test

Když je touha nezdravá

Když je touha nezdravá

 

Pokud jde o naše přání a cíle, rozeznávám zde dva druhy touhy. Jednu z nich označuji jako zdravou a druhou jako nezdravou. Často se ve své praxi setkávám s touhou nějak proměnit své tělo k obrazu svému – obvykle shodit (ale i nabrat) nějaká ta kila, případně postavu vytvarovat, ale může se jednat i o jakoukoliv jinou představu o tom, jak bychom měli vypadat. A obecně vzato platí tyto principy pro naprosto jakoukoliv naši touhu v životě.

 

Jak vypadá ona „zdravá touha“? Primárním kritériem je, že když se pohybujeme v oblasti touhy zdravé, tak zůstává naše tělo v klidové fyziologii, ba možná se dokonce dostává i na vyšší metabolickou úroveň. Sami víte, že když vás něco skutečně inspiruje, když je váš sen krásný a veliký, cítíte v sobě odhodlání, sílu, vnitřní oheň. Může to být i tento případ. Děje se to tehdy, když je v nás přání, které v nás probouzí energii, ale náš nervový systém na toto přání odpovídá klidem (případně zvýšením energie), nikoliv však stresem. Je to, jako když se díváte zasněně na obraz pláže a představujete si, jak krásné by bylo se po ní procházet. Možná díky tomu začnete trpělivě šetřit na dovolenou, zjišťovat vaše možnosti, ptát se přátel…Cítíte se u toho dobře, protože vás žene krásná představa a dává vám křídla, je palivem pro realizaci vašich snů.

 

Zároveň je podstatné, že v tu chvíli je vaše přání (ačkoliv třeba dočasně může ve vašem životě mít i dominantní pozici) něčím, co spíš máte „na pozadí“. Nadále žijete svůj běžný život, nadále se věnujete i ostatním činnostem, které vás naplňují, pečujete o sebe a o své vztahy, i tak se cítíte spokojeně a klidně. Jen je tam to „něco“, o čem si sníte a o čem víte, že by vám to udělalo velkou radost, kdyby se to povedlo. Když to není, necítíte se ale sklíčeně, nešťastně či omezeně. Víte, že váš život je skvělý, že je v něm i spousta jiných radostných okamžiků. Děláte všechno pro to, aby byl právě takový.

 

A co tedy ta „nezdravá touha“? Ta nás vždy ovládá. Není na pozadí, ale naopak vždy a za všech okolností v popředí. A co je podstatné – dostává naše tělo do vysoce škodlivé stresové fyziologie. Máme pocit, že když se naše přání neuskuteční, když nedosáhneme svého vytyčeného cíle, bude náš život k nežití. Jsme bez toho nešťastní, nežijeme naplno, nejsme zcela sami sebou a nedovolujeme si dělat to, co bychom rádi, protože splnění této podmínky vidíme jako naprostou nutnost. Náš denní život je plný šedi a trápení, nepečujeme příliš o své potřeby, naše vztahy jsou ovlivněny posedlostí naším přáním a obvykle se v nich začne objevovat plno problémů. Někde za tím stojí naše frustrace z toho, že pořád ještě nemáme to, po čem tak „strašně moc“ toužíme. Ta touha je naléhavá, zničující, jsme jí ochotní obětovat skoro cokoliv.

 

Vnímáte ten ostrý rozdíl? Jak v jednom případě vám váš sen dává sílu a radostné očekávání toho, jak JEŠTĚ LEPŠÍ bude váš život? A jak v druhém případě je vaše síla setrvale vysávána a přítomno je nutkavé lpění na dosažení cíle, protože bez toho bude váš život K NIČEMU?

 

Dopady těchto dvou typů touhy jsou diametrálně jiné. První typ našemu tělu neubližuje, ba naopak dokonce může náš metabolismus a celkové zdraví posilovat. Druhý typ naše tělo skrze stresovou fyziologii systematicky ničí a náš metabolismus je čím dál oslabenější a pomalejší. A my často nabíráme díky tomu kila, objevují se zdravotní symptomy, cítíme se unavení…a realizace našeho přání je na hony vzdálená. Ne proto, že by naše touha byla málo silná, ale právě proto, že je PŘÍLIŠ SILNÁ. Takže sněte, mějte své cíle, ale – zdravě.

 

 

Emocionální jedení – využít či zneužít?

Emocionální jedení – využít či zneužít?

 

Nedávno jsem v jednom článku psala o tom, že je nesmyslné dát si jako metu „jíst jenom, když mám hlad“. Je podivuhodné, jak zakořeněné je přesvědčení, že by jídlo nemělo mít žádný emoční obsah, že bychom jej správně měli vnímat jen jako zdroj potravy pro tělo a nevytvářet si k němu žádné citové vazby. V článku jsem naznačila, jaké další funkce jídlo plní, kromě zajištění přežití, a proč je to pro nás přirozené a dobré. Zde bych chtěla jít ještě o krok dále a podívat se hlouběji na to, proč není „emocionální jedení“ a priori něčím špatným, co bychom měli chtít ze svého života odstranit.

 

Potěšení z jídla je nepochybným pozitivním metabolickým faktorem, to znamená, že když zažíváme při jídle pocity radosti a uspokojení, vylučují se látky, které napomáhají trávení, vstřebávání a spalování kalorií. Tyto pocity také mozku dávají vědět o tom, že jíme, a tedy má dávat pokyny k metabolickým dějům, a ve správný okamžik dokonce i poskytují informaci, že jsme již dostatečně nasyceni, a tedy dochází ke zcela přirozené regulaci množství jídla. O tom všem podrobně pojednává kniha mého učitele, Marca Davida, s názvem Pomalá dieta, kterou vřele doporučuju těm, kteří stále ještě věří tomu, že čím víc nám bude chutnat, tím víc se budeme přecpávat.

 

Pozitivní emoční vazba k jídlu je tu z dobrých důvodů – kdyby nás jídlo nebavilo a nepřinášelo nám natolik slastné pocity, tak bychom nejspíše nepřežili, protože bychom se kolikrát nenamáhali vůbec nějakou potravu hledat do chvíle, než by nás začal pronásledovat silný hlad, a to už by také mohlo být (v minulosti určitě) docela pozdě. Zde se tedy „příjemné pojí s užitečným“.  Když se soustředíme na smyslové prožitky během jídla, přináší nám to jedině výhody. V tomto smyslu emocionální jedení využíváme VE SVŮJ PROSPĚCH.

 

Samozřejmě, jiná záležitost je, pokud po jídle (zpravidla sladkém či tučném) saháme zcela automaticky v okamžiku, kdy nám není psychicky dobře. Vzhledem k tomu, že jde o získaný nevědomý vzorec, nepřistupujeme k jídlu v tu chvíli s dostatečně vědomým přístupem – nejíme pomalu, v klidu, s plným prožitkem a pocitem potěšení. Výsledkem je deregulace množství (sníme mnohem více, než je pro nás zdravé), oslabené trávení a vstřebávání (protože mozek dostatečně nespolupracuje s trávicím traktem) a nárůst váhy (jednak kvůli kvantitě i kvalitě onoho jídla, jednak kvůli neaktivovaným metabolickým pochodům).

 

Zcela samostatný oddíl pak představují obvyklé výčitky a pocity viny, které nastartují v těle stresovou reakci, která způsobí NAVÍC další potíže – při stresové fyziologii je ještě více odstaveno trávení, máme snížené vstřebávání živin, vyšší tendenci k ukládání tuků, stresové hormony otupují naši citlivost, a proto sníme více atd. atd.

 

Pokud tedy emocionální jedení znamená, že dáváme poklici na nepříjemné emoce, které se derou na povrch a přejí si být viděny, uctěny a vyjádřeny – pak nám neslouží. Pak jej naopak zneužíváme VE SVŮJ NEPROSPĚCH. Je dobré si uvědomit a rozeznat tyto dvě různé stránky citové vazby na jídlo. Tedy nechtít se zbavovat té vazby, která je pro nás pozitivní, a naopak pracovat postupně na tom, abychom porozuměli tomu, kdy nám ona vazba škodí, jak na úrovni duše, tak na úrovni těla. Slibuji, že v některých z dalších článků se budu věnovat právě tomu, jak se vymanit z nezdravých forem využívání jídla.

 

 

Bezpečí v ženském těle

Bezpečí v ženském těle

 

Někdy jsou potíže, které ženy zažívají s jídlem a tělem, spojeny s pocitem bezpečí. Konkrétně s tím, zda je bezpečné být v ženském těle, ve světě plném potenciálního nebezpečí. Dívka si obvykle už v dětství všimne, že opačné pohlaví má výhodu silnějšího zdatnějšího těla a disponuje také často větší přirozenou agresivitou i otevřenější sexualitou. Může být přítomen strach, že se stane obětí násilí nebo žádostivosti. Strach z bytí v ženském těle se může projevovat různě – sklonem k nabírání váhy i sklonem k potlačení ženských tvarů a křivek, tedy naopak k extrémnímu hubnutí. Ráda bych zde dnes tyto dvě varianty rozebrala a podívala se na to, co žena musí udělat proto, aby nešla ani jedním směrem.

 

První varianta má v přírodě svou logiku. Zvíře, které je větší, má větší šanci na to, že se ubrání, a tedy že přežije. Působí silnějším dojmem, ostatní zvířata si možná dvakrát rozmyslí, zda si na něj troufnou zaútočit. Má také zpravidla větší fyzickou sílu, kterou může v případě útoku použít ve svůj prospěch. U ženy, která se (i jen podvědomě) obává, že by jí muži mohli nějakým způsobem ublížit, může tento prastarý pud sebezáchovy působit, že se bude obalovat tukem a zvětšovat rozměry svého těla. Na nějaké úrovni se tím cítí lépe chráněna – muž to podle takového uvažování spíše zkusí na ženu menší a slabší, případně takovou, která je pro něj svojí štíhlostí atraktivnější a vzbuzuje v něm více touhy (alespoň pokud žena ve své mysli uvěřila tomu, že štíhlé tělo je klíčem k atraktivitě).

 

I druhá varianta, tedy hubnutí, má ale svou logiku. Žena tím sice nezískává výhodu větší velikosti, ale získává tím zpět své dětské tělo. Tímto způsobem se žena chrání zejména v případě, že vnímá nebezpečí ve formě sexuálního ohrožení. Děje se to hlavně těm dívkám, které už jako velmi mladé začaly vnímat zájem ze strany mužů, mluvilo se nahlas o jejich kráse (stačí poznámky typu „Ta bude mít jednou nápadníků!“ nebo „Tu si bude muset táta hlídat!“), případně zažily nějakou podobu obtěžování. Pro takovou ženu jsou oblé ženské tvary, které přicházejí s pubertou, něčím, co jí přináší spíš negativa. Často se stále cítí být dítětem a chce si ponechat výhody, které jí to dává. Nechce se stát plně ženou, pokud se to nezdá být dostatečně bezpečným. Proto může začít hladovět či nadměrně cvičit, aby co nejvíce zhubla, přišla o ženské křivky a stala se naopak menší, plošší, neviditelnější…a nikdo si jí nevšímal. Popřípadě chce, aby byla její postava spíše chlapecká a svalnatá a získala tak tuto formu převahy. To vše se děje samozřejmě na velmi nevědomé úrovni.

 

S těmito vzorci se u klientek setkávám poměrně často a je smutné, jak moc se stále ženy necítí být v bezpečí. Je to i odraz mužsko-ženských vztahů, které jsou stále ještě málo vědomé, ohleduplné a zdravé. Je to také odraz světa, kde je v médiích přítomno mnoho násilného a pornografického obsahu, jemuž jsou vystaveny i ty nejmenší děti a v jejich hlavách je svět dospělých právě takový. Rozhodně ne bezpečný.

 

Jaká je tedy cesta ven? Cítit se bezpečně nebývá vždy snadné, pokud je v nás pocit nebezpečí hluboko uložen už odmalička. Je to cesta vědomého spojování se se svou opravdovou sílou. Ženskou sílou. Žena může být křehká a citlivá, fyzicky slabší než muž, přesto může síla její osobnosti vzbuzovat respekt. Žena, která se CÍTÍ být vnitřně silná, není primárním magnetem útoků. Nepřitahuje násilníky, kteří naopak podvědomě vždy spíše půjdou za tím, kdo se cítí slabý, bez důvěry ve své instinkty a schopnosti. Žena, která má zpravidla vysoce vyvinutou intuici, se může spoléhat právě na ni – že včas rozpozná nebezpečí. Může využívat také své inteligence, důvtipu, rychlosti, obratnosti…Je toho mnoho, co chrání, mimo čisté tělesné síly.

 

A další věc: důvěra a přijetí. Důvěra v to, že je svět ve své podstatě dobrým místem, kde se občas dějí nedobré věci. Důvěra ve vyšší vedení a ve vesmír (vyšší sílu, Boha…), které nás podporují a vedou správně. Důvěra v sebe. Paradoxně pak také přijetí toho, že není nic, nad čím bychom měli plnou kontrolu. Přijetí toho, že život sám o sobě je riziková záležitost od začátku až do konce. Přijetí toho, že to nejsme my, kdo rozhoduje o všem, co bude. To vše nám může poskytnout vnitřní klid a sílu, abychom se nemuseli stát vězni strachu a mohli se cítit bezpečně. V mužském i ženském těle.

 

Chci jíst jen, když mám hlad

Chci jíst jen, když mám hlad

 

Tuto větu občas od klientů slyším, tak jsem se dnes rozhodla napsat k tomu svůj pohled na věc. Setkávám se povětšinou s názorem, že je jakýmsi ideálem dosáhnout tohoto stavu – jíst jen a pouze tehdy, když máme fyzický vjem hladu. Jako by jakákoliv jiná situace, v níž jíme, byla a priori špatná a nežádoucí, jakousi známkou naší nedokonalosti. Zkrátka zlozvyk, který je třeba odstranit. A já bych měla být tím, kdo s jeho odstraněním pomůže.

 

Uspokojení fyzického hladu (a tedy zajištění fyzického přežití naší tělesné schránky) je nepochybně primárním důvodem toho, proč vyhledáváme potravu. Je to vjem velmi silný, přehlušující mnohé ostatní – bez této jeho síly by nás kolikrát asi nenapadlo se najíst a zemřeli bychom. Je to i důvod, proč každý na příliš drastické nízkokalorické dietě nakonec „selže“ – protože jeho biologické nastavení funguje! Bojovat s pocitem hladu je asi stejné jako bojovat s pocitem nedostatku kyslíku, nakonec vás tělo přinutí se najíst a to víc než dostatečně (pokud nejste jeden ze vzácných exemplářů, který přemůže pud sebezáchovy a rozhodne se vyhladovět k smrti).

 

Nemůžeme ale říct, že hlad je jediný (oprávněný) důvod k tomu jíst. Dokonce i zvíře, když dostane tu možnost, bude jíst pro jiný důvod – pro radost. A stejně tak to máme i my lidé. Potrava je pro nás jedním ze zdrojů životní radosti a potěšení. Přináší nám slastné pocity a také vzbuzuje asociace s bezpečím, láskou, péčí. Je tomu tak proto, že (jak už jsem psala v dřívějším článku) je potrava jednou z našich prvních životních zkušeností, ve formě mateřského či náhradního mléka. Kojenec ještě neumí rozlišovat – pro něj se potrava rovná všem jmenovaným pocitům. Jídlo = matka = bezpečí = láska = péče. Všechno je pak v pořádku. Odchází bolest a trápení, když je přítomno jídlo. Jak víme, je v tom skryté i nebezpečí – nadužívání jídla ve chvílích, kdy nás něco trápí namísto hledání jiných a účinnějších řešení, zejména pátrání po zdroji a odstranění našich potíží.

 

Zároveň ale nemusíme vylévat vaničku i s dítětem – na tom, že v nás jídlo vzbuzuje pocity potěšení, není zhola nic špatného. Budete snad kárat miminko za to, že má radost, když dostane napapat a že mu chutná? Naopak, všichni ho za to chválí, je to známka toho, že je zdravé a reaguje normálně. Kdy se to najednou otočí a potěšení z jídla se stane nežádoucím, až hříšným? Něčím, co by nemělo být?

 

Jídlo je také něčím, co nás pojí se společenstvím – jen vzpomeňte na všechny ty hodokvasy našich předků, na oslavy různých svátků, narozenin, speciálních příležitostí, i prostá rodinná či přátelská setkání, milenecké romantické večeře… Mnoho našich sociálních událostí je od nepaměti spojeno s jídlem. Jídlo mělo význam i při různých rituálech v podobě jídla obřadního. Jídlo nese i hodnotu kulturní – je hrdým dědictvím národů, ale i menších etnik a regionů. Jedlo (a pilo se) vždy i z jiných důvodů než jen z hladu, ať už to vezmeme kulturně a historicky, tak i z hlediska naší osobní psychologie, kde jídlo hraje důležitou roli toho, co obohacuje naše každodenní prožívání.

 

Ano, je nutné rozlišovat, kdy jíme už jen z návyku, nudy či nezpracovaných emocí… Je třeba rozlišovat, co je pro nás v danou situaci zdravé a co ne. Zároveň je tu šedá zóna, kdy není jídlo ani prostředkem k přežití ani nástrojem k sebedestrukci, ale je prostě jídlem…tedy tím, co dobře chutná. Tak dobrou chuť!

 

 

Zhubnout snadno a rychle?

Zhubnout snadno a rychle?

 

Čas od času se setkám s tím, že klientka nechce pokračovat v konzultacích, popřípadě váhá, zda to pro ni má smysl, když zjistí, že její váha neklesá. Mluvím teď samozřejmě o ženách, které mne vyhledaly primárně za účelem snížení své hmotnosti, což je jedna část mých klientek. Někdy si zdárně vysvětlíme, co se v tu chvíli odehrává a jede se dál, a někdy si žena trvá na svém cíli (obvykle zhubnout na určitou cílovou váhu v časovém intervalu pro ni přijatelném), a tudíž naše práce končí. Je to něco, co mne pokaždé mrzí, protože vnímám, že by byl možný posun (v jejím přístupu k sobě, tělu a jídlu, a nakonec i na té vysněné hmotné úrovni), ale zároveň musím přijmout, že ne každý je v daném okamžiku zralý na všechnu vnitřní práci, která musí změnám na úrovni tělesné PŘEDCHÁZET.

 

Ano, oblíbené „méně jíst a více cvičit“ je něco, co je více než nedostatečné. Je to přímo zoufale málo a navíc to často vede k opaku – k těžko zvratitelnému poškození metabolismu a ještě větším šrámům na duši toho, který se s vervou do podobného úkolu pouští. Co vše se tedy musí sejít, aby člověk, který zhubnout touží, skutečně tuto touhu zmanifestoval do reálného a udržitelného úbytku hmotnosti? Řekněme si na rovinu, že snadno a rychle to nepůjde – pokud vám nejde o klasický jojo efekt, kdy pomocí drastické intenzity pohybu a omezení stravy krátkodobě zhubneme, abychom zanedlouho nabrali zpět ještě více kil. Půjde to jedině tak, že omezíme do co největší možné míry veškeré stresory, které na nás působí.

 

V prvé řadě – stresor samotné touhy po zhubnutí. Na tomto skalisku uvízne nejeden klient, a některý se dokáže během naší spolupráce dostat na to správné výchozí místo a některý ne. My totiž musíme být v té jediné možné výchozí pozici, pokud chceme mít vůbec nějakou naději na (nepomíjivou) úpravu váhy: musíme mít v těle převažující klidovou fyziologii a nikoliv stresovou. Jinak bude naše tělo váhu schraňovat a metabolismus zpomalovat. To je prostý přírodní zákon. Můžeme se jinak totiž snažit sebevíc, usilovně cvičit a zdravě jíst, ale půjdeme tak trochu hlavou proti zdi a budeme sabotovat veškeré toto úsilí, když naše nervová soustava nebude na naší straně. Nervová soustava musí být v klidu, uvolněná, ve stavu přijetí toho, co je, aby zbytek těla jako její věrné zrcadlo neměl potřebu vytvářet rezervy. Člověk, který se dennodenně svou postavou zabývá, neustále nešťastně čeká na to, kdy konečně začne hubnout, kritizuje se za to, jak vypadá, touží po co nejrychlejší změně, aby konečně mohl být skutečně sám sebou…není člověk, který by byl ve výchozí pozici, aby mohl svou váhu proměnit. Proto je nejvíce práce právě zde, a je to práce zároveň nejtěžší. Upozorňuju klienty, že bez této nutné podmínky to nepůjde.

 

Někdo, kdo se často dlouhá léta udržuje ve stresu kvůli těmto nárokům na sebe, se obvykle časem (díky těmto vysokým stresovým hladinám) navíc dostane do situace, kdy jeho tělo pomalu začíná vypovídat službu. A původ stresu obvykle není jen v jeho myšlenkách o sobě, ale samozřejmě jsou zde různé běžné další stresory – pracovní, rodinné, partnerské atd. Popřípadě hlubší problémy psychického rázu (deprese, úzkosti, strachy…). Objevují se různé dysfunkce, oslabení orgánů, snížení imunity…Na což mnozí odpovídají léky a operacemi, což jsou pro tělo další a další stresory. Schopnost metabolismu efektivně fungovat klesá. Proto s klienty někdy nemohu pracovat na tomto tématu samostatně, ale je třeba i celostní přístup se zapojením lékařů (nejlépe využívajících přírodní šetrnější léčbu) a v některých případech i psychoterapeutů. Přirozeně je nutné také pracovat na úrovni stravy (naučit se jíst zdravá a zároveň sytá a výživná jídla, aby metabolismus netrpěl nouzí ani nadbytkem) a pohybu (pohybovat se přiměřeně bez neúměrné zátěže a zároveň tak, aby to dotyčného bavilo a nebyl to jen další stresor pro tělo i mysl).

 

Myšlenka, že je možné snadno a rychle zhubnout jen jakýmsi dietetickým či cvičebním plánem, anebo naopak jen jakýmsi „přeprogramováním“ mysli, je tedy utopie. Naštěstí – musím říct – protože nadváha je jen další poselství od našeho těla. Je to jen jeden z mnoha možných symbolů, který nám značí, že jsme někde vychýleni z rovnováhy. Obvykle jsme vychýleni na všech úrovních – trpíme nadměrným množstvím psychické zátěže, nenasloucháme tělu (a tudíž se nevhodně stravujeme a hýbeme) a naopak ho vystavujeme lékařským zákrokům, které neberou ohled na celek. Teprve až toto vše opět dáme do souladu a začneme k sobě a tělu přistupovat láskyplně a podle toho i jednat, může nastat změna.

 

Je na zralosti každého člověka, zda je toto cesta, kterou se chce vydat. Není to cesta jednoduchá, protože jsme na ní konfrontováni se svými letitými zvyky a programy. Vyžaduje od nás celkovou transformaci. Ale jedině vnitřní práce ve spojení s prací vnější vede k výsledkům, které nejsou jen na chvíli. Staneme se těmi, kteří jsou na věčné cestě sebepoznávání. Učíme se zacházet se svým nitrem a s jeho hmotným oblekem – tedy tělem. Poctivě, nekompromisně, vytrvale. Pokud zůstaneme bdělí, jsem si jistá, že nás úspěch nemine. A bude mnohem, mnohem větší než jen úbytek několika kil.

 

Buďte jako rostliny

Buďte jako rostliny

 

V jedné konstelaci, které jsem se účastnila, ke mně přišel obraz rostliny v květináči coby mocného symbolu dávání a přijímání. Věřím, že rostlinný svět nás může mnohému naučit a nám stačí se jím inspirovat, vnímat jeho poselství a vnášet do svého života to, co nás učí. Podobně to platí samozřejmě o celém přírodním světě – o zvířatech, o kamenech, o živlech… To vše k nám mluví jazykem symbolů a metafor.

Rostlina je krásným vzorem v tom, jak nezištně dává. Nikdo ji o to nežádá, nedostává za to žádné finanční ani jiné ohodnocení. Dává celému svému prostředí, včetně nás lidí, dar kyslíku, dar nevyčíslitelné hodnoty. Mnohé rostliny skýtají samozřejmě také dary krásy, případně dary jedlých plodů či jiných částí svého těla. Dávají proto, protože to patří k jejich přirozenosti. Nemohou si pomoci. Prostě jsou samy sebou, plní své životní určení, znají svou dráhu, aniž by se tomu kdekoliv musely učit či se nad tím nějak zamýšlet. Mnohdy dávají i navzdory tvrdým vnějším podmínkám – nedostatku vláhy, chudé půdě, okusování zvěří, chemické zátěži… Rostliny si prostě vždy najdou svou cestu, jak prosperovat i za velké nepřízně. Když to nejde tudy, půjde to jinudy. Život se nezalekne překážek a bují všemu navzdory.

Rostliny jsou ale také inspirující v tom, jak plně umí přijímat. Nasávají a berou si vše, co jim jejich okolí nabízí. Neřeknou „Děkuji, to je dobrý, já to zvládnu i bez toho.“ Jsou přímo lačné po vodě, když jsou vyschlé, nezříkají se jí ze slušnosti nebo z pocitu, že si to nezaslouží. Vědí, že jinak budou uvadat, jinak ztratí svou barevnou krásu, svou šťavnatost. Jinak možná ani nevydají své plody a tím nenaplní svůj účel. Ani my nemůžeme naplnit svůj životní úkol, když o sebe nebudeme pečovat, když nebudeme přijímat výživu nejen vnější, ale i vnitřní… Zároveň se ale rostlina nenechá zahrnout nadbytkem, který by pro ni byl stejně škodlivý. Když je přelitá, tak se brání, seč může. Nepřijímá více, než je pro ni nezbytné a dobré. Ví, že všeho moc škodí, že je nutné znát míru. Nejde proti sobě, brání se poškození.
Důležité je také to, že rostlina neřeší to, jak moc dokonale odpovídá ideálu. Nevadí jí, že má někde kazy, zažloutlé listy, že někde roste křivě, že není souměrná. Ví, že roste nejlépe, jak může – přizpůsobuje se terénu a dalším životním podmínkám, a tím se mění její podoba. V tu nejsprávnější podobu právě pro ni. Je zkrátka dokonalá ve své nedokonalosti. Bezchybnost pro ni není metou, protože ta ani není v přírodě možná. Metou je plnit co nejlépe své určení zde – být rostlinou, která stejnoměrně přijímá a dává, a během toho všeho prosperuje.

Takže, drazí, dávejte pozornost svým rostlinným přátelům. Ať jsou to stromy v lese nebo zelenina ve vaší zahrádce nebo okrasné růže v parku. Nebo dokonce klíčky ve vaší klíčící misce 🙂 Všechny žijí na základě těchto stejných principů. Mnohé z nich jsou užitečné i pro nás.

 

 

Takhle jsem objektivně ošklivá!

Takhle jsem objektivně ošklivá!

Dnes jsme s klientkou měly malou intelektuální při ohledně toho, zda jsou její potíže, kvůli kterým za mnou chodí na konzultace, „objektivní“ či nikoliv. Její názor je, že pokud bude štíhlejší, bude hezčí, a že to je prostě nezvratný fakt. Stejně tak pevně je přesvědčena o tom, že každá žena se cítí hned lépe, když se jí podaří zhubnout. Že štíhlá žena vypadá v oblečení vždy lépe než žena s kily navíc. Že štíhlá žena si může dovolit nosit zcela jiné (odvážnější, barevnější, přiléhavější…)oblečení než žena, která má údajnou nadváhu. Podobných zarytých přesvědčení v sobě nosí opravdu mnoho a snášela je na mne s takovou neotřesitelnou jistotou, jako kdyby se jednalo o Mojžíšovy desky 10 přikázání. Napadají mne k tomu dvě věci: žádná pravda není absolutní a pro všechny stejná, a zadruhé, že podstatnější než pravdivost či nepravdivost tvrzení je jeho dopad na psychiku a celkovou kvalitu života.

 

Jak je možné, že tato tvrzení nejsou nevyvratitelná? Inu, už minimálně proto, že existuje nemálo lidí, kterým se ženy „oplácané“, „kypré“, ba dokonce i regulérně obézní líbí a považují je za smyslné, ženské a zkrátka atraktivní. Pokud si například muž na své ženě pochvaloval široké boky a velké pozadí a ona mu náhle zhubne, protože je přesvědčena, že tím bude hezčí a přitažlivější, může dojít k oboustrannému rozčarování. Znám také mnoho žen, které mají nadváhu, a přesto se umí vkusně a nápaditě obléct, sluší jim to, a zdaleka nezůstávají u „plandavých hábitů“ nebo decentních černých uniforem. A věřte, že jsou ženy, kterým zhubnutí radost neudělá – měla jsem nemálo klientek, které celý život zápasily s tím, že byly moc hubené, kostnaté, podle hodnocení ostatních „málo ženské“, a usilovně se snažily přibrat. Navíc nikdy nevíme, co je důvodem zhubnutí! Člověk může zhubnout i působením nemoci nebo extrémní životní situace a doprovodné psychické zátěže, kdy se moc ze svého zhubnutí neraduje, protože je velmi draze vykoupeno.

 

Žádné „objektivní“ tvrzení tedy podle mého neexistuje. Lidské preference a úsudky jsou rozmanité a málokdy dochází k jednohlasné shodě. Ale i kdyby nakrásně se celá planeta shodla na tom, že krásná žena je pouze taková, která váží méně než xy kilo… I kdyby tomu tak bylo (což nehrozí), důležitější je to, jaký dopad má toto naše přesvědčení (že jsme tím pádem nepřijatelné a nehodnotné) na náš celý život, na náš pocit ze sebe a ze všeho kolem nás. Žena, která pevně věří tomu, že takto je „objektivně“ v nepořádku a nutně se musí změnit, nese obrovské břímě. Je pod vlivem chronické stresové fyziologie, která tělo nabádá, aby si váhu drželo, popřípadě ji ještě navyšovalo. Dostává se jí tedy přesně toho, čeho se tak děsí! Ale hlavně, neustále žije s tím, že se MUSÍ změnit. Pokud se změna nedaří, propadá zoufalství a cítí se zcela neschopná. Nejen, že je díky své váze v nepořádku, ona s tím ani nedokáže nic udělat! A vždy se najde někdo jiný, kdo „to dokáže“ a s kým se může porovnávat. Většinou netuší, že váha neklesá primárně z toho důvodu, že to stresová situace v jejím těle nedovoluje. Zkouší různé omezující diety a intenzivní cvičení a výsledek je většinou chabý, popřípadě se dostaví, ale při sebemenším narušení režimu jsou kila zas zpátky a nastává další kolečko a pak další…Takto lze strávit léta, i celý život.

 

Tím, že svou současnou situaci (váhu, vzhled, cokoliv…) přijmeme a naučíme se v ní nejen fungovat, ale i spokojeně žít a těžit z ní maximum, tím nerezignujeme. Neupadáme do jakési apatie, kdy je nám všechno jedno. Nastává v nás stav míru a lásky – lásky k sobě. Už nelpíme na změně, nepotřebujeme ji nutně k tomu, abychom byly v pořádku. Stále si můžeme změnu přát, ale neodvozujeme od ní svou sebehodnotu nebo svůj pocit životní spokojenosti. Tím zároveň vytvoříme podmínky, za kterých je naše vytoužená změna možná. Ne zaručená, ale možná. V opačném případě si změnu nevědomky blokujeme. Takže ženy, musíte „objektivně“ být nešťastné tak, jak jste, nebo můžete být zcela subjektivně šťastné?

Tělo jako terč

Tělo jako terč

Negativní postoj ke svému tělu je velmi rozsáhlé téma, o kterém píšu a chci nadále psát z mnoha různých úhlů. Jsou zde vlivy společnosti a kultury, vlivy rodiny a raných zážitků, spojitost s naším postojem k ženství (či mužství), s přerodem v dospělého…A také je tu téma „tělo jako terč“. Co to přesně znamená? Představte si jakoukoliv stresující situaci, která je buď dlouhodobá a neměnná (či dokonce stupňující se) anebo krátkodobá, ale zato intenzivní. Oboje bude v těle vytvářet silný tlak, buď vlivem oné momentální nadměrné intenzity nebo naopak dlouhodobého působení, kterému není konec. A co je to tlak? Je to pocit zesílené energie, kterou vnímáme jako negativní a nepříjemnou. V těle vznikají místa napětí a blokace – jen vzpomeňte na zablokovanou krční páteř nebo žaludeční vředy. Podobná situace se odehrává v naší mysli – cítíme, že tato obtížně zvladatelná energie doslova „tlačí“ na naši nervovou soustavu, vystavuje ji zátěži. Vnímáme (velmi správně), že možná stačí jen trochu a náš systém zkolabuje pod příliš velkým náporem tohoto tlaku.

V tu chvíli je většina z nás zvyklá jednat automatickým nevědomým způsobem, který je velmi logický a funkční – přesměrujeme naši energii jinam, abychom se tlaku zbavili, aby povolil. Najednou jako bychom pootevřeli ventil a všechna ta předtím stlačená síla může proudit. Na čem ovšem záleží velmi, je jakým způsobem a kam naši energii přesměrujeme. Výsledkem je buď zlepšení našeho celkového stavu anebo jeho upevnění, popřípadě i zhoršení. Bohužel, zvláště v případě žen, je častým „terčem“, do kterého tuto negativně zabarvenou energii nasměřují, jejich tělo. Řekněme, že se žena trápí tím, že nemůže najít partnera. Cítí se osamělá a nemilovaná, hledá na sobě různé chyby, připadá si v mnoha ohledech nedostatečná, divná, neschopná. Porovnává se s druhými, čímž si jen potvrzuje svou teorii, protože vždy je možné najít mnoho oblastí, v nichž jsou ostatní lidé lepší než my. Její frustrace se stupňuje s časem, který plyne a během něhož zůstává bez vztahu, a postoj nelásky k sobě vzrůstá. Někdy je energie, která z této nelásky a frustrace vyplývá, příliš intenzivní anebo příliš dlouho trvající – a někdy oboje. Je potřeba ji uvolnit. A protože si žena během svého „srovnávacího výzkumu“ přišla na to, že některé jiné ženy mají fyzické přednosti, které ona nemá (aniž by si všimla i opačných rysů), začne tuto negativní energii směřovat na tělo.

Tělo se stane nepřítelem číslo jedna. Je viníkem toho, že je žena sama, že je nešťastná, že má pocit životního selhání a toho, že ona je prostě „špatně“. Kdyby jen měla jiné tělo, kdyby jen toto a toto mohla změnit, kdyby jen zhubla nebo naopak přibrala, kdyby se tady zakřivila a tady zas scvrkla…pak by určitě její život vypadal úplně jinak! Pak by se cítila úplně jinak! Pak by se měla ráda. Nevšímáme si v tu chvíli, že tělo jen „schytalo“ náš vnitřní přetlak. Proč? Protože je vždy po ruce, je „obětním beránkem“, pro kterého nemusíme chodit daleko. Někdy nemáme vedle sebe další lidi, na kterých bychom si mohli naše přetlaky ventilovat, nebo to záměrně dělat nechceme. Tělo ale (zdánlivě) neprotestuje. Mlčky a trpělivě snáší tyto ataky. Žijeme-li navíc v kultuře, která tělo (stejně jako veškeré jiné hmotné objekty) staví nezdravým způsobem nad ducha, pak jsme v této strategii jen a jen podpořeni. Je to přeci jasné, že tělo by se mělo změnit, abychom na tom my byli lépe, vždyť všude kolem nás pro to máme potvrzení! Úspěšní jsou přece ti, kteří vypadají fyzicky „správně“.

Všímejte si prosím toho, že to není problém s tělem, který řešíte. Je to problém vždycky hlubší – celková nespokojenost se sebou a svým životem. S tou je třeba pracovat. Nikoliv měnit pouhý důsledek těchto vnitřních postojů, jímž je aktuální stav našeho těla. Tělo je pak už jen odrazem toho, co máme uvnitř.

Sladkosti – právoplatná radost nebo nadužívaná náhražka?

Sladkosti – právoplatná radost nebo nadužívaná náhražka?

Dnes jsem mluvila s jedním ze svých blízkých o sladkém. Což je skoro nevyčerpatelné téma. Je to člověk, který sladké miluje a vyhledává. Doma potřebuje mít svoji zásobičku, do které může sáhnout, když má zrovna na něco sladkého chuť. Frustruje ho, když nic sladkého po ruce není. A to vše považuje za něco, co je normální a přirozené. Prostě právoplatná radost. Proč si občas nedat něco dobrého, že? Proč nepodlehnout té všelidské touze po dobrotě? Zároveň vím, že jde o člověka, který má sklon jíst sladké také tehdy, když není psychicky v pohodě. Když ho něco stresuje, když se cítí nemilovaný, když se nudí. Zkrátka, že to není jen o té chuti.

Uvědomila jsem si, jak je to tenká hranice, ta „přirozená chuť na sladké“ a „nutkavá potřeba sladkého“. Jak je někdy nesnadné je rozlišit. Vždycky lidem říkám, že je úplně normální milovat a vyhledávat sladkou chuť (byť existují lidé, kteří tu potřebu mají minimální). Na jazyce máme více chuťových pohárků pro sladkou chuť než pro ostatní chutě. Velká část naší stravy (zelenina, luštěniny, obilniny, ovoce a sladkosti všeho druhu) je založena na sladké chuti – jen si zkuste dlouho cumlat mrkev nebo rýži, a uvidíte, že na vašem jazyku bude převažovat chuť sladká. Navíc jsme všichni doslova odkojeni sladkým mlíčkem – to byla naše úplně první potrava! Jak bychom mohli sladké nemít rádi? Sladkou chuť zkrátka a dobře potřebujeme a nemůžeme se jí dlouhodobě bránit, ať už si pro to najdeme zdánlivě sebelepší důvod. Tělo bude po sladkém volat a používat k tomu naši mysl, která nám bude vnukat vtíravé myšlenky.

Takže z tohoto pohledu je úplně v pořádku si sladké v rozumné míře dopřávat. Naprosto bez výčitek a s radostí, protože pak je případný škodlivý dopad (ať už na váhu či na zdraví) snížený na minimum. Tělo dostane svoji dávku a zas je na nějaký čas upokojeno. Nemám vůbec nic proti tomu mít každý den ve stravě něco sladkého – ať už v rámci naší snídaně, svačiny nebo hlavního jídla. Nebo čistě jen „něčeho na chuť“. Každý máme právo nejen na to dávat našemu tělu to, čeho si žádá, ale i na to dopřát si smyslové potěšení, které nás naplní též emočně. Dát si něco dobrého rovná se udělat si dobře – po těle, ale i po duši. Kterékoliv spokojené, sladkým mlíčkem nakrmené miminko vám dá za pravdu.

A pak je tu druhá strana mince. Dávání si sladkého ve chvíli, kdy se cítíme opuštění. Když cítíme, že je celý náš život, možná i celý svět, na houby. Když máme na práci něco, co nás nebaví. Když se na nás řítí jedna stresující situace za druhou. Když cítíme na hrudi úzkost nebo doslova strach. Když nás někdo naštve. A tak bych mohla dlouho pokračovat. Na tomto místě bych ráda řekla, že i v těchto situacích může být úplně v pořádku, když si sladké dopřejeme proto, abychom se cítili lépe, ale potíž je, že k tomu většina z nás nepřistupuje správně a spíše si ublíží. O tom se chci podrobněji rozepsat někdy jindy. Další potíž je, že na sladké pak začneme spoléhat jakožto na JEDINOU metodu, jak se v tu chvíli cítit lépe. Ano, je to metoda rychlá, snadná, dostupná a spolehlivá. Takže to dá rozum, že ji využijeme. Ale neznamená to, že je vhodná v každé situaci, a že je v každé situaci tím, co nám pomůže nejvíce.

Závěrem z tohoto malého zamyšlení je, že ne vždy jíme sladké z „čistých důvodů“, tedy jen proto, že na něj máme chuť a chceme si ten život „osladit“. Často jsou naše motivy jiné – umlčet silné emoce, zmírnit pocit stresu, dokonce se sladkým můžeme i trestat. Jako vždy a všude – nejde o to, co děláme, ale proč to děláme. Klíčem je ptát se. Jím teď sladké opravdu jen proto, že CHCI NĚCO dobrého? Nebo jím proto, že NĚCO NECHCI (vnímat, cítit, vidět, prožívat…)? Odpověď hledejte v sobě.