test

Showing all posts by Michaela Pavlíková

In Vztah k jídlu

Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Máte potřebu kontroly? Kontrolujte svoji mysl!

 

Jednou z největších chyb, kterou můžeme dělat, pokud jde o zdraví a funkčnost našeho metabolismu, a tedy i o výslednici naší váhy, je snaha tělo kontrolovat. Ó, jak často musím rozptylovat toto zažrané přesvědčení, a sice že není možné tělo ponechat „jen tak“ – aby si samo určovalo, co jíst, kdy to jíst a kolik toho jíst. Zdá se to pro mnohé být něčím zcela nemyslitelným, možná doslova kacířstvím – vždyť si tak moc přejí zhubnout, nebo si alespoň váhu udržet tam, kde je. A já úplně rozumím tomu, odkud to pochází. Snaha kontrolovat tělo (a tedy i jeho podobu) jde ruka v ruce s potřebou mít pod kontrolou svůj život. Vychází to z (mylné) domněnky, že když se na všech stranách náležitě zabezpečíme a pojistíme, když si vše předem nastudujeme a naplánujeme, tak že to vyjde podle našich plánů. Přitom nám už život tolikrát prokázal, že tato strategie nefunguje – že jsme spíše „žiti“ mocnou silou Života.

 

Pozor, nemyslím si ani, že jsme oběťmi, tedy bezmocnými loutkami, které nemají žádný podíl na tom, co se jim děje. To vůbec ne. Naše rozhodnutí rozhodně průběh našeho života utvářejí, jsme přece svobodné bytosti. Ale je to asi tak, že my děláme jisté tahy pomyslnými šachovými figurkami, ale co udělá protistrana, už je mimo naši moc. Nemáme moc nad celou šachovnicí ani nad celou hrou. A pokud jde o přírodu (tedy i o tělo), tak tam si jako lidstvo čím dále více uvědomujeme, že je třeba s ní spolupracovat, a nesnažit se ji převálcovat našimi racionálními úvahami o tom, jak by měla fungovat.

 

Co nám tedy zbývá, ptáte se? Nechat tělo, ať si dělá, co potřebuje, a my mu jen máme vycházet vstříc? Ano, přesně tak. Na té nejhlubší úrovni tělu naslouchat a dovolit mu, aby projevilo sílu své vnitřní zabudované moudrosti. Tělo UMÍ samo sebe řídit, včetně stravy, včetně váhy. A jak už jsem psala dříve – tělo nejsou JEN naše chuťové pohárky! Tělo je celý komplex naší bytosti, celý soubor tělesných částí, orgánů a funkcí, ale také emocí a intuitivních reakcí (které, jak dnes víme, aspoň z části vycházejí z nervových tkání v trávicí oblasti). To vše je třeba při našem naslouchání zohlednit a to vše bude naší volbou zasaženo. Tedy: vnímat, jak daná potrava působí na jednotlivé oblasti v našem těle, včetně třeba naší nálady, a jak na tuto potravu reaguje naše instinktivní složka (spíše „ano“ nebo spíše „ne“?).

 

Co ale vypnout můžete, je mysl, aspoň do veliké míry. Proč ne zcela? Protože žijeme v době, kdy bohužel (i bohudík) máme obrovskou paletu výběru, včetně potravin, které mají s opravdovou potravou jen málo společného. Potřebujeme mít informace o tom, co je kvalitní a aspoň přiměřeně pro tělo prospěšné či aspoň neškodící (ač i zde bych polemizovala, že při hlubším spojení se sebou i toto jsme schopni rozeznat bez mysli). Takže ano, určitá informovanost je určitě užitečná. Ale my necháváme mysl zajít příliš daleko. Programuje nám přesnou skladbu stravy, včetně jejího načasování a porcí. Vytváří nám pevné režimy, stravovací modely a dietní plány. Počítá nám kalorie a jiné výživové údaje. Váží jídlo i nás samotné. Hodnotí nás, jestli jíme „správně“ nebo „špatně“. Vyvolává strach z různých potravin a jejich dopadu na váhu či zdraví. Přináší spoustu soudů a zbytečných omezujících myšlenek. Právě ZDE je na místě použít naši schopnost kontroly. Sledujte, co produkuje vaše mysl. Zcela vědomě si toho všímejte, a záměrně s tím pracujte – tak, že tyto myšlenky včas zaznamenáte, zpochybníte (či se alespoň zeptáte, zda jsou skutečně a naprosto pravdivé), případně nabídnete myšlenku jinou, která je pro vás ve výsledku prospěšnější. S myslí JE možné a dokonce žádoucí pracovat, a tedy ji v jistém smyslu mít pod kontrolou. Protože pokud je příliš přebujelá, stává se nebezpečnou.

 

Naopak, ve vašem těle, se (navzdory tomu, co si o něm myslíte) nalézá místo bezpečí. Místo, na které se můžete spolehnout. Proč? Protože tělo vždy dbá v prvé řadě na svoje přežití a to v co nejlepším možném stavu. Tělo usiluje o zdraví a harmonii. Jen naše ignorace jeho signálů a naše nekontrolovaná mysl mohou přinést stav nerovnováhy a tedy i různé symptomy, včetně nepřirozené váhy. Přeneste vaši unikátně lidskou schopnost kontroly z těla do mysli, a uvidíte – vaše tělo se o sebe postará lépe, než byste to dokázali s pomocí hlavy.

 

In Překlady, Pro inspiraci

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

 

Na téma oblečení s klientkami narážíme velmi často – veliká touha vejít se do starého oblečení, moci si pořídit „jakékoliv“ oblečení v obchodě, cítit se v oblečení dobře a přitažlivě…Summer Innanen se ve svém článku dotýká onoho prvně zmíněného, tedy lpění na tom držet si dávno nepadnoucí oblečení, ve víře, že jednoho dne se do něj opět nasoukáme. Ačkoliv to možná zní jako dobrý motivátor pro hubnutí, opak je pravdou. A rozhodně to nepřispívá k léčení našeho vztahu k tělu či jídlu. Naopak – čím více se kvůli oblečení stresujeme, tím více upevňujeme negativní myšlenky o svém těle a paralelně s tím nezdravé postoje k jídlu a pohybu.

 

Summer Innanen: Vyhoďte staré oblečení pro zlepšení vztahu k tělu

 

Víte, jaké oblečení mám na mysli. To, které leží v naší skříni a už nám nesedí, ale my si ho necháváme, v naději, že nám zase bude…

 

…pokud začneme cvičit.

…až jednou uzdravíme svůj vztah k jídlu.

…jakmile se přestaneme přejídat.

 

Je přirozené, že se do něj chceme znovu vejít. Zbavit se oblečení, které nám už nepadne, s sebou může přinést celou smršť emocí.

 

Ale je třeba být k sobě SKUTEČNĚ upřímní ohledně toho, jak se kvůli němu cítíme.

 

Přejete si kvůli němu být hubenější?

Připomíná vám vaši touhu mít jiné tělo?

Vytváří pocity viny nebo tlaku kolem jídla či pohybu?

 

Ve své knize „Body Image Remix“ píšu o důležitosti zbavení se oblečení (a o souvisejících potížích), které vám už nesedí, za účelem zlepšení vztahu k tělu…

 

„Přestala jsem se svým nekončícím držením diet a cvičením, a začala jsem pracovat na dosažení míru ve vztahu ke svému tělu. Trochu jsem přibrala od té doby, co jsem se začala stravovat jako dospělá ženská, což mělo za následek, že mi žádné z mého oblečení nesedělo. Nadále jsem se ho držela v naději, že se zase vrátím ke svému hubenému já, ale proces probírání se mým šatníkem mi akorát způsoboval hysterické záchvaty a nutil mne vracet se k mým nezdravým a obsesivním návykům.“

 

Poznáváte se v tom?

 

Můj návrh je se jej zbavit nebo jej přinejmenším odstranit z dohledu.

 

Ponechávat si menší oblečení v „naději“, že se do něj opět vejdeme, pouze nadále upevňuje přesvědčení, že vaše tělo není dost dobré takové, jaké je.

 

Také to upevňuje myšlenku, že je hubnutí na obzoru (což může zbrzdit uzdravení vztahu k tělu a jídlu).

 

PROCIŤTE jakékoliv pocity, jež se kolem toho objeví. Proces truchlení je nezbytným krokem k osvobození se od tlaku zhubnout.

 

Musíme dát stopku všemu, co nás nutí cítit se nedostatečně takoví, jací jsme.

 

Je dostatečně náročné žít v kultuře, která to v nás posiluje.

 

Nepotřebujeme, aby to dělaly i naše šatníky.

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/clothes-body-image/

 

 

In Vztah k tělu

Zhubla jsem…a nic se nestalo

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Zhubla jsem…a nic se nestalo

 

Nedávno jsem na konzultaci klientce vyprávěla příběh, o kterém jsem kdysi četla v jednom článku na internetu. Žena, myslím že ze Spojených států, se v něm svěřovala s tím, že věnovala nadlidské úsilí tomu, aby zhubla nadlidskou váhu – mám pocit, že šlo o zhubnutí asi 50 či ještě více kil. Bylo to něco, čemu dala obrovskou porci energie a doufala, že po dosažení cíle se její život změní od základů. Svého cíle dosáhla a získala svoji vysněnou postavu a váhu. Získala určitě velké uznání okolí a leccos se v jejím životě asi proměnilo. Ale podstatné je, že svůj psychický stav po tomto heroickém výkonu popsala slovy: smutek a zklamání. Ptáte se, jak je to možné? Inu, protože pořád byla uvnitř tou stejnou ženou, stejným člověkem. Měla v sobě pořád zakořeněný pocit, že s ní něco není v pořádku. Že by mohla být v něčem ještě lepší a dokonalejší. Její sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty byly pořád nízké. Ta pozitiva, která jí zhubnutí přineslo, jaksi nestačila. Očekávala něco víc – a ono to nepřišlo. V zásadě se skoro nic nestalo. Jenom zhubla.

 

Toto je příběh, který se v různých (většinou méně dramatických) variacích opakuje pořád dokola. Ženám vždy na začátku naší spolupráce zadávám k sepsání úvahu o tom, jak si představují svůj život poté, co dosáhnou onoho vytouženého cíle – což v mnoha případech je změna jejich fyzické podoby. A víceméně je to stále o tomtéž. Představují si, jak budou spokojenější, šťastnější, sebevědomější, budou mít větší pocit uvolněnosti a lehkosti, budou se cítit svobodné a odvázané. Jenže vtip je v tom, že to s onou proměnou fyzické podoby automaticky nenastává. A přichází výše uvedené – pocit smutku a zklamání.

 

Tak velká byla investice! Tolik času, energie a mnohdy i peněz žena vložila do splnění svého velkého snu! Obětovala tomu velký kus života, a možná kvůli tomu zanedbala péči o své niterné potřeby, o mezilidské vztahy, o svou práci, o své koníčky a radosti. Možná kvůli tomu hodně fyzicky dřela a hodně si odpírala a hlídala svou stravu. A pak? Přišla nejspíše počáteční vlna uspokojení a zvýšeného sebevědomí. Jako když jí někdo do žil vstříkne opojnou drogu – dosažení cíle a získání odměny působí na naše dopaminová centra, o tom žádná. Měla pocit, že TEĎ začne žít. Ovšem co přijde dále? Na své „nové“ tělo si zvykne, začne jí připadat normální a naopak na něm nejspíše začne hledat další nedostatky – její mysl je přeci navyklá hledat na sobě pořád nějaké nedostatky! Začne si přát zhubnout ještě pár dalších kil, nebo vytvarovat své tvary dokonaleji, vyhladit kůži, vylepšit stav vlasů, pleti, odstranit strie, celulitidu, vrásky, upravit velikost svého nosu… Anebo svou vysoce rozvinutou schopnost vidění nedostatků přesměruje na jiné oblasti života – ještě v tom a v tom by měla být lepší, pořád to nějak není ono, potřebuje na sebe trochu přitlačit… Vidíte v tom onen nekonečný koloběh?

 

Navíc, nejenže chce pořád víc a víc, protože je její mysl naučená stále po něčem toužit a cítit se neustále nedostatečně. Také s ní zůstaly její životní problémy, stará zranění, získané vlastnosti a postoje. Takže ono falešné sebevědomí (neboť nebylo postaveno na pevném základě, ale na pomíjivém fyzickém stavu) velmi brzy vezme za své, a nastoupí původní nízké sebevědomí. Vždy se najde důvod, proč se cítit „ne dost dobrá“. Stále naráží ve svých vztahových záležitostech, stále má potíže ustát si své hranice, jít si za voláním své duše, vnímat potřeby těla i nitra, překonávat staré vzorce, napojovat se na zdroj vnitřního klidu…Protože to se během oné snahy zhubnout nenaučila. Tam úsilí nebylo směřováno. Život se za čas vrátí do starých kolejí. Proto přichází onen „smutek a zklamání“. A pocit frustrace, že těžce vynaložené úsilí nebylo náležitě odměněno. V novém těle je pořád ta samá bytost – věčně toužící a hledající klid, lásku a přijetí.

 

Nepíšu to proto, abych všem sdělila, že chtít zhubnout je špatné a přinese to jen trápení. Pokud nás nadváha trápí a chceme to změnit, tak fajn. Můžeme se o to různými cestami (ideálně kombinací udržitelných zdravých návyků a změny myšlení) pokusit, a nejspíš se pak budeme cítit lépe. Ale to, jak moc lépe se budeme cítit, není dáno tím, zda a kolik kil jsme zhubli. Tím to NEMŮŽE ze své podstaty být dáno. Je to ovlivněno tím, že jsme během onoho hubnutí proměnili více než jen své tělo – proměnili jsme způsob, jakým na sebe nahlížíme a jak se sebou zacházíme. Zhubnutí je pak třešničkou na dortu, která celkový obraz proměny dotvoří. Fyzickou manifestací hlubší vnitřní změny. Pokud ale tato vnitřní změna neproběhne a změna je čistě jen fyzická, pak je zaručené, že naše štěstí bude velmi pomíjivé. Učme se hledat vždy to „něco víc“, to, co je opravdové a trvalé.

 

 

In Překlady, Pro inspiraci

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

 

Dnešní překlad od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke navazuje tak trochu na minulý článek této autorky, lépe řečeno jej dále rozšiřuje o doplňuje. Téma provázanosti váhy a zdraví vidím jako velmi důležité, neboť zde panuje velké množství nesmyslných a z vědeckého hlediska zastaralých mýtů. Podobně jako Isabel považuju za klíčové věnovat se zdraví podporujícím aktivitám bez ohledu na váhu. Opačný přístup zkrátka nefunguje a působí pravý opak – zhoršení zdraví a mnohdy i nárůst váhy, tedy přesný opak toho, o co usilujeme…

Isabel Foxen Duke: Oddělování „zdraví“ a „váhy“ pro vyléčení nutkavého jedení

Zatímco dietní kultura nám tvrdí, že snaha o hubnutí je nejefektivnějším způsobem, jak se stát „zdravými“, většina klinických výzkumů nám ukazuje, že diety – tedy vynucené pokusy o zhubnutí – takřka nikdy nevydrží dlouhodobě, po čase se stávají hlavními příčinami nutkavého jedení, emocionálního jedení a nárůstu váhy, a jsou primárním rizikovým faktorem pro narušený příjem potravy a posedlost jídlem.

 

Jinými slovy, to, o čem nám všem tvrdí, že se díky tomu staneme zdravějšími (tedy snaha být štíhlými), nás ve skutečnosti pravděpodobně činí z dlouhodobého hlediska více nemocnými (a často i tlustějšími).

 

Tato informace pro nás znamená, že abychom se úspěšně vyléčili z nutkavého jedení (a jakýchkoliv jiných „potíží s jídlem“), je obvykle třeba pozměnit naše strategie „zdraví“ tak, aby v nich nebyly obsažené vynucené pokusy o zhubnutí – neboť je zcela jasné, že tyto pokusy vedou dlouhodobě ke zhoršenému zdraví – a abychom se místo toho pokusili o zdravý životní styl s postojem váhové neutrality.

 

Naštěstí existuje milion způsobů, jak se starat o „zdraví“ – mimo paradigma kontroly váhy, které nefunguje v podstatě pro nikoho.

 

Co třeba jíst více ovoce a zeleniny?

Nebo si srovnat hladinu cukru v krvi?

Pohybovat se, kdykoliv to jde?

Zvládat svůj stres?

Více spát?

Reagovat na svoje signály hladu?

Věnovat se svému duchovnímu životu?

 

…aniž bychom očekávali (či vyžadovali) jako výsledek změnu naší velikosti.

 

Je možné, že zhubnete, když se budete věnovat různým činnostem, které podporují zdraví s postojem váhové neutrality?

 

Jistě, je to možné…ale stane se to pouze tehdy, pokud vaše tělo skutečně chce zhubnout, lépe řečeno, pokud se vaše tělo momentálně nachází nad svým unikátním, individuálním váhovým setpointem (pozn. překl. váhové rozmezí, na kterém se tělo snaží udržet).

 

Váha je komplikovaná záležitost, a v protikladu k falešným slibům dietního průmyslu, není z dlouhodobého hlediska plně pod naší kontrolou. (…)

 

S ohledem na vše výše řečeno, pokud je vaším cílem věnovat se zdraví podporujícím aktivitám bez ohledu na výslednou váhu, je mnohem pravděpodobnější, že se jim budete věnovat pravidelně, zůstanete vytrvalými, a je méně pravděpodobné, že budete rebelovat, jíst z emocionálních důvodů nebo trpět obsesivními a kritickými myšlenkami o jídle a svém těle.

 

Jinými slovy, lidé s nejlepšími dlouhodobými zdravotními výsledky (a úspěšnou léčbu narušeného příjmu potravy včetně nutkavého jedení), jsou ti, kteří dokáží ve své mysli oddělit snahu zlepšit své „zdraví“ od snahy „kontrolovat váhu“.

 

Samozřejmě, samotná snaha o dosažení „zdraví“ se může pro některé stát obsesivní – či „nezdravou“ – což je také důvod, proč velmi doporučuju do naší celkové představy o „zdraví“ začlenit „duševní zdraví“, abychom nezapomněli pečovat o svou mysl a srdce v rámci naší snahy o celkové „zdraví“.

 

V konečném důsledku je pro většinu těch, kteří se chtějí uzdravit z nutkavého jedení, narušeného příjmu potravy atd., tím nejtěžším skutečně praktikovat oddělení váhy a zdraví, poctivě a upřímně, v každodenním životě. Zkoumání našich vlastních autentických „hodnot v oblasti zdraví“, bez ohledu na zničující výkřiky dietního průmyslu „zhubni!zhubni!“, je pro většinu nekončícím procesem – takovým, který zpravidla vyžaduje velké množství soucitu k sobě a důvěry v sebe.

 

V protikladu k některým častým omylům ohledně ne-dietního postoje, nám ne-dietní postoj neříká „nikdy nejez zeleninu“ nebo „nikdy nechoď cvičit“; místo toho nás ne-dietní postoj žádá, abychom zkoumali proč jíme zeleninu a chodíme cvičit, a postavili se instinktu kontrolovat své tělo, abychom o sebe mohli pečovat s váhovou neutralitou.

 

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/expectation-of-weight-loss-leads-to-binge-eating/

 

 

 

In Vztah k jídlu

„Kolik mám jíst, abych…?“

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
„Kolik mám jíst, abych…?“

 

Velikost porce – věčné dilema těch, kteří nějakým způsobem řeší svoji váhu. Nutno říct, že nejen těch, jež trápí nadváha, ale i těch, co se snaží nějaká ta kila nabrat, třeba po epizodách anorexie, drastických diet nebo příliš nevyvážených výživových směrů. Setkávám se s postojem, který by se dal nazvat „Musím jíst tolik, abych nepřibral(a), popř. zhubl(a), popř. přibral(a).“ Problém tkví už v tom slůvku „abych“, tedy v tom, že to naše jedení má mít nějaký jasně definovaný cíl a účel. Ano, existují případy, kdy jíme proto, abychom dosáhli něčeho specifického, např. se chceme vyléčit z nějaké nemoci nebo se snažíme o konkrétní typ detoxikace nebo psychické očisty. Jsou to speciální případy, kde je zohledněna celková skladba stravy včetně jejího množství a frekvence či načasování. Pokud ale jde o běžnou každodennost, vnímám, že tam je cíl „definovaný“ zhruba nějak takto: najíst se tak, aby to podpořilo moje fyzickou i psychickou činnost v daném dni, a zároveň došlo k uspokojení z jídla na úrovni těla i duše. To znamená přiměřeně zdravě, přiměřeně chutně a v přiměřené míře.

 

Jsem jedním z těch, kteří se domnívají, že proto, abychom dosáhli nějaké úpravy hmotnosti či obecně funkčnosti našeho metabolismu, není třeba porce nějakým způsobem „hlídat“, tedy je kontrolovat naší myslí. Nevěřím v potřebu sledovat si kalorické hodnoty ani množství přijatých tuků, bílkovin či sacharidů, natož jídlo nějak odměřovat či odvažovat. Mám za to, že jakákoliv kontrola myslí (mimo výše uvedené speciální případy) do našeho stravování nepatří. Protože proč? Protože nás uvrhávají do menší či větší míry stresové fyziologie – snažíme se množství „dodržet“, zvládat situace, kdy máme jídla příliš málo (anebo moc), lpíme na přesnosti dané arbitrárními čísly, signalizaci těla přehlušujeme racionálními argumenty, proč „je třeba“ jíst právě takovéto množství. To vše nás stresuje a přispívá to k opaku – k poškození metabolismu a s tím spojenému přibírání (anebo naopak neschopnosti přibrat).

 

A také – je to činnost veskrze zbytečná a nesmyslná. Zapomínáme při ní, že v nás je ZABUDOVANÝ seberegulační mechanismus. Anebo skutečně věříte, že je pocit nasycení a uspokojení z jídla, který zažíváme, jen cosi „navíc“, co neslouží žádnému účelu? Že když to nebude řídit naše kontrolující mysl, že nejsme schopni poznat, kdy máme moc anebo málo čehokoliv (nejen jídla)? To, že jsme jako společnost dospěli do bodu, kdy naše těla považujeme za hloupá a jejich signalizaci už skoro nevnímáme anebo zpochybňujeme její správnost, je pro mne alarmující, byť pochopitelné, vzhledem k tomu, jak moc jsme se odcizili své přírodní podstatě. Je ale možné se učit znovu navracet důvěru tělu, a to včetně důvěry tomuto systému seberegulace – skrze trpělivou praxi, kdy se snažíme signály zachytávat a jednat podle nich. Tím se navazuje zpřetrhaný kontakt s tělem.

 

Jak tedy jíst? Do té chvíle, než ucítíte v žaludku PŘÍJEMNÝ pocit nasycení. Dostatku, který ještě nepřechází v pocit (již lehce nepříjemné) přeplněnosti. V žaludku je ještě prostor, ale kdybychom ho zaplnili, už by to moc příjemný vjem nebyl. Samozřejmě, jde o pohyblivý bod, a nemá smysl se ani zde honit za nějakou dokonalostí. Budeme se trefovat více či méně a praxí se toto bude jen zpřesňovat. Pokud tuto jednoduchou formulku dodržíme, pak budeme jíst „správnou porci“, bez ohledu na přesná čísla. Budeme jíst porci, která odpovídá individualitě našeho těla v prostoru a v čase, ve kterém se zrovna nalézá. A to je něco, co nám nikdo nezměří. Je to něco, co se neustále mění a je třeba tomu věnovat svoji pozornost, právě proto, že to není objektivní. Toto platí i pro osoby, které chtějí měnit jakýmkoliv způsobem svoji váhu. Protože porce uměle veliké nebo malé nepřinesou tělu nic pozitivního – jen stresovou reakci, která metabolismus nepodpoří. Takže, vraťme se zpět k vnímání těla, v otázce množství jídla, jako i všude jinde.

 

 

In Překlady, Vztah k tělu

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Dnešní článek od kanadské koučky a bloggerky Summer Innanen úplně dokonale vystihuje i můj vlastní postoj k hubnutí. Je vždy a za všech okolností špatně chtít hubnout? Znamená to nutně, že se nemáme rádi a nectíme svoje tělo? Ne. A zároveň – často to není to, co opravdu potřebujeme a co nám pomůže. Často je to (nutno říct, že nefunkční) záplata na náš pochroumaný pocit sebehodnoty a zdroj mnoha potíží, které se na to nabalí (zejména potíže s jídlem a paradoxně velmi často i s metabolismem a zdravím obecně). Jako vždy – tím hlavním hlediskem zde je naše motivace. Summer to pro vás hezky shrnula.

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Mám tendenci dělat věci opačně – pronajala jsem si dům na druhém konci země dříve, než jsem prodala své dosavadní bydliště, ráda si dávám zákusek v půlce dne, sprchuju se předtím, než jdu do posilovny, často zjistím, že mám na sobě tričko obráceně. Jsem trochu uhozená.

 

Minulý týden jsem psala o tom, proč je tak těžké přestat chtít hubnout a došlo mi, že tam chybí určitý kontext. Možná vás překvapí, když uslyšíte, že nejsem proti hubnutí.

 

Vaše tělo je vaše záležitost. Máte právo, s ním dělat cokoliv chcete, a já bych nikdy (do takové míry, do jaké to dokážu) nesoudila nikoho za jeho rozhodnutí a neříkala bych nikomu, co „má“ dělat – pokud mi tedy neplatí za moje rady (a i tehdy koučuju ženy tak, aby k těmto závěrům došly samy).

 

Tady je to, proti čemu stojím:

 

  • Společnost, která ženám sděluje, že nejsou dostatečné, pokud nejsou „atraktivní“ (jinými slovy, pokud neodškrtávají seznam položek u našich kulturních standardů krásy)
  • Zostuzování těla
  • Morální nadřazenost založená na velikosti těla nebo na zdravotním stavu
  • Narušený příjem potravy
  • Povzbuzování lidí k tomu, aby poškozovali své zdraví jen proto, aby tělo napasovali do formy, do které možná vůbec nemá pasovat
  • Když vidím ženy, jak sedí někde na kraji, protože mrhají svým mentálním prostorem na to, aby vyšilovaly, zda tento týden splnily svoje určené kvóty makroživin
  • Používání váhy k určení a předpovězení stavu našeho zdraví, ačkoliv to nevypovídá zhola nic o reálných vzorcích chování, které přispívají k výslednému zdraví (o tom napíšu brzy více) a často je v této úvaze zanedbáno psychologické zdraví
  • Nerovnost, zejména sociální stigma těl s nadváhou, a cokoliv, co k němu přispívá

 

Jsem zastánce zdraví a seberozvoje. Ale to co vidím, je, že naše touha po zhubnutí ve skutečnosti nesmírně poškozuje naše zdraví i náš seberozvoj.

 

Na tomto místě bych byla ráda, kdybyste k sobě byly opravdu upřímné a pokusily se zodpovědět si tyto otázky:

 

  • Odkládáte některé věci (jako třeba nošení triček s krátkým rukávem nebo focení celého těla) do té doby, než zhubnete?
  • Závisí váš pocit sebehodnoty na vašem vzhledu či na vaší velikosti?
  • Jsou vaše volby v jídle zakořeněny ve strachu a sebenenávisti (a tady buďte k sobě opravdu upřímné, protože já jsem dřív sobě a všem okolo mně namlouvala, že jde o zdraví)?
  • Vzbuzují ve vás vaše volby v jídle neustálý stud a pocit viny?
  • Působí vám plánování a příprava jídel více stresu než dříve?
  • Způsobuje vaše „dieta“, že se neúčastníte sociálních událostí a života obecně?
  • Kdyby se vaše váha nijak nezměnila, cítily byste vztek či stud?
  • Je vaše touha zhubnout motivována tím, aby vás ostatní nevnímali jako tlustou?

 

Všechny tyto body naznačují, že vaším motivátorem je negativní postoj k tělu a hubnutí je vaší odpovědí, a tady se právě věci začínají komplikovat. Odvodily jste svou sebelásku od něčeho podmínečného, co se může a nemusí změnit.

 

Jak možná víte, kdysi jsem lidi koučovala při hubnutí, takže jsem viděla lidi hubnout z rozličných důvodů, a můžu vám říct, že se věci vždycky pěkně zamotávají, když je vaším primárním motivátorem sebenenávist a když je váha vaším jediným měřítkem „úspěchu“. Zažila jsem to na sama na sobě. Viděla jsem lidi hubnout, aniž by kvůli tomu začali být obsesivní a šílení, ale jejich odpovědi na otázky výše by byly velmi rozdílné.

 

Takže měli byste se vzdát touhy hubnout?

 

Jak Dr. Phil vždy říká: „Jak vám to funguje?“ Jedině vy znáte odpověď. A pokud to negativně ovlivňuje váš vztah k jídlu, vytváří to ve vašem životě více stresu a drží vás to uvíznuté v sebepohrdání, pak je možná čas se posunout dál. (…)

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/should-you-give-up-weight-loss/

 

 

 

In Pro inspiraci

Tlak na vyřešení problému? Horší než problém samotný

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Tlak na vyřešení problému? Horší než problém samotný

 

Nedávno jsem poslouchala nahrávku s mým učitelem Marcem Davidem (zakladatelem Institutu pro psychologii výživy) a zmínil tam zajímavou myšlenku, že snaha zbavit se problému, který u sebe vnímáme, působí větší problémy než problém samotný. Konkrétně tam šlo o příběh ženy, která si přeje zhubnout, zlepšit vztah ke svému tělu a přestat se přejídat. Což jsou všechno samy o sobě záležitosti, které můžeme vnímat jako náročná témata. Tu ženu určitě trápí to, že je její váha pro ni nepřirozeně vysoká, že své tělo nenávidí a že se čas od času kvůli těmto emočním stavům přejídá a není jí pak dobře. Jistě je správně, že se snaží přijít na způsob, jak těmto svým trápením přijít na kloub, aby byla zdravá jak její váha, tak vztah k tělu a způsob stravování. Dalo by se říct: skvělé, že na sobě tak pracuje!

 

Dnešní doba je celá taková – snaha zlepšovat se, zdokonalovat se, řešit to, co je k řešení, a taky to „vyřešit“. Vzhlížíme k těm, kteří se ve své situaci neplácají a vezmou ji do svých rukou, kteří překonávají překážky a jsou strůjci svého osudu. A pak je tu druhá strana mince, která bývá (už méně než dříve, ale ještě stále) poněkud přehlížena – přijetí stávající situace. S čímž je spojeno i uvolnění se do oné situace, možná i jisté zpomalení. Ty první kvality jsou velmi jangové/mužské: přijít na to, vymyslet to, vyřešit to, zabojovat, dokázat, překonat, zvítězit! Ty druhé (více jinové/ženské), jsou ale zcela STEJNĚ DŮLEŽITÉ pro náš celkový stav – přijmout, nebojovat, uvolnit se, zklidnit se, zpomalit. Jsou okamžiky, kdy je více zapotřebí prvního a jsou okamžiky, kdy je více zapotřebí druhého – co to znamená v praxi třeba v oblasti jídla, jsem popsala v tomto článku.

 

Ale čím dál více si uvědomuju, že toto je opravdu základ v jakékoliv životní situaci, i v té „negativní“, ze které se chceme nějak vyvázat, protože nám v ní není dobře a možná nám skutečně objektivně neprospívá: vyrovnávat tyto protichůdné kvality, tedy dát stejný důraz jangovým jako jinovým, a vnímat skrze svoji intuici, kdy je nám třeba které z nich. Připomíná mi to klientku, která byla velmi pokročilá ve své duchovní a osobně-rozvojové cestě a velmi ji trápilo, že se stále dost nemá ráda a stále se dost nepřijímá. Přitom byla i v této oblasti „napřed“ oproti jiným. Ale i tak na sebe vytvářela tlak, na jakési „stoprocentní sebepřijetí“ či „stoprocentní sebelásku“. Nic takového ale neexistuje, a pokud ano, jedná se už o stav totálního sjednocení s Bytím, který je nemnohým k dispozici trvale. Takže, pro nás ostatní, kteří jsme stále „na cestě“…

 

Je v pořádku svůj problém (tedy místo, které nás tlačí) identifikovat, porozumět, hledat způsob, jak s tím pracovat a cítit se lépe. Je důležité umět používat své nástroje a nevzdávat se. Jít pořád dál a dál a ve chvílích „porážky“ povolat svého vnitřního dospělého, vnitřního muže či vnitřního bojovníka. Toho, ve kterém plane oheň. Pomůže nám tehdy, kdy klesáme na duchu a nastupujeme do sebedestrukce. Je ale stejně důležité přestat vytvářet energii boje, byť je cíl sebevíc „správný“. Netlačit na „vyřešení“ problému, ať je sebevíc nekomfortní. Nechtít nic urychlit a zjednodušit. A také nechtít to vše vymyslet hlavou, za každou cenu, podle našeho plánu. Pokud jde o léčení hlubších zranění (na úrovni duše či těla), pomáhá často v prvé řadě trpělivost, odevzdání se vyššímu plánu a přijetí dané skutečnosti bez hodnocení. Namísto ohně povolat vodu s jejím plynutím. Významně to ulehčí (a v konečném důsledku mnohdy i urychlí – paradoxně) celý proces uzdravení.

 

Ještě jsem neměla jediného klienta, kterého by jeho netrpělivost a velké lpění na výsledku někam posunulo rychleji. Naopak, mnohdy je to velmi významnou brzdou, bez jejíhož odstranění výsledek není dosažen VŮBEC. Jak se říká „Člověk míní, Pánbůh mění“, a ať už jsme křesťané či nikoliv, pravdou zůstává, že čím více důvěřujeme Životu a Procesu, tím lépe se nám žije (a mění to, co je měnit třeba).

 

 

In Překlady, Vztah k tělu

Caroline Dooner: Nejste ve svém těle

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Caroline Dooner: Nejste ve svém těle

 

Dnes jsem tu s dalším překladem americké bloggerky a koučky Caroline Dooner. Caroline se v článku zamýšlí nad naší ochotou být plně přítomni v těle, i se všemi emocemi, které to obnáší. Mohu ze své praxe potvrdit, že  ŽÁDNÝ z klientů, který za mnou přijde, není plně přítomen ve svém těle, po naprostou většinu času. Není podle mne pravda, že by nikdo ve svém těle nežil (jak níže naznačuje Caroline), takových lidí ale kokrétně v naší kultuře není zrovna mnoho. Jsme společnost plná „chodících hlav“, pro něž je obtížné konfrontovat se s celou škálou lidského prožívání. Právě tato neschopnost bytí v těle ale vede jak k potížím s jídlem (nezdravá strava, přejídání…), tak s tělem (negativní vztah k tělu, chronické hubnutí, poruchy příjmu potravy…).

 

Caroline Dooner: Nejste ve svém těle

 

Vyložím vám tady teď velmi jednoduchý koncept:

Nikdo z nás ve skutečnosti nežije ve svém těle.

To pro vás možná není úplná novinka. Chci říct, slyšíme to přeci v různých verzích všude kolem nás:

Musíme být více přítomní!

Jsme uvíznutí ve své hlavě!

Meditujte!!!!!

Jo, jo, jo. Rozumím. Jasnýýýýýýý.

Ale do té doby, než jsem to přenesla více do oblasti hmotné a vizuální, mi to tak úplně nedocvaklo.

….Nejsme ochotni se plně ponořit do svého fyzického těla. Nechceme cítit to, co tam je. Z toho důvodu je tam usazen nános nepohodlných emocí a nezpracovaného bordelu, díky čemuž se tomu vyhýbáme o to více.

Nejsme ochotni doopravdy procítit, jaký je to pocit, být ve svém těle. Nedovolujeme si obývat naše svaly, orgány, tuk a kůži. A tak jsme všichni naplněni neprocítěnými a nezpracovanými traumaty, diskomfortem a emocemi.

Toto platí obzvláště pro lidi s potížemi v oblasti těla a jídla. Tam existuje ooooobrovské vyhýbání se.

Jedení nás ale nutí, abychom ve svém těle byli, takže se pohybujeme mezi tendencí se tomu vyhnout a tendencí nechat se vtáhnout do toho jíst hodně (protože MUSÍME).

Pokud se přistihnete, že jste zaseknutí ve své mysli, je to znak toho, že nejste ochotni nebo schopni klesnout dolů do celého vašeho těla. Vaše „energie“ a životní síla je nahoře v hlavě, kde se pokouší vše vyřešit a kontrolovat, místo toho, aby prožívala to, co se děje dole.

Mnoho lidí se podivuje, proč proboha se zabývám prací s energií. Co to je? Co to vlastně dělám?

Ve své nejjednodušší podobě, je pro mě práce s energií způsob, jak vás povzbudit a doprovodit k tomu, abyste byli ve svém těle a setkali se se starým diskomfortem, po krátký a zvladatelný časový úsek, abyste mohli něco zpracovat a získat větší míru lehkosti, prostoru, tolerance a komfortu ve svém těle.

To je také doslova smyslem jógy. Jóga nemá být nějaké pitomé kardio cvičení. Do háje s tím. Měla by být zpomalením. Ponořením se. Pasivní, přijímající prožitek pobývání ve svém těle a zpracování toho, co tam je ke zpracování a odevzdání.

Pochopitelně, jsou naše stresující přesvědčení navázána na mnoho věcí, které nechceme cítit. Jsou to bloky, které jsou spouštěny určitými myšlenkami a přesvědčeními. To mám na mysli, když mluvím o propouštění přesvědčení: musíte jít do těla a procítit, co tam bylo zaseknuto a co je nepohodlné, abyste to mohli propustit a osvobodit se od toho. Ve skutečnosti je to velmi jednoduché, jen to je něco, o čem moc nemluvíme a moc tomu nerozumíme. (…)

Má to ve skutečnosti mnoho společného s Fuck it diet (přístupem, který prosazuje Caroline Dooner, pozn.překl.) a normálním jedením. Nedostaneme se moc daleko, když se budeme vyhýbat tomu, co tam je, nebo když se necháme ovládat našimi stresujícími a nepravdivými přesvědčeními…

 

Zdroj: https://thefuckitdiet.com/youre-probably-afraid-of-being-in-your-body/

 

 

In Vztah k jídlu

Podlehnout či nepodlehnout – může být v pořádku oboje?

Author Michaela PavlíkováPosted on Leave a comment
Podlehnout či nepodlehnout – může být v pořádku oboje?

 

Jsem myslím docela známá tím, že hlásám stoprocentní povolení v případě jídla. Neodpírat si, netýrat se zákazy a příkazy, nejíst podle striktních pravidel. Za tím si také stojím. Věřím plně tomu, že pokud budou v naší mysli některé potraviny či jídla onálepkovány jako nedostupné, hříšné, škodlivé, nezdravé, příliš kalorické, případně si přízvisko doplňte sami, tak naše mysl na ně začne být fixována. Děje se to navíc skrze biologické mechanismy, kdy mozek vycítí v určitých případech, že je něčeho nedostatek (a už nerozezná, zda reálný nebo námi způsobený a tedy pouze imaginární) a v zájmu našeho přežití a prosperity se snaží nás motivovat k tomu, abychom toto nedostatkové zboží vyhledali, kdykoliv se objeví na obzoru. Takže přátelé, tudy ne, je to slepá ulice, která vede pouze do temných propastí kolotoče odpírání a přejídání, nebo minimálně obsesivních myšlenek kolem jídla.

 

Jiná věc ale je, že jsou mezi námi lidé, kteří to mají opačně. Popravdě řečeno, u mě se coby klienti objevují málokdy. Je to i proto, že víc těchto osob se vyskytuje mezi muži, kteří ke mně z různých důvodů (zatím) moc nechodí. Zatímco pro mé ženské klientky je typické, že jsou na sebe přísné, neustále drží nějaké redukční diety nebo se snaží řídit pravidly svazujících výživových směrů, u mužů bývá situace častěji trochu jiná. Není tolik mužů, co by týrali své tělo dietami nebo byli posedlí zdravou výživou – i když rozhodně také existují, a je jich více, než si většina z nás myslí! Více se ale u mužů setkávám s tím, že jsou zvyklí si dát vždycky to, po čem jejich chuťové pohárky zatouží. Byť i oni pak někdy trpí výčitkami a pocity, že by se měli více „hlídat“, aby nepřibírali nebo aby jim sloužilo zdraví.

 

Muže ale v naše kultuře nepronásledují tak tvrdá kritéria na vzhled jako je tomu u žen (a opět, doba se i v tomto mění, mluvím tedy o převažujícím modelu). U mužů se stále ještě klade větší důraz na jejich pracovní úspěchy, finanční situaci či mocenské postavení. V mužích se neupevňuje odmala představa, že by měli toužit po útlejší postavě, a pokud se některý z nich stravuje výrazně odlišně a mnohem zdravěji než jeho kamarádi a kolegové, vzbuzuje to většinou spíš pobavení až odsouzení. Dochází tedy častěji k tomu, že o svá těla pečují, v protikladu k ženám, MÁLO. A jídlo považují spíše za pouhé palivo pro jejich výkony, případně za něco, co slouží čistě k potěšení, bez ohledu na to, zda na to tělo reaguje dobře či ne.

 

Ačkoliv je z mého hlediska potěšení zcela nezbytnou složkou našeho stravování, z důvodů psychického zdraví i plně funkčního metabolismu, myslím si, že není jediným, na co bychom měli brát při jídle ohled. Lépe řečeno, je třeba dbát na potěšení CELÉHO TĚLA, nikoliv jen našeho jazyka. Tedy vnímat, zda se z naší potravy raduje celé naše tělo. Pokud tělo naopak protestuje – je to signál, že je třeba se nad naší stravou zamyslet a možná se pokusit více zprávám našeho těla naslouchat. V tomto mají ženy opět náskok – jsou ze své přirozenosti lépe s tělem spojeny (což je dáno už biologicky tím, že jsou nositelkami života) a mají vyvinutější intuici jako takovou. Pro muže je toto zkrátka (zpravidla) větší úsilí, a vyžaduje to od nich silnější záměr a motivaci. Možná se dokonce musí naučit si některé potraviny odepřít – ale pozor, nikoliv ve smyslu deprivace (která vede ke stresové reakci v těle, protože vnímáme, že je někde nouze), ale ve smyslu orientace na to, co nám nejvíce prospěje (což vede naopak k reakci klidové, kdy je pozornost zaměřena na pozitivní kroky vůči svému tělu).

 

Sečteno a podtrženo: většina klientů se potřebuje učit si jídlo povolovat, neutralizovat svůj postoj k němu, přestat se ho obávat z důvodů váhy či zdraví, protože jsou lapeni v silné stresové fyziologii, která jim škodí podstatně více než jakákoliv potravina. Toto se týká z převážné části žen. Pak existuje skupina klientů, která se naopak potřebuje učit určitá jídla omezovat či ze svého jídelníčku vypouštět, zajímat se více o své celkové zdraví a hladinu energie, protože ačkoliv jsou možná fyziologicky v klidové reakci, jejich tělo přesto na nevhodné, nekvalitní či jinak nadměrně zatěžující potraviny reaguje. Toto se týká z převážné části mužů. Dá se říct, že u první skupiny se zaměřuji na posílení ženské (jinové) energie, charakterizované zeslabením kontroly a disciplíny a prohloubením uvolnění a přijetí. U druhé skupiny je naopak účinnější posilovat mužskou (jangovou) energii, kde se pokoušíme dát větší důraz na sílu záměru, zvědomění tělesných reakcí a laskavé, ale pevné vnitřní vedení v oblasti stravy. Tak jako vždy, nic není černobílé, a každý potřebujeme ke svému zdravému rozvoji něco trochu jiného.

 

In Překlady, Vztah k tělu

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Author Michaela PavlíkováPosted on 2 Comments
Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Přináším již druhý článek od americké koučky a bloggerky Isabel Foxen Duke. Z mého hlediska velmi důležité téma, protože tady panuje jakýsi nezpochybnitelný konsensus, že hubnout ze zdravotních důvodů se sluší a patří, protože nadváha je přeci příčina mnoha nemocí. Toto je ovšem dnes již mnohokrát zpochybněná teze a já osobně jsem přesvědčena, že nadváha je doprovodným symptomem mnoha jiných zdravotních symptomů nerovnováhy, nikoliv příčinou našich potíží. A i kdyby nakrásně byla – proč obhajovat negativní vztah k tělu…? K čemu by nám posloužil?

Isabel Foxen Duke: Potřebujete zhubnout kvůli zdraví?

Při zmínkách o přijetí těla (a jsem přesvědčena, že to je jediný způsob, jak trvale proměnit vztah k jídlu u lidí, co se motají v kruhu diet a přejídání) jsem neustále dotazována na záležitost „zdraví“.

„Jak mohu milovat toto tělo, které je zcela jasně moc tlusté na to, aby bylo zdravé?“ NEBO, v agresivnějším podání „Jak můžete propagovat přijetí těla u lidí, kteří mají nezdravou nadváhu?“

Mám celý seznam odpovědí na tuto otázku, mezi něž patří například:

Nenávist a sebeodsuzování většinou lidi neudělají z dlouhodobého hlediska štíhlejšími; ve skutečnosti častěji přispívají k nárůstu váhy.

Nebo další z mých častých odpovědí –

Na jaké planetě je „špatné zdraví“ legitimní racionalizací nenávisti, odsuzování a netolerance, které naše kultura neustále projevuje vůči lidem s nadváhou? Na jaké planetě je „špatné zdraví“ logickou racionalizací pro intenzivní pocity sebenenávisti, studu a pochybování o sobě, souvisejících s váhou, které prožívá dokonce většina žen v naší zemi (a také čím dál více mužů)?

Už stačilo. V zemi, kde výzkum naznačuje, že by 54% žen bylo raději, kdyby je srazil náklaďák, než kdyby byly tlusté, nenávist k tělu obvykle nesouvisí se zdravím, ale častěji s předsudky.

Na tomto místě cítím potřebu posdílet vědecký pohled na tématiku „zdraví“, která by mohla pomoci tuto racionalizaci studu za své tělo poslat k ledu…

V protikladu k tomu, co je obvykle považováno za pravdivé, máme málo důkazů o tom, že by tukové buňky v těle byly jedinou nebo přímou příčinou potíží jako je cukrovka nebo nemoci srdce. Naopak, tuk je démonizován ze „zdravotních důvodů“ kvůli své korelaci s takovýmito potížemi – což je ale zas jiný příběh…

Je důležité porozumět rozdílu mezi korelací a kauzalitou (pro ty z vás, co nejsou blázni do statistik).

Vědci, odborníci na výživu, lékaři atd. se zpravidla shodnou na tom, že tělesný tuk sám o sobě není primární příčinou cukrovky, ale existuje korelace s cukrovkou, díky faktu, že špatná regulace cukru v krvi může způsobit oboje.

Jinými slovy, „lidé trpící cukrovkou mají obvykle více tuku v těle“ podobně jako „lidé s rakovinou plic často mají žlutější zuby“. 

Žluté zuby nezpůsobují rakovinu plic. Ale kouření může zvýšit vaše riziko pro oboje. Tuk v těle nezpůsobuje cukrovku. Ale špatná regulace cukru v krvi může zvýšit vaše riziko pro oboje.

Výzkumnice v oblasti zdraví, Linda Bacon, ve své poslední knize „Body Respect“ píše ve slavné pasáži, že „říct někomu, aby zhubnul proto, aby měl pod kontrolou svou cukrovku, je hodně podobné, jako říct někomu, aby si vybělil zuby proto, aby měl pod kontrolou svoji dušnost – míří to vedle, a nemusí to ani pomoci, pokud skutečná příčina nemoci není odhalena.“

(díky čemuž liposukce nejspíše nevyléčí vaši cukrovku – nesouvisí to se skutečnou příčinou cukrovky, jíž není ani tak tuk v těle jako špatná regulace cukru v krvi).

Vezmeme-li v úvahu neuvěřitelně nízkou úspěšnost diet (a vysoké šance přejídání a z dlouhodobého hlediska nárůstu váhy), budete mít při péči o zdraví mnohem více štěstí, když z toho vynecháte váhu (a žluté zuby), a začnete se soustředit na reálné chování vedoucí ke zdraví, jako je snížení příjmu cukru (nebo když přestanete kouřit).  

Dost bylo racionalizací studu za tělo. Z mnoha různých důvodů nijak nenapomáhá zlepšit vaše zdraví.

Zdroj: http://isabelfoxenduke.com/need-to-lose-weight-for-health-reasons/