test

Pohádka o silném princi a krásné princezně

Pohádka o silném princi a krásné princezně

 

Dnes to bude spíš takové provokativní zamyšlení, které mi přišlo před pár dny, když jsem si uvědomila, jak silně na nás působí archetypální představy o ženách a mužích. Dovolím si tedy malý exkurz do mého původního vzdělání, což je kulturní antropologie. Někde v nás jsou odmalička zakořeněny představy, jaká bych měla být já, „správná žena“, či já, „správný muž“. Odráží to naše společnost a média – všudypřítomné vizuální ztvárnění žen a mužů ve filmech a reklamách, texty písní, ale i příběhy v románech atd. Výchovou v dané kultuře se tedy do nás tyto informace otiskují a formují naše dospívání v ženy a muže. A samozřejmě se můžeme bavit i o (epi)genetickém přenosu nebo kolektivním nevědomí, kdy stovky generací tyto archetypy předávaly svým potomkům. Zkrátka, nemůžeme se tomu vyhnout a tak nemá smysl se za to vinit. Je to v nás „zažrané“.

 

O čem vlastně mluvím? O archetypu silného prince (muže) a krásné princezny (ženy). Stále v nás přetrvává podvědomá informace, že žena by sice měla být to a ono (což se neustále proměňuje s dobou), ale HLAVNĚ (a to odolává všem ideologiím), aby byla krásná. Jinými slovy: přitažlivá, žádoucí, okouzlující. Kritéria krásy jsou velmi proměnlivá, ale požadavek na krásu neměnný. Můžeme za tím vidět prostou biologii – bez krásy by žena mohla zůstat bez muže, vábeného primárně ženskou krásou, a tak by nepokračoval rod. A tak si už ty nejmenší holčičky hrají s líčidly, vyhledávají růžové sukýnky a hrají si na svatby, ani jim to nikdo nemusí nutit (a ano, jsou výjimky). Muži zase cítí vnitřní tlak, že by měli být silní – ať už fyzicky, sociálně, emočně, finančně, mentálně. Primární je výkon – být v něčem dobrý, schopný, něco dokázat, prosadit se, porazit soupeře. Vždyť bez této prokázané síly by mohli zůstat bez ženy, a jak by se zachovaly jejich geny? A tak se už chlapečci potýkají navzájem v bitkách, dělají závody a šplhají na stromy. Zdálo by se, že s tím nic nenaděláme, je to v nás přítomné biologicky a kulturou tisíckrát potvrzené a posílené.

 

Přesto se zamýšlím, zda v dnešní době, kdy se tolik odchylujeme od tradic, pevných světonázorů a stereotypů, nedojde nakonec k určité kultivaci těchto základních vzorců. A zda to nebude dobře. Protože vidím tolik žen, které se staly otrokyněmi kultu krásy, i tolik mužů, kteří se snaží zakrýt jakoukoliv pociťovanou slabost tvrdostí a znecitlivěním. Vidím hodně pečlivě udržovaných fasád na obou stranách – i spoustu bolesti z pocitu nedostatečnosti. Mám za to, že si naše lidská evoluce žádá, abychom (možná znovu) vnesli vědomí do těchto archetypů, které se staly spíš karikaturami a nástroji našeho vnitřního oslabení a utrpení. To neznamená, že krása žen a síla mužů už budou jen prázdnými pojmy, které patří do starého železa.

 

Znamená to, že je můžeme vnímat jinak. V jejich hloubce a plném významu, namísto soustředění se na to, jak se jeví na povrchu. Není možné, aby každá žena byla obdařena krásou odpovídající aktuálnímu kulturnímu a dobovému standardu, a pokud se o to snaží, je to svým způsobem šílenství. Co je ale na ženě doopravdy onou krásou? Je to její ženství. Její živoucnost, proměnlivost, uvolněnost, láska, laskavost…ty tisíce vlastností, které jsou zrcadlem jejího ženství a zevnitř utvářejí její krásu, která prostupuje navenek! Pokud toto, co je přirozené a přítomné v každé ženě, začneme podporovat, a toto oceňovat a vyzdvihovat, bude se moci každá žena cítit krásnou. Protože bude. A tím přestane ponižovat své tělo a zbavovat se tak své síly. Stejně tak není možné, aby každý muž měl nadprůměrnou výplatu, byl fyzicky zdatný či na vrcholu společenského žebříčku – přesto, má se cítit proto jako ubožák? Zapomněli jsme vidět sílu v muži, který má srdce na pravém místě a pomáhá své komunitě, i když má třeba skromný plat. Nebo v muži, který je oddaný své rodině i svému životnímu poslání, i když zrovna neoplývá šikovností. Je na nás, abychom v mužích podporovali přirozené mužské vlastnosti jako je zaměření na cíl, morální integritu či srdečnost, a přestali po nich chtít, aby byli za každou cenu svalovci či byznysmeny.

Možná je také důležité, abychom uměli vidět krásu i v ženě, která (zrovna) není krásná podle našich měřítek, a sílu v muži, který je (zrovna) v něčem slabý. Možná je to kolikrát víc o našem navyklém kritickém myšlení, kdy na sobě i druhých vidíme spíš nedostatky, namísto, abychom podpořili to, co je v nich (nás) třeba jen skryto nebo to momentálně není přítomné. Protože žena nemusí být pořád krásná, a muž pořád silný, aby byli v pořádku. Moc nám jako společnosti přeju, abychom uměli více oceňovat a méně soudit.

 

 

Chtít změnu ze srdce

Chtít změnu ze srdce

 

Většina lidí, která se ve svém životě pokouší o hlubší a trvalejší změnu, naráží na zajímavý fenomén – odpor ke změně. To se úplně stejně týká i změn v oblasti postojů k tělu a jídlu. A velmi silně se to týká změn pohledu na svoji váhu a vzhled, ale často také ochoty pustit přísnou kontrolu nad jídlem (což je někdy motivováno právě snahou upravit svoji fyzickou podobu, ale někdy i fyzickým zdravím nebo prostě „jen“ perfekcionismem).

Žena za mnou většinou přijde ve fázi, kdy už je unavená omezujícími dietami, „hlídáním se“ a stravovacími pravidly a rituály. Většinou už chápe, že tudy cesta nevede, že je to jen další kolečko pro křečka, do kterého se kdysi plná naděje na „úžasnou proměnu“ a následný „úžasný život“ nechala lapit. Většinou už cítí, že takzvaně mele z posledního a už prostě více nesvobody a sebetýrání nedá. Vždyť jde o dobrovolnou diktaturu! Touží po tom se mít ráda, přijmout se a být se sebou a svým tělem spokojená. Zároveň se ale pořád silně ozývá hlas, že to všechno ano, ale TAKÉ je FAKT potřeba to tělo změnit (případně že není možné tu superzdravou čistící stravu pustit atd., doplňte dle situace). Je tam tedy určitý vnitřní rozpor. A kdo nebo co ho působí?

No jasně, mysl, respektive ego, které mysli využívá. Co jiného 🙂 Srdce a duše si přejí jediné – prožívat lásku, přijetí a svobodu. Nezávisle na čemkoliv vnějším. Je to ostatně jejich přirozený stav, do kterého se pokaždé chtějí vrátit. Nechtějí po vás žádné změny, žádné hubnutí, žádné perfektní dodržování čehosi arbitrárního, žádnou dokonalost. Toto hlubinné přání je ale přehlušeno myslí, která si neumí představit, že by to šlo „jen tak“, aniž by se nejdříve něco změnilo, nebo aspoň něco stávajícího udrželo s vypětím všech sil. Mysl je nastavena k věčné nespokojenosti, nikdy nechce spočinout v bytí, v přítomném okamžiku. A tak nám vnucuje různé podmínky, které musíme splnit a které jsou ze své podstaty nesplnitelné či neudržitelné. Tím si zajišťuje trvalou nadvládu – vždy budeme po něčem lačni.

Mysl ale slouží jako nástroj a vyjadřovací prostředek zároveň té naší části, která si uvědomuje, že je potřebná změna našeho vnitřního nastavení. My si MYSLÍME, že se chceme uzdravit a že chceme žít život plný sebelásky a sebepřijetí. A na nějaké (nejhlubší) úrovni to skutečně i chceme! Tato myslící část je obvykle tou, která nás posílá na různé terapie, koučinky a semináře. Vždyť nám to i všichni okolo říkají, že je třeba se mít rád a přijmout se, je to všude v těch knihách a článcích…Navíc sami vidíme, že to nikam nevede, že je to bludný kruh. To vše chápeme. Ale mrška mysl (a její pán ego) tu má paralelně další plán – překazit nám to. Při každém úsilí o hlubokou proměnu nám našeptávat, že to přece takhle nejde. Jak bychom se mohli přijmout, když jsme takoví a makoví? Jak bychom se mohli mít rádi, když vypadáme TAKHLE? Vždyť o nás nikdo nebude stát, ani my sami o sebe nemůžeme přece stát. Jak bychom mohli jíst svobodně a intuitivně, když VÍME, že našemu tělu se nedá důvěřovat? To přece nejde. JEN TAK!

 

Většinou celkem brzy odkryjeme, že se uvnitř klienta odehrává zhruba takovýto souboj – nějaká hlubinná část (srdce/duše) touží po klidu, nějaká část si to i logicky uvědomuje a ví, že je potřeba to vzít za jiný konec a pracovat na sobě a svých vzorcích (mysl ve smyslu rozumového vyhodnocení situace) a nějaká jiná část takovouto změnu vůbec, ale vůbec nechce a hledá různé chytré argumenty, proč by to bylo nezodpovědné či nemožné či nesprávné atd. (mysl ve službách ega – naší falešné osobnosti). Zde je třeba udělat v tu chvíli pořádek. Rozeznat toto divadlo a jeho herce. Komunikovat s nimi a dávat jim pozornost ve smyslu uznání a přijetí, ale nikoliv pozornost ve smyslu ovládnutí jejich sděleními. Když tuto hru nahlédneme, přijde porozumění a konec zdánlivě nerozpletitelného klubka. Jeví se to složité, ale v zásadě není. A co skutečně pomůže, abychom se CHTĚLI doopravdy uzdravit či proměnit, a abychom pro to následně vytvořili co nejlepší podmínky? Chtít změnu ze srdce. Lépe řečeno – srdce už tu změnu dávno chce, ale my se na to potřebujeme silou našeho vědomí napojit. Přisát se na tuto nejhlubší touhu, která v nás je. Dát jí co nejvíce pozornosti a podpory a na oplátku se nechat podpořit a vyživit silou, která je zde přítomna. Je to nejspíše naše jediná šance na plné uzdravení, fyzické či psychické.

 

Summer Innanen: Diety jsou jako váš mizerný expřítel

Summer Innanen: Diety jsou jako váš mizerný expřítel

 

Příměr, že diety jsou jako váš expřítel, se kterým jste se dlouho nedokázali rozejít, ale pak se vám neuvěřitelně ulevilo, mi přijde nejen vtipný, ale hlavně velmi velmi trefný… Summer Innanen v dnešním přeloženém článku popisuje přesně paralely, které můžeme vysledovat. Není snadné opustit staré jistoty, i když nám v nich není dobře, i když nás třeba ničí…A je jedno, jestli jde o závislost na partnerovi-tyranovi nebo na snahách o hubnutí. V zásadě je to jen pocit, že to, co už známe a co by přece „mělo“ přinést štěstí, je tím, za čím bychom si měli jít. Aniž bychom se skutečně nacítili na to, co nám říká naše moudré já…

Nedávno jsem četla, že se nejistoty bojíme více než smrti.

Jinými slovy, pocit, že je něco mimo naši kontrolu a že nevíme přesně, co se s námi stane, je to nejděsivější, s čím se můžeme potkat.

To je přesně ten důvod, proč povolení otěží v oblasti jídla a vzdání se kontroly jsou jedněmi z nejtěžších věcí vůbec. Protože žijeme ve světě, kde panuje fóbie z tloušťky a dietní kultura, máme strach z toho, co se stane.

Nemáme žádný referenční bod pro to, jaký život bez držení diet a fixace na naše tělo bude, takže se spoléháme na všechny ty lži, kterým nás dietní kultura naučila: že sobě samým nemůžeme důvěřovat, že když přijmeme své tělo, bude nám bídně atd.

Pokoušíme se tu o zcela nový způsob žití a to znamená pořádnou porci strachu a nejistoty, se kterou se musíme vypořádat.

Přála bych si, abych měla křišťálovou kouli a mohla jsem vám říct, že všechno bude OK a ukáže se to být pro vás tím nejlepším.

Ale nemám. Takže pokud bojujete s onou nejistotou, pak bych vám ráda poskytla užitečnou metaforu, se kterou se dokážete ztotožnit. Zkuste se na to podívat takto: Diety jsou jako váš mizerný expřítel.

Všichni jsme měli někdy ve svém životě vztah s druhou osobou, která s námi zacházela strašně, ale nám se nedařilo nepřiplazit se pokaždé zpátky.

…nedokázali jsme jim přestat psát zprávy nebo se dívat na sociální sítě, co dělají.

…nepřetržitě jsme na ně mysleli.

…ztratili jsme tolik hodin úvahami o tom, co asi dělají nebo zda nám zavolají zpátky.

…dali jsme jim sto šancí se změnit, ale pokaždé následovaly ty samé sračky.

…mysleli jsme si, že možná děláme něco špatně a pokoušeli jsme se změnit.

 

Jakási jiskřička naděje nás stále táhla nazpět, protože „možná, jenom možná, to tentokrát bude jiné.“

 

A ačkoli byly chvíle, kdy jsme si pomysleli „tohle by mohlo jít“, dařilo se jim úžasným způsobem, abychom se pokaždé cítili jako odpad, který ponecháte v letním horku venku.

Bylo v nich něco, co nám dávalo určitý pocit jistoty, a proto pro nás bylo tak těžké to pustit, ačkoliv neustále zraňovali naše srdce.

Zní to povědomě? Diety jsou jako váš mizerný expřítel.

Nakonec se dostaneme do bodu, kdy už nejsme ochotni snést další jizvu na srdci. Víme, že jsou pro nás škodliví a nechceme dovolit už ani jedno zklamání.

Takže to ukončíme. Jednou provždy.

…naši přátelé se kolem nás semknou a připomenou nám, že si zasloužíme něco lepšího.

…odstraníme jejich profil na sociálních sítích z našeho feedu.

…odstraníme ze své domácnosti vše, co nám je připomíná.

…vymažeme jejich číslo z telefonu.

…když cítíme nutkání jim zavolat, tak se obrátíme na své přátele.

 

A možná to pekelně bolí, ale nakonec je to TAK SKVĚLÝ POCIT. Uvědomíme si, že jsme se zbavili obrovského emocionálního břemene.

Uvědomíme si, že nám nikdy nemohli dát lásku, kterou si zasloužíme.

Ačkoliv to rozhodnutí bylo doprovázené pochybnostmi, slzami a emocemi, víme, že je to to nejlepší, co jsme pro sebe mohli udělat.

Konečně se cítíme svobodní.

Diety jsou jako váš mizerný expřítel.

Je čas to ukončit. Jednou provždy.

…smažte všechno, co vám připomíná diety, z vašeho feedu.

…odstraňte všechno, co vám připomíná diety, z vaší domácnosti.

…řekněte si o podporu, když cítíte pokušení zkusit to znovu.

…sledujte osobnosti, které jsou vstřícné vůči tělu, a mohou vám připomínat, proč jste se rozhodli správně.

…vězte, že v tom nejste sami.

 

Když z tohoto odejdete, osvobodíte se.

Bude vám O TOLIK lépe.

Nepotřebujete ve svém životě tyhle sračky. Jsou toxické a musí jít pryč.

Představte si, co vše by bylo možné, kdybyste nemuseli nést toto břemeno?

Co byste získali? Představte si to. Držte si tuto vizi přímo před sebou a nechte se jí vést.

Protože vaše budoucnost bude o tolik lepší.

Tak jako to bylo, když jste to konečně ukončili se svým mizerným expřítelem.

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/dieting-bad-ex/

 

Je sebepřijetí alibi pro nedostatek péče o svůj vzhled?

Je sebepřijetí alibi pro nedostatek péče o svůj vzhled?

 

Nedávno mi byl při jednom přátelském rozhovoru přinesen zajímavý podnět, že sebeláska a sebepřijetí mohou v extrému ženu přivést k tomu, že je se sebou natolik spokojená, že přestane dbát o to, aby pečovala o svou krásu a přitahovala svého muže. Že se ono „přijímám se taková, jaká jsem“ stane jakýmsi alibi a že je tedy dobré ponechat si určitou zdravou míru nespokojenosti se sebou, abychom byly coby ženy motivovány k tomu o sebe náležitě pečovat a třeba některé nedostatky vylepšit. Rozumím myšlenkovému procesu, který za tím je, a věřím, že jsou i jiní muži (neboť podnět přišel od muže), kteří se mohou trochu zaleknout, když se jejich žena začne „přijímat“. Zkusím dnes objasnit svůj pohled na toto téma, které mi přijde důležité a nad kterým jsem dosud takto neuvažovala.

Žena, která je ve stavu ne-lásky a ne-přijetí sebe sama a své fyzické formy se obvykle snaží své vnímané nedostatky maskovat a vylepšovat, a proto se dostane do známého kolotoče diet, nadměrného cvičení, přehnaného důrazu na perfektní líčení a oblečení, ve svém extrému i nepotřebných zásahů plastické chirurgie apod. Neboť ženy často svoji lidskou a ženskou hodnotu odvozují od toho, zda jsou „v pořádku“, pokud jde o vzhled. Je do nich od malička z různých stran vštěpováno, že holčičky mají být upravené a hezké, a později atraktivní a svůdné. Pokud na tomto poli selhávají, přichází často velké a někdy letité psychické propady a více nebo méně vyhrocené potíže s jídlem a vnímáním těla. Samozřejmě je možná i varianta, kdy se žena cítí natolik nehodnotná, že upadne do rezignace a deprese, a přestane o sebe dbát úplně, ale myslím, že tento scénář je mnohem méně obvyklý. Podstatně obvyklejší je druhý extrém, tedy perfekcionismus a vysoké nároky na sebe, včetně kompenzace i na jiných polích, např. v kariéře.

Začne-li žena „praktikovat“ sebelásku a zvyšuje míru svého sebepřijetí, stane se časem to, že se začne uvolňovat z těchto okovů tvrdosti a přísnosti vůči sobě. Přestane po sobě vyžadovat, aby měla bezchybnou postavu a váhu, dokáže vyjít ven i nenalíčená, začne nosit třeba pohodlnější oblečení (i za cenu, že ji nebude stahovat do „sexy tvarů“), přestane řešit, zda jí někde nepřibyla vráska, nebo „špek“, nebo pupínek, nebo šedina. Stane se celkově pohodovější, vyrovnanější a láskyplnější vůči sobě a tím nutně i vůči okolí. Díky tomu z ní začne vyzařovat příjemná pozitivní energie, která je typická pro to, čemu říkáme „ženství“. Může být méně dokonalá dle soudobých standardů krásy, a přesto šťavnatější, zajímavější a oživenejší, tedy ve výsledku i pro muže přitažlivější.

Může se stát to, že se o svůj vzhled přestane starat úplně? Že začne ve společnosti a před svým partnerem chodit zásadně s neumytými vlasy, ve vytahaných teplákách a radostně přibere dvacet kilo, protože „je přece ok i tak“? Já si to nemyslím a v praxi nic takového nepozoruju. Naopak. Kdo sleduje moje příspěvky, už ví, že pokud se dostaneme ze stresu do uvolnění, nastane velmi často metabolické posílení, které způsobí úbytek váhy – ten je tedy při opravdové sebelásce a sebepřijetí relativně častým jevem. A i pokud nenastane, žena najednou začne své tělo „nosit“ jinak, a její váha není překážkou její přitažlivosti – minimálně, pokud si najde muže, který dává přednost ženám, které je, jak se říká „za co chytit“ (a takových mužů vždy bylo a bude dostatek). Také se začne obvykle dít to, že o sebe začne žena pečovat více, nebo možná lepe řečeno VĚDOMĚJI A RADOSTNĚJI. Ne proto, že cítí tlak od muže nebo od společnosti, ne proto, že je pořád ještě se sebou nespokojená, ale protože sama CHCE oslavit své tělo, své ženství a svou přirozenou krásu. Už nemaskuje zoufale a obsesivně své „chyby“, aby byla ok. Už se o své tělo a tvář stará proto, že ví, že má svou vrozenou hodnotu – jako lidská bytost, ale i jako žena z masa a kostí. Začne cítit ke svému tělu něžnou lásku a hluboký respekt. A tak jako chce mít pěkný dům a udržovanou zahradu, tak chce mít i pěkný a udržovaný zevnějšek. Stane se to něčím přirozeným a často, nově, i přinášejícím potěšení (namísto původní neustávající sebekritiky, že to pořád není „dost dobré“). Pokud o sebe žena nedbá – pak to NENÍ znak její pokročilé sebelásky a sebepřijetí, ale právě opak.

 

 

Jo – a občas si tato žena dovolí to neudělat, a ukázat se i neupravená. Třeba aspoň v kruhu dobrých přátel nebo s rodinou. Protože to tak zrovna bude cítit, nebude mít třeba energii nebo čas nebo náladu se zdobit či dělat krásnou. Zvláště v období PMS a menstruace je toto docela přirozené a je fajn, když se to společnost i partneři naučí akceptovat jako určitou fázi, která je pro ženu potřebná, a je léčivé, když si ji dovolí. Protože skutečně není povinována být neustále jen krásná a neustále jen atraktivní (ani neustále fyzicky dostupná pro svého partnera, mimochodem). Osobně to mám třeba tak, že sama pro sebe (obzvláště doma) nemám velkou potřebu být nalíčená nebo oblečená do něčeho extra krásného, ale pokud to pro svého muže udělám (dám tomu větší důraz než jindy), pokládám to za dar, který mu z lásky dávám, protože vím, že ho to potěší a ocení to. Nikoliv povinnost, ale dar.

Nezapomeňme také, že muži a ženy jsou motivováni rozdílně. Zatímco pro muže vychází jejich aktivita často z přirozené mužské potřeby překonávat v sobě výzvy, ze sklonu k soutěživosti a z touhy vítězit a dosahovat, pro ženy (pokud jsou spojeny se svou primární ženskou energií) je to opačně. Jejich vnitřní impuls k aktivitě (v tomto případě k péči o tělo) vychází z odevzdání kontroly, z pocitu, že nejsou nikam tlačeny, nic nemusí a jsou v pořádku přesně tak, jak jsou. Pokud to samé dělají proto, že jsou zakotveny v mužské energii (tedy mají pocit, že krásu musí nějak tvrdě odmakat a poměřují se s druhými ženami), tak to jejich ženskost zabíjí. Stávají se muži v dokonale vytvarovaném a ozdobeném ženském těle.

Nebála bych se tedy toho, že žena, která sebe sama a své tělo přijímá takové, jaké jsou, se stane neudržovanou. Jen její „udržování se“ v kráse, či řekněme příjemném zevnějšku, vychází z něčeho úplně jiného, a ztratí nutkavost a primární roli v jejím životě. Začne se věnovat podstatně více i jiným oblastem, které předtím třeba trochu zanedbávala. Přestane v tom být stažená a kontrolující a perfekcionistická. Stane se to pro ni něčím, co většinu času bude dělat s láskou a radostí, a občas si také dovolí to neudělat, protože to tak bude cítit. Hlavně ale bude sama sebou, spojená se svou bytostnou podstatou i se svou přirozenou a unikátní ženskou esencí.

 

Zhubla jsem…a nic se nestalo

Zhubla jsem…a nic se nestalo

 

Nedávno jsem na konzultaci klientce vyprávěla příběh, o kterém jsem kdysi četla v jednom článku na internetu. Žena, myslím že ze Spojených států, se v něm svěřovala s tím, že věnovala nadlidské úsilí tomu, aby zhubla nadlidskou váhu – mám pocit, že šlo o zhubnutí asi 50 či ještě více kil. Bylo to něco, čemu dala obrovskou porci energie a doufala, že po dosažení cíle se její život změní od základů. Svého cíle dosáhla a získala svoji vysněnou postavu a váhu. Získala určitě velké uznání okolí a leccos se v jejím životě asi proměnilo. Ale podstatné je, že svůj psychický stav po tomto heroickém výkonu popsala slovy: smutek a zklamání. Ptáte se, jak je to možné? Inu, protože pořád byla uvnitř tou stejnou ženou, stejným člověkem. Měla v sobě pořád zakořeněný pocit, že s ní něco není v pořádku. Že by mohla být v něčem ještě lepší a dokonalejší. Její sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty byly pořád nízké. Ta pozitiva, která jí zhubnutí přineslo, jaksi nestačila. Očekávala něco víc – a ono to nepřišlo. V zásadě se skoro nic nestalo. Jenom zhubla.

 

Toto je příběh, který se v různých (většinou méně dramatických) variacích opakuje pořád dokola. Ženám vždy na začátku naší spolupráce zadávám k sepsání úvahu o tom, jak si představují svůj život poté, co dosáhnou onoho vytouženého cíle – což v mnoha případech je změna jejich fyzické podoby. A víceméně je to stále o tomtéž. Představují si, jak budou spokojenější, šťastnější, sebevědomější, budou mít větší pocit uvolněnosti a lehkosti, budou se cítit svobodné a odvázané. Jenže vtip je v tom, že to s onou proměnou fyzické podoby automaticky nenastává. A přichází výše uvedené – pocit smutku a zklamání.

 

Tak velká byla investice! Tolik času, energie a mnohdy i peněz žena vložila do splnění svého velkého snu! Obětovala tomu velký kus života, a možná kvůli tomu zanedbala péči o své niterné potřeby, o mezilidské vztahy, o svou práci, o své koníčky a radosti. Možná kvůli tomu hodně fyzicky dřela a hodně si odpírala a hlídala svou stravu. A pak? Přišla nejspíše počáteční vlna uspokojení a zvýšeného sebevědomí. Jako když jí někdo do žil vstříkne opojnou drogu – dosažení cíle a získání odměny působí na naše dopaminová centra, o tom žádná. Měla pocit, že TEĎ začne žít. Ovšem co přijde dále? Na své „nové“ tělo si zvykne, začne jí připadat normální a naopak na něm nejspíše začne hledat další nedostatky – její mysl je přeci navyklá hledat na sobě pořád nějaké nedostatky! Začne si přát zhubnout ještě pár dalších kil, nebo vytvarovat své tvary dokonaleji, vyhladit kůži, vylepšit stav vlasů, pleti, odstranit strie, celulitidu, vrásky, upravit velikost svého nosu… Anebo svou vysoce rozvinutou schopnost vidění nedostatků přesměruje na jiné oblasti života – ještě v tom a v tom by měla být lepší, pořád to nějak není ono, potřebuje na sebe trochu přitlačit… Vidíte v tom onen nekonečný koloběh?

 

Navíc, nejenže chce pořád víc a víc, protože je její mysl naučená stále po něčem toužit a cítit se neustále nedostatečně. Také s ní zůstaly její životní problémy, stará zranění, získané vlastnosti a postoje. Takže ono falešné sebevědomí (neboť nebylo postaveno na pevném základě, ale na pomíjivém fyzickém stavu) velmi brzy vezme za své, a nastoupí původní nízké sebevědomí. Vždy se najde důvod, proč se cítit „ne dost dobrá“. Stále naráží ve svých vztahových záležitostech, stále má potíže ustát si své hranice, jít si za voláním své duše, vnímat potřeby těla i nitra, překonávat staré vzorce, napojovat se na zdroj vnitřního klidu…Protože to se během oné snahy zhubnout nenaučila. Tam úsilí nebylo směřováno. Život se za čas vrátí do starých kolejí. Proto přichází onen „smutek a zklamání“. A pocit frustrace, že těžce vynaložené úsilí nebylo náležitě odměněno. V novém těle je pořád ta samá bytost – věčně toužící a hledající klid, lásku a přijetí.

 

Nepíšu to proto, abych všem sdělila, že chtít zhubnout je špatné a přinese to jen trápení. Pokud nás nadváha trápí a chceme to změnit, tak fajn. Můžeme se o to různými cestami (ideálně kombinací udržitelných zdravých návyků a změny myšlení) pokusit, a nejspíš se pak budeme cítit lépe. Ale to, jak moc lépe se budeme cítit, není dáno tím, zda a kolik kil jsme zhubli. Tím to NEMŮŽE ze své podstaty být dáno. Je to ovlivněno tím, že jsme během onoho hubnutí proměnili více než jen své tělo – proměnili jsme způsob, jakým na sebe nahlížíme a jak se sebou zacházíme. Zhubnutí je pak třešničkou na dortu, která celkový obraz proměny dotvoří. Fyzickou manifestací hlubší vnitřní změny. Pokud ale tato vnitřní změna neproběhne a změna je čistě jen fyzická, pak je zaručené, že naše štěstí bude velmi pomíjivé. Učme se hledat vždy to „něco víc“, to, co je opravdové a trvalé.

 

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Dnešní článek od kanadské koučky a bloggerky Summer Innanen úplně dokonale vystihuje i můj vlastní postoj k hubnutí. Je vždy a za všech okolností špatně chtít hubnout? Znamená to nutně, že se nemáme rádi a nectíme svoje tělo? Ne. A zároveň – často to není to, co opravdu potřebujeme a co nám pomůže. Často je to (nutno říct, že nefunkční) záplata na náš pochroumaný pocit sebehodnoty a zdroj mnoha potíží, které se na to nabalí (zejména potíže s jídlem a paradoxně velmi často i s metabolismem a zdravím obecně). Jako vždy – tím hlavním hlediskem zde je naše motivace. Summer to pro vás hezky shrnula.

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Mám tendenci dělat věci opačně – pronajala jsem si dům na druhém konci země dříve, než jsem prodala své dosavadní bydliště, ráda si dávám zákusek v půlce dne, sprchuju se předtím, než jdu do posilovny, často zjistím, že mám na sobě tričko obráceně. Jsem trochu uhozená.

 

Minulý týden jsem psala o tom, proč je tak těžké přestat chtít hubnout a došlo mi, že tam chybí určitý kontext. Možná vás překvapí, když uslyšíte, že nejsem proti hubnutí.

 

Vaše tělo je vaše záležitost. Máte právo, s ním dělat cokoliv chcete, a já bych nikdy (do takové míry, do jaké to dokážu) nesoudila nikoho za jeho rozhodnutí a neříkala bych nikomu, co „má“ dělat – pokud mi tedy neplatí za moje rady (a i tehdy koučuju ženy tak, aby k těmto závěrům došly samy).

 

Tady je to, proti čemu stojím:

 

  • Společnost, která ženám sděluje, že nejsou dostatečné, pokud nejsou „atraktivní“ (jinými slovy, pokud neodškrtávají seznam položek u našich kulturních standardů krásy)
  • Zostuzování těla
  • Morální nadřazenost založená na velikosti těla nebo na zdravotním stavu
  • Narušený příjem potravy
  • Povzbuzování lidí k tomu, aby poškozovali své zdraví jen proto, aby tělo napasovali do formy, do které možná vůbec nemá pasovat
  • Když vidím ženy, jak sedí někde na kraji, protože mrhají svým mentálním prostorem na to, aby vyšilovaly, zda tento týden splnily svoje určené kvóty makroživin
  • Používání váhy k určení a předpovězení stavu našeho zdraví, ačkoliv to nevypovídá zhola nic o reálných vzorcích chování, které přispívají k výslednému zdraví (o tom napíšu brzy více) a často je v této úvaze zanedbáno psychologické zdraví
  • Nerovnost, zejména sociální stigma těl s nadváhou, a cokoliv, co k němu přispívá

 

Jsem zastánce zdraví a seberozvoje. Ale to co vidím, je, že naše touha po zhubnutí ve skutečnosti nesmírně poškozuje naše zdraví i náš seberozvoj.

 

Na tomto místě bych byla ráda, kdybyste k sobě byly opravdu upřímné a pokusily se zodpovědět si tyto otázky:

 

  • Odkládáte některé věci (jako třeba nošení triček s krátkým rukávem nebo focení celého těla) do té doby, než zhubnete?
  • Závisí váš pocit sebehodnoty na vašem vzhledu či na vaší velikosti?
  • Jsou vaše volby v jídle zakořeněny ve strachu a sebenenávisti (a tady buďte k sobě opravdu upřímné, protože já jsem dřív sobě a všem okolo mně namlouvala, že jde o zdraví)?
  • Vzbuzují ve vás vaše volby v jídle neustálý stud a pocit viny?
  • Působí vám plánování a příprava jídel více stresu než dříve?
  • Způsobuje vaše „dieta“, že se neúčastníte sociálních událostí a života obecně?
  • Kdyby se vaše váha nijak nezměnila, cítily byste vztek či stud?
  • Je vaše touha zhubnout motivována tím, aby vás ostatní nevnímali jako tlustou?

 

Všechny tyto body naznačují, že vaším motivátorem je negativní postoj k tělu a hubnutí je vaší odpovědí, a tady se právě věci začínají komplikovat. Odvodily jste svou sebelásku od něčeho podmínečného, co se může a nemusí změnit.

 

Jak možná víte, kdysi jsem lidi koučovala při hubnutí, takže jsem viděla lidi hubnout z rozličných důvodů, a můžu vám říct, že se věci vždycky pěkně zamotávají, když je vaším primárním motivátorem sebenenávist a když je váha vaším jediným měřítkem „úspěchu“. Zažila jsem to na sama na sobě. Viděla jsem lidi hubnout, aniž by kvůli tomu začali být obsesivní a šílení, ale jejich odpovědi na otázky výše by byly velmi rozdílné.

 

Takže měli byste se vzdát touhy hubnout?

 

Jak Dr. Phil vždy říká: „Jak vám to funguje?“ Jedině vy znáte odpověď. A pokud to negativně ovlivňuje váš vztah k jídlu, vytváří to ve vašem životě více stresu a drží vás to uvíznuté v sebepohrdání, pak je možná čas se posunout dál. (…)

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/should-you-give-up-weight-loss/

 

 

 

Jaký je rozdíl mezi sebereflexí a sebekritikou?

Jaký je rozdíl mezi sebereflexí a sebekritikou?

 

Uvědomění si velmi podstatného rozdílu mezi sebereflexí a sebekritikou považuju za stěžejní pro všechny, kteří zápasí s negativním postojem k sobě, s nedostatkem sebelásky. Často se ke mně dostávají ženy, které jsou lapeny v nezdravých vzorcích myšlení a chování a projevuje se to například sklony k přejídání se, záchvatovitému jedení či zajídání emocí. Všechno to jsou způsoby zacházení s jídlem, které v lidech probouzejí pocity viny a selhání, protože tuší, že to není konstruktivní způsob řešení svých emočních stavů a že to může mít své následky v podobě zdravotních symptomů nebo navýšení váhy. Rozhodně nejsem zastánce toho, abychom tyto své návyky nijak neřešili. Zároveň je velmi kontraproduktivní, pokud se neustále točíme v kolotoči výčitek a studu. To nás udržuje v pocitu, že jsme „špatní“ a „poškození“ a že to s námi asi moc lepší nebude. Tedy tento vzorec zas a znova opakujeme a utvrzujeme se v tom, že jsme beznadějný případ.

 

Jak z toho ven? Je patrné, že sebekritika nám nepomáhá. Spirála viny dokáže být velmi destruktivní a naopak náš vzorec posiluje. Je to stejné, jako když „třídnímu grázlovi“ učitelé neustále opakují, že je to budižkničemu, který se není schopný nic naučit a nikdy z něj nic kloudného nevyroste. Myslíte si, že ho to namotivuje k tomu, aby svůj život vzal do svých rukou a něco vytvářel? Pravděpodobně tomu bude naopak, uvěří tomu, že jeho identitou je být pětkařem, co to nikam nedotáhne. Sebekritika ve chvílích, kdy podlehneme závislostním chováním (kam může spadat i zvyk přejíst se, když jsem ve stresu) často způsobí jen to, že se rozhodneme rovnou dojíst celou krabici sušenek a zítra klidně znova. Protože „to jsme my“.

 

Jako cestu vidím něco, čemu říkám zdravá sebereflexe. Ta se vyznačuje tím, že je věcná (prostě pojmenováváme skutečnost – teď jsem se přejedla, protože jsem nechtěla cítit tu prázdnotu, kterou jsem pocítila), nehodnotící (nejsem proto ještě špatný člověk), chápající (zatím jsem se ještě nenaučila řešit svoje emoční stavy jinak a lépe) a soucitná (jsem v pořádku, i když to nezvládám tak, jak bych ráda, a i tak si zasloužím svoji lásku, možná teď naopak O TO VÍCE, protože se cítím mizerně). Sebereflexe NEZNAMENÁ, že svoje chování schvaluji ve smyslu, že bych ho považovala za vhodné a žádoucí. Neznamená to, že ve svém chování chci nadále setrvávat, protože je to ok. To chování samotné je dost možná sebepoškozující a nezdravé pro naše tělo i psychiku, zvláště pokud probíhá na nevědomé úrovni (tedy např. rychlé jedení bez vnímání smyslových podnětů). Ale MY jako lidé jsme přesto v pořádku a hodnotní. A právě proto, že si uvědomujeme tuto svou nezpochybnitelnou vrozenou hodnotu, chceme s tímto ničivým chováním skoncovat. Dělat to, co nám skutečně prospívá.

 

Takže…až se příště přejíte, sníte něco hodně nezdravého, zacpete své smutky…zkuste se následně nemarinovat ve vlastním sebemrskačství. Zkuste se k sobě pro jednou nechovat jako trestající rodič. Zkuste se k sobě chovat jako někdo, kdo je milující a přijímající. Ten, kdo vás miluje, bude mít totiž na mysli vaše vyšší dobro. Neodsoudí vás a pochopí, že jste nedokonalí a některé věci se teprve těžce učíte. Zároveň vás bude motivovat k tomu, abyste to učení nevzdávali, abyste jednoho dne mohli dosáhnout svého plného sebevyjádření a vnitřního naplnění. Můžete si to představit jako rozdíl mezi kritickým, nelítostným rodičem a rodičem, který je láskyplný a přitom důsledný. Věřte tomu, že s přístupem toho druhého se vám budou vaše nezdravé návyky měnit podstatně lépe.

 

 

 

Summer Innanen: „Ale pokud přijmu své tělo, tak tím rezignuji“

Summer Innanen: „Ale pokud přijmu své tělo, tak tím rezignuji“

 

Tentokrát jsem pro vás přeložila drobné zamyšlení na téma sebepřijetí od další mé oblíbené bloggerky a koučky, Kanaďanky Summer Innanen. S toutéž pochybností se ostatně setkávám i já u svých klientek – že pokud něco přijmou, tak se tím jen vzdávají a jejich potíže nikdy nezmizí. A přitom to bývá přesně naopak – přijetím vždy jenom získáme. Buď to, co si přejeme od samého začátku (tím bývá začasto úprava metabolismu a tedy váhy), nebo něco ještě mnohem cennějšího – klid, radost a svobodu…

Summer Innanen: „Ale pokud přijmu své tělo, tak tím rezignuji“

Často se mi ozývají ženy, které chtějí přijmout své tělo, ale jsou na vážkách, zda do toho mají skutečně jít, protože si myslí, že to znamená, že tím pádem „rezignují“.

Na to odpovídám: „Na co rezignujete?“

Na nenávist?

Na to, že cítíte stud, když se podíváte do zrcadla?

Na počítání makroživin?

Na pocity viny a odsouzení, do kterých se noříte pokaždé, když si dáte koblihu?

Na to, že když si stoupnete na váhu, tak cítíte paniku a hrůzu?

Na to, že své tělo trestáte v posilovně?

Na to, že si každý leden dáte stejné předsevzetí?

Na to, že se neustále porovnáváte s ostatními ženami?

Na to, že jste ženou bez vlastní síly, která je otrokem nesmyslných kritérií krásy v této společnosti?

 

Pokud rezignace znamená tyto věci, tak se hlásím!

 

Jak vám pomohlo to, že jste své tělo nepřijímaly? Sebekritika vás neudělá štíhlejšími ani šťastnějšími a nemáte se díky ní raději. Tečka.

 

Přijetí těla neznamená, že samy na sebe rezignujete. Místo toho rezignujete na systém, který vám vzal vaši schopnost mít se coby dospělá žena dobře. To je podle mého názoru heroický čin.

 

Sebeláska má k rezignaci hodně daleko. Nemůžu si vzpomenout na jediný případ, kdy bych něco milovala a nestarala se o to. Když přijmete své tělo, osvobodíte se z vězení nenávisti k tělu, a jen si představte, co všechno dokážete bez této zátěže.

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/accept-my-body/

 

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

 

Zdá se vám název dnešního článku příliš morbidní? Možná na první pohled ano. Přesto je moje zkušenost taková, že když do hry vtáhneme pojem smrti, dokáže to zázraky. Zejména, je-li klientkou žena středního věku či starší, řekněme od čtyřiceti let výše. Je známou skutečností, že teprve pamatujeme-li na smrt, prožijeme-li konfrontaci se smrtí, ať už svou vlastní nebo u někoho ze svých blízkých, tak se přiblížíme životu. Uvědomíme si, jak vzácným a nesamozřejmým darem život je. A také, jak je křehký a pomíjivý. Jak skutečně neznáme dne ani hodiny a nevíme, jaký čas nám byl (nebo chcete-li, bude) vyměřen. Kdykoliv zapomeneme na svou smrtelnost, zapomínáme aspoň na nějaké úrovni na svou živoucnost.

 

A tak se často ploužíme našimi dny plní nenávisti, k sobě i ke světu, který není podle našich představ. Nezřídka také plni nenávisti k tělu, které považujeme za příčinu toho, že náš život probíhá jinak, než by se nám to líbilo. Vidíme jej coby důvod (nebo minimálně jeden z důvodů), proč jsme osamělí, proč nedochází k naší seberealizaci, proč jsme v zajetí studu, a tedy nežijeme naplno. Pokud jsme teprve dospívající nebo je nám okolo dvaceti či třiceti, můžeme si svým způsobem „dovolit“ prožívat životní fázi, ve které se cítíme ještě jako jakési polotovary. Máme touhu se zlepšovat, zdokonalovat, pilovat svoji mysl, ducha i tělo. Existuje něco jako zdravá touha po růstu a naplnění našeho potenciálu, a to je zcela v pořádku.

 

Horší to je, když je ženě oněch čtyřicet a více let, a stále se cítí jako polotovar. Je uvíznutá v tom, že zatím „ještě nemůže“. Zatím ještě nemůže být plně sama sebou. Ještě si dostatečně nevěří a stydí se za sebe při pohledech druhých žen i mužů. Druzí jsou jí zpravidla dobrým zrcadlem a její kritický pohled na sebe samotnou jí vkládají do slov – do nevinných poznámek či dobrých „rad do života“. Anebo je alespoň přesvědčena o tom, že ji druzí takto posuzují ve svých hlavách a ovládá to její každodennost. Je lapená v koloběhu diet a cvičení, ve věčném boji se zrcadly a kousky oděvů, které slouží jako nezvratitelný doklad její neschopnosti být dostatečně v pořádku pro život. Který jednoho dne konečně začne…snad?

 

Když se začneme dotýkat tématu stárnutí a smrti, přichází někdy pomalé procitání z iluze, že ten život začne AŽ. Protože, ruku na srdce, ono se to opravdu stát nemusí. Náš sen se nemusí naplnit a my můžeme zjistit, že jsme tomu snu obětovali skoro všechno cenné, skoro všechny naše vzácné dny. Kde je záruka, že ještě v osmdesáti se nebudeme cítit jako nezralé holčičky, které se „ještě“ nesmířily se svojí fyzickou podobou (a mnoha dalšími nedostatky své osobnosti)? Kde je psáno, že se nám jednoho dne podaří zhubnout na tu naši vysněnou váhu a stát se těmi atraktivními sexy ženami? A – kdo říká, že když budeme mít vzhled svých snů, že s tím automaticky přijde ono sebevědomí a chuť to tady, jak se říká, „pořádně rozbalit“? Nezůstaneme stejně ustrašenými a nejistými, plny dalších důvodů, proč to „zatím ještě nejde“?

 

Jednoho dne ale pro mnoho z nás přijde zlom, kdy máme dost. Kdy si uvědomíme, že život nečeká – rozhodně ne na naši dokonalost. Ať se honíme za tou fyzickou, anebo nehmotnou, klidně třeba i duchovní. Život probíhá, právě teď, jak čtete tyto řádky. Okamžiky, které už se nikdy nezopakují. Ano, vše má svůj čas a není kam spěchat, a zároveň, je vždycky na místě se ptát: kdybych teď, v tuto chvíli zemřela, budu mít pocit, že jsem žila naplno?

 

Buďte jako rostliny

Buďte jako rostliny

 

V jedné konstelaci, které jsem se účastnila, ke mně přišel obraz rostliny v květináči coby mocného symbolu dávání a přijímání. Věřím, že rostlinný svět nás může mnohému naučit a nám stačí se jím inspirovat, vnímat jeho poselství a vnášet do svého života to, co nás učí. Podobně to platí samozřejmě o celém přírodním světě – o zvířatech, o kamenech, o živlech… To vše k nám mluví jazykem symbolů a metafor.

Rostlina je krásným vzorem v tom, jak nezištně dává. Nikdo ji o to nežádá, nedostává za to žádné finanční ani jiné ohodnocení. Dává celému svému prostředí, včetně nás lidí, dar kyslíku, dar nevyčíslitelné hodnoty. Mnohé rostliny skýtají samozřejmě také dary krásy, případně dary jedlých plodů či jiných částí svého těla. Dávají proto, protože to patří k jejich přirozenosti. Nemohou si pomoci. Prostě jsou samy sebou, plní své životní určení, znají svou dráhu, aniž by se tomu kdekoliv musely učit či se nad tím nějak zamýšlet. Mnohdy dávají i navzdory tvrdým vnějším podmínkám – nedostatku vláhy, chudé půdě, okusování zvěří, chemické zátěži… Rostliny si prostě vždy najdou svou cestu, jak prosperovat i za velké nepřízně. Když to nejde tudy, půjde to jinudy. Život se nezalekne překážek a bují všemu navzdory.

Rostliny jsou ale také inspirující v tom, jak plně umí přijímat. Nasávají a berou si vše, co jim jejich okolí nabízí. Neřeknou „Děkuji, to je dobrý, já to zvládnu i bez toho.“ Jsou přímo lačné po vodě, když jsou vyschlé, nezříkají se jí ze slušnosti nebo z pocitu, že si to nezaslouží. Vědí, že jinak budou uvadat, jinak ztratí svou barevnou krásu, svou šťavnatost. Jinak možná ani nevydají své plody a tím nenaplní svůj účel. Ani my nemůžeme naplnit svůj životní úkol, když o sebe nebudeme pečovat, když nebudeme přijímat výživu nejen vnější, ale i vnitřní… Zároveň se ale rostlina nenechá zahrnout nadbytkem, který by pro ni byl stejně škodlivý. Když je přelitá, tak se brání, seč může. Nepřijímá více, než je pro ni nezbytné a dobré. Ví, že všeho moc škodí, že je nutné znát míru. Nejde proti sobě, brání se poškození.
Důležité je také to, že rostlina neřeší to, jak moc dokonale odpovídá ideálu. Nevadí jí, že má někde kazy, zažloutlé listy, že někde roste křivě, že není souměrná. Ví, že roste nejlépe, jak může – přizpůsobuje se terénu a dalším životním podmínkám, a tím se mění její podoba. V tu nejsprávnější podobu právě pro ni. Je zkrátka dokonalá ve své nedokonalosti. Bezchybnost pro ni není metou, protože ta ani není v přírodě možná. Metou je plnit co nejlépe své určení zde – být rostlinou, která stejnoměrně přijímá a dává, a během toho všeho prosperuje.

Takže, drazí, dávejte pozornost svým rostlinným přátelům. Ať jsou to stromy v lese nebo zelenina ve vaší zahrádce nebo okrasné růže v parku. Nebo dokonce klíčky ve vaší klíčící misce 🙂 Všechny žijí na základě těchto stejných principů. Mnohé z nich jsou užitečné i pro nás.