne pokaždé mrzí, protože vnímám, že by byl možný posun (v jejím přístupu k sobě, tělu a jídlu, a nakonec i na té vysněné hmotné úrovni), ale zároveň musím přijmout, že ne každý je v daném okamžiku zralý na všechnu vnitřní práci, která musí změnám na úrovni tělesné PŘEDCHÁZET.

 

Ano, oblíbené „méně jíst a více cvičit“ je něco, co je více než nedostatečné. Je to přímo zoufale málo a navíc to často vede k opaku – k těžko zvratitelnému poškození metabolismu a ještě větším šrámům na duši toho, který se s vervou do podobného úkolu pouští. Co vše se tedy musí sejít, aby člověk, který zhubnout touží, skutečně tuto touhu zmanifestoval do reálného a udržitelného úbytku hmotnosti? Řekněme si na rovinu, že snadno a rychle to nepůjde – pokud vám nejde o klasický jojo efekt, kdy pomocí drastické intenzity pohybu a omezení stravy krátkodobě zhubneme, abychom zanedlouho nabrali zpět ještě více kil. Půjde to jedině tak, že omezíme do co největší možné míry veškeré stresory, které na nás působí.

 

V prvé řadě – stresor samotné touhy po zhubnutí. Na tomto skalisku uvízne nejeden klient, a některý se dokáže během naší spolupráce dostat na to správné výchozí místo a některý ne. My totiž musíme být v té jediné možné výchozí pozici, pokud chceme mít vůbec nějakou naději na (nepomíjivou) úpravu váhy: musíme mít v těle převažující klidovou fyziologii a nikoliv stresovou. Jinak bude naše tělo váhu schraňovat a metabolismus zpomalovat. To je prostý přírodní zákon. Můžeme se jinak totiž snažit sebevíc, usilovně cvičit a zdravě jíst, ale půjdeme tak trochu hlavou proti zdi a budeme sabotovat veškeré toto úsilí, když naše nervová soustava nebude na naší straně. Nervová soustava musí být v klidu, uvolněná, ve stavu přijetí toho, co je, aby zbytek těla jako její věrné zrcadlo neměl potřebu vytvářet rezervy. Člověk, který se dennodenně svou postavou zabývá, neustále nešťastně čeká na to, kdy konečně začne hubnout, kritizuje se za to, jak vypadá, touží po co nejrychlejší změně, aby konečně mohl být skutečně sám sebou…není člověk, který by byl ve výchozí pozici, aby mohl svou váhu proměnit. Proto je nejvíce práce právě zde, a je to práce zároveň nejtěžší. Upozorňuju klienty, že bez této nutné podmínky to nepůjde.

 

Někdo, kdo se často dlouhá léta udržuje ve stresu kvůli těmto nárokům na sebe, se obvykle časem (díky těmto vysokým stresovým hladinám) navíc dostane do situace, kdy jeho tělo pomalu začíná vypovídat službu. A původ stresu obvykle není jen v jeho myšlenkách o sobě, ale samozřejmě jsou zde různé běžné další stresory – pracovní, rodinné, partnerské atd. Popřípadě hlubší problémy psychického rázu (deprese, úzkosti, strachy…). Objevují se různé dysfunkce, oslabení orgánů, snížení imunity…Na což mnozí odpovídají léky a operacemi, což jsou pro tělo další a další stresory. Schopnost metabolismu efektivně fungovat klesá. Proto s klienty někdy nemohu pracovat na tomto tématu samostatně, ale je třeba i celostní přístup se zapojením lékařů (nejlépe využívajících přírodní šetrnější léčbu) a v některých případech i psychoterapeutů. Přirozeně je nutné také pracovat na úrovni stravy (naučit se jíst zdravá a zároveň sytá a výživná jídla, aby metabolismus netrpěl nouzí ani nadbytkem) a pohybu (pohybovat se přiměřeně bez neúměrné zátěže a zároveň tak, aby to dotyčného bavilo a nebyl to jen další stresor pro tělo i mysl).

 

Myšlenka, že je možné snadno a rychle zhubnout jen jakýmsi dietetickým či cvičebním plánem, anebo naopak jen jakýmsi „přeprogramováním“ mysli, je tedy utopie. Naštěstí – musím říct – protože nadváha je jen další poselství od našeho těla. Je to jen jeden z mnoha možných symbolů, který nám značí, že jsme někde vychýleni z rovnováhy. Obvykle jsme vychýleni na všech úrovních – trpíme nadměrným množstvím psychické zátěže, nenasloucháme tělu (a tudíž se nevhodně stravujeme a hýbeme) a naopak ho vystavujeme lékařským zákrokům, které neberou ohled na celek. Teprve až toto vše opět dáme do souladu a začneme k sobě a tělu přistupovat láskyplně a podle toho i jednat, může nastat změna.

 

Je na zralosti každého člověka, zda je toto cesta, kterou se chce vydat. Není to cesta jednoduchá, protože jsme na ní konfrontováni se svými letitými zvyky a programy. Vyžaduje od nás celkovou transformaci. Ale jedině vnitřní práce ve spojení s prací vnější vede k výsledkům, které nejsou jen na chvíli. Staneme se těmi, kteří jsou na věčné cestě sebepoznávání. Učíme se zacházet se svým nitrem a s jeho hmotným oblekem – tedy tělem. Poctivě, nekompromisně, vytrvale. Pokud zůstaneme bdělí, jsem si jistá, že nás úspěch nemine. A bude mnohem, mnohem větší než jen úbytek několika kil.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.