test

Showing all posts tagged hubnutí

In Vztah k tělu

Nezabíjejte posly

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Nezabíjejte posly

 

Dnes už není žádným tajemstvím, že když máme nějaké zdravotní komplikace, je dobré nepotlačovat pouze symptomy, ale řešit příčinu. Tak nějak jsme již pochopili, že nám moc nepomůže, když si dáme růžovou pilulku, a budeme vesele dělat, že se nic neděje. Mnozí přikročili k tomu, že se snaží za pomoci různých celostních lékařů přijít na to, v čem je „zakopaný pes“. Třeba v tom, že jsou setrvale pod vlivem stresu, přepracovaní, jedí nezdravou stravu nebo se vystavují vlivu desítek chemikálií ve své domácnosti. Začíná nám svítat, že léky a operace nic nevyřeší, respektive jen skutečnému řešení zamezí nebo ho alespoň oddálí.

 

Proč stále ještě nejsme schopni vidět stejnou optikou symptom, kterému se říká „váha“? Proč stále žijeme v přesvědčení, že hlavní je „shodit kila“, tedy víceméně jakýmkoliv způsobem donutit tělo, aby se vzdalo „nadbytečné“ váhy? Zatímco v oblasti čistě „zdravotních“ příznaků už jsme ochotni dívat se na celkový obraz, v oblasti váhy nám to zoufale nejde. Tam je nám situace natolik nepříjemná, že ji chceme za každou cenu co nejrychleji změnit. Aniž bychom se zamýšleli nad tím, zda nejde jen o jeden z mnoha symptomů, který je koneckonců také „zdravotní“ – je to přece symptom na úrovni fyzického těla. Co nám naše tělo říká tím, že schraňuje tuky? A je ta váha skutečně „nadbytečná“, nebo z hlediska logiky těla zcela nezbytná?

 

Obecně platí, že tělo nedělá nic, ale opravdu vůbec nic, aniž by k tomu mělo důvod. To platí i pro naši aktuální váhu – je zapříčiněna něčím, co vytváříme my sami. Ať je to skutečně „jen“ nevhodná strava a nedostatek fyzické aktivity, nebo mnohem hlubší a složitější vzorec, který se skládá obvykle z celé škály stresorů – léky, operace, porody, menopauza, pracovní zátěž, nezpracované emoce, rodinné a partnerské problémy, negativní myšlení, nedostatek sebelásky, toxická zátěž v těle…a tak bych mohla pokračovat doslova donekonečna. Nic nepřichází jako blesk z čistého nebe, ani takzvaná „nadváha“, ve skutečnosti jediná pro tělo možná váha za současných podmínek, které často nejsou právě nejrůžovější.

 

Naše váha je symptom, a každý symptom je posel. Je to posel nesoucí telegram, ve kterém je napsaná zpráva s tajemstvím našeho uzdravení. Je to zpráva o tom, kde v životě jsme vychýleni ze souladu a rovnováhy. To, co se stane ve chvíli, kdy (často drastickým a neudržitelným) způsobem zhubneme? Svého posla zabijeme. Aniž bychom se jakkoliv zajímali o zprávu, kterou v telegramu nese. Jako bychom ji chtěli ignorovat, protože je pro nás příliš nepohodlná, a raději bychom se posla chtěli zbavit, protože se nám nelíbí jeho vzhled. Zatímco navenek prohlašujeme, že už to konečně chceme mít „vyřešené“.

 

Něco řešit ale vždy znamená dívat se pod povrch věcí. Ptát se, zkoumat, být zvědavý. A ochotný podívat se do míst, kde nás čeká nějaká (obvykle vnitřní, ale i vnější) práce. Výsledkem takové poctivé práce je pak nejen to, že se nám (začasté) podaří upravit svůj metabolismus a váhu, ale především to, že se výrazně zlepší náš život samotný. Úprava vnějších atributů je toho jen logickým důsledkem. Primární je však to, že začneme být plně sami sebou a vstoupíme též plně do našeho lidského potenciálu. Uzdravíme to, co je pochroumané a co nám dosud bránilo v oné plnosti žití.

 

In Vztah k tělu

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

 

Zdá se vám název dnešního článku příliš morbidní? Možná na první pohled ano. Přesto je moje zkušenost taková, že když do hry vtáhneme pojem smrti, dokáže to zázraky. Zejména, je-li klientkou žena středního věku či starší, řekněme od čtyřiceti let výše. Je známou skutečností, že teprve pamatujeme-li na smrt, prožijeme-li konfrontaci se smrtí, ať už svou vlastní nebo u někoho ze svých blízkých, tak se přiblížíme životu. Uvědomíme si, jak vzácným a nesamozřejmým darem život je. A také, jak je křehký a pomíjivý. Jak skutečně neznáme dne ani hodiny a nevíme, jaký čas nám byl (nebo chcete-li, bude) vyměřen. Kdykoliv zapomeneme na svou smrtelnost, zapomínáme aspoň na nějaké úrovni na svou živoucnost.

 

A tak se často ploužíme našimi dny plní nenávisti, k sobě i ke světu, který není podle našich představ. Nezřídka také plni nenávisti k tělu, které považujeme za příčinu toho, že náš život probíhá jinak, než by se nám to líbilo. Vidíme jej coby důvod (nebo minimálně jeden z důvodů), proč jsme osamělí, proč nedochází k naší seberealizaci, proč jsme v zajetí studu, a tedy nežijeme naplno. Pokud jsme teprve dospívající nebo je nám okolo dvaceti či třiceti, můžeme si svým způsobem „dovolit“ prožívat životní fázi, ve které se cítíme ještě jako jakési polotovary. Máme touhu se zlepšovat, zdokonalovat, pilovat svoji mysl, ducha i tělo. Existuje něco jako zdravá touha po růstu a naplnění našeho potenciálu, a to je zcela v pořádku.

 

Horší to je, když je ženě oněch čtyřicet a více let, a stále se cítí jako polotovar. Je uvíznutá v tom, že zatím „ještě nemůže“. Zatím ještě nemůže být plně sama sebou. Ještě si dostatečně nevěří a stydí se za sebe při pohledech druhých žen i mužů. Druzí jsou jí zpravidla dobrým zrcadlem a její kritický pohled na sebe samotnou jí vkládají do slov – do nevinných poznámek či dobrých „rad do života“. Anebo je alespoň přesvědčena o tom, že ji druzí takto posuzují ve svých hlavách a ovládá to její každodennost. Je lapená v koloběhu diet a cvičení, ve věčném boji se zrcadly a kousky oděvů, které slouží jako nezvratitelný doklad její neschopnosti být dostatečně v pořádku pro život. Který jednoho dne konečně začne…snad?

 

Když se začneme dotýkat tématu stárnutí a smrti, přichází někdy pomalé procitání z iluze, že ten život začne AŽ. Protože, ruku na srdce, ono se to opravdu stát nemusí. Náš sen se nemusí naplnit a my můžeme zjistit, že jsme tomu snu obětovali skoro všechno cenné, skoro všechny naše vzácné dny. Kde je záruka, že ještě v osmdesáti se nebudeme cítit jako nezralé holčičky, které se „ještě“ nesmířily se svojí fyzickou podobou (a mnoha dalšími nedostatky své osobnosti)? Kde je psáno, že se nám jednoho dne podaří zhubnout na tu naši vysněnou váhu a stát se těmi atraktivními sexy ženami? A – kdo říká, že když budeme mít vzhled svých snů, že s tím automaticky přijde ono sebevědomí a chuť to tady, jak se říká, „pořádně rozbalit“? Nezůstaneme stejně ustrašenými a nejistými, plny dalších důvodů, proč to „zatím ještě nejde“?

 

Jednoho dne ale pro mnoho z nás přijde zlom, kdy máme dost. Kdy si uvědomíme, že život nečeká – rozhodně ne na naši dokonalost. Ať se honíme za tou fyzickou, anebo nehmotnou, klidně třeba i duchovní. Život probíhá, právě teď, jak čtete tyto řádky. Okamžiky, které už se nikdy nezopakují. Ano, vše má svůj čas a není kam spěchat, a zároveň, je vždycky na místě se ptát: kdybych teď, v tuto chvíli zemřela, budu mít pocit, že jsem žila naplno?

 

In Vztah k tělu

Nežrat a cvičit aneb Jak si poškodit metabolismus

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Nežrat a cvičit aneb Jak si poškodit metabolismus

 

Občas se tento scénář odehraje. Klientka si moc moc přeje zhubnout, je to její primární přání ve chvíli, kdy ke mně přichází. Začínáme odkrývat hlubší příčiny její životní nespokojenosti a toho, proč její tělo zadržuje tuk. Objevujeme různé stresory, škodlivá přesvědčení, navyklé vzorce myšlení a chování, nevědomý přístup při jedení…A vše je na dobré cestě. Někdy ale nastane v jejím životě okamžik, kdy se něco vyhrotí a přijde nečekaný „útok na tělo“. Vlastní ne cizí. Přání „TEĎ HNED NEBO CO NEJRYCHLEJI ZHUBNOUT“, a to jakoukoliv cestou, je silnější než přání zlepšit vztah ke svému tělu a jídlu, tedy se skutečně uzdravit. Ta cesta, kterou nabízím já, rozhodně není rychlá a snadná. Na jejím konci čeká klienty usazení se na té pro ně nejzdravější váze, které je tělo schopno, když se odstraní co nejvíce blokád. Ale neposkytuje to onu okamžitou úlevu, po které často touží.

 

Někdy se od nich dozvím, že tedy holt musí asi začít „nežrat a cvičit“, protože takhle už dál nemůžou. I když vědí, že to neřeší příčinu. Už nezvládají být v těle, takovém, jaké je. Takže jdou „nežrat a cvičit“. Je to jakési zažrané (ach, ta čeština…) zaklínadlo všech, kteří se rozhodnou, že teď prostě zhubnou, stůj co stůj. A skutečně, tento přístup přinese často své ovoce. Lidé začnou hubnout a mají radost, že to konečně díky své pevné vůli dokázali. Na chvíli. On totiž tento přístup spolehlivě nefunguje z dlouhodobého hlediska – pokud se tedy nerozhodneme, že svůj přísun snížíme na takovou míru, že tělo doslova vyhladovíme, nebo si nenasadíme takovou fyzickou zátěž, že se tělo octne na hraně kolapsu. Co se ale spolehlivě stane, je poškození metabolismu.

 

Tělo po čase přijde na to, že tady něco nehraje. Že tady jde do tuhého. A zpomalí všechny své metabolické funkce – včetně trávení a spalování kalorií. Naopak navýší míru ukládání tuků, díky tomu, že v poplachu začne vylučovat více a více stresových hormonů (zejména inzulinu a kortizolu), které mají vytváření rezerv na svědomí. Každou částici z potravy si tělo snaží uchovat co nejdéle, uložit si ji „do spižírny“, protože nastaly krušné časy. Tělo se dostává do stavu jakési hibernace, kdy se jen modlí, aby to konečně přestalo, a do té doby udělá vše, abychom to co nejzdárněji přežili. I za cenu toho, že časem odstaví „nadbytečné“ funkce, třeba reprodukční schopnosti. Sníží se okysličení těla (při vyšším množství kyslíku bychom více spalovali), což má různé zdravotní dopady. Podobně jako samotná stresová fyziologie, díky které nastává ono metabolické zpomalení.

 

Začne se dít další zajímavá věc – tělo si do své paměti ukládá tuto nepříjemnou a ohrožující zkušenost a rozhodne se navýšit svůj tzv. setpoint, tedy bod váhy, na který se snaží dostat. Nyní a v budoucnu také. Takže zatímco dříve se tělo snažilo stabilně držet dejme tomu na 70 kg, může se začít cítit bezpečněji na stabilní váze 75 kg. Ne proto, že bychom třeba dělali něco momentálně špatně, ale protože jsme mu v minulosti působili šoky, díky nimž se rozhodlo, že potřebujeme patrně raději vytvářet více rezerv a tedy mít vyšší váhu. Je to bludný kruh, do kterého se mnohdy polapíme. Právě díky onomu magickému zaklínadlu „nežrat a cvičit“, které celý nesmírně komplexní (a také vysoce duchovní) proces uzdravení metabolismu redukuje na jednoduchou rovnici, kde hraje roli jen síla vůle.

 

Cesta ven spočívá v tom, že děláme pro svůj metabolismus pravý opak – dostáváme se co nejčastěji do klidové fyziologie. To je samozřejmě rozsáhlejší téma, a není na to zde teď prostor. Ale právě tomu se na konzultacích věnujeme. Objevit, co vše pro sebe můžeme udělat, aby byl náš metabolismus výkonnější – dlouhodobě. Předtím je ale třeba udělat jednu věc. Stanovit si jako největší prioritu nikoliv zhubnutí, ale navázání lepšího kontaktu se svým tělem a získání pozitivnějšího, láskyplnějšího postoje k němu. Bez toho to opravdu nelze. Může to také znamenat, že se musíme naučit být se svým diskomfortem. V tomto případě diskomfortem toho, že v tuto chvíli je pro nás obtížné pobývat v těle, které nesplňuje naše představy. Nechtít hned utéct do instantních řešení, které ale ve svém výsledku problém prohlubují a vzdalují nás od vytouženého cíle.

 

Je to opravdu jedině dlouhodobá trpělivá práce na sebepřijetí, která nese to pravé ovoce. Mezitím můžeme dělat mnoho kroků, jak svému metabolismu napomoci – zlepšit kvalitu své stravy, přidat přiměrený pohyb, zvědomit svůj proces jedení, zpomalit své životní tempo, odstranit toxiny hmotné i nehmotné atd. Ale jsem přesvědčená, že to samo o sobě jsou jen doprovodné kroky v porovnání s tím hlavním, což je přestat bojovat se současným stavem a přestat z něj chtít utéct.

 

 

In Vztah k tělu

Podmínky štěstí – skutečně existují?

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Podmínky štěstí – skutečně existují?

 

Kolikrát jsem jen od klientů slyšela, že prostě MUSÍ zhubnout (dosaďte si libovolnou podmínku platnou pro vás), aby se mohli cítit dobře, aby byli konečně šťastní. Je fajn, že mají skvělého partnera a hodné děti, možná je i baví jejich práce, spousta věcí v životě se jim vlastně daří…ale TOHLE jim pořád v tom štěstí brání. Až zhubnou, bude všechno úplně jinak. Jako kdysi – cítili se tehdy tak dobře, když měli xy kilo. Zeptám se: a na jak dlouho? A doopravdy? „No…nějaký čas ano…a ne tak úplně, ono se tehdy dělo to a to, takže to tak úplně nešlo…vlastně jsem si toho tehdy nevážila, dnes, když se na ty fotky dívám, tak bych šťastná BYLA!“. A tak dále…

 

Většinou zjistíme, že pokud tam kdysi dobrý pocit z dosažené cílové váhy byl, tak trval poměrně krátce (nejdéle do doby, než se váha opět vychýlila nežádoucím směrem, a často podstatně kratší dobu). A že nešlo o skutečný dosažený stav štěstí, který se vyznačuje klidnou spokojeností, ale že šlo o jakousi dočasnou euforii, jakýsi stav podobný tomu, když narkoman užije svou drogu. Protože nejde o nic jiného – o závislost našeho dobrého pocitu na vnějších podnětech, ať už jde o chemickou látku v droze nebo o dosažení určité podoby těla.

 

Když jsme k sobě poctiví, tak vidíme, že na té úžasné váze xy kilo nejenže to štěstí nemělo dlouhého trvání, ale že nebylo skutečné – stejně jsme v té době prožívali život se všemi jeho těžkostmi, které nám „objektivně“ bránily ve štěstí nebo řekněme aspoň ve spokojenosti. A že i když jsme tu úžasnou váhu měli, tak jsme si ji nedokázali plně vychutnat a vážit si jí. Proč? Protože jsme tu schopnost být vděční a užívat si přítomného okamžiku tehdy neměli – tak jako je nemáme dnes, a právě proto nám štěstí uniká! Znamená to, že i kdybychom dnes oné vytoužené podoby dosáhli, nepřineslo by nám to, co od čeho očekáváme. Nejspíše – protože jsme místo vděku a radosti zvyklí hledat chyby a nedostatky – bychom chtěli ještě více zhubnout, ještě lépe tělo vytvarovat, ještě odstranit tyto nedokonalosti, které pořád vidíme… Vždy si najdeme nějaký (zcela racionálně pochopitelný a neoddiskutovatelný) důvod, proč se zrovna teď nemůžeme cítit dobře. Vždycky je tam nějaká překážka.

 

Potíž ale není v oněch překážkách, v oněch objektivních skutečnostech. Ano, jsou okolnosti, za kterých je těžší cítit se dobře (válečná situace, vážná nemoc, úmrtí blízkého…), a přesto, neexistuje nic, co by vám nutně muselo v prožitku štěstí bránit. Stačí si přečíst některou z výpovědí těch, kteří přežili koncentrační tábory, kteří zvítězili nad rakovinou nebo se dokázali smířit s velkými životními ztrátami… Jsou to všechno příběhy lidí, kteří se nenechali připravit o jednu věc – o radost z bytí v přítomném okamžiku. A také o vděčnost za to, co mají, namísto aby se soustředili na to, co nemají.

 

Říkávám, že naše přání proměnit své tělo (či cokoliv jiného změnit) by mělo být vnímáno jako přání vyhrát v loterii deset milionů. Ano, bylo by to svým způsobem krásné – co vše bychom si mohli dovolit, jak jinak by mohly vypadat naše dovolené, náš dům, naše koníčky… Přineslo by nám to NĚCO NAVÍC. Ale zakládat na výhře v loterii naše štěstí? Být bez toho nešťastní? Každý uzná nejspíše, že to by bylo bláznovství a zbytečné trápení. A přece – kolik z nás přesně toto dělá se svým tělem a váhou. Kladou jejich proměnu na tak vysoké místo, že bez ní se prostě nebudou cítit dobře, nejde to. Zhubnutí (nebo jiná kýžená proměna těla) vám jistě udělá radost, pokud je to vaším přáním. Budete si moci koupit přesně ty plavky v té velikosti, která se vám líbí. Bude vás obdivovat přesně ta kamarádka, která vás dosud kritizuje (nebo aspoň navenek to tak bude vypadat…). Vyběhnete schody jako laň (anebo taky ne – dobrou fyzičku vám váha nezaručí a naopak to platí také). Možná tam bude pár dalších bonusů. Ale nenechte se zmást – zhubnutí vám rozhodně nepřinese trvalé a opravdové štěstí. To se totiž zakládá na zcela jiných věcech, v prvé řadě na našem vnitřním nastavení a nahlížení.

 

Můj učitel, Marc David, zase říkával, že je jasné, že se každý cítí líp, když si šlehne drogu. Podobně jako se cítí líp s onou výhrou v sazce. Je mnoho věcí, které nám přinesou pocit, že zrovna teď je svět jako rozkvetlá zahrada a že jsme mistři světa. Potíž je, že tyto věci jsou obvykle postaveny na vodě. Jsou jako krásná fata morgána na vyprahlé poušti našeho života. Naším úkolem není ani vyhrávat velké sumy, ani shánět drogy ani hubnout. Naším úkolem je namísto přeludů stavět ve svém životě pevné domy z kamene. Tedy měnit naši mysl tak, aby vůbec dokázala vnímat radost a vděčnost. A pak možná přijdou i ta cukrátka – hubnutí a tak, zkrátka to vše navíc, co náš dobrý pocit umocňuje. Ale my už budeme vědět, že naše štěstí na tom nezávisí.

 

 

In Vztah k tělu

Když je touha nezdravá

Author Michaela PavlíkováPosted on 2 Comments
Když je touha nezdravá

 

Pokud jde o naše přání a cíle, rozeznávám zde dva druhy touhy. Jednu z nich označuji jako zdravou a druhou jako nezdravou. Často se ve své praxi setkávám s touhou nějak proměnit své tělo k obrazu svému – obvykle shodit (ale i nabrat) nějaká ta kila, případně postavu vytvarovat, ale může se jednat i o jakoukoliv jinou představu o tom, jak bychom měli vypadat. A obecně vzato platí tyto principy pro naprosto jakoukoliv naši touhu v životě.

 

Jak vypadá ona „zdravá touha“? Primárním kritériem je, že když se pohybujeme v oblasti touhy zdravé, tak zůstává naše tělo v klidové fyziologii, ba možná se dokonce dostává i na vyšší metabolickou úroveň. Sami víte, že když vás něco skutečně inspiruje, když je váš sen krásný a veliký, cítíte v sobě odhodlání, sílu, vnitřní oheň. Může to být i tento případ. Děje se to tehdy, když je v nás přání, které v nás probouzí energii, ale náš nervový systém na toto přání odpovídá klidem (případně zvýšením energie), nikoliv však stresem. Je to, jako když se díváte zasněně na obraz pláže a představujete si, jak krásné by bylo se po ní procházet. Možná díky tomu začnete trpělivě šetřit na dovolenou, zjišťovat vaše možnosti, ptát se přátel…Cítíte se u toho dobře, protože vás žene krásná představa a dává vám křídla, je palivem pro realizaci vašich snů.

 

Zároveň je podstatné, že v tu chvíli je vaše přání (ačkoliv třeba dočasně může ve vašem životě mít i dominantní pozici) něčím, co spíš máte „na pozadí“. Nadále žijete svůj běžný život, nadále se věnujete i ostatním činnostem, které vás naplňují, pečujete o sebe a o své vztahy, i tak se cítíte spokojeně a klidně. Jen je tam to „něco“, o čem si sníte a o čem víte, že by vám to udělalo velkou radost, kdyby se to povedlo. Když to není, necítíte se ale sklíčeně, nešťastně či omezeně. Víte, že váš život je skvělý, že je v něm i spousta jiných radostných okamžiků. Děláte všechno pro to, aby byl právě takový.

 

A co tedy ta „nezdravá touha“? Ta nás vždy ovládá. Není na pozadí, ale naopak vždy a za všech okolností v popředí. A co je podstatné – dostává naše tělo do vysoce škodlivé stresové fyziologie. Máme pocit, že když se naše přání neuskuteční, když nedosáhneme svého vytyčeného cíle, bude náš život k nežití. Jsme bez toho nešťastní, nežijeme naplno, nejsme zcela sami sebou a nedovolujeme si dělat to, co bychom rádi, protože splnění této podmínky vidíme jako naprostou nutnost. Náš denní život je plný šedi a trápení, nepečujeme příliš o své potřeby, naše vztahy jsou ovlivněny posedlostí naším přáním a obvykle se v nich začne objevovat plno problémů. Někde za tím stojí naše frustrace z toho, že pořád ještě nemáme to, po čem tak „strašně moc“ toužíme. Ta touha je naléhavá, zničující, jsme jí ochotní obětovat skoro cokoliv.

 

Vnímáte ten ostrý rozdíl? Jak v jednom případě vám váš sen dává sílu a radostné očekávání toho, jak JEŠTĚ LEPŠÍ bude váš život? A jak v druhém případě je vaše síla setrvale vysávána a přítomno je nutkavé lpění na dosažení cíle, protože bez toho bude váš život K NIČEMU?

 

Dopady těchto dvou typů touhy jsou diametrálně jiné. První typ našemu tělu neubližuje, ba naopak dokonce může náš metabolismus a celkové zdraví posilovat. Druhý typ naše tělo skrze stresovou fyziologii systematicky ničí a náš metabolismus je čím dál oslabenější a pomalejší. A my často nabíráme díky tomu kila, objevují se zdravotní symptomy, cítíme se unavení…a realizace našeho přání je na hony vzdálená. Ne proto, že by naše touha byla málo silná, ale právě proto, že je PŘÍLIŠ SILNÁ. Takže sněte, mějte své cíle, ale – zdravě.

 

 

In Vztah k tělu

Bezpečí v ženském těle

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Bezpečí v ženském těle

 

Někdy jsou potíže, které ženy zažívají s jídlem a tělem, spojeny s pocitem bezpečí. Konkrétně s tím, zda je bezpečné být v ženském těle, ve světě plném potenciálního nebezpečí. Dívka si obvykle už v dětství všimne, že opačné pohlaví má výhodu silnějšího zdatnějšího těla a disponuje také často větší přirozenou agresivitou i otevřenější sexualitou. Může být přítomen strach, že se stane obětí násilí nebo žádostivosti. Strach z bytí v ženském těle se může projevovat různě – sklonem k nabírání váhy i sklonem k potlačení ženských tvarů a křivek, tedy naopak k extrémnímu hubnutí. Ráda bych zde dnes tyto dvě varianty rozebrala a podívala se na to, co žena musí udělat proto, aby nešla ani jedním směrem.

 

První varianta má v přírodě svou logiku. Zvíře, které je větší, má větší šanci na to, že se ubrání, a tedy že přežije. Působí silnějším dojmem, ostatní zvířata si možná dvakrát rozmyslí, zda si na něj troufnou zaútočit. Má také zpravidla větší fyzickou sílu, kterou může v případě útoku použít ve svůj prospěch. U ženy, která se (i jen podvědomě) obává, že by jí muži mohli nějakým způsobem ublížit, může tento prastarý pud sebezáchovy působit, že se bude obalovat tukem a zvětšovat rozměry svého těla. Na nějaké úrovni se tím cítí lépe chráněna – muž to podle takového uvažování spíše zkusí na ženu menší a slabší, případně takovou, která je pro něj svojí štíhlostí atraktivnější a vzbuzuje v něm více touhy (alespoň pokud žena ve své mysli uvěřila tomu, že štíhlé tělo je klíčem k atraktivitě).

 

I druhá varianta, tedy hubnutí, má ale svou logiku. Žena tím sice nezískává výhodu větší velikosti, ale získává tím zpět své dětské tělo. Tímto způsobem se žena chrání zejména v případě, že vnímá nebezpečí ve formě sexuálního ohrožení. Děje se to hlavně těm dívkám, které už jako velmi mladé začaly vnímat zájem ze strany mužů, mluvilo se nahlas o jejich kráse (stačí poznámky typu „Ta bude mít jednou nápadníků!“ nebo „Tu si bude muset táta hlídat!“), případně zažily nějakou podobu obtěžování. Pro takovou ženu jsou oblé ženské tvary, které přicházejí s pubertou, něčím, co jí přináší spíš negativa. Často se stále cítí být dítětem a chce si ponechat výhody, které jí to dává. Nechce se stát plně ženou, pokud se to nezdá být dostatečně bezpečným. Proto může začít hladovět či nadměrně cvičit, aby co nejvíce zhubla, přišla o ženské křivky a stala se naopak menší, plošší, neviditelnější…a nikdo si jí nevšímal. Popřípadě chce, aby byla její postava spíše chlapecká a svalnatá a získala tak tuto formu převahy. To vše se děje samozřejmě na velmi nevědomé úrovni.

 

S těmito vzorci se u klientek setkávám poměrně často a je smutné, jak moc se stále ženy necítí být v bezpečí. Je to i odraz mužsko-ženských vztahů, které jsou stále ještě málo vědomé, ohleduplné a zdravé. Je to také odraz světa, kde je v médiích přítomno mnoho násilného a pornografického obsahu, jemuž jsou vystaveny i ty nejmenší děti a v jejich hlavách je svět dospělých právě takový. Rozhodně ne bezpečný.

 

Jaká je tedy cesta ven? Cítit se bezpečně nebývá vždy snadné, pokud je v nás pocit nebezpečí hluboko uložen už odmalička. Je to cesta vědomého spojování se se svou opravdovou sílou. Ženskou sílou. Žena může být křehká a citlivá, fyzicky slabší než muž, přesto může síla její osobnosti vzbuzovat respekt. Žena, která se CÍTÍ být vnitřně silná, není primárním magnetem útoků. Nepřitahuje násilníky, kteří naopak podvědomě vždy spíše půjdou za tím, kdo se cítí slabý, bez důvěry ve své instinkty a schopnosti. Žena, která má zpravidla vysoce vyvinutou intuici, se může spoléhat právě na ni – že včas rozpozná nebezpečí. Může využívat také své inteligence, důvtipu, rychlosti, obratnosti…Je toho mnoho, co chrání, mimo čisté tělesné síly.

 

A další věc: důvěra a přijetí. Důvěra v to, že je svět ve své podstatě dobrým místem, kde se občas dějí nedobré věci. Důvěra ve vyšší vedení a ve vesmír (vyšší sílu, Boha…), které nás podporují a vedou správně. Důvěra v sebe. Paradoxně pak také přijetí toho, že není nic, nad čím bychom měli plnou kontrolu. Přijetí toho, že život sám o sobě je riziková záležitost od začátku až do konce. Přijetí toho, že to nejsme my, kdo rozhoduje o všem, co bude. To vše nám může poskytnout vnitřní klid a sílu, abychom se nemuseli stát vězni strachu a mohli se cítit bezpečně. V mužském i ženském těle.

 

In Vztah k tělu

Zhubnout snadno a rychle?

Author Michaela PavlíkováPosted on 2 Comments
Zhubnout snadno a rychle?

 

Čas od času se setkám s tím, že klientka nechce pokračovat v konzultacích, popřípadě váhá, zda to pro ni má smysl, když zjistí, že její váha neklesá. Mluvím teď samozřejmě o ženách, které mne vyhledaly primárně za účelem snížení své hmotnosti, což je jedna část mých klientek. Někdy si zdárně vysvětlíme, co se v tu chvíli odehrává a jede se dál, a někdy si žena trvá na svém cíli (obvykle zhubnout na určitou cílovou váhu v časovém intervalu pro ni přijatelném), a tudíž naše práce končí. Je to něco, co mne pokaždé mrzí, protože vnímám, že by byl možný posun (v jejím přístupu k sobě, tělu a jídlu, a nakonec i na té vysněné hmotné úrovni), ale zároveň musím přijmout, že ne každý je v daném okamžiku zralý na všechnu vnitřní práci, která musí změnám na úrovni tělesné PŘEDCHÁZET.

 

Ano, oblíbené „méně jíst a více cvičit“ je něco, co je více než nedostatečné. Je to přímo zoufale málo a navíc to často vede k opaku – k těžko zvratitelnému poškození metabolismu a ještě větším šrámům na duši toho, který se s vervou do podobného úkolu pouští. Co vše se tedy musí sejít, aby člověk, který zhubnout touží, skutečně tuto touhu zmanifestoval do reálného a udržitelného úbytku hmotnosti? Řekněme si na rovinu, že snadno a rychle to nepůjde – pokud vám nejde o klasický jojo efekt, kdy pomocí drastické intenzity pohybu a omezení stravy krátkodobě zhubneme, abychom zanedlouho nabrali zpět ještě více kil. Půjde to jedině tak, že omezíme do co největší možné míry veškeré stresory, které na nás působí.

 

V prvé řadě – stresor samotné touhy po zhubnutí. Na tomto skalisku uvízne nejeden klient, a některý se dokáže během naší spolupráce dostat na to správné výchozí místo a některý ne. My totiž musíme být v té jediné možné výchozí pozici, pokud chceme mít vůbec nějakou naději na (nepomíjivou) úpravu váhy: musíme mít v těle převažující klidovou fyziologii a nikoliv stresovou. Jinak bude naše tělo váhu schraňovat a metabolismus zpomalovat. To je prostý přírodní zákon. Můžeme se jinak totiž snažit sebevíc, usilovně cvičit a zdravě jíst, ale půjdeme tak trochu hlavou proti zdi a budeme sabotovat veškeré toto úsilí, když naše nervová soustava nebude na naší straně. Nervová soustava musí být v klidu, uvolněná, ve stavu přijetí toho, co je, aby zbytek těla jako její věrné zrcadlo neměl potřebu vytvářet rezervy. Člověk, který se dennodenně svou postavou zabývá, neustále nešťastně čeká na to, kdy konečně začne hubnout, kritizuje se za to, jak vypadá, touží po co nejrychlejší změně, aby konečně mohl být skutečně sám sebou…není člověk, který by byl ve výchozí pozici, aby mohl svou váhu proměnit. Proto je nejvíce práce právě zde, a je to práce zároveň nejtěžší. Upozorňuju klienty, že bez této nutné podmínky to nepůjde.

 

Někdo, kdo se často dlouhá léta udržuje ve stresu kvůli těmto nárokům na sebe, se obvykle časem (díky těmto vysokým stresovým hladinám) navíc dostane do situace, kdy jeho tělo pomalu začíná vypovídat službu. A původ stresu obvykle není jen v jeho myšlenkách o sobě, ale samozřejmě jsou zde různé běžné další stresory – pracovní, rodinné, partnerské atd. Popřípadě hlubší problémy psychického rázu (deprese, úzkosti, strachy…). Objevují se různé dysfunkce, oslabení orgánů, snížení imunity…Na což mnozí odpovídají léky a operacemi, což jsou pro tělo další a další stresory. Schopnost metabolismu efektivně fungovat klesá. Proto s klienty někdy nemohu pracovat na tomto tématu samostatně, ale je třeba i celostní přístup se zapojením lékařů (nejlépe využívajících přírodní šetrnější léčbu) a v některých případech i psychoterapeutů. Přirozeně je nutné také pracovat na úrovni stravy (naučit se jíst zdravá a zároveň sytá a výživná jídla, aby metabolismus netrpěl nouzí ani nadbytkem) a pohybu (pohybovat se přiměřeně bez neúměrné zátěže a zároveň tak, aby to dotyčného bavilo a nebyl to jen další stresor pro tělo i mysl).

 

Myšlenka, že je možné snadno a rychle zhubnout jen jakýmsi dietetickým či cvičebním plánem, anebo naopak jen jakýmsi „přeprogramováním“ mysli, je tedy utopie. Naštěstí – musím říct – protože nadváha je jen další poselství od našeho těla. Je to jen jeden z mnoha možných symbolů, který nám značí, že jsme někde vychýleni z rovnováhy. Obvykle jsme vychýleni na všech úrovních – trpíme nadměrným množstvím psychické zátěže, nenasloucháme tělu (a tudíž se nevhodně stravujeme a hýbeme) a naopak ho vystavujeme lékařským zákrokům, které neberou ohled na celek. Teprve až toto vše opět dáme do souladu a začneme k sobě a tělu přistupovat láskyplně a podle toho i jednat, může nastat změna.

 

Je na zralosti každého člověka, zda je toto cesta, kterou se chce vydat. Není to cesta jednoduchá, protože jsme na ní konfrontováni se svými letitými zvyky a programy. Vyžaduje od nás celkovou transformaci. Ale jedině vnitřní práce ve spojení s prací vnější vede k výsledkům, které nejsou jen na chvíli. Staneme se těmi, kteří jsou na věčné cestě sebepoznávání. Učíme se zacházet se svým nitrem a s jeho hmotným oblekem – tedy tělem. Poctivě, nekompromisně, vytrvale. Pokud zůstaneme bdělí, jsem si jistá, že nás úspěch nemine. A bude mnohem, mnohem větší než jen úbytek několika kil.