Když není nic důležitějšího na práci než odpočívat

Když není nic důležitějšího na práci než odpočívat

 

To, o čem se chystám dnes psát, je dalece za mojí komfortní zónou, přesto nemohu jinak. Upřímnost, pravdivost a autenticitu považuju za jedny z nejcennějších lidských kvalit, o to více u průvodců či terapeutů. Snažila jsem se vždy podle toho žít a i do svojí práce vnášet co nejvíce vnitřního souladu, kdy nedělám něco jen proto, že by mi to mohlo přinést více klientů, mediální pozornosti či peněz. Přesto jsem postupně zjišťovala, že se mi to nedaří tak, jak bych chtěla – sama vůči sobě jsem totiž v některých ohledech nedokázala být dostatečně pravdivá a přiznat si naplno, co se mi děje a co potřebuju změnit. Tak už to bývá, když v nás operuje silně nějaký starý, dětský program – což se děje do nějaké míry nám všem, dokud nenastane den našeho finálního procitnutí do pravé reality.

 

Ve mně velmi dlouho operoval (a ještě nějaký čas jistě operovat bude) zarytý program, že čím více dobra budu ve světě konat, čím více budu dávat, čím lépe budu sloužit nějakému vyššímu záměru, tím hodnotnější člověk budu. Na nějaké úrovni jsem si jej uvědomovala a pracovala na jeho transformaci, a na nějaké úrovni jsem jej nedokázala vymýtit a nevědomě, zespodu, mne stále ovládal. Často jsem tak, obecně v životě, ale i během své práce průvodkyně, překračovala svoje hranice, vydávala více, nežli přijímala, snažila se zvládat příliš naráz a nebrala ohledy na svoje vrozená či získaná omezení.  Pokud děláme práci, která je ze své podstaty ubíjející a nenaplňující, pak je ještě relativně snadné si časem přiznat, že potřebujeme jít za hlasem svého srdce a konat to, co nás baví a co nějak slouží celku a nejen profitu zaměstnavatele. Co ale dělat, když vám vaše práce dává tak hluboký smysl, získáváte tak krásné zpětné vazby, cítíte, jak jste během ni napojeni na své vyšší já a že sloužíte svým dílem k probouzení lidí k jejich pravému potenciálu…? Pak je velmi těžké vidět, že přesto (už) nejste na správném místě a potřebujete udělat změnu. Je totiž tolik i velmi vznešených důvodů, proč dělat nadále to, co už dlouho děláte…

 

Jenže, varovné signály vždy existují, jen jim někdy neumíme anebo nechceme naslouchat. Naše programy nám mohou bránit v tom, abychom jim dali význam. Když jsem před pěti lety s provázením žen vztahem k jídlu a k tělu oficiálně začala, šlo všechno jak po másle. Cítila jsem velkou podporu vesmíru – získávala jsem lehce ty správné kontakty a nápady, které mi pomohly dostat se „mezi lidi“, měla jsem hned zkraje velký počet klientů a plný diář, byla jsem zvaná na přednášky do různých měst i na docela velké akce, zaplnila jsem třeba sál v Městské knihovně v Praze, vycházely mi články, přicházely různé nabídky… Jela jsem na vlně a mířila vysoko. Pár let to takto fungovalo, aniž bych do toho musela vkládat nějak mimořádné úsilí, i když rozhodně jsem pracovala od začátku naplno a poctivě. Protože jsem prostě neuměla pracovat jinak, s větší lehkostí a uvolněností. Dávala jsem do toho vždy všechno ze sebe. Ale pak to přišlo – velmi náročné období v mém osobním životě a s ním první větší propady i co se týče množství klientů a tím i financí. Začala jsem pochybovat, zda je reálné pokračovat dále, s mizivou šancí, že mě práce jednoho dne začne už skutečně živit. I když jsem na začátku měla klientů hodně, sazby jsem měla velmi dlouho velmi nízké, a tak jsem musela sahat hluboko do úspor. Začala jsem si všímat toho, že klienti chodí ve vlnách, podle toho, jak jsem na tom momentálně já se svou psychikou a tudíž vnitřními kapacitami. A po psychické stránce to byla poslední roky divoká jízda… Velkým spouštěčem procesů bylo mimo jiné i seznámení s mým současným manželem. Tento partnerský vztah je velmi důležitý pro můj osobní růst, ale je také obrovskou výzvou v podobě probuzení všech mých démonů z dětství i z minulosti velmi daleké, jak už to u zásadních životních vztahů bývá, a na tuto epickou krasojízdu zareagoval můj nervový systém i mé fyzické zdraví.

 

To je totiž taková věc. Každý z nás se rodí s jinou výbavou, což je určeno mnoha faktory. V té mojí je od začátku slabší životní energie, jež sídlí primárně v našich ledvinách, které pokud si nehýčkáme, ale naopak pleníme své rezervy, začnou ovlivňovat další orgánové systémy v těle. Což se mi začalo dít už někdy okolo deseti let vlivem různých událostí. Stejně tak jsem odjakživa měla citlivější nervový systém, který od dětství potřeboval jiné zacházení, než bylo vůbec v té době běžné – mluvíme o době pozdního socialismu, kdy se žádné vědomé a kontaktní rodičovství nepěstovalo. Celý život jsem ale žila s tím, že se přece musím vyrovnat ostatním – těm silným, výkonným, zdravým, houževnatým… A také se mi to díky této úpornosti aspoň v některých oblastech docela dařilo. Sice jsem odmala zápasila se zdravotními problémy všeho druhu a později během studií se přidaly i objektivní psychické potíže, ale vždy jsem věřila, že dokážu vše překonat svojí vnitřní silou a odhodláním. Až mnohem, mnohem později, mi pomalu a neochotně začalo docházet, že tou cestou, jak se skutečně v životě cítit dobře, je zpomalit, zjemnit a především naplno přijmout svoji citlivost i své limity. Opravdu si naslouchat a respektovat, i kdyby to 99,9% planety mělo jinak. Pochopila jsem to, do nějaké míry to na sebe aplikovala, některé sebedestrukční tendence dokázala vymýtit, začala se k sobě chovat laskavěji a předávat toto vše dále skrze svoji práci a poslání. Neviděla jsem ale přes svoji slepou skvrnu, jak zoufale málo to zatím umím sama důsledně ukotvit ve svém každodenním bytí. Jak ještě pořád se snažím sama sebe přesvědčit, že „když to nejde, tak to jde ještě třikrát tolik“, že přece nemůžu vzdát něco, co je TAK důležité, i když mám pocit, že už fakt nemůžu.

 

Až mi moje tělo ukázalo, co je opravdu důležité. Poslední měsíce mne začalo zastavovat tak jasně, že už přestalo být pochyb – a návštěva u přítelkyně, lékařky tradiční čínské medicíny, mne v tom utvrdila. Zopakovala to, co mi už před pár lety řekl jiný, dnes velmi populární lékař, totiž, že jsem pořádně blízko samého dna svých fyzických rezerv. Až tentokrát jsem si to vzala k srdci, protože jsem to cítila tak hmatatelně – a vlastně se mi neuvěřitelně ulevilo. Pochopila jsem. Takhle vypadá vyhoření. A já jsem si to dlouho nepřipouštěla, protože já přece nemám „nárok“ na vyhoření – to se týká těch vysoce úspěšných, slavných, co vydělávají mraky peněz a mají mraky klientů! Z toho já nic nemám – naopak poslední roky přemýšlím pořád nad tím, proč se mi nedaří tak, jak bych ráda a jak by bylo zapotřebí. Když přitom vím, že ta práce lidem opravdu pomáhá a mění životy. Vím to, mám tolik referencí, tolik krásných slov, tolik příběhů proměny před mýma očima. Ale ono mi to tím zdánlivým „neúspěchem“ objektivně-materiálním celou dobu ukazovalo: zastav nebo budeš zastavena. Všechno to byly signály, že ano, dělám dobrou práci, ale jsem mimo soulad se svými ryze osobními potřebami. Mohu vyhořet, i když řeším „jen“ (pro mne osobně) příliš intenzivní práci s lidmi v kombinaci s náročným osudovým vztahem a transformací mé osobnosti, která jde na dřeň a vytahuje ze mě věci, které jsem ani netušila, že někde v sobě mám. Už po „pouhých“ pěti letech podnikání v osobním rozvoji. I tak toho prostě může na jednoho člověka být moc. A nejtěžším krokem bývá si právě toto připustit – připustit si svoji (nyní ještě mnohem větší než kdy dříve) křehkost, zranitelnost, citlivost, které nejsou zrovna ideálními předpoklady pro budování úspěšného byznysu, ale které jsou zato naprosto zásadními ingrediencemi v procesech velkých léčení a proměn. Věřím pevně, že i na nich nakonec můžeme zbudovat hojnost a prosperitu, ale jedině tehdy, dokážeme-li si je ponechat a využít je jako stavební kameny, a nikoliv je odvážet pryč jako nežádoucí odpad a nahrazovat je vlastnostmi, které se nám líbí u někoho druhého, ale které nám nepatří. Já se to potřebuju naučit. Jak tu svoji křehkost přetavit v opravdovou sílu, která nakonec poslouží všem okolo mě daleko lépe než jakákoliv nevědomě nasazovaná maska zářivé, úspěšné a schopné ženy-podnikatelky. Hledám ty diamanty v popelu, to, co tam je ryzí a cenné – protože všechno ostatní ve mně je pomalu, ale jistě sežeháváno na prach. Není mi už dovoleno žít jakoukoliv, byť i zcela nezáměrnou, přetvářku. Život mne zcela nekompromisně vede k poklonění se jeho moudrosti a naslouchání jeho vedení, a dělá to skrze totální vyčerpání a mnoho různých symptomů. Poprvé v životě za ně děkuju zcela upřímně a ne jen proto, že to píší v chytrých knížkách (nebo že jsem to kdysi někam napsala já sama 😉

 

Co to znamená pro vás, milí? Aktuálně pozastavuji příjem nových klientů. Na svůj pracovní FB profil budu psát pouze tehdy, když si mne to zavolá, když na to budu mít kapacity a budu mít co sdílet. Možná to bude o trochu více spíše sdílení mého osobního léčivého procesu. Pokud stojíte o práci se mnou na vašich tématech, napište mi a dám vám vědět, až budu opět otevřená této formě péče o klienty. Bez poctivé regenerace to možné nebude. Chci opět dávat z radosti a z přebytku. Je možné, že se moje práce razantněji promění také vlivem mého nového profesionálního výcviku průvodce lesní terapií – což je moje nová srdeční záležitost, které chci teď po nějaký čas dát plnou pozornost a zároveň se jí nechat opečovat, protože jde o záležitost nesmírně pečující a těším se, až ji budu moci nabízet i já vám. No a také tu mám jeden dloooouho odkládaný projekt, kterému bych se ráda začala konečně věnovat, a který vás myslím bude zajímat a říkáte si občas o něj. Ale o tom až jindy.

 

Toto vše píšu jednak jako vysvětlení, které pokládám za nutné, protože si moc vážím vaší (často už několikaleté) přízně, jednak mám dojem, že někomu může můj příběh posloužit k zamyšlení a inspiraci. Myslím, že se týká mnohem více z nás, než se zdá na první pohled. Doba je totiž plná příslibů úžasné seberealizace, bohatství a naplnění. Kolem nás je to samá vize, poslání, úspěch, hojnost, manifestace a zaručený návod na život. Ale často tomu schází úcta k naší křehkosti, k těm opravdovým potřebám naší duše i našeho těla, včetně jejich přirozených a zdravých limitů. Někdy je zaslepená touha po naplnění našeho potenciálu také jen zástěrkou pro další zaplňování díry tam někde uvnitř – jen to zní lépe a přijatelněji. A tak nic proti růstu a realizaci naší pravé podstaty, ale hledejme vždy zároveň to, odkud skutečně vyvěrá naše motivace a zda jsme při tom realizování stále ještě v souladu s onou pravou podstatou. Iluze číhá za každým rohem – i na nás průvodce a terapeuty, i na nás, lidi „duchovní a vědomé“. Na ty možná o to více, protože čím výše míříme za světlem, tím více se nám ukazuje jakákoliv (neintegrovaná) tma v nás. Sviťme si na cestu a nechť je to hlavně cesta k ryzímu lidství, ve vší jeho velkoleposti i zranitelnosti.

 

Já se mezitím budu vracet k té holčičce z obrázku, která byla šťastná, když se mohla ráchat ve vodách velkých kanadských jezer, poblíž nichž vyrostla. Jen z radostného Bytí může růst opravdová služba zemi a lidem.

 

 

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.