test

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Dnešní článek od kanadské koučky a bloggerky Summer Innanen úplně dokonale vystihuje i můj vlastní postoj k hubnutí. Je vždy a za všech okolností špatně chtít hubnout? Znamená to nutně, že se nemáme rádi a nectíme svoje tělo? Ne. A zároveň – často to není to, co opravdu potřebujeme a co nám pomůže. Často je to (nutno říct, že nefunkční) záplata na náš pochroumaný pocit sebehodnoty a zdroj mnoha potíží, které se na to nabalí (zejména potíže s jídlem a paradoxně velmi často i s metabolismem a zdravím obecně). Jako vždy – tím hlavním hlediskem zde je naše motivace. Summer to pro vás hezky shrnula.

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Mám tendenci dělat věci opačně – pronajala jsem si dům na druhém konci země dříve, než jsem prodala své dosavadní bydliště, ráda si dávám zákusek v půlce dne, sprchuju se předtím, než jdu do posilovny, často zjistím, že mám na sobě tričko obráceně. Jsem trochu uhozená.

 

Minulý týden jsem psala o tom, proč je tak těžké přestat chtít hubnout a došlo mi, že tam chybí určitý kontext. Možná vás překvapí, když uslyšíte, že nejsem proti hubnutí.

 

Vaše tělo je vaše záležitost. Máte právo, s ním dělat cokoliv chcete, a já bych nikdy (do takové míry, do jaké to dokážu) nesoudila nikoho za jeho rozhodnutí a neříkala bych nikomu, co „má“ dělat – pokud mi tedy neplatí za moje rady (a i tehdy koučuju ženy tak, aby k těmto závěrům došly samy).

 

Tady je to, proti čemu stojím:

 

  • Společnost, která ženám sděluje, že nejsou dostatečné, pokud nejsou „atraktivní“ (jinými slovy, pokud neodškrtávají seznam položek u našich kulturních standardů krásy)
  • Zostuzování těla
  • Morální nadřazenost založená na velikosti těla nebo na zdravotním stavu
  • Narušený příjem potravy
  • Povzbuzování lidí k tomu, aby poškozovali své zdraví jen proto, aby tělo napasovali do formy, do které možná vůbec nemá pasovat
  • Když vidím ženy, jak sedí někde na kraji, protože mrhají svým mentálním prostorem na to, aby vyšilovaly, zda tento týden splnily svoje určené kvóty makroživin
  • Používání váhy k určení a předpovězení stavu našeho zdraví, ačkoliv to nevypovídá zhola nic o reálných vzorcích chování, které přispívají k výslednému zdraví (o tom napíšu brzy více) a často je v této úvaze zanedbáno psychologické zdraví
  • Nerovnost, zejména sociální stigma těl s nadváhou, a cokoliv, co k němu přispívá

 

Jsem zastánce zdraví a seberozvoje. Ale to co vidím, je, že naše touha po zhubnutí ve skutečnosti nesmírně poškozuje naše zdraví i náš seberozvoj.

 

Na tomto místě bych byla ráda, kdybyste k sobě byly opravdu upřímné a pokusily se zodpovědět si tyto otázky:

 

  • Odkládáte některé věci (jako třeba nošení triček s krátkým rukávem nebo focení celého těla) do té doby, než zhubnete?
  • Závisí váš pocit sebehodnoty na vašem vzhledu či na vaší velikosti?
  • Jsou vaše volby v jídle zakořeněny ve strachu a sebenenávisti (a tady buďte k sobě opravdu upřímné, protože já jsem dřív sobě a všem okolo mně namlouvala, že jde o zdraví)?
  • Vzbuzují ve vás vaše volby v jídle neustálý stud a pocit viny?
  • Působí vám plánování a příprava jídel více stresu než dříve?
  • Způsobuje vaše „dieta“, že se neúčastníte sociálních událostí a života obecně?
  • Kdyby se vaše váha nijak nezměnila, cítily byste vztek či stud?
  • Je vaše touha zhubnout motivována tím, aby vás ostatní nevnímali jako tlustou?

 

Všechny tyto body naznačují, že vaším motivátorem je negativní postoj k tělu a hubnutí je vaší odpovědí, a tady se právě věci začínají komplikovat. Odvodily jste svou sebelásku od něčeho podmínečného, co se může a nemusí změnit.

 

Jak možná víte, kdysi jsem lidi koučovala při hubnutí, takže jsem viděla lidi hubnout z rozličných důvodů, a můžu vám říct, že se věci vždycky pěkně zamotávají, když je vaším primárním motivátorem sebenenávist a když je váha vaším jediným měřítkem „úspěchu“. Zažila jsem to na sama na sobě. Viděla jsem lidi hubnout, aniž by kvůli tomu začali být obsesivní a šílení, ale jejich odpovědi na otázky výše by byly velmi rozdílné.

 

Takže měli byste se vzdát touhy hubnout?

 

Jak Dr. Phil vždy říká: „Jak vám to funguje?“ Jedině vy znáte odpověď. A pokud to negativně ovlivňuje váš vztah k jídlu, vytváří to ve vašem životě více stresu a drží vás to uvíznuté v sebepohrdání, pak je možná čas se posunout dál. (…)

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/should-you-give-up-weight-loss/

 

 

 

Caroline Dooner: Nejste ve svém těle

Caroline Dooner: Nejste ve svém těle

 

Dnes jsem tu s dalším překladem americké bloggerky a koučky Caroline Dooner. Caroline se v článku zamýšlí nad naší ochotou být plně přítomni v těle, i se všemi emocemi, které to obnáší. Mohu ze své praxe potvrdit, že  ŽÁDNÝ z klientů, který za mnou přijde, není plně přítomen ve svém těle, po naprostou většinu času. Není podle mne pravda, že by nikdo ve svém těle nežil (jak níže naznačuje Caroline), takových lidí ale kokrétně v naší kultuře není zrovna mnoho. Jsme společnost plná „chodících hlav“, pro něž je obtížné konfrontovat se s celou škálou lidského prožívání. Právě tato neschopnost bytí v těle ale vede jak k potížím s jídlem (nezdravá strava, přejídání…), tak s tělem (negativní vztah k tělu, chronické hubnutí, poruchy příjmu potravy…).

 

Caroline Dooner: Nejste ve svém těle

 

Vyložím vám tady teď velmi jednoduchý koncept:

Nikdo z nás ve skutečnosti nežije ve svém těle.

To pro vás možná není úplná novinka. Chci říct, slyšíme to přeci v různých verzích všude kolem nás:

Musíme být více přítomní!

Jsme uvíznutí ve své hlavě!

Meditujte!!!!!

Jo, jo, jo. Rozumím. Jasnýýýýýýý.

Ale do té doby, než jsem to přenesla více do oblasti hmotné a vizuální, mi to tak úplně nedocvaklo.

….Nejsme ochotni se plně ponořit do svého fyzického těla. Nechceme cítit to, co tam je. Z toho důvodu je tam usazen nános nepohodlných emocí a nezpracovaného bordelu, díky čemuž se tomu vyhýbáme o to více.

Nejsme ochotni doopravdy procítit, jaký je to pocit, být ve svém těle. Nedovolujeme si obývat naše svaly, orgány, tuk a kůži. A tak jsme všichni naplněni neprocítěnými a nezpracovanými traumaty, diskomfortem a emocemi.

Toto platí obzvláště pro lidi s potížemi v oblasti těla a jídla. Tam existuje ooooobrovské vyhýbání se.

Jedení nás ale nutí, abychom ve svém těle byli, takže se pohybujeme mezi tendencí se tomu vyhnout a tendencí nechat se vtáhnout do toho jíst hodně (protože MUSÍME).

Pokud se přistihnete, že jste zaseknutí ve své mysli, je to znak toho, že nejste ochotni nebo schopni klesnout dolů do celého vašeho těla. Vaše „energie“ a životní síla je nahoře v hlavě, kde se pokouší vše vyřešit a kontrolovat, místo toho, aby prožívala to, co se děje dole.

Mnoho lidí se podivuje, proč proboha se zabývám prací s energií. Co to je? Co to vlastně dělám?

Ve své nejjednodušší podobě, je pro mě práce s energií způsob, jak vás povzbudit a doprovodit k tomu, abyste byli ve svém těle a setkali se se starým diskomfortem, po krátký a zvladatelný časový úsek, abyste mohli něco zpracovat a získat větší míru lehkosti, prostoru, tolerance a komfortu ve svém těle.

To je také doslova smyslem jógy. Jóga nemá být nějaké pitomé kardio cvičení. Do háje s tím. Měla by být zpomalením. Ponořením se. Pasivní, přijímající prožitek pobývání ve svém těle a zpracování toho, co tam je ke zpracování a odevzdání.

Pochopitelně, jsou naše stresující přesvědčení navázána na mnoho věcí, které nechceme cítit. Jsou to bloky, které jsou spouštěny určitými myšlenkami a přesvědčeními. To mám na mysli, když mluvím o propouštění přesvědčení: musíte jít do těla a procítit, co tam bylo zaseknuto a co je nepohodlné, abyste to mohli propustit a osvobodit se od toho. Ve skutečnosti je to velmi jednoduché, jen to je něco, o čem moc nemluvíme a moc tomu nerozumíme. (…)

Má to ve skutečnosti mnoho společného s Fuck it diet (přístupem, který prosazuje Caroline Dooner, pozn.překl.) a normálním jedením. Nedostaneme se moc daleko, když se budeme vyhýbat tomu, co tam je, nebo když se necháme ovládat našimi stresujícími a nepravdivými přesvědčeními…

 

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/youre-probably-afraid-of-being-in-your-body/

 

 

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Přináším již druhý článek od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke. Z mého hlediska velmi důležité téma, protože tady panuje jakýsi nezpochybnitelný konsensus, že hubnout ze zdravotních důvodů se sluší a patří, protože nadváha je přeci příčina mnoha nemocí. Toto je ovšem dnes již mnohokrát zpochybněná teze a já osobně jsem přesvědčena, že nadváha je doprovodným symptomem mnoha jiných zdravotních symptomů nerovnováhy, nikoliv příčinou našich potíží. A i kdyby nakrásně byla – proč obhajovat negativní vztah k tělu…? K čemu by nám posloužil?

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Při zmínkách o přijetí těla (a jsem přesvědčena, že to je jediný způsob, jak trvale proměnit vztah k jídlu u lidí, co se motají v kruhu diet a přejídání) jsem neustále dotazována na záležitost „zdraví“.

„Jak mohu milovat toto tělo, které je zcela jasně moc tlusté na to, aby bylo zdravé?“ NEBO, v agresivnějším podání „Jak můžete propagovat přijetí těla u lidí, kteří mají nezdravou nadváhu?“

Mám celý seznam odpovědí na tuto otázku, mezi něž patří například:

Nenávist a sebeodsuzování většinou lidi neudělají z dlouhodobého hlediska štíhlejšími; ve skutečnosti častěji přispívají k nárůstu váhy.

Nebo další z mých častých odpovědí –

Na jaké planetě je „špatné zdraví“ legitimní racionalizací nenávisti, odsuzování a netolerance, které naše kultura neustále projevuje vůči lidem s nadváhou? Na jaké planetě je „špatné zdraví“ logickou racionalizací pro intenzivní pocity sebenenávisti, studu a pochybování o sobě, souvisejících s váhou, které prožívá dokonce většina žen v naší zemi (a také čím dál více mužů)?

Už stačilo. V zemi, kde výzkum naznačuje, že by 54% žen bylo raději, kdyby je srazil náklaďák, než kdyby byly tlusté, nenávist k tělu obvykle nesouvisí se zdravím, ale častěji s předsudky.

Na tomto místě cítím potřebu posdílet vědecký pohled na tématiku „zdraví“, která by mohla pomoci tuto racionalizaci studu za své tělo poslat k ledu…

V protikladu k tomu, co je obvykle považováno za pravdivé, máme málo důkazů o tom, že by tukové buňky v těle byly jedinou nebo přímou příčinou potíží jako je cukrovka nebo nemoci srdce. Naopak, tuk je démonizován ze „zdravotních důvodů“ kvůli své korelaci s takovýmito potížemi – což je ale zas jiný příběh…

Je důležité porozumět rozdílu mezi korelací a kauzalitou (pro ty z vás, co nejsou blázni do statistik).

Vědci, odborníci na výživu, lékaři atd. se zpravidla shodnou na tom, že tělesný tuk sám o sobě není primární příčinou cukrovky, ale existuje korelace s cukrovkou, díky faktu, že špatná regulace cukru v krvi může způsobit oboje.

Jinými slovy, „lidé trpící cukrovkou mají obvykle více tuku v těle“ podobně jako „lidé s rakovinou plic často mají žlutější zuby“. 

Žluté zuby nezpůsobují rakovinu plic. Ale kouření může zvýšit vaše riziko pro oboje. Tuk v těle nezpůsobuje cukrovku. Ale špatná regulace cukru v krvi může zvýšit vaše riziko pro oboje.

Výzkumnice v oblasti zdraví, Linda Bacon, ve své poslední knize „Body Respect“ píše ve slavné pasáži, že „říct někomu, aby zhubnul proto, aby měl pod kontrolou svou cukrovku, je hodně podobné, jako říct někomu, aby si vybělil zuby proto, aby měl pod kontrolou svoji dušnost – míří to vedle, a nemusí to ani pomoci, pokud skutečná příčina nemoci není odhalena.“

(díky čemuž liposukce nejspíše nevyléčí vaši cukrovku – nesouvisí to se skutečnou příčinou cukrovky, jíž není ani tak tuk v těle jako špatná regulace cukru v krvi).

Vezmeme-li v úvahu neuvěřitelně nízkou úspěšnost diet (a vysoké šance přejídání a z dlouhodobého hlediska nárůstu váhy), budete mít při péči o zdraví mnohem více štěstí, když z toho vynecháte váhu (a žluté zuby), a začnete se soustředit na reálné chování vedoucí ke zdraví, jako je snížení příjmu cukru (nebo když přestanete kouřit).  

Dost bylo racionalizací studu za tělo. Z mnoha různých důvodů nijak nenapomáhá zlepšit vaše zdraví.

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/need-to-lose-weight-for-health-reasons/

 

 

 

Nezabíjejte posly

Nezabíjejte posly

 

Dnes už není žádným tajemstvím, že když máme nějaké zdravotní komplikace, je dobré nepotlačovat pouze symptomy, ale řešit příčinu. Tak nějak jsme již pochopili, že nám moc nepomůže, když si dáme růžovou pilulku, a budeme vesele dělat, že se nic neděje. Mnozí přikročili k tomu, že se snaží za pomoci různých celostních lékařů přijít na to, v čem je „zakopaný pes“. Třeba v tom, že jsou setrvale pod vlivem stresu, přepracovaní, jedí nezdravou stravu nebo se vystavují vlivu desítek chemikálií ve své domácnosti. Začíná nám svítat, že léky a operace nic nevyřeší, respektive jen skutečnému řešení zamezí nebo ho alespoň oddálí.

 

Proč stále ještě nejsme schopni vidět stejnou optikou symptom, kterému se říká „váha“? Proč stále žijeme v přesvědčení, že hlavní je „shodit kila“, tedy víceméně jakýmkoliv způsobem donutit tělo, aby se vzdalo „nadbytečné“ váhy? Zatímco v oblasti čistě „zdravotních“ příznaků už jsme ochotni dívat se na celkový obraz, v oblasti váhy nám to zoufale nejde. Tam je nám situace natolik nepříjemná, že ji chceme za každou cenu co nejrychleji změnit. Aniž bychom se zamýšleli nad tím, zda nejde jen o jeden z mnoha symptomů, který je koneckonců také „zdravotní“ – je to přece symptom na úrovni fyzického těla. Co nám naše tělo říká tím, že schraňuje tuky? A je ta váha skutečně „nadbytečná“, nebo z hlediska logiky těla zcela nezbytná?

 

Obecně platí, že tělo nedělá nic, ale opravdu vůbec nic, aniž by k tomu mělo důvod. To platí i pro naši aktuální váhu – je zapříčiněna něčím, co vytváříme my sami. Ať je to skutečně „jen“ nevhodná strava a nedostatek fyzické aktivity, nebo mnohem hlubší a složitější vzorec, který se skládá obvykle z celé škály stresorů – léky, operace, porody, menopauza, pracovní zátěž, nezpracované emoce, rodinné a partnerské problémy, negativní myšlení, nedostatek sebelásky, toxická zátěž v těle…a tak bych mohla pokračovat doslova donekonečna. Nic nepřichází jako blesk z čistého nebe, ani takzvaná „nadváha“, ve skutečnosti jediná pro tělo možná váha za současných podmínek, které často nejsou právě nejrůžovější.

 

Naše váha je symptom, a každý symptom je posel. Je to posel nesoucí telegram, ve kterém je napsaná zpráva s tajemstvím našeho uzdravení. Je to zpráva o tom, kde v životě jsme vychýleni ze souladu a rovnováhy. To, co se stane ve chvíli, kdy (často drastickým a neudržitelným) způsobem zhubneme? Svého posla zabijeme. Aniž bychom se jakkoliv zajímali o zprávu, kterou v telegramu nese. Jako bychom ji chtěli ignorovat, protože je pro nás příliš nepohodlná, a raději bychom se posla chtěli zbavit, protože se nám nelíbí jeho vzhled. Zatímco navenek prohlašujeme, že už to konečně chceme mít „vyřešené“.

 

Něco řešit ale vždy znamená dívat se pod povrch věcí. Ptát se, zkoumat, být zvědavý. A ochotný podívat se do míst, kde nás čeká nějaká (obvykle vnitřní, ale i vnější) práce. Výsledkem takové poctivé práce je pak nejen to, že se nám (začasté) podaří upravit svůj metabolismus a váhu, ale především to, že se výrazně zlepší náš život samotný. Úprava vnějších atributů je toho jen logickým důsledkem. Primární je však to, že začneme být plně sami sebou a vstoupíme též plně do našeho lidského potenciálu. Uzdravíme to, co je pochroumané a co nám dosud bránilo v oné plnosti žití.

 

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

 

Máme tu už druhý článek od Caroline Dooner, který vám v překladu přináším. Týká se oblíbeného tématu mých klientek: jak se proboha mám oblékat, když mám nadváhu?! Inu, Caroline (a já s ní) věří tomu, že není nutné nosit jakékoliv jiné oblečení, než takové, které se nám líbí a je pohodlné. Proč hledat jiná kritéria? Proč využívat oblečení k maskování našeho reálného těla? Možná se zkuste zamyslet nad tím, zda na tom není něco pravdy…

Caroline Dooner: Vykašlete se na „lichotivé“

Vážně…Vykašlete se na „lichotivé“.

Když se dívám zpátky, tak jsem každý okamžik od té doby, co mi začala růst prsa, strávila tím, že jsem se pokoušela nosit co nejvíce lichotivé a „zeštíhlující“ oblečení (nosím podprsenku velikosti G, děkuju za optání).

Nemůžu si vzít velké tričko! Budu vypadat jako těhotná!

Musím zvýraznit svůj pas, aniž by moje prsa vypadala moc velká!

Musím světu nalhat, že jsem drobnější, než ve skutečnosti jsem!

MUSÍM VYPADAT co nejdrobnější!

ZA ŽÁDNOU CENU nesmím vypadat „zanedbaně“!

Za žádnou cenu nesmím světu ukázat, že mám tělo, které je jiné než maličké, maličké, maličké a pod kontrolou a žádoucí a na úrovni a roztomilé a přijatelnéééé! 

Musí to být lichotivé VŽDYCKY! 

I potom, co jsem nastoupila na Fuck It Diet (směr založený autorkou, pozn.překl.), stále jsem se držela této kulturně zakořeněné mentality „lichotivosti“.

Je čas přijmout své tělo! Nechám své tělo, ať si dělá, co potřebuje! A prostě budu jen nosit oblečení, které je lichotivé (čti: pokusím se, aby vypadalo, co nejštíhleji lze).

Nenechte se mýlit. Moje definice „lichotivého“ neznamenala „zvýrazňující mé přirozené křivky a lichotící mé úžasné velikosti“. Neznamenala „zabírat prostor, který si zasloužím zabírat, ve vší mé slávě! Podívejte se na mě, jak tu stojím a mám na sobě oblečení, které miluju a dýchám do břicha, místo abych ho zatahovala!“

Ne. Znamenalo to: Budu nosit oblečení, ve kterém budu vypadat co nejdrobnější.

To není pozitivní postoj k tělu. To není přijímání sebe sama v každé podobě.

To je pořád projev fóbie z tloušťky.

To je pořád zaměřené proti tělu a velmi omezující.

Protože, co sdělujeme ve světě, v němž máme všichni pocit, že bychom měli nosit oblečení, ve kterém vypadáme co nejdrobnější?

Sdělujeme, že pořád nejsme dost dobří. Stále musíme mít kontrolu. To, jak naše těla vypadají, pořád musí být udržováno V NORMĚ.

Toto byl těžký návyk na odstranění. Vyvinula jsem talent na hledání oblečení, které je „lichotivé“ (čti: zeštíhlující). Vyvinula jsem tuto dovednost na základě toho, co svět sděloval ženám o tom, co potřebují dělat se svým oblečením: vypadat menší. Což znamená, že mne určité oblečení stresovalo. Určité oblečení jsem „nemohla nosit“.

Takže jsem musela posledních pár let strávit tím, že jsem si připomínala, že tohle ve skutečnosti dělat nemusím…

Nemusím vypadat co nejhubenější, stejně tak jako nepotřebuju jíst co nejmenší množství jídla.

Můžu nosit nějaké oblečení prostě proto, že ho mám ráda. Nebo protože je pohodlné. Nebo „lichotí“ něčemu jinému než naší nekontrolovatelné posedlosti tím být hubenější, než ve skutečnosti jsme.

Také mi dovolte vám připomenout, že slovo lichotivé je naprosto arbitrární…jen díky naší společnosti s fóbií z tloušťky slovo lichotivé znamená „drobnější“.

Co kdybychom ale třeba kolektivně rozhodli o tom, že lichotivé znamená vypadat zakulaceně?

Takže vás povzbuzuju k tomu, abyste vytáhli oblečení, ve kterém vypadáte těhotně, nebo kulatější, nebo větší, nebo cokoliv.

Vaše oblečení vás nepotřebuje dělat na pohled přijatelnějšími.

Vaše oblečení může být prostě oblečení, které rádi nosíte, aniž by vytvářelo nějaký iluzorní efekt.

Vaše oblečení vás nepotřebuje dělat na pohled menšími.

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/fuck-flattering/

 

Summer Innanen: „Ale pokud přijmu své tělo, tak tím rezignuji“

Summer Innanen: „Ale pokud přijmu své tělo, tak tím rezignuji“

 

Tentokrát jsem pro vás přeložila drobné zamyšlení na téma sebepřijetí od další mé oblíbené bloggerky a koučky, Kanaďanky Summer Innanen. S toutéž pochybností se ostatně setkávám i já u svých klientek – že pokud něco přijmou, tak se tím jen vzdávají a jejich potíže nikdy nezmizí. A přitom to bývá přesně naopak – přijetím vždy jenom získáme. Buď to, co si přejeme od samého začátku (tím bývá začasto úprava metabolismu a tedy váhy), nebo něco ještě mnohem cennějšího – klid, radost a svobodu…

Summer Innanen: „Ale pokud přijmu své tělo, tak tím rezignuji“

Často se mi ozývají ženy, které chtějí přijmout své tělo, ale jsou na vážkách, zda do toho mají skutečně jít, protože si myslí, že to znamená, že tím pádem „rezignují“.

Na to odpovídám: „Na co rezignujete?“

Na nenávist?

Na to, že cítíte stud, když se podíváte do zrcadla?

Na počítání makroživin?

Na pocity viny a odsouzení, do kterých se noříte pokaždé, když si dáte koblihu?

Na to, že když si stoupnete na váhu, tak cítíte paniku a hrůzu?

Na to, že své tělo trestáte v posilovně?

Na to, že si každý leden dáte stejné předsevzetí?

Na to, že se neustále porovnáváte s ostatními ženami?

Na to, že jste ženou bez vlastní síly, která je otrokem nesmyslných kritérií krásy v této společnosti?

 

Pokud rezignace znamená tyto věci, tak se hlásím!

 

Jak vám pomohlo to, že jste své tělo nepřijímaly? Sebekritika vás neudělá štíhlejšími ani šťastnějšími a nemáte se díky ní raději. Tečka.

 

Přijetí těla neznamená, že samy na sebe rezignujete. Místo toho rezignujete na systém, který vám vzal vaši schopnost mít se coby dospělá žena dobře. To je podle mého názoru heroický čin.

 

Sebeláska má k rezignaci hodně daleko. Nemůžu si vzpomenout na jediný případ, kdy bych něco milovala a nestarala se o to. Když přijmete své tělo, osvobodíte se z vězení nenávisti k tělu, a jen si představte, co všechno dokážete bez této zátěže.

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/accept-my-body/

 

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

 

Zdá se vám název dnešního článku příliš morbidní? Možná na první pohled ano. Přesto je moje zkušenost taková, že když do hry vtáhneme pojem smrti, dokáže to zázraky. Zejména, je-li klientkou žena středního věku či starší, řekněme od čtyřiceti let výše. Je známou skutečností, že teprve pamatujeme-li na smrt, prožijeme-li konfrontaci se smrtí, ať už svou vlastní nebo u někoho ze svých blízkých, tak se přiblížíme životu. Uvědomíme si, jak vzácným a nesamozřejmým darem život je. A také, jak je křehký a pomíjivý. Jak skutečně neznáme dne ani hodiny a nevíme, jaký čas nám byl (nebo chcete-li, bude) vyměřen. Kdykoliv zapomeneme na svou smrtelnost, zapomínáme aspoň na nějaké úrovni na svou živoucnost.

 

A tak se často ploužíme našimi dny plní nenávisti, k sobě i ke světu, který není podle našich představ. Nezřídka také plni nenávisti k tělu, které považujeme za příčinu toho, že náš život probíhá jinak, než by se nám to líbilo. Vidíme jej coby důvod (nebo minimálně jeden z důvodů), proč jsme osamělí, proč nedochází k naší seberealizaci, proč jsme v zajetí studu, a tedy nežijeme naplno. Pokud jsme teprve dospívající nebo je nám okolo dvaceti či třiceti, můžeme si svým způsobem „dovolit“ prožívat životní fázi, ve které se cítíme ještě jako jakési polotovary. Máme touhu se zlepšovat, zdokonalovat, pilovat svoji mysl, ducha i tělo. Existuje něco jako zdravá touha po růstu a naplnění našeho potenciálu, a to je zcela v pořádku.

 

Horší to je, když je ženě oněch čtyřicet a více let, a stále se cítí jako polotovar. Je uvíznutá v tom, že zatím „ještě nemůže“. Zatím ještě nemůže být plně sama sebou. Ještě si dostatečně nevěří a stydí se za sebe při pohledech druhých žen i mužů. Druzí jsou jí zpravidla dobrým zrcadlem a její kritický pohled na sebe samotnou jí vkládají do slov – do nevinných poznámek či dobrých „rad do života“. Anebo je alespoň přesvědčena o tom, že ji druzí takto posuzují ve svých hlavách a ovládá to její každodennost. Je lapená v koloběhu diet a cvičení, ve věčném boji se zrcadly a kousky oděvů, které slouží jako nezvratitelný doklad její neschopnosti být dostatečně v pořádku pro život. Který jednoho dne konečně začne…snad?

 

Když se začneme dotýkat tématu stárnutí a smrti, přichází někdy pomalé procitání z iluze, že ten život začne AŽ. Protože, ruku na srdce, ono se to opravdu stát nemusí. Náš sen se nemusí naplnit a my můžeme zjistit, že jsme tomu snu obětovali skoro všechno cenné, skoro všechny naše vzácné dny. Kde je záruka, že ještě v osmdesáti se nebudeme cítit jako nezralé holčičky, které se „ještě“ nesmířily se svojí fyzickou podobou (a mnoha dalšími nedostatky své osobnosti)? Kde je psáno, že se nám jednoho dne podaří zhubnout na tu naši vysněnou váhu a stát se těmi atraktivními sexy ženami? A – kdo říká, že když budeme mít vzhled svých snů, že s tím automaticky přijde ono sebevědomí a chuť to tady, jak se říká, „pořádně rozbalit“? Nezůstaneme stejně ustrašenými a nejistými, plny dalších důvodů, proč to „zatím ještě nejde“?

 

Jednoho dne ale pro mnoho z nás přijde zlom, kdy máme dost. Kdy si uvědomíme, že život nečeká – rozhodně ne na naši dokonalost. Ať se honíme za tou fyzickou, anebo nehmotnou, klidně třeba i duchovní. Život probíhá, právě teď, jak čtete tyto řádky. Okamžiky, které už se nikdy nezopakují. Ano, vše má svůj čas a není kam spěchat, a zároveň, je vždycky na místě se ptát: kdybych teď, v tuto chvíli zemřela, budu mít pocit, že jsem žila naplno?

 

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

 

Rozhodla jsem se kromě svých autorských textů uveřejňovat též vlastní překlady zahraničních textů, zabývajících se podobnými tématy. Konkrétně ve Spojených státech a Kanadě je řada žen pracujících s tématikou vztahu k jídlu a tělu, které vnímám jako své vzory a učitelky, a tak bych vám ráda touto cestou přinesla některé z jejich myšlenek. V češtině, pro ty, kteří třeba nevládnou anglickým jazykem. Odkaz na původní text vždy naleznete dole pod článkem.

 

Caroline Dooner: Strach být ošklivá

Nepracuji s extrémními poruchami příjmu potravy. Protože nechci.

Také v tom nemám kvalifikaci a nikdy jsem osobně tímto netrpěla, ale především…Nechci. Jsou to opravdu složité, temné, těžké záležitosti.

Nejdůležitější je, že nemůžete zachránit někoho, kdo ve skutečnosti nechce být zachráněn. 

Nemůžete změnit někoho, kdo je jen napůl ochotný se změnit.

Moje osobní problémy s jídlem a tělem byly nutkavé a zoufalé, trpěla jsem chronickým držením diet a orthorexií, k tomu tělesná dysmorfie, velmi negativní posuzování svého těla a fixace na váhu. A ani tak mne nikdo nemohl zachránit před sebou samotnou. Nikdo se ke mně nemohl dostat skrze mé vlastní rozhodnutí ohledně toho, co je podstatné. Musela jsem si k tomu dojít sama. A musela jsem to moc chtít.

Musela jsem se odevzdat svému největšímu strachu: z toho, že budu ošklivá. A mezitím v ten samý čas aktivně měnit svoje přesvědčení o kráse a hodnotě.

Je to paradox: odnaučujte se tomu, co jste se naučili o kráse. Odnaučte se všechny důvody, díky nimž věříte tomu, že vás nárůst váhy udělá ošklivými a nehodnotnými. Ale zároveň akceptujte možnost, že skutečně budete ošklivá.

Protože, pokud se cítíte hodnotná i tehdy, kdy věříte tomu, že nejste krásná, nemáte co ztratit.

Za tím vším je skutečně tohle: Chtít být šťastná více než chtít být krásná.

A musím vždy pamatovat na to, abych toto poznání na nikoho netlačila – tak, jako ho nikdo nemohl vnutit mně samotné.

Pokud vám Fuck It Diet (metoda od Caroline Dooner, pozn, překl.) pomůže uzdravit se z poruchy příjmu potravy, tak skvěle. To je úžasné. Ale já se nezabývám léčením lidí nebo jejich konvertováním, protože nevěřím, že to je vůbec možné.

Pravda zůstává stejná, bez ohledu na to, jak hluboko v díře plné potíží s jídlem a váhou jste: Pokud nejste ochotni jít do té skutečně náročné práce, neuzdravíte se, bez ohledu na to, kolik mých blogových příspěvků si přečtete.

Touha po uzdravení musí být silnější než touha zůstat v pozici kontroly.

Touha cítit nepohodlí a bolest musí být větší než touha po utlumení.

Touha po tom být zdravá musí být větší než touha po tom být hubená.

Touha po tom být silnější musí být větší než touha po tom se někam vytratit.

Musíte čelit svému největšímu strachu z toho, že budete větší. A nikdo vás do toho nemůže natlačit.

Neochota být naživu

Jedna věc, co mají extrémní i mírné poruchy příjmu potravy společnou, je podvědomá neochota být ve svém těle, mít tělo a být člověk.

Je to neochota „být tady“. Na této zemi a v tomto těle.

Naše tělo je místem, kde se nachází všechna naše bolest a traumata, takže si pak myslíme, že když tělo nějak scvrkneme, budeme se moci vyhnout této pozemské bolesti.

Ale je to ve své podstatě proti životu. A abyste se mohli uzdravit, musíte být ochotní položit se do neúhlednosti naší lidskosti. Není to snadné, a proto tolik lidí hledá cestu ven.

Musí tam být zásadní volba mít to jinak, protože jak se chcete uzdravit, pokud nechcete být plně naživu?  Nejde to.

Musíte chtít být naživu a ošklivá více než chtít být krásná.

 

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/are-you-willing-to-be-ugly/

 

Takhle jsem objektivně ošklivá!

Takhle jsem objektivně ošklivá!

Dnes jsme s klientkou měly malou intelektuální při ohledně toho, zda jsou její potíže, kvůli kterým za mnou chodí na konzultace, „objektivní“ či nikoliv. Její názor je, že pokud bude štíhlejší, bude hezčí, a že to je prostě nezvratný fakt. Stejně tak pevně je přesvědčena o tom, že každá žena se cítí hned lépe, když se jí podaří zhubnout. Že štíhlá žena vypadá v oblečení vždy lépe než žena s kily navíc. Že štíhlá žena si může dovolit nosit zcela jiné (odvážnější, barevnější, přiléhavější…)oblečení než žena, která má údajnou nadváhu. Podobných zarytých přesvědčení v sobě nosí opravdu mnoho a snášela je na mne s takovou neotřesitelnou jistotou, jako kdyby se jednalo o Mojžíšovy desky 10 přikázání. Napadají mne k tomu dvě věci: žádná pravda není absolutní a pro všechny stejná, a zadruhé, že podstatnější než pravdivost či nepravdivost tvrzení je jeho dopad na psychiku a celkovou kvalitu života.

 

Jak je možné, že tato tvrzení nejsou nevyvratitelná? Inu, už minimálně proto, že existuje nemálo lidí, kterým se ženy „oplácané“, „kypré“, ba dokonce i regulérně obézní líbí a považují je za smyslné, ženské a zkrátka atraktivní. Pokud si například muž na své ženě pochvaloval široké boky a velké pozadí a ona mu náhle zhubne, protože je přesvědčena, že tím bude hezčí a přitažlivější, může dojít k oboustrannému rozčarování. Znám také mnoho žen, které mají nadváhu, a přesto se umí vkusně a nápaditě obléct, sluší jim to, a zdaleka nezůstávají u „plandavých hábitů“ nebo decentních černých uniforem. A věřte, že jsou ženy, kterým zhubnutí radost neudělá – měla jsem nemálo klientek, které celý život zápasily s tím, že byly moc hubené, kostnaté, podle hodnocení ostatních „málo ženské“, a usilovně se snažily přibrat. Navíc nikdy nevíme, co je důvodem zhubnutí! Člověk může zhubnout i působením nemoci nebo extrémní životní situace a doprovodné psychické zátěže, kdy se moc ze svého zhubnutí neraduje, protože je velmi draze vykoupeno.

 

Žádné „objektivní“ tvrzení tedy podle mého neexistuje. Lidské preference a úsudky jsou rozmanité a málokdy dochází k jednohlasné shodě. Ale i kdyby nakrásně se celá planeta shodla na tom, že krásná žena je pouze taková, která váží méně než xy kilo… I kdyby tomu tak bylo (což nehrozí), důležitější je to, jaký dopad má toto naše přesvědčení (že jsme tím pádem nepřijatelné a nehodnotné) na náš celý život, na náš pocit ze sebe a ze všeho kolem nás. Žena, která pevně věří tomu, že takto je „objektivně“ v nepořádku a nutně se musí změnit, nese obrovské břímě. Je pod vlivem chronické stresové fyziologie, která tělo nabádá, aby si váhu drželo, popřípadě ji ještě navyšovalo. Dostává se jí tedy přesně toho, čeho se tak děsí! Ale hlavně, neustále žije s tím, že se MUSÍ změnit. Pokud se změna nedaří, propadá zoufalství a cítí se zcela neschopná. Nejen, že je díky své váze v nepořádku, ona s tím ani nedokáže nic udělat! A vždy se najde někdo jiný, kdo „to dokáže“ a s kým se může porovnávat. Většinou netuší, že váha neklesá primárně z toho důvodu, že to stresová situace v jejím těle nedovoluje. Zkouší různé omezující diety a intenzivní cvičení a výsledek je většinou chabý, popřípadě se dostaví, ale při sebemenším narušení režimu jsou kila zas zpátky a nastává další kolečko a pak další…Takto lze strávit léta, i celý život.

 

Tím, že svou současnou situaci (váhu, vzhled, cokoliv…) přijmeme a naučíme se v ní nejen fungovat, ale i spokojeně žít a těžit z ní maximum, tím nerezignujeme. Neupadáme do jakési apatie, kdy je nám všechno jedno. Nastává v nás stav míru a lásky – lásky k sobě. Už nelpíme na změně, nepotřebujeme ji nutně k tomu, abychom byly v pořádku. Stále si můžeme změnu přát, ale neodvozujeme od ní svou sebehodnotu nebo svůj pocit životní spokojenosti. Tím zároveň vytvoříme podmínky, za kterých je naše vytoužená změna možná. Ne zaručená, ale možná. V opačném případě si změnu nevědomky blokujeme. Takže ženy, musíte „objektivně“ být nešťastné tak, jak jste, nebo můžete být zcela subjektivně šťastné?

Tělo jako terč

Tělo jako terč

Negativní postoj ke svému tělu je velmi rozsáhlé téma, o kterém píšu a chci nadále psát z mnoha různých úhlů. Jsou zde vlivy společnosti a kultury, vlivy rodiny a raných zážitků, spojitost s naším postojem k ženství (či mužství), s přerodem v dospělého…A také je tu téma „tělo jako terč“. Co to přesně znamená? Představte si jakoukoliv stresující situaci, která je buď dlouhodobá a neměnná (či dokonce stupňující se) anebo krátkodobá, ale zato intenzivní. Oboje bude v těle vytvářet silný tlak, buď vlivem oné momentální nadměrné intenzity nebo naopak dlouhodobého působení, kterému není konec. A co je to tlak? Je to pocit zesílené energie, kterou vnímáme jako negativní a nepříjemnou. V těle vznikají místa napětí a blokace – jen vzpomeňte na zablokovanou krční páteř nebo žaludeční vředy. Podobná situace se odehrává v naší mysli – cítíme, že tato obtížně zvladatelná energie doslova „tlačí“ na naši nervovou soustavu, vystavuje ji zátěži. Vnímáme (velmi správně), že možná stačí jen trochu a náš systém zkolabuje pod příliš velkým náporem tohoto tlaku.

V tu chvíli je většina z nás zvyklá jednat automatickým nevědomým způsobem, který je velmi logický a funkční – přesměrujeme naši energii jinam, abychom se tlaku zbavili, aby povolil. Najednou jako bychom pootevřeli ventil a všechna ta předtím stlačená síla může proudit. Na čem ovšem záleží velmi, je jakým způsobem a kam naši energii přesměrujeme. Výsledkem je buď zlepšení našeho celkového stavu anebo jeho upevnění, popřípadě i zhoršení. Bohužel, zvláště v případě žen, je častým „terčem“, do kterého tuto negativně zabarvenou energii nasměřují, jejich tělo. Řekněme, že se žena trápí tím, že nemůže najít partnera. Cítí se osamělá a nemilovaná, hledá na sobě různé chyby, připadá si v mnoha ohledech nedostatečná, divná, neschopná. Porovnává se s druhými, čímž si jen potvrzuje svou teorii, protože vždy je možné najít mnoho oblastí, v nichž jsou ostatní lidé lepší než my. Její frustrace se stupňuje s časem, který plyne a během něhož zůstává bez vztahu, a postoj nelásky k sobě vzrůstá. Někdy je energie, která z této nelásky a frustrace vyplývá, příliš intenzivní anebo příliš dlouho trvající – a někdy oboje. Je potřeba ji uvolnit. A protože si žena během svého „srovnávacího výzkumu“ přišla na to, že některé jiné ženy mají fyzické přednosti, které ona nemá (aniž by si všimla i opačných rysů), začne tuto negativní energii směřovat na tělo.

Tělo se stane nepřítelem číslo jedna. Je viníkem toho, že je žena sama, že je nešťastná, že má pocit životního selhání a toho, že ona je prostě „špatně“. Kdyby jen měla jiné tělo, kdyby jen toto a toto mohla změnit, kdyby jen zhubla nebo naopak přibrala, kdyby se tady zakřivila a tady zas scvrkla…pak by určitě její život vypadal úplně jinak! Pak by se cítila úplně jinak! Pak by se měla ráda. Nevšímáme si v tu chvíli, že tělo jen „schytalo“ náš vnitřní přetlak. Proč? Protože je vždy po ruce, je „obětním beránkem“, pro kterého nemusíme chodit daleko. Někdy nemáme vedle sebe další lidi, na kterých bychom si mohli naše přetlaky ventilovat, nebo to záměrně dělat nechceme. Tělo ale (zdánlivě) neprotestuje. Mlčky a trpělivě snáší tyto ataky. Žijeme-li navíc v kultuře, která tělo (stejně jako veškeré jiné hmotné objekty) staví nezdravým způsobem nad ducha, pak jsme v této strategii jen a jen podpořeni. Je to přeci jasné, že tělo by se mělo změnit, abychom na tom my byli lépe, vždyť všude kolem nás pro to máme potvrzení! Úspěšní jsou přece ti, kteří vypadají fyzicky „správně“.

Všímejte si prosím toho, že to není problém s tělem, který řešíte. Je to problém vždycky hlubší – celková nespokojenost se sebou a svým životem. S tou je třeba pracovat. Nikoliv měnit pouhý důsledek těchto vnitřních postojů, jímž je aktuální stav našeho těla. Tělo je pak už jen odrazem toho, co máme uvnitř.