Je sebepřijetí alibi pro nedostatek péče o svůj vzhled?

Je sebepřijetí alibi pro nedostatek péče o svůj vzhled?

 

Nedávno mi byl při jednom přátelském rozhovoru přinesen zajímavý podnět, že sebeláska a sebepřijetí mohou v extrému ženu přivést k tomu, že je se sebou natolik spokojená, že přestane dbát o to, aby pečovala o svou krásu a přitahovala svého muže. Že se ono „přijímám se taková, jaká jsem“ stane jakýmsi alibi a že je tedy dobré ponechat si určitou zdravou míru nespokojenosti se sebou, abychom byly coby ženy motivovány k tomu o sebe náležitě pečovat a třeba některé nedostatky vylepšit. Rozumím myšlenkovému procesu, který za tím je, a věřím, že jsou i jiní muži (neboť podnět přišel od muže), kteří se mohou trochu zaleknout, když se jejich žena začne „přijímat“. Zkusím dnes objasnit svůj pohled na toto téma, které mi přijde důležité a nad kterým jsem dosud takto neuvažovala.

Žena, která je ve stavu ne-lásky a ne-přijetí sebe sama a své fyzické formy se obvykle snaží své vnímané nedostatky maskovat a vylepšovat, a proto se dostane do známého kolotoče diet, nadměrného cvičení, přehnaného důrazu na perfektní líčení a oblečení, ve svém extrému i nepotřebných zásahů plastické chirurgie apod. Neboť ženy často svoji lidskou a ženskou hodnotu odvozují od toho, zda jsou „v pořádku“, pokud jde o vzhled. Je do nich od malička z různých stran vštěpováno, že holčičky mají být upravené a hezké, a později atraktivní a svůdné. Pokud na tomto poli selhávají, přichází často velké a někdy letité psychické propady a více nebo méně vyhrocené potíže s jídlem a vnímáním těla. Samozřejmě je možná i varianta, kdy se žena cítí natolik nehodnotná, že upadne do rezignace a deprese, a přestane o sebe dbát úplně, ale myslím, že tento scénář je mnohem méně obvyklý. Podstatně obvyklejší je druhý extrém, tedy perfekcionismus a vysoké nároky na sebe, včetně kompenzace i na jiných polích, např. v kariéře.

Začne-li žena „praktikovat“ sebelásku a zvyšuje míru svého sebepřijetí, stane se časem to, že se začne uvolňovat z těchto okovů tvrdosti a přísnosti vůči sobě. Přestane po sobě vyžadovat, aby měla bezchybnou postavu a váhu, dokáže vyjít ven i nenalíčená, začne nosit třeba pohodlnější oblečení (i za cenu, že ji nebude stahovat do „sexy tvarů“), přestane řešit, zda jí někde nepřibyla vráska, nebo „špek“, nebo pupínek, nebo šedina. Stane se celkově pohodovější, vyrovnanější a láskyplnější vůči sobě a tím nutně i vůči okolí. Díky tomu z ní začne vyzařovat příjemná pozitivní energie, která je typická pro to, čemu říkáme „ženství“. Může být méně dokonalá dle soudobých standardů krásy, a přesto šťavnatější, zajímavější a oživenejší, tedy ve výsledku i pro muže přitažlivější.

Může se stát to, že se o svůj vzhled přestane starat úplně? Že začne ve společnosti a před svým partnerem chodit zásadně s neumytými vlasy, ve vytahaných teplákách a radostně přibere dvacet kilo, protože „je přece ok i tak“? Já si to nemyslím a v praxi nic takového nepozoruju. Naopak. Kdo sleduje moje příspěvky, už ví, že pokud se dostaneme ze stresu do uvolnění, nastane velmi často metabolické posílení, které způsobí úbytek váhy – ten je tedy při opravdové sebelásce a sebepřijetí relativně častým jevem. A i pokud nenastane, žena najednou začne své tělo „nosit“ jinak, a její váha není překážkou její přitažlivosti – minimálně, pokud si najde muže, který dává přednost ženám, které je, jak se říká „za co chytit“ (a takových mužů vždy bylo a bude dostatek). Také se začne obvykle dít to, že o sebe začne žena pečovat více, nebo možná lepe řečeno VĚDOMĚJI A RADOSTNĚJI. Ne proto, že cítí tlak od muže nebo od společnosti, ne proto, že je pořád ještě se sebou nespokojená, ale protože sama CHCE oslavit své tělo, své ženství a svou přirozenou krásu. Už nemaskuje zoufale a obsesivně své „chyby“, aby byla ok. Už se o své tělo a tvář stará proto, že ví, že má svou vrozenou hodnotu – jako lidská bytost, ale i jako žena z masa a kostí. Začne cítit ke svému tělu něžnou lásku a hluboký respekt. A tak jako chce mít pěkný dům a udržovanou zahradu, tak chce mít i pěkný a udržovaný zevnějšek. Stane se to něčím přirozeným a často, nově, i přinášejícím potěšení (namísto původní neustávající sebekritiky, že to pořád není „dost dobré“). Pokud o sebe žena nedbá – pak to NENÍ znak její pokročilé sebelásky a sebepřijetí, ale právě opak.

 

 

Jo – a občas si tato žena dovolí to neudělat, a ukázat se i neupravená. Třeba aspoň v kruhu dobrých přátel nebo s rodinou. Protože to tak zrovna bude cítit, nebude mít třeba energii nebo čas nebo náladu se zdobit či dělat krásnou. Zvláště v období PMS a menstruace je toto docela přirozené a je fajn, když se to společnost i partneři naučí akceptovat jako určitou fázi, která je pro ženu potřebná, a je léčivé, když si ji dovolí. Protože skutečně není povinována být neustále jen krásná a neustále jen atraktivní (ani neustále fyzicky dostupná pro svého partnera, mimochodem). Osobně to mám třeba tak, že sama pro sebe (obzvláště doma) nemám velkou potřebu být nalíčená nebo oblečená do něčeho extra krásného, ale pokud to pro svého muže udělám (dám tomu větší důraz než jindy), pokládám to za dar, který mu z lásky dávám, protože vím, že ho to potěší a ocení to. Nikoliv povinnost, ale dar.

Nezapomeňme také, že muži a ženy jsou motivováni rozdílně. Zatímco pro muže vychází jejich aktivita často z přirozené mužské potřeby překonávat v sobě výzvy, ze sklonu k soutěživosti a z touhy vítězit a dosahovat, pro ženy (pokud jsou spojeny se svou primární ženskou energií) je to opačně. Jejich vnitřní impuls k aktivitě (v tomto případě k péči o tělo) vychází z odevzdání kontroly, z pocitu, že nejsou nikam tlačeny, nic nemusí a jsou v pořádku přesně tak, jak jsou. Pokud to samé dělají proto, že jsou zakotveny v mužské energii (tedy mají pocit, že krásu musí nějak tvrdě odmakat a poměřují se s druhými ženami), tak to jejich ženskost zabíjí. Stávají se muži v dokonale vytvarovaném a ozdobeném ženském těle.

Nebála bych se tedy toho, že žena, která sebe sama a své tělo přijímá takové, jaké jsou, se stane neudržovanou. Jen její „udržování se“ v kráse, či řekněme příjemném zevnějšku, vychází z něčeho úplně jiného, a ztratí nutkavost a primární roli v jejím životě. Začne se věnovat podstatně více i jiným oblastem, které předtím třeba trochu zanedbávala. Přestane v tom být stažená a kontrolující a perfekcionistická. Stane se to pro ni něčím, co většinu času bude dělat s láskou a radostí, a občas si také dovolí to neudělat, protože to tak bude cítit. Hlavně ale bude sama sebou, spojená se svou bytostnou podstatou i se svou přirozenou a unikátní ženskou esencí.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Zhubla jsem…a nic se nestalo

Zhubla jsem…a nic se nestalo

 

Nedávno jsem na konzultaci klientce vyprávěla příběh, o kterém jsem kdysi četla v jednom článku na internetu. Žena, myslím že ze Spojených států, se v něm svěřovala s tím, že věnovala nadlidské úsilí tomu, aby zhubla nadlidskou váhu – mám pocit, že šlo o zhubnutí asi 50 či ještě více kil. Bylo to něco, čemu dala obrovskou porci energie a doufala, že po dosažení cíle se její život změní od základů. Svého cíle dosáhla a získala svoji vysněnou postavu a váhu. Získala určitě velké uznání okolí a leccos se v jejím životě asi proměnilo. Ale podstatné je, že svůj psychický stav po tomto heroickém výkonu popsala slovy: smutek a zklamání. Ptáte se, jak je to možné? Inu, protože pořád byla uvnitř tou stejnou ženou, stejným člověkem. Měla v sobě pořád zakořeněný pocit, že s ní něco není v pořádku. Že by mohla být v něčem ještě lepší a dokonalejší. Její sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty byly pořád nízké. Ta pozitiva, která jí zhubnutí přineslo, jaksi nestačila. Očekávala něco víc – a ono to nepřišlo. V zásadě se skoro nic nestalo. Jenom zhubla.

 

Toto je příběh, který se v různých (většinou méně dramatických) variacích opakuje pořád dokola. Ženám vždy na začátku naší spolupráce zadávám k sepsání úvahu o tom, jak si představují svůj život poté, co dosáhnou onoho vytouženého cíle – což v mnoha případech je změna jejich fyzické podoby. A víceméně je to stále o tomtéž. Představují si, jak budou spokojenější, šťastnější, sebevědomější, budou mít větší pocit uvolněnosti a lehkosti, budou se cítit svobodné a odvázané. Jenže vtip je v tom, že to s onou proměnou fyzické podoby automaticky nenastává. A přichází výše uvedené – pocit smutku a zklamání.

 

Tak velká byla investice! Tolik času, energie a mnohdy i peněz žena vložila do splnění svého velkého snu! Obětovala tomu velký kus života, a možná kvůli tomu zanedbala péči o své niterné potřeby, o mezilidské vztahy, o svou práci, o své koníčky a radosti. Možná kvůli tomu hodně fyzicky dřela a hodně si odpírala a hlídala svou stravu. A pak? Přišla nejspíše počáteční vlna uspokojení a zvýšeného sebevědomí. Jako když jí někdo do žil vstříkne opojnou drogu – dosažení cíle a získání odměny působí na naše dopaminová centra, o tom žádná. Měla pocit, že TEĎ začne žít. Ovšem co přijde dále? Na své „nové“ tělo si zvykne, začne jí připadat normální a naopak na něm nejspíše začne hledat další nedostatky – její mysl je přeci navyklá hledat na sobě pořád nějaké nedostatky! Začne si přát zhubnout ještě pár dalších kil, nebo vytvarovat své tvary dokonaleji, vyhladit kůži, vylepšit stav vlasů, pleti, odstranit strie, celulitidu, vrásky, upravit velikost svého nosu… Anebo svou vysoce rozvinutou schopnost vidění nedostatků přesměruje na jiné oblasti života – ještě v tom a v tom by měla být lepší, pořád to nějak není ono, potřebuje na sebe trochu přitlačit… Vidíte v tom onen nekonečný koloběh?

 

Navíc, nejenže chce pořád víc a víc, protože je její mysl naučená stále po něčem toužit a cítit se neustále nedostatečně. Také s ní zůstaly její životní problémy, stará zranění, získané vlastnosti a postoje. Takže ono falešné sebevědomí (neboť nebylo postaveno na pevném základě, ale na pomíjivém fyzickém stavu) velmi brzy vezme za své, a nastoupí původní nízké sebevědomí. Vždy se najde důvod, proč se cítit „ne dost dobrá“. Stále naráží ve svých vztahových záležitostech, stále má potíže ustát si své hranice, jít si za voláním své duše, vnímat potřeby těla i nitra, překonávat staré vzorce, napojovat se na zdroj vnitřního klidu…Protože to se během oné snahy zhubnout nenaučila. Tam úsilí nebylo směřováno. Život se za čas vrátí do starých kolejí. Proto přichází onen „smutek a zklamání“. A pocit frustrace, že těžce vynaložené úsilí nebylo náležitě odměněno. V novém těle je pořád ta samá bytost – věčně toužící a hledající klid, lásku a přijetí.

 

Nepíšu to proto, abych všem sdělila, že chtít zhubnout je špatné a přinese to jen trápení. Pokud nás nadváha trápí a chceme to změnit, tak fajn. Můžeme se o to různými cestami (ideálně kombinací udržitelných zdravých návyků a změny myšlení) pokusit, a nejspíš se pak budeme cítit lépe. Ale to, jak moc lépe se budeme cítit, není dáno tím, zda a kolik kil jsme zhubli. Tím to NEMŮŽE ze své podstaty být dáno. Je to ovlivněno tím, že jsme během onoho hubnutí proměnili více než jen své tělo – proměnili jsme způsob, jakým na sebe nahlížíme a jak se sebou zacházíme. Zhubnutí je pak třešničkou na dortu, která celkový obraz proměny dotvoří. Fyzickou manifestací hlubší vnitřní změny. Pokud ale tato vnitřní změna neproběhne a změna je čistě jen fyzická, pak je zaručené, že naše štěstí bude velmi pomíjivé. Učme se hledat vždy to „něco víc“, to, co je opravdové a trvalé.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Dnešní článek od kanadské koučky a bloggerky Summer Innanen úplně dokonale vystihuje i můj vlastní postoj k hubnutí. Je vždy a za všech okolností špatně chtít hubnout? Znamená to nutně, že se nemáme rádi a nectíme svoje tělo? Ne. A zároveň – často to není to, co opravdu potřebujeme a co nám pomůže. Často je to (nutno říct, že nefunkční) záplata na náš pochroumaný pocit sebehodnoty a zdroj mnoha potíží, které se na to nabalí (zejména potíže s jídlem a paradoxně velmi často i s metabolismem a zdravím obecně). Jako vždy – tím hlavním hlediskem zde je naše motivace. Summer to pro vás hezky shrnula.

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Mám tendenci dělat věci opačně – pronajala jsem si dům na druhém konci země dříve, než jsem prodala své dosavadní bydliště, ráda si dávám zákusek v půlce dne, sprchuju se předtím, než jdu do posilovny, často zjistím, že mám na sobě tričko obráceně. Jsem trochu uhozená.

 

Minulý týden jsem psala o tom, proč je tak těžké přestat chtít hubnout a došlo mi, že tam chybí určitý kontext. Možná vás překvapí, když uslyšíte, že nejsem proti hubnutí.

 

Vaše tělo je vaše záležitost. Máte právo, s ním dělat cokoliv chcete, a já bych nikdy (do takové míry, do jaké to dokážu) nesoudila nikoho za jeho rozhodnutí a neříkala bych nikomu, co „má“ dělat – pokud mi tedy neplatí za moje rady (a i tehdy koučuju ženy tak, aby k těmto závěrům došly samy).

 

Tady je to, proti čemu stojím:

 

  • Společnost, která ženám sděluje, že nejsou dostatečné, pokud nejsou „atraktivní“ (jinými slovy, pokud neodškrtávají seznam položek u našich kulturních standardů krásy)
  • Zostuzování těla
  • Morální nadřazenost založená na velikosti těla nebo na zdravotním stavu
  • Narušený příjem potravy
  • Povzbuzování lidí k tomu, aby poškozovali své zdraví jen proto, aby tělo napasovali do formy, do které možná vůbec nemá pasovat
  • Když vidím ženy, jak sedí někde na kraji, protože mrhají svým mentálním prostorem na to, aby vyšilovaly, zda tento týden splnily svoje určené kvóty makroživin
  • Používání váhy k určení a předpovězení stavu našeho zdraví, ačkoliv to nevypovídá zhola nic o reálných vzorcích chování, které přispívají k výslednému zdraví (o tom napíšu brzy více) a často je v této úvaze zanedbáno psychologické zdraví
  • Nerovnost, zejména sociální stigma těl s nadváhou, a cokoliv, co k němu přispívá

 

Jsem zastánce zdraví a seberozvoje. Ale to co vidím, je, že naše touha po zhubnutí ve skutečnosti nesmírně poškozuje naše zdraví i náš seberozvoj.

 

Na tomto místě bych byla ráda, kdybyste k sobě byly opravdu upřímné a pokusily se zodpovědět si tyto otázky:

 

  • Odkládáte některé věci (jako třeba nošení triček s krátkým rukávem nebo focení celého těla) do té doby, než zhubnete?
  • Závisí váš pocit sebehodnoty na vašem vzhledu či na vaší velikosti?
  • Jsou vaše volby v jídle zakořeněny ve strachu a sebenenávisti (a tady buďte k sobě opravdu upřímné, protože já jsem dřív sobě a všem okolo mně namlouvala, že jde o zdraví)?
  • Vzbuzují ve vás vaše volby v jídle neustálý stud a pocit viny?
  • Působí vám plánování a příprava jídel více stresu než dříve?
  • Způsobuje vaše „dieta“, že se neúčastníte sociálních událostí a života obecně?
  • Kdyby se vaše váha nijak nezměnila, cítily byste vztek či stud?
  • Je vaše touha zhubnout motivována tím, aby vás ostatní nevnímali jako tlustou?

 

Všechny tyto body naznačují, že vaším motivátorem je negativní postoj k tělu a hubnutí je vaší odpovědí, a tady se právě věci začínají komplikovat. Odvodily jste svou sebelásku od něčeho podmínečného, co se může a nemusí změnit.

 

Jak možná víte, kdysi jsem lidi koučovala při hubnutí, takže jsem viděla lidi hubnout z rozličných důvodů, a můžu vám říct, že se věci vždycky pěkně zamotávají, když je vaším primárním motivátorem sebenenávist a když je váha vaším jediným měřítkem „úspěchu“. Zažila jsem to na sama na sobě. Viděla jsem lidi hubnout, aniž by kvůli tomu začali být obsesivní a šílení, ale jejich odpovědi na otázky výše by byly velmi rozdílné.

 

Takže měli byste se vzdát touhy hubnout?

 

Jak Dr. Phil vždy říká: „Jak vám to funguje?“ Jedině vy znáte odpověď. A pokud to negativně ovlivňuje váš vztah k jídlu, vytváří to ve vašem životě více stresu a drží vás to uvíznuté v sebepohrdání, pak je možná čas se posunout dál. (…)

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/should-you-give-up-weight-loss/

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Caroline Dooner: Nejste ve svém těle

Caroline Dooner: Nejste ve svém těle

 

Dnes jsem tu s dalším překladem americké bloggerky a koučky Caroline Dooner. Caroline se v článku zamýšlí nad naší ochotou být plně přítomni v těle, i se všemi emocemi, které to obnáší. Mohu ze své praxe potvrdit, že  ŽÁDNÝ z klientů, který za mnou přijde, není plně přítomen ve svém těle, po naprostou většinu času. Není podle mne pravda, že by nikdo ve svém těle nežil (jak níže naznačuje Caroline), takových lidí ale kokrétně v naší kultuře není zrovna mnoho. Jsme společnost plná „chodících hlav“, pro něž je obtížné konfrontovat se s celou škálou lidského prožívání. Právě tato neschopnost bytí v těle ale vede jak k potížím s jídlem (nezdravá strava, přejídání…), tak s tělem (negativní vztah k tělu, chronické hubnutí, poruchy příjmu potravy…).

 

Caroline Dooner: Nejste ve svém těle

 

Vyložím vám tady teď velmi jednoduchý koncept:

Nikdo z nás ve skutečnosti nežije ve svém těle.

To pro vás možná není úplná novinka. Chci říct, slyšíme to přeci v různých verzích všude kolem nás:

Musíme být více přítomní!

Jsme uvíznutí ve své hlavě!

Meditujte!!!!!

Jo, jo, jo. Rozumím. Jasnýýýýýýý.

Ale do té doby, než jsem to přenesla více do oblasti hmotné a vizuální, mi to tak úplně nedocvaklo.

….Nejsme ochotni se plně ponořit do svého fyzického těla. Nechceme cítit to, co tam je. Z toho důvodu je tam usazen nános nepohodlných emocí a nezpracovaného bordelu, díky čemuž se tomu vyhýbáme o to více.

Nejsme ochotni doopravdy procítit, jaký je to pocit, být ve svém těle. Nedovolujeme si obývat naše svaly, orgány, tuk a kůži. A tak jsme všichni naplněni neprocítěnými a nezpracovanými traumaty, diskomfortem a emocemi.

Toto platí obzvláště pro lidi s potížemi v oblasti těla a jídla. Tam existuje ooooobrovské vyhýbání se.

Jedení nás ale nutí, abychom ve svém těle byli, takže se pohybujeme mezi tendencí se tomu vyhnout a tendencí nechat se vtáhnout do toho jíst hodně (protože MUSÍME).

Pokud se přistihnete, že jste zaseknutí ve své mysli, je to znak toho, že nejste ochotni nebo schopni klesnout dolů do celého vašeho těla. Vaše „energie“ a životní síla je nahoře v hlavě, kde se pokouší vše vyřešit a kontrolovat, místo toho, aby prožívala to, co se děje dole.

Mnoho lidí se podivuje, proč proboha se zabývám prací s energií. Co to je? Co to vlastně dělám?

Ve své nejjednodušší podobě, je pro mě práce s energií způsob, jak vás povzbudit a doprovodit k tomu, abyste byli ve svém těle a setkali se se starým diskomfortem, po krátký a zvladatelný časový úsek, abyste mohli něco zpracovat a získat větší míru lehkosti, prostoru, tolerance a komfortu ve svém těle.

To je také doslova smyslem jógy. Jóga nemá být nějaké pitomé kardio cvičení. Do háje s tím. Měla by být zpomalením. Ponořením se. Pasivní, přijímající prožitek pobývání ve svém těle a zpracování toho, co tam je ke zpracování a odevzdání.

Pochopitelně, jsou naše stresující přesvědčení navázána na mnoho věcí, které nechceme cítit. Jsou to bloky, které jsou spouštěny určitými myšlenkami a přesvědčeními. To mám na mysli, když mluvím o propouštění přesvědčení: musíte jít do těla a procítit, co tam bylo zaseknuto a co je nepohodlné, abyste to mohli propustit a osvobodit se od toho. Ve skutečnosti je to velmi jednoduché, jen to je něco, o čem moc nemluvíme a moc tomu nerozumíme. (…)

Má to ve skutečnosti mnoho společného s Fuck it diet (přístupem, který prosazuje Caroline Dooner, pozn.překl.) a normálním jedením. Nedostaneme se moc daleko, když se budeme vyhýbat tomu, co tam je, nebo když se necháme ovládat našimi stresujícími a nepravdivými přesvědčeními…

 

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/youre-probably-afraid-of-being-in-your-body/

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Přináším již druhý článek od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke. Z mého hlediska velmi důležité téma, protože tady panuje jakýsi nezpochybnitelný konsensus, že hubnout ze zdravotních důvodů se sluší a patří, protože nadváha je přeci příčina mnoha nemocí. Toto je ovšem dnes již mnohokrát zpochybněná teze a já osobně jsem přesvědčena, že nadváha je doprovodným symptomem mnoha jiných zdravotních symptomů nerovnováhy, nikoliv příčinou našich potíží. A i kdyby nakrásně byla – proč obhajovat negativní vztah k tělu…? K čemu by nám posloužil?

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Při zmínkách o přijetí těla (a jsem přesvědčena, že to je jediný způsob, jak trvale proměnit vztah k jídlu u lidí, co se motají v kruhu diet a přejídání) jsem neustále dotazována na záležitost „zdraví“.

„Jak mohu milovat toto tělo, které je zcela jasně moc tlusté na to, aby bylo zdravé?“ NEBO, v agresivnějším podání „Jak můžete propagovat přijetí těla u lidí, kteří mají nezdravou nadváhu?“

Mám celý seznam odpovědí na tuto otázku, mezi něž patří například:

Nenávist a sebeodsuzování většinou lidi neudělají z dlouhodobého hlediska štíhlejšími; ve skutečnosti častěji přispívají k nárůstu váhy.

Nebo další z mých častých odpovědí –

Na jaké planetě je „špatné zdraví“ legitimní racionalizací nenávisti, odsuzování a netolerance, které naše kultura neustále projevuje vůči lidem s nadváhou? Na jaké planetě je „špatné zdraví“ logickou racionalizací pro intenzivní pocity sebenenávisti, studu a pochybování o sobě, souvisejících s váhou, které prožívá dokonce většina žen v naší zemi (a také čím dál více mužů)?

Už stačilo. V zemi, kde výzkum naznačuje, že by 54% žen bylo raději, kdyby je srazil náklaďák, než kdyby byly tlusté, nenávist k tělu obvykle nesouvisí se zdravím, ale častěji s předsudky.

Na tomto místě cítím potřebu posdílet vědecký pohled na tématiku „zdraví“, která by mohla pomoci tuto racionalizaci studu za své tělo poslat k ledu…

V protikladu k tomu, co je obvykle považováno za pravdivé, máme málo důkazů o tom, že by tukové buňky v těle byly jedinou nebo přímou příčinou potíží jako je cukrovka nebo nemoci srdce. Naopak, tuk je démonizován ze „zdravotních důvodů“ kvůli své korelaci s takovýmito potížemi – což je ale zas jiný příběh…

Je důležité porozumět rozdílu mezi korelací a kauzalitou (pro ty z vás, co nejsou blázni do statistik).

Vědci, odborníci na výživu, lékaři atd. se zpravidla shodnou na tom, že tělesný tuk sám o sobě není primární příčinou cukrovky, ale existuje korelace s cukrovkou, díky faktu, že špatná regulace cukru v krvi může způsobit oboje.

Jinými slovy, „lidé trpící cukrovkou mají obvykle více tuku v těle“ podobně jako „lidé s rakovinou plic často mají žlutější zuby“. 

Žluté zuby nezpůsobují rakovinu plic. Ale kouření může zvýšit vaše riziko pro oboje. Tuk v těle nezpůsobuje cukrovku. Ale špatná regulace cukru v krvi může zvýšit vaše riziko pro oboje.

Výzkumnice v oblasti zdraví, Linda Bacon, ve své poslední knize „Body Respect“ píše ve slavné pasáži, že „říct někomu, aby zhubnul proto, aby měl pod kontrolou svou cukrovku, je hodně podobné, jako říct někomu, aby si vybělil zuby proto, aby měl pod kontrolou svoji dušnost – míří to vedle, a nemusí to ani pomoci, pokud skutečná příčina nemoci není odhalena.“

(díky čemuž liposukce nejspíše nevyléčí vaši cukrovku – nesouvisí to se skutečnou příčinou cukrovky, jíž není ani tak tuk v těle jako špatná regulace cukru v krvi).

Vezmeme-li v úvahu neuvěřitelně nízkou úspěšnost diet (a vysoké šance přejídání a z dlouhodobého hlediska nárůstu váhy), budete mít při péči o zdraví mnohem více štěstí, když z toho vynecháte váhu (a žluté zuby), a začnete se soustředit na reálné chování vedoucí ke zdraví, jako je snížení příjmu cukru (nebo když přestanete kouřit).  

Dost bylo racionalizací studu za tělo. Z mnoha různých důvodů nijak nenapomáhá zlepšit vaše zdraví.

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/need-to-lose-weight-for-health-reasons/

 

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Nezabíjejte posly

Nezabíjejte posly

 

Dnes už není žádným tajemstvím, že když máme nějaké zdravotní komplikace, je dobré nepotlačovat pouze symptomy, ale řešit příčinu. Tak nějak jsme již pochopili, že nám moc nepomůže, když si dáme růžovou pilulku, a budeme vesele dělat, že se nic neděje. Mnozí přikročili k tomu, že se snaží za pomoci různých celostních lékařů přijít na to, v čem je „zakopaný pes“. Třeba v tom, že jsou setrvale pod vlivem stresu, přepracovaní, jedí nezdravou stravu nebo se vystavují vlivu desítek chemikálií ve své domácnosti. Začíná nám svítat, že léky a operace nic nevyřeší, respektive jen skutečnému řešení zamezí nebo ho alespoň oddálí.

 

Proč stále ještě nejsme schopni vidět stejnou optikou symptom, kterému se říká „váha“? Proč stále žijeme v přesvědčení, že hlavní je „shodit kila“, tedy víceméně jakýmkoliv způsobem donutit tělo, aby se vzdalo „nadbytečné“ váhy? Zatímco v oblasti čistě „zdravotních“ příznaků už jsme ochotni dívat se na celkový obraz, v oblasti váhy nám to zoufale nejde. Tam je nám situace natolik nepříjemná, že ji chceme za každou cenu co nejrychleji změnit. Aniž bychom se zamýšleli nad tím, zda nejde jen o jeden z mnoha symptomů, který je koneckonců také „zdravotní“ – je to přece symptom na úrovni fyzického těla. Co nám naše tělo říká tím, že schraňuje tuky? A je ta váha skutečně „nadbytečná“, nebo z hlediska logiky těla zcela nezbytná?

 

Obecně platí, že tělo nedělá nic, ale opravdu vůbec nic, aniž by k tomu mělo důvod. To platí i pro naši aktuální váhu – je zapříčiněna něčím, co vytváříme my sami. Ať je to skutečně „jen“ nevhodná strava a nedostatek fyzické aktivity, nebo mnohem hlubší a složitější vzorec, který se skládá obvykle z celé škály stresorů – léky, operace, porody, menopauza, pracovní zátěž, nezpracované emoce, rodinné a partnerské problémy, negativní myšlení, nedostatek sebelásky, toxická zátěž v těle…a tak bych mohla pokračovat doslova donekonečna. Nic nepřichází jako blesk z čistého nebe, ani takzvaná „nadváha“, ve skutečnosti jediná pro tělo možná váha za současných podmínek, které často nejsou právě nejrůžovější.

 

Naše váha je symptom, a každý symptom je posel. Je to posel nesoucí telegram, ve kterém je napsaná zpráva s tajemstvím našeho uzdravení. Je to zpráva o tom, kde v životě jsme vychýleni ze souladu a rovnováhy. To, co se stane ve chvíli, kdy (často drastickým a neudržitelným) způsobem zhubneme? Svého posla zabijeme. Aniž bychom se jakkoliv zajímali o zprávu, kterou v telegramu nese. Jako bychom ji chtěli ignorovat, protože je pro nás příliš nepohodlná, a raději bychom se posla chtěli zbavit, protože se nám nelíbí jeho vzhled. Zatímco navenek prohlašujeme, že už to konečně chceme mít „vyřešené“.

 

Něco řešit ale vždy znamená dívat se pod povrch věcí. Ptát se, zkoumat, být zvědavý. A ochotný podívat se do míst, kde nás čeká nějaká (obvykle vnitřní, ale i vnější) práce. Výsledkem takové poctivé práce je pak nejen to, že se nám (začasté) podaří upravit svůj metabolismus a váhu, ale především to, že se výrazně zlepší náš život samotný. Úprava vnějších atributů je toho jen logickým důsledkem. Primární je však to, že začneme být plně sami sebou a vstoupíme též plně do našeho lidského potenciálu. Uzdravíme to, co je pochroumané a co nám dosud bránilo v oné plnosti žití.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

 

Máme tu už druhý článek od Caroline Dooner, který vám v překladu přináším. Týká se oblíbeného tématu mých klientek: jak se proboha mám oblékat, když mám nadváhu?! Inu, Caroline (a já s ní) věří tomu, že není nutné nosit jakékoliv jiné oblečení, než takové, které se nám líbí a je pohodlné. Proč hledat jiná kritéria? Proč využívat oblečení k maskování našeho reálného těla? Možná se zkuste zamyslet nad tím, zda na tom není něco pravdy…

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

Vážně…Vykašlete se na „lichotivé“.

Když se dívám zpátky, tak jsem každý okamžik od té doby, co mi začala růst prsa, strávila tím, že jsem se pokoušela nosit co nejvíce lichotivé a „zeštíhlující“ oblečení (nosím podprsenku velikosti G, děkuju za optání).

Nemůžu si vzít velké tričko! Budu vypadat jako těhotná!

Musím zvýraznit svůj pas, aniž by moje prsa vypadala moc velká!

Musím světu nalhat, že jsem drobnější, než ve skutečnosti jsem!

MUSÍM VYPADAT co nejdrobnější!

ZA ŽÁDNOU CENU nesmím vypadat „zanedbaně“!

Za žádnou cenu nesmím světu ukázat, že mám tělo, které je jiné než maličké, maličké, maličké a pod kontrolou a žádoucí a na úrovni a roztomilé a přijatelnéééé! 

Musí to být lichotivé VŽDYCKY! 

I potom, co jsem nastoupila na Fuck It Diet (směr založený autorkou, pozn.překl.), stále jsem se držela této kulturně zakořeněné mentality „lichotivosti“.

Je čas přijmout své tělo! Nechám své tělo, ať si dělá, co potřebuje! A prostě budu jen nosit oblečení, které je lichotivé (čti: pokusím se, aby vypadalo, co nejštíhleji lze).

Nenechte se mýlit. Moje definice „lichotivého“ neznamenala „zvýrazňující mé přirozené křivky a lichotící mé úžasné velikosti“. Neznamenala „zabírat prostor, který si zasloužím zabírat, ve vší mé slávě! Podívejte se na mě, jak tu stojím a mám na sobě oblečení, které miluju a dýchám do břicha, místo abych ho zatahovala!“

Ne. Znamenalo to: Budu nosit oblečení, ve kterém budu vypadat co nejdrobnější.

To není pozitivní postoj k tělu. To není přijímání sebe sama v každé podobě.

To je pořád projev fóbie z tloušťky.

To je pořád zaměřené proti tělu a velmi omezující.

Protože, co sdělujeme ve světě, v němž máme všichni pocit, že bychom měli nosit oblečení, ve kterém vypadáme co nejdrobnější?

Sdělujeme, že pořád nejsme dost dobří. Stále musíme mít kontrolu. To, jak naše těla vypadají, pořád musí být udržováno V NORMĚ.

Toto byl těžký návyk na odstranění. Vyvinula jsem talent na hledání oblečení, které je „lichotivé“ (čti: zeštíhlující). Vyvinula jsem tuto dovednost na základě toho, co svět sděloval ženám o tom, co potřebují dělat se svým oblečením: vypadat menší. Což znamená, že mne určité oblečení stresovalo. Určité oblečení jsem „nemohla nosit“.

Takže jsem musela posledních pár let strávit tím, že jsem si připomínala, že tohle ve skutečnosti dělat nemusím…

Nemusím vypadat co nejhubenější, stejně tak jako nepotřebuju jíst co nejmenší množství jídla.

Můžu nosit nějaké oblečení prostě proto, že ho mám ráda. Nebo protože je pohodlné. Nebo „lichotí“ něčemu jinému než naší nekontrolovatelné posedlosti tím být hubenější, než ve skutečnosti jsme.

Také mi dovolte vám připomenout, že slovo lichotivé je naprosto arbitrární…jen díky naší společnosti s fóbií z tloušťky slovo lichotivé znamená „drobnější“.

Co kdybychom ale třeba kolektivně rozhodli o tom, že lichotivé znamená vypadat zakulaceně?

Takže vás povzbuzuju k tomu, abyste vytáhli oblečení, ve kterém vypadáte těhotně, nebo kulatější, nebo větší, nebo cokoliv.

Vaše oblečení vás nepotřebuje dělat na pohled přijatelnějšími.

Vaše oblečení může být prostě oblečení, které rádi nosíte, aniž by vytvářelo nějaký iluzorní efekt.

Vaše oblečení vás nepotřebuje dělat na pohled menšími.

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/fuck-flattering/

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Summer Innanen: „Ale pokud přijmu své tělo, tak tím rezignuji“

Summer Innanen: „Ale pokud přijmu své tělo, tak tím rezignuji“

 

Tentokrát jsem pro vás přeložila drobné zamyšlení na téma sebepřijetí od další mé oblíbené bloggerky a koučky, Kanaďanky Summer Innanen. S toutéž pochybností se ostatně setkávám i já u svých klientek – že pokud něco přijmou, tak se tím jen vzdávají a jejich potíže nikdy nezmizí. A přitom to bývá přesně naopak – přijetím vždy jenom získáme. Buď to, co si přejeme od samého začátku (tím bývá začasto úprava metabolismu a tedy váhy), nebo něco ještě mnohem cennějšího – klid, radost a svobodu…

Summer Innanen: „Ale pokud přijmu své tělo, tak tím rezignuji“

Často se mi ozývají ženy, které chtějí přijmout své tělo, ale jsou na vážkách, zda do toho mají skutečně jít, protože si myslí, že to znamená, že tím pádem „rezignují“.

Na to odpovídám: „Na co rezignujete?“

Na nenávist?

Na to, že cítíte stud, když se podíváte do zrcadla?

Na počítání makroživin?

Na pocity viny a odsouzení, do kterých se noříte pokaždé, když si dáte koblihu?

Na to, že když si stoupnete na váhu, tak cítíte paniku a hrůzu?

Na to, že své tělo trestáte v posilovně?

Na to, že si každý leden dáte stejné předsevzetí?

Na to, že se neustále porovnáváte s ostatními ženami?

Na to, že jste ženou bez vlastní síly, která je otrokem nesmyslných kritérií krásy v této společnosti?

 

Pokud rezignace znamená tyto věci, tak se hlásím!

 

Jak vám pomohlo to, že jste své tělo nepřijímaly? Sebekritika vás neudělá štíhlejšími ani šťastnějšími a nemáte se díky ní raději. Tečka.

 

Přijetí těla neznamená, že samy na sebe rezignujete. Místo toho rezignujete na systém, který vám vzal vaši schopnost mít se coby dospělá žena dobře. To je podle mého názoru heroický čin.

 

Sebeláska má k rezignaci hodně daleko. Nemůžu si vzpomenout na jediný případ, kdy bych něco milovala a nestarala se o to. Když přijmete své tělo, osvobodíte se z vězení nenávisti k tělu, a jen si představte, co všechno dokážete bez této zátěže.

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/accept-my-body/

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

 

Zdá se vám název dnešního článku příliš morbidní? Možná na první pohled ano. Přesto je moje zkušenost taková, že když do hry vtáhneme pojem smrti, dokáže to zázraky. Zejména, je-li klientkou žena středního věku či starší, řekněme od čtyřiceti let výše. Je známou skutečností, že teprve pamatujeme-li na smrt, prožijeme-li konfrontaci se smrtí, ať už svou vlastní nebo u někoho ze svých blízkých, tak se přiblížíme životu. Uvědomíme si, jak vzácným a nesamozřejmým darem život je. A také, jak je křehký a pomíjivý. Jak skutečně neznáme dne ani hodiny a nevíme, jaký čas nám byl (nebo chcete-li, bude) vyměřen. Kdykoliv zapomeneme na svou smrtelnost, zapomínáme aspoň na nějaké úrovni na svou živoucnost.

 

A tak se často ploužíme našimi dny plní nenávisti, k sobě i ke světu, který není podle našich představ. Nezřídka také plni nenávisti k tělu, které považujeme za příčinu toho, že náš život probíhá jinak, než by se nám to líbilo. Vidíme jej coby důvod (nebo minimálně jeden z důvodů), proč jsme osamělí, proč nedochází k naší seberealizaci, proč jsme v zajetí studu, a tedy nežijeme naplno. Pokud jsme teprve dospívající nebo je nám okolo dvaceti či třiceti, můžeme si svým způsobem „dovolit“ prožívat životní fázi, ve které se cítíme ještě jako jakési polotovary. Máme touhu se zlepšovat, zdokonalovat, pilovat svoji mysl, ducha i tělo. Existuje něco jako zdravá touha po růstu a naplnění našeho potenciálu, a to je zcela v pořádku.

 

Horší to je, když je ženě oněch čtyřicet a více let, a stále se cítí jako polotovar. Je uvíznutá v tom, že zatím „ještě nemůže“. Zatím ještě nemůže být plně sama sebou. Ještě si dostatečně nevěří a stydí se za sebe při pohledech druhých žen i mužů. Druzí jsou jí zpravidla dobrým zrcadlem a její kritický pohled na sebe samotnou jí vkládají do slov – do nevinných poznámek či dobrých „rad do života“. Anebo je alespoň přesvědčena o tom, že ji druzí takto posuzují ve svých hlavách a ovládá to její každodennost. Je lapená v koloběhu diet a cvičení, ve věčném boji se zrcadly a kousky oděvů, které slouží jako nezvratitelný doklad její neschopnosti být dostatečně v pořádku pro život. Který jednoho dne konečně začne…snad?

 

Když se začneme dotýkat tématu stárnutí a smrti, přichází někdy pomalé procitání z iluze, že ten život začne AŽ. Protože, ruku na srdce, ono se to opravdu stát nemusí. Náš sen se nemusí naplnit a my můžeme zjistit, že jsme tomu snu obětovali skoro všechno cenné, skoro všechny naše vzácné dny. Kde je záruka, že ještě v osmdesáti se nebudeme cítit jako nezralé holčičky, které se „ještě“ nesmířily se svojí fyzickou podobou (a mnoha dalšími nedostatky své osobnosti)? Kde je psáno, že se nám jednoho dne podaří zhubnout na tu naši vysněnou váhu a stát se těmi atraktivními sexy ženami? A – kdo říká, že když budeme mít vzhled svých snů, že s tím automaticky přijde ono sebevědomí a chuť to tady, jak se říká, „pořádně rozbalit“? Nezůstaneme stejně ustrašenými a nejistými, plny dalších důvodů, proč to „zatím ještě nejde“?

 

Jednoho dne ale pro mnoho z nás přijde zlom, kdy máme dost. Kdy si uvědomíme, že život nečeká – rozhodně ne na naši dokonalost. Ať se honíme za tou fyzickou, anebo nehmotnou, klidně třeba i duchovní. Život probíhá, právě teď, jak čtete tyto řádky. Okamžiky, které už se nikdy nezopakují. Ano, vše má svůj čas a není kam spěchat, a zároveň, je vždycky na místě se ptát: kdybych teď, v tuto chvíli zemřela, budu mít pocit, že jsem žila naplno?

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Nežrat a cvičit aneb Jak si poškodit metabolismus

Nežrat a cvičit aneb Jak si poškodit metabolismus

 

Občas se tento scénář odehraje. Klientka si moc moc přeje zhubnout, je to její primární přání ve chvíli, kdy ke mně přichází. Začínáme odkrývat hlubší příčiny její životní nespokojenosti a toho, proč její tělo zadržuje tuk. Objevujeme různé stresory, škodlivá přesvědčení, navyklé vzorce myšlení a chování, nevědomý přístup při jedení…A vše je na dobré cestě. Někdy ale nastane v jejím životě okamžik, kdy se něco vyhrotí a přijde nečekaný „útok na tělo“. Vlastní ne cizí. Přání „TEĎ HNED NEBO CO NEJRYCHLEJI ZHUBNOUT“, a to jakoukoliv cestou, je silnější než přání zlepšit vztah ke svému tělu a jídlu, tedy se skutečně uzdravit. Ta cesta, kterou nabízím já, rozhodně není rychlá a snadná. Na jejím konci čeká klienty usazení se na té pro ně nejzdravější váze, které je tělo schopno, když se odstraní co nejvíce blokád. Ale neposkytuje to onu okamžitou úlevu, po které často touží.

 

Někdy se od nich dozvím, že tedy holt musí asi začít „nežrat a cvičit“, protože takhle už dál nemůžou. I když vědí, že to neřeší příčinu. Už nezvládají být v těle, takovém, jaké je. Takže jdou „nežrat a cvičit“. Je to jakési zažrané (ach, ta čeština…) zaklínadlo všech, kteří se rozhodnou, že teď prostě zhubnou, stůj co stůj. A skutečně, tento přístup přinese často své ovoce. Lidé začnou hubnout a mají radost, že to konečně díky své pevné vůli dokázali. Na chvíli. On totiž tento přístup spolehlivě nefunguje z dlouhodobého hlediska – pokud se tedy nerozhodneme, že svůj přísun snížíme na takovou míru, že tělo doslova vyhladovíme, nebo si nenasadíme takovou fyzickou zátěž, že se tělo octne na hraně kolapsu. Co se ale spolehlivě stane, je poškození metabolismu.

 

Tělo po čase přijde na to, že tady něco nehraje. Že tady jde do tuhého. A zpomalí všechny své metabolické funkce – včetně trávení a spalování kalorií. Naopak navýší míru ukládání tuků, díky tomu, že v poplachu začne vylučovat více a více stresových hormonů (zejména inzulinu a kortizolu), které mají vytváření rezerv na svědomí. Každou částici z potravy si tělo snaží uchovat co nejdéle, uložit si ji „do spižírny“, protože nastaly krušné časy. Tělo se dostává do stavu jakési hibernace, kdy se jen modlí, aby to konečně přestalo, a do té doby udělá vše, abychom to co nejzdárněji přežili. I za cenu toho, že časem odstaví „nadbytečné“ funkce, třeba reprodukční schopnosti. Sníží se okysličení těla (při vyšším množství kyslíku bychom více spalovali), což má různé zdravotní dopady. Podobně jako samotná stresová fyziologie, díky které nastává ono metabolické zpomalení.

 

Začne se dít další zajímavá věc – tělo si do své paměti ukládá tuto nepříjemnou a ohrožující zkušenost a rozhodne se navýšit svůj tzv. setpoint, tedy bod váhy, na který se snaží dostat. Nyní a v budoucnu také. Takže zatímco dříve se tělo snažilo stabilně držet dejme tomu na 70 kg, může se začít cítit bezpečněji na stabilní váze 75 kg. Ne proto, že bychom třeba dělali něco momentálně špatně, ale protože jsme mu v minulosti působili šoky, díky nimž se rozhodlo, že potřebujeme patrně raději vytvářet více rezerv a tedy mít vyšší váhu. Je to bludný kruh, do kterého se mnohdy polapíme. Právě díky onomu magickému zaklínadlu „nežrat a cvičit“, které celý nesmírně komplexní (a také vysoce duchovní) proces uzdravení metabolismu redukuje na jednoduchou rovnici, kde hraje roli jen síla vůle.

 

Cesta ven spočívá v tom, že děláme pro svůj metabolismus pravý opak – dostáváme se co nejčastěji do klidové fyziologie. To je samozřejmě rozsáhlejší téma, a není na to zde teď prostor. Ale právě tomu se na konzultacích věnujeme. Objevit, co vše pro sebe můžeme udělat, aby byl náš metabolismus výkonnější – dlouhodobě. Předtím je ale třeba udělat jednu věc. Stanovit si jako největší prioritu nikoliv zhubnutí, ale navázání lepšího kontaktu se svým tělem a získání pozitivnějšího, láskyplnějšího postoje k němu. Bez toho to opravdu nelze. Může to také znamenat, že se musíme naučit být se svým diskomfortem. V tomto případě diskomfortem toho, že v tuto chvíli je pro nás obtížné pobývat v těle, které nesplňuje naše představy. Nechtít hned utéct do instantních řešení, které ale ve svém výsledku problém prohlubují a vzdalují nás od vytouženého cíle.

 

Je to opravdu jedině dlouhodobá trpělivá práce na sebepřijetí, která nese to pravé ovoce. Mezitím můžeme dělat mnoho kroků, jak svému metabolismu napomoci – zlepšit kvalitu své stravy, přidat přiměrený pohyb, zvědomit svůj proces jedení, zpomalit své životní tempo, odstranit toxiny hmotné i nehmotné atd. Ale jsem přesvědčená, že to samo o sobě jsou jen doprovodné kroky v porovnání s tím hlavním, což je přestat bojovat se současným stavem a přestat z něj chtít utéct.

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.