Je sebepřijetí alibi pro nedostatek péče o svůj vzhled?

Je sebepřijetí alibi pro nedostatek péče o svůj vzhled?

 

Nedávno mi byl při jednom přátelském rozhovoru přinesen zajímavý podnět, že sebeláska a sebepřijetí mohou v extrému ženu přivést k tomu, že je se sebou natolik spokojená, že přestane dbát o to, aby pečovala o svou krásu a přitahovala svého muže. Že se ono „přijímám se taková, jaká jsem“ stane jakýmsi alibi a že je tedy dobré ponechat si určitou zdravou míru nespokojenosti se sebou, abychom byly coby ženy motivovány k tomu o sebe náležitě pečovat a třeba některé nedostatky vylepšit. Rozumím myšlenkovému procesu, který za tím je, a věřím, že jsou i jiní muži (neboť podnět přišel od muže), kteří se mohou trochu zaleknout, když se jejich žena začne „přijímat“. Zkusím dnes objasnit svůj pohled na toto téma, které mi přijde důležité a nad kterým jsem dosud takto neuvažovala.

Žena, která je ve stavu ne-lásky a ne-přijetí sebe sama a své fyzické formy se obvykle snaží své vnímané nedostatky maskovat a vylepšovat, a proto se dostane do známého kolotoče diet, nadměrného cvičení, přehnaného důrazu na perfektní líčení a oblečení, ve svém extrému i nepotřebných zásahů plastické chirurgie apod. Neboť ženy často svoji lidskou a ženskou hodnotu odvozují od toho, zda jsou „v pořádku“, pokud jde o vzhled. Je do nich od malička z různých stran vštěpováno, že holčičky mají být upravené a hezké, a později atraktivní a svůdné. Pokud na tomto poli selhávají, přichází často velké a někdy letité psychické propady a více nebo méně vyhrocené potíže s jídlem a vnímáním těla. Samozřejmě je možná i varianta, kdy se žena cítí natolik nehodnotná, že upadne do rezignace a deprese, a přestane o sebe dbát úplně, ale myslím, že tento scénář je mnohem méně obvyklý. Podstatně obvyklejší je druhý extrém, tedy perfekcionismus a vysoké nároky na sebe, včetně kompenzace i na jiných polích, např. v kariéře.

Začne-li žena „praktikovat“ sebelásku a zvyšuje míru svého sebepřijetí, stane se časem to, že se začne uvolňovat z těchto okovů tvrdosti a přísnosti vůči sobě. Přestane po sobě vyžadovat, aby měla bezchybnou postavu a váhu, dokáže vyjít ven i nenalíčená, začne nosit třeba pohodlnější oblečení (i za cenu, že ji nebude stahovat do „sexy tvarů“), přestane řešit, zda jí někde nepřibyla vráska, nebo „špek“, nebo pupínek, nebo šedina. Stane se celkově pohodovější, vyrovnanější a láskyplnější vůči sobě a tím nutně i vůči okolí. Díky tomu z ní začne vyzařovat příjemná pozitivní energie, která je typická pro to, čemu říkáme „ženství“. Může být méně dokonalá dle soudobých standardů krásy, a přesto šťavnatější, zajímavější a oživenejší, tedy ve výsledku i pro muže přitažlivější.

Může se stát to, že se o svůj vzhled přestane starat úplně? Že začne ve společnosti a před svým partnerem chodit zásadně s neumytými vlasy, ve vytahaných teplákách a radostně přibere dvacet kilo, protože „je přece ok i tak“? Já si to nemyslím a v praxi nic takového nepozoruju. Naopak. Kdo sleduje moje příspěvky, už ví, že pokud se dostaneme ze stresu do uvolnění, nastane velmi často metabolické posílení, které způsobí úbytek váhy – ten je tedy při opravdové sebelásce a sebepřijetí relativně častým jevem. A i pokud nenastane, žena najednou začne své tělo „nosit“ jinak, a její váha není překážkou její přitažlivosti – minimálně, pokud si najde muže, který dává přednost ženám, které je, jak se říká „za co chytit“ (a takových mužů vždy bylo a bude dostatek). Také se začne obvykle dít to, že o sebe začne žena pečovat více, nebo možná lepe řečeno VĚDOMĚJI A RADOSTNĚJI. Ne proto, že cítí tlak od muže nebo od společnosti, ne proto, že je pořád ještě se sebou nespokojená, ale protože sama CHCE oslavit své tělo, své ženství a svou přirozenou krásu. Už nemaskuje zoufale a obsesivně své „chyby“, aby byla ok. Už se o své tělo a tvář stará proto, že ví, že má svou vrozenou hodnotu – jako lidská bytost, ale i jako žena z masa a kostí. Začne cítit ke svému tělu něžnou lásku a hluboký respekt. A tak jako chce mít pěkný dům a udržovanou zahradu, tak chce mít i pěkný a udržovaný zevnějšek. Stane se to něčím přirozeným a často, nově, i přinášejícím potěšení (namísto původní neustávající sebekritiky, že to pořád není „dost dobré“). Pokud o sebe žena nedbá – pak to NENÍ znak její pokročilé sebelásky a sebepřijetí, ale právě opak.

 

 

Jo – a občas si tato žena dovolí to neudělat, a ukázat se i neupravená. Třeba aspoň v kruhu dobrých přátel nebo s rodinou. Protože to tak zrovna bude cítit, nebude mít třeba energii nebo čas nebo náladu se zdobit či dělat krásnou. Zvláště v období PMS a menstruace je toto docela přirozené a je fajn, když se to společnost i partneři naučí akceptovat jako určitou fázi, která je pro ženu potřebná, a je léčivé, když si ji dovolí. Protože skutečně není povinována být neustále jen krásná a neustále jen atraktivní (ani neustále fyzicky dostupná pro svého partnera, mimochodem). Osobně to mám třeba tak, že sama pro sebe (obzvláště doma) nemám velkou potřebu být nalíčená nebo oblečená do něčeho extra krásného, ale pokud to pro svého muže udělám (dám tomu větší důraz než jindy), pokládám to za dar, který mu z lásky dávám, protože vím, že ho to potěší a ocení to. Nikoliv povinnost, ale dar.

Nezapomeňme také, že muži a ženy jsou motivováni rozdílně. Zatímco pro muže vychází jejich aktivita často z přirozené mužské potřeby překonávat v sobě výzvy, ze sklonu k soutěživosti a z touhy vítězit a dosahovat, pro ženy (pokud jsou spojeny se svou primární ženskou energií) je to opačně. Jejich vnitřní impuls k aktivitě (v tomto případě k péči o tělo) vychází z odevzdání kontroly, z pocitu, že nejsou nikam tlačeny, nic nemusí a jsou v pořádku přesně tak, jak jsou. Pokud to samé dělají proto, že jsou zakotveny v mužské energii (tedy mají pocit, že krásu musí nějak tvrdě odmakat a poměřují se s druhými ženami), tak to jejich ženskost zabíjí. Stávají se muži v dokonale vytvarovaném a ozdobeném ženském těle.

Nebála bych se tedy toho, že žena, která sebe sama a své tělo přijímá takové, jaké jsou, se stane neudržovanou. Jen její „udržování se“ v kráse, či řekněme příjemném zevnějšku, vychází z něčeho úplně jiného, a ztratí nutkavost a primární roli v jejím životě. Začne se věnovat podstatně více i jiným oblastem, které předtím třeba trochu zanedbávala. Přestane v tom být stažená a kontrolující a perfekcionistická. Stane se to pro ni něčím, co většinu času bude dělat s láskou a radostí, a občas si také dovolí to neudělat, protože to tak bude cítit. Hlavně ale bude sama sebou, spojená se svou bytostnou podstatou i se svou přirozenou a unikátní ženskou esencí.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

 

Máme tu už druhý článek od Caroline Dooner, který vám v překladu přináším. Týká se oblíbeného tématu mých klientek: jak se proboha mám oblékat, když mám nadváhu?! Inu, Caroline (a já s ní) věří tomu, že není nutné nosit jakékoliv jiné oblečení, než takové, které se nám líbí a je pohodlné. Proč hledat jiná kritéria? Proč využívat oblečení k maskování našeho reálného těla? Možná se zkuste zamyslet nad tím, zda na tom není něco pravdy…

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

Vážně…Vykašlete se na „lichotivé“.

Když se dívám zpátky, tak jsem každý okamžik od té doby, co mi začala růst prsa, strávila tím, že jsem se pokoušela nosit co nejvíce lichotivé a „zeštíhlující“ oblečení (nosím podprsenku velikosti G, děkuju za optání).

Nemůžu si vzít velké tričko! Budu vypadat jako těhotná!

Musím zvýraznit svůj pas, aniž by moje prsa vypadala moc velká!

Musím světu nalhat, že jsem drobnější, než ve skutečnosti jsem!

MUSÍM VYPADAT co nejdrobnější!

ZA ŽÁDNOU CENU nesmím vypadat „zanedbaně“!

Za žádnou cenu nesmím světu ukázat, že mám tělo, které je jiné než maličké, maličké, maličké a pod kontrolou a žádoucí a na úrovni a roztomilé a přijatelnéééé! 

Musí to být lichotivé VŽDYCKY! 

I potom, co jsem nastoupila na Fuck It Diet (směr založený autorkou, pozn.překl.), stále jsem se držela této kulturně zakořeněné mentality „lichotivosti“.

Je čas přijmout své tělo! Nechám své tělo, ať si dělá, co potřebuje! A prostě budu jen nosit oblečení, které je lichotivé (čti: pokusím se, aby vypadalo, co nejštíhleji lze).

Nenechte se mýlit. Moje definice „lichotivého“ neznamenala „zvýrazňující mé přirozené křivky a lichotící mé úžasné velikosti“. Neznamenala „zabírat prostor, který si zasloužím zabírat, ve vší mé slávě! Podívejte se na mě, jak tu stojím a mám na sobě oblečení, které miluju a dýchám do břicha, místo abych ho zatahovala!“

Ne. Znamenalo to: Budu nosit oblečení, ve kterém budu vypadat co nejdrobnější.

To není pozitivní postoj k tělu. To není přijímání sebe sama v každé podobě.

To je pořád projev fóbie z tloušťky.

To je pořád zaměřené proti tělu a velmi omezující.

Protože, co sdělujeme ve světě, v němž máme všichni pocit, že bychom měli nosit oblečení, ve kterém vypadáme co nejdrobnější?

Sdělujeme, že pořád nejsme dost dobří. Stále musíme mít kontrolu. To, jak naše těla vypadají, pořád musí být udržováno V NORMĚ.

Toto byl těžký návyk na odstranění. Vyvinula jsem talent na hledání oblečení, které je „lichotivé“ (čti: zeštíhlující). Vyvinula jsem tuto dovednost na základě toho, co svět sděloval ženám o tom, co potřebují dělat se svým oblečením: vypadat menší. Což znamená, že mne určité oblečení stresovalo. Určité oblečení jsem „nemohla nosit“.

Takže jsem musela posledních pár let strávit tím, že jsem si připomínala, že tohle ve skutečnosti dělat nemusím…

Nemusím vypadat co nejhubenější, stejně tak jako nepotřebuju jíst co nejmenší množství jídla.

Můžu nosit nějaké oblečení prostě proto, že ho mám ráda. Nebo protože je pohodlné. Nebo „lichotí“ něčemu jinému než naší nekontrolovatelné posedlosti tím být hubenější, než ve skutečnosti jsme.

Také mi dovolte vám připomenout, že slovo lichotivé je naprosto arbitrární…jen díky naší společnosti s fóbií z tloušťky slovo lichotivé znamená „drobnější“.

Co kdybychom ale třeba kolektivně rozhodli o tom, že lichotivé znamená vypadat zakulaceně?

Takže vás povzbuzuju k tomu, abyste vytáhli oblečení, ve kterém vypadáte těhotně, nebo kulatější, nebo větší, nebo cokoliv.

Vaše oblečení vás nepotřebuje dělat na pohled přijatelnějšími.

Vaše oblečení může být prostě oblečení, které rádi nosíte, aniž by vytvářelo nějaký iluzorní efekt.

Vaše oblečení vás nepotřebuje dělat na pohled menšími.

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/fuck-flattering/

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

 

Rozhodla jsem se kromě svých autorských textů uveřejňovat též vlastní překlady zahraničních textů, zabývajících se podobnými tématy. Konkrétně ve Spojených státech a Kanadě je řada žen pracujících s tématikou vztahu k jídlu a tělu, které vnímám jako své vzory a učitelky, a tak bych vám ráda touto cestou přinesla některé z jejich myšlenek. V češtině, pro ty, kteří třeba nevládnou anglickým jazykem. Odkaz na původní text vždy naleznete dole pod článkem.

 

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

Nepracuji s extrémními poruchami příjmu potravy. Protože nechci.

Také v tom nemám kvalifikaci a nikdy jsem osobně tímto netrpěla, ale především…Nechci. Jsou to opravdu složité, temné, těžké záležitosti.

Nejdůležitější je, že nemůžete zachránit někoho, kdo ve skutečnosti nechce být zachráněn. 

Nemůžete změnit někoho, kdo je jen napůl ochotný se změnit.

Moje osobní problémy s jídlem a tělem byly nutkavé a zoufalé, trpěla jsem chronickým držením diet a orthorexií, k tomu tělesná dysmorfie, velmi negativní posuzování svého těla a fixace na váhu. A ani tak mne nikdo nemohl zachránit před sebou samotnou. Nikdo se ke mně nemohl dostat skrze mé vlastní rozhodnutí ohledně toho, co je podstatné. Musela jsem si k tomu dojít sama. A musela jsem to moc chtít.

Musela jsem se odevzdat svému největšímu strachu: z toho, že budu ošklivá. A mezitím v ten samý čas aktivně měnit svoje přesvědčení o kráse a hodnotě.

Je to paradox: odnaučujte se tomu, co jste se naučili o kráse. Odnaučte se všechny důvody, díky nimž věříte tomu, že vás nárůst váhy udělá ošklivými a nehodnotnými. Ale zároveň akceptujte možnost, že skutečně budete ošklivá.

Protože, pokud se cítíte hodnotná i tehdy, kdy věříte tomu, že nejste krásná, nemáte co ztratit.

Za tím vším je skutečně tohle: Chtít být šťastná více než chtít být krásná.

A musím vždy pamatovat na to, abych toto poznání na nikoho netlačila – tak, jako ho nikdo nemohl vnutit mně samotné.

Pokud vám Fuck It Diet (metoda od Caroline Dooner, pozn, překl.) pomůže uzdravit se z poruchy příjmu potravy, tak skvěle. To je úžasné. Ale já se nezabývám léčením lidí nebo jejich konvertováním, protože nevěřím, že to je vůbec možné.

Pravda zůstává stejná, bez ohledu na to, jak hluboko v díře plné potíží s jídlem a váhou jste: Pokud nejste ochotni jít do té skutečně náročné práce, neuzdravíte se, bez ohledu na to, kolik mých blogových příspěvků si přečtete.

Touha po uzdravení musí být silnější než touha zůstat v pozici kontroly.

Touha cítit nepohodlí a bolest musí být větší než touha po utlumení.

Touha po tom být zdravá musí být větší než touha po tom být hubená.

Touha po tom být silnější musí být větší než touha po tom se někam vytratit.

Musíte čelit svému největšímu strachu z toho, že budete větší. A nikdo vás do toho nemůže natlačit.

Neochota být naživu

Jedna věc, co mají extrémní i mírné poruchy příjmu potravy společnou, je podvědomá neochota být ve svém těle, mít tělo a být člověk.

Je to neochota „být tady“. Na této zemi a v tomto těle.

Naše tělo je místem, kde se nachází všechna naše bolest a traumata, takže si pak myslíme, že když tělo nějak scvrkneme, budeme se moci vyhnout této pozemské bolesti.

Ale je to ve své podstatě proti životu. A abyste se mohli uzdravit, musíte být ochotní položit se do neúhlednosti naší lidskosti. Není to snadné, a proto tolik lidí hledá cestu ven.

Musí tam být zásadní volba mít to jinak, protože jak se chcete uzdravit, pokud nechcete být plně naživu?  Nejde to.

Musíte chtít být naživu a ošklivá více než chtít být krásná.

 

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/are-you-willing-to-be-ugly/

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.