test

Sladkosti – právoplatná radost nebo nadužívaná náhražka?

Sladkosti – právoplatná radost nebo nadužívaná náhražka?

Dnes jsem mluvila s jedním ze svých blízkých o sladkém. Což je skoro nevyčerpatelné téma. Je to člověk, který sladké miluje a vyhledává. Doma potřebuje mít svoji zásobičku, do které může sáhnout, když má zrovna na něco sladkého chuť. Frustruje ho, když nic sladkého po ruce není. A to vše považuje za něco, co je normální a přirozené. Prostě právoplatná radost. Proč si občas nedat něco dobrého, že? Proč nepodlehnout té všelidské touze po dobrotě? Zároveň vím, že jde o člověka, který má sklon jíst sladké také tehdy, když není psychicky v pohodě. Když ho něco stresuje, když se cítí nemilovaný, když se nudí. Zkrátka, že to není jen o té chuti.

Uvědomila jsem si, jak je to tenká hranice, ta „přirozená chuť na sladké“ a „nutkavá potřeba sladkého“. Jak je někdy nesnadné je rozlišit. Vždycky lidem říkám, že je úplně normální milovat a vyhledávat sladkou chuť (byť existují lidé, kteří tu potřebu mají minimální). Na jazyce máme více chuťových pohárků pro sladkou chuť než pro ostatní chutě. Velká část naší stravy (zelenina, luštěniny, obilniny, ovoce a sladkosti všeho druhu) je založena na sladké chuti – jen si zkuste dlouho cumlat mrkev nebo rýži, a uvidíte, že na vašem jazyku bude převažovat chuť sladká. Navíc jsme všichni doslova odkojeni sladkým mlíčkem – to byla naše úplně první potrava! Jak bychom mohli sladké nemít rádi? Sladkou chuť zkrátka a dobře potřebujeme a nemůžeme se jí dlouhodobě bránit, ať už si pro to najdeme zdánlivě sebelepší důvod. Tělo bude po sladkém volat a používat k tomu naši mysl, která nám bude vnukat vtíravé myšlenky.

Takže z tohoto pohledu je úplně v pořádku si sladké v rozumné míře dopřávat. Naprosto bez výčitek a s radostí, protože pak je případný škodlivý dopad (ať už na váhu či na zdraví) snížený na minimum. Tělo dostane svoji dávku a zas je na nějaký čas upokojeno. Nemám vůbec nic proti tomu mít každý den ve stravě něco sladkého – ať už v rámci naší snídaně, svačiny nebo hlavního jídla. Nebo čistě jen „něčeho na chuť“. Každý máme právo nejen na to dávat našemu tělu to, čeho si žádá, ale i na to dopřát si smyslové potěšení, které nás naplní též emočně. Dát si něco dobrého rovná se udělat si dobře – po těle, ale i po duši. Kterékoliv spokojené, sladkým mlíčkem nakrmené miminko vám dá za pravdu.

A pak je tu druhá strana mince. Dávání si sladkého ve chvíli, kdy se cítíme opuštění. Když cítíme, že je celý náš život, možná i celý svět, na houby. Když máme na práci něco, co nás nebaví. Když se na nás řítí jedna stresující situace za druhou. Když cítíme na hrudi úzkost nebo doslova strach. Když nás někdo naštve. A tak bych mohla dlouho pokračovat. Na tomto místě bych ráda řekla, že i v těchto situacích může být úplně v pořádku, když si sladké dopřejeme proto, abychom se cítili lépe, ale potíž je, že k tomu většina z nás nepřistupuje správně a spíše si ublíží. O tom se chci podrobněji rozepsat někdy jindy. Další potíž je, že na sladké pak začneme spoléhat jakožto na JEDINOU metodu, jak se v tu chvíli cítit lépe. Ano, je to metoda rychlá, snadná, dostupná a spolehlivá. Takže to dá rozum, že ji využijeme. Ale neznamená to, že je vhodná v každé situaci, a že je v každé situaci tím, co nám pomůže nejvíce.

Závěrem z tohoto malého zamyšlení je, že ne vždy jíme sladké z „čistých důvodů“, tedy jen proto, že na něj máme chuť a chceme si ten život „osladit“. Často jsou naše motivy jiné – umlčet silné emoce, zmírnit pocit stresu, dokonce se sladkým můžeme i trestat. Jako vždy a všude – nejde o to, co děláme, ale proč to děláme. Klíčem je ptát se. Jím teď sladké opravdu jen proto, že CHCI NĚCO dobrého? Nebo jím proto, že NĚCO NECHCI (vnímat, cítit, vidět, prožívat…)? Odpověď hledejte v sobě.