Nakrmte všechny členy své vnitřní rodiny

Nakrmte všechny členy své vnitřní rodiny

 

Nedávno jsem si při konzultaci s klientkou uvědomila, jak moc důležité je, abychom při jídle dali důležitost všem našim složkám, vnitřním postavám, částem osobnosti…nazvěte si to dle libosti. Zároveň mi došlo, jak málo z nás to dělá a jak málo z nás to vůbec umí. Čím méně jsme na sebe napojeni, tím méně se nám může dařit, aby při naší výživě bylo zohledněno vše, co k nám patří a co tvoří naši bytost.

 

Zkusím to vysvětlit trochu srozumitelněji. Když přijdete do restaurace, do obchodu nebo se doma rozhodujete co sníst či co si uvařit, mohou se uplatňovat velmi rozmanitá kritéria. Někdo se stravuje podle přesně daných pravidel či programů – takový člověk se rozhoduje z drtivé většiny ze své mysli a trošku při tom myslí i na své chuťové buňky, v lepším případě na aktuální intuici těla. Ale přiznejme si to, ta bývá potlačena, kdykoliv máme nějaký režim, který se pokoušíme dodržovat, ať je to dieta nebo jen vyhraněný stravovací směr. A jak jsou na tom ostatní? Řekla bych, že skoro všichni se rozhodují na základě okamžitých impulsů, tedy něčeho, čemu říkají „na co mám chuť“. To zní jako správná intuitivní volba, ne? Může to tak být a nemusí. Ono se za tím „na co mám chuť“ může skrývat celá řada rozhodujících složek.

 

Domnívám se, že jako první nám naskočí reakce těch „nižších“ částí naší bytosti, což bývají například části pudové (zaměřené na čisté přežití a nikoliv na dlouhodobou prosperitu a celkovou harmonii), proto se často ozývá podprahová potřeba dát si něco kalorického a vydatného, zvláště v obdobích stresu a nepohody. Případně jsou to části nás, které byly v minulosti nějak potlačeny a mají tendenci nás nevědomě ovládat a vysílat zprávy o svých potřebách formou různých nutkání. Například to velmi často bývá naše vnitřní dítě, které je skoro u všech z nás emočně nedosyceno a nebylo respektováno vinou represivní necitlivé výchovy. Takové zraněné vnitřní dítě touží primárně po tom, aby dostalo svá „cukrátka“, aby byly okamžitě uspokojeny jeho potřeby potěšení a také, aby nějakým způsobem získalo pocit lásky a péče, klidně i skrze dobré jídlo. Nejčastěji sladké nebo takové, na které jsme byli zvyklí jako děti, na čem jsme byli odchováni.

 

Někdy je úplně v pohodě tyto „nižší“ nebo řekněme „starší“ části vyslechnout. Pokud jsme v náročné životní situaci, zvláště, jsme-li fyzicky vyčerpáni, pak je logické upřednostnit kaloricky vydatnější stravu a nechat si různé detoxy a lehká jídla na období, kdy se budeme cítit celkově silnější. A také je dobré čas od času dopřát našemu vnitřnímu dítěti radost, dát mu najevo, že jsme tady pro něj a chceme mu dopřát to, co si žádá. Ale tak jako u reálného živého dítěte – je rozdíl mezi tím, pokud mu sem tam dovolíme dát si „nezdravou“ čokoládu, a tím, když ho necháme od rána do večera jíst jen sladkosti, po kterých mu bude špatně. Nejsme jen naše pudy přežití ani jen naše potlačené a nedosycené vnitřní postavy – a koneckonců, i ty někdy potřebují něco zcela jiného než náhražky ve formě dobrého jídla. Potřebují primárně (!) naši lásku a soucit a jídlem jim to nikdy nevynahradíme.

 

Jsou tu však i další složky naší osobnosti – naše srdce, naše duše a naše čistě hmotné tělo a jeho orgány. Z vnitřních postav jsou tu kromě dítěte také např. vnitřní žena či muž, vnitřní dospělý, a pak mnoho archetypů (král, milenka, čarodějka…), kterých je prakticky nekonečné množství a každý má také své specifické požadavky. To je celá banda lidí, kterou musíte uspokojit! Samozřejmě, není možné vyhovět všem, ale realita bývá taková, že když přijde čas se najíst, ozvou se obvykle jen jedna, dvě či tři postavy či složky. Nemusíte tedy řešit všechny „potenciálně přítomné“.

Řekněme, že se ozve zmíněné vnitřní dítě, které chce nějaký pěkně chemicky nabarveny a bílým cukrem oslazený dort, který na vás přímo mrká za sklem v cukrárně. Řada lidí okamžitě zareaguje (pokud nejsou zrovna na zmíněném „režimu“ či se nesnaží o sebekontrolu v oblasti jídla) a sladkost si zakoupí. Ovšem, kdyby tito lidé chvíli posečkali, uslyšeli by za nějaký čas, že se v nich ozývá další část. Třeba moudrý dospělý, popřípadě intuice těla či konkrétní orgány, které nejsou zrovna v kondici – to, „kdo“ se ozve, záleží spíš na tom, zda jsme více pragmaticky založení, nebo nás oslovuje spíše psychologie či duchovní oblast. Takže je docela možné, že kdybychom s volbou nespěchali a vyslechli si další „přítomné“, rozhodli bychom se jinak. Pravděpodobně lépe. Možná bychom více prospěli svému zdraví anebo i své duši, zkrátka by to bylo rozhodnutí, které je více v souladu s celkem, s CELOU naší bytostí, a ne jen s jejím výsekem.

 

Když to tedy převedu do praxe, jak zacházet se situací, kdy musíme učinit volbu, co sníst? Moje rada je dát si na to maximum možného času a pozorně naslouchat, co se ve vás postupně bude objevovat. Skoro zaručeně tam bude více hlasů, více návrhů. Nedoporučuji jednat na základě prvotního impulsu, pokud nejste už velmi silně v kontaktu se svou podstatou, chcete-li, s vaším vnitřním vedením. Často se spíše než naše podstata ozvou části zmíněné výše, kterým není úplně vždy radno vyhovět. Ptejte se, zkoumejte, naciťujte se. Dejte prostor i jiným složkám či postavám, ať vyjádří svůj názor. Pokud se názory liší, hledejte konsenzus či kompromis. Pokud není možný, ujistěte tu složku/postavu, které nebude vyhověno, že to není nic proti ní, že její potřeby budou ošetřeny jinak a že i tak je pro vás důležitá. Je to pro ni často důležitější než to, jestli vyhovíte jejímu momentálnímu rozmaru, který je často spíše žádostí o pozornost.

 

Dnešní doba nám přináší velkou výzvu, protože máme obrovský výběr toho, co je nám dostupné, a proto je naše svoboda volby poměrně náročná záležitost. Naši předkové to tak neměli – neexistoval žádný přeplněný supermarket, většinu času nebyly ani žádné restaurace. Jedlo se to, co bylo. My to dnes máme jinak, musíme volit na základě rozmanitých kritérií, a pak za to nést následky. K tomu, abychom udělali co nejlepší volbu, je třeba se ztišit, nespěchat a popřát sluch všemu, co tvoří to, kým jsme.

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.

Chci jíst jen, když mám hlad

Chci jíst jen, když mám hlad

 

Tuto větu občas od klientů slyším, tak jsem se dnes rozhodla napsat k tomu svůj pohled na věc. Setkávám se povětšinou s názorem, že je jakýmsi ideálem dosáhnout tohoto stavu – jíst jen a pouze tehdy, když máme fyzický vjem hladu. Jako by jakákoliv jiná situace, v níž jíme, byla a priori špatná a nežádoucí, jakousi známkou naší nedokonalosti. Zkrátka zlozvyk, který je třeba odstranit. A já bych měla být tím, kdo s jeho odstraněním pomůže.

 

Uspokojení fyzického hladu (a tedy zajištění fyzického přežití naší tělesné schránky) je nepochybně primárním důvodem toho, proč vyhledáváme potravu. Je to vjem velmi silný, přehlušující mnohé ostatní – bez této jeho síly by nás kolikrát asi nenapadlo se najíst a zemřeli bychom. Je to i důvod, proč každý na příliš drastické nízkokalorické dietě nakonec „selže“ – protože jeho biologické nastavení funguje! Bojovat s pocitem hladu je asi stejné jako bojovat s pocitem nedostatku kyslíku, nakonec vás tělo přinutí se najíst a to víc než dostatečně (pokud nejste jeden ze vzácných exemplářů, který přemůže pud sebezáchovy a rozhodne se vyhladovět k smrti).

 

Nemůžeme ale říct, že hlad je jediný (oprávněný) důvod k tomu jíst. Dokonce i zvíře, když dostane tu možnost, bude jíst pro jiný důvod – pro radost. A stejně tak to máme i my lidé. Potrava je pro nás jedním ze zdrojů životní radosti a potěšení. Přináší nám slastné pocity a také vzbuzuje asociace s bezpečím, láskou, péčí. Je tomu tak proto, že (jak už jsem psala v dřívějším článku) je potrava jednou z našich prvních životních zkušeností, ve formě mateřského či náhradního mléka. Kojenec ještě neumí rozlišovat – pro něj se potrava rovná všem jmenovaným pocitům. Jídlo = matka = bezpečí = láska = péče. Všechno je pak v pořádku. Odchází bolest a trápení, když je přítomno jídlo. Jak víme, je v tom skryté i nebezpečí – nadužívání jídla ve chvílích, kdy nás něco trápí namísto hledání jiných a účinnějších řešení, zejména pátrání po zdroji a odstranění našich potíží.

 

Zároveň ale nemusíme vylévat vaničku i s dítětem – na tom, že v nás jídlo vzbuzuje pocity potěšení, není zhola nic špatného. Budete snad kárat miminko za to, že má radost, když dostane napapat a že mu chutná? Naopak, všichni ho za to chválí, je to známka toho, že je zdravé a reaguje normálně. Kdy se to najednou otočí a potěšení z jídla se stane nežádoucím, až hříšným? Něčím, co by nemělo být?

 

Jídlo je také něčím, co nás pojí se společenstvím – jen vzpomeňte na všechny ty hodokvasy našich předků, na oslavy různých svátků, narozenin, speciálních příležitostí, i prostá rodinná či přátelská setkání, milenecké romantické večeře… Mnoho našich sociálních událostí je od nepaměti spojeno s jídlem. Jídlo mělo význam i při různých rituálech v podobě jídla obřadního. Jídlo nese i hodnotu kulturní – je hrdým dědictvím národů, ale i menších etnik a regionů. Jedlo (a pilo se) vždy i z jiných důvodů než jen z hladu, ať už to vezmeme kulturně a historicky, tak i z hlediska naší osobní psychologie, kde jídlo hraje důležitou roli toho, co obohacuje naše každodenní prožívání.

 

Ano, je nutné rozlišovat, kdy jíme už jen z návyku, nudy či nezpracovaných emocí… Je třeba rozlišovat, co je pro nás v danou situaci zdravé a co ne. Zároveň je tu šedá zóna, kdy není jídlo ani prostředkem k přežití ani nástrojem k sebedestrukci, ale je prostě jídlem…tedy tím, co dobře chutná. Tak dobrou chuť!

 

 

mm

Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.