test

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

 

Zdá se vám název dnešního článku příliš morbidní? Možná na první pohled ano. Přesto je moje zkušenost taková, že když do hry vtáhneme pojem smrti, dokáže to zázraky. Zejména, je-li klientkou žena středního věku či starší, řekněme od čtyřiceti let výše. Je známou skutečností, že teprve pamatujeme-li na smrt, prožijeme-li konfrontaci se smrtí, ať už svou vlastní nebo u někoho ze svých blízkých, tak se přiblížíme životu. Uvědomíme si, jak vzácným a nesamozřejmým darem život je. A také, jak je křehký a pomíjivý. Jak skutečně neznáme dne ani hodiny a nevíme, jaký čas nám byl (nebo chcete-li, bude) vyměřen. Kdykoliv zapomeneme na svou smrtelnost, zapomínáme aspoň na nějaké úrovni na svou živoucnost.

 

A tak se často ploužíme našimi dny plní nenávisti, k sobě i ke světu, který není podle našich představ. Nezřídka také plni nenávisti k tělu, které považujeme za příčinu toho, že náš život probíhá jinak, než by se nám to líbilo. Vidíme jej coby důvod (nebo minimálně jeden z důvodů), proč jsme osamělí, proč nedochází k naší seberealizaci, proč jsme v zajetí studu, a tedy nežijeme naplno. Pokud jsme teprve dospívající nebo je nám okolo dvaceti či třiceti, můžeme si svým způsobem „dovolit“ prožívat životní fázi, ve které se cítíme ještě jako jakési polotovary. Máme touhu se zlepšovat, zdokonalovat, pilovat svoji mysl, ducha i tělo. Existuje něco jako zdravá touha po růstu a naplnění našeho potenciálu, a to je zcela v pořádku.

 

Horší to je, když je ženě oněch čtyřicet a více let, a stále se cítí jako polotovar. Je uvíznutá v tom, že zatím „ještě nemůže“. Zatím ještě nemůže být plně sama sebou. Ještě si dostatečně nevěří a stydí se za sebe při pohledech druhých žen i mužů. Druzí jsou jí zpravidla dobrým zrcadlem a její kritický pohled na sebe samotnou jí vkládají do slov – do nevinných poznámek či dobrých „rad do života“. Anebo je alespoň přesvědčena o tom, že ji druzí takto posuzují ve svých hlavách a ovládá to její každodennost. Je lapená v koloběhu diet a cvičení, ve věčném boji se zrcadly a kousky oděvů, které slouží jako nezvratitelný doklad její neschopnosti být dostatečně v pořádku pro život. Který jednoho dne konečně začne…snad?

 

Když se začneme dotýkat tématu stárnutí a smrti, přichází někdy pomalé procitání z iluze, že ten život začne AŽ. Protože, ruku na srdce, ono se to opravdu stát nemusí. Náš sen se nemusí naplnit a my můžeme zjistit, že jsme tomu snu obětovali skoro všechno cenné, skoro všechny naše vzácné dny. Kde je záruka, že ještě v osmdesáti se nebudeme cítit jako nezralé holčičky, které se „ještě“ nesmířily se svojí fyzickou podobou (a mnoha dalšími nedostatky své osobnosti)? Kde je psáno, že se nám jednoho dne podaří zhubnout na tu naši vysněnou váhu a stát se těmi atraktivními sexy ženami? A – kdo říká, že když budeme mít vzhled svých snů, že s tím automaticky přijde ono sebevědomí a chuť to tady, jak se říká, „pořádně rozbalit“? Nezůstaneme stejně ustrašenými a nejistými, plny dalších důvodů, proč to „zatím ještě nejde“?

 

Jednoho dne ale pro mnoho z nás přijde zlom, kdy máme dost. Kdy si uvědomíme, že život nečeká – rozhodně ne na naši dokonalost. Ať se honíme za tou fyzickou, anebo nehmotnou, klidně třeba i duchovní. Život probíhá, právě teď, jak čtete tyto řádky. Okamžiky, které už se nikdy nezopakují. Ano, vše má svůj čas a není kam spěchat, a zároveň, je vždycky na místě se ptát: kdybych teď, v tuto chvíli zemřela, budu mít pocit, že jsem žila naplno?