test

Pohádka o silném princi a krásné princezně

Pohádka o silném princi a krásné princezně

 

Dnes to bude spíš takové provokativní zamyšlení, které mi přišlo před pár dny, když jsem si uvědomila, jak silně na nás působí archetypální představy o ženách a mužích. Dovolím si tedy malý exkurz do mého původního vzdělání, což je kulturní antropologie. Někde v nás jsou odmalička zakořeněny představy, jaká bych měla být já, „správná žena“, či já, „správný muž“. Odráží to naše společnost a média – všudypřítomné vizuální ztvárnění žen a mužů ve filmech a reklamách, texty písní, ale i příběhy v románech atd. Výchovou v dané kultuře se tedy do nás tyto informace otiskují a formují naše dospívání v ženy a muže. A samozřejmě se můžeme bavit i o (epi)genetickém přenosu nebo kolektivním nevědomí, kdy stovky generací tyto archetypy předávaly svým potomkům. Zkrátka, nemůžeme se tomu vyhnout a tak nemá smysl se za to vinit. Je to v nás „zažrané“.

 

O čem vlastně mluvím? O archetypu silného prince (muže) a krásné princezny (ženy). Stále v nás přetrvává podvědomá informace, že žena by sice měla být to a ono (což se neustále proměňuje s dobou), ale HLAVNĚ (a to odolává všem ideologiím), aby byla krásná. Jinými slovy: přitažlivá, žádoucí, okouzlující. Kritéria krásy jsou velmi proměnlivá, ale požadavek na krásu neměnný. Můžeme za tím vidět prostou biologii – bez krásy by žena mohla zůstat bez muže, vábeného primárně ženskou krásou, a tak by nepokračoval rod. A tak si už ty nejmenší holčičky hrají s líčidly, vyhledávají růžové sukýnky a hrají si na svatby, ani jim to nikdo nemusí nutit (a ano, jsou výjimky). Muži zase cítí vnitřní tlak, že by měli být silní – ať už fyzicky, sociálně, emočně, finančně, mentálně. Primární je výkon – být v něčem dobrý, schopný, něco dokázat, prosadit se, porazit soupeře. Vždyť bez této prokázané síly by mohli zůstat bez ženy, a jak by se zachovaly jejich geny? A tak se už chlapečci potýkají navzájem v bitkách, dělají závody a šplhají na stromy. Zdálo by se, že s tím nic nenaděláme, je to v nás přítomné biologicky a kulturou tisíckrát potvrzené a posílené.

 

Přesto se zamýšlím, zda v dnešní době, kdy se tolik odchylujeme od tradic, pevných světonázorů a stereotypů, nedojde nakonec k určité kultivaci těchto základních vzorců. A zda to nebude dobře. Protože vidím tolik žen, které se staly otrokyněmi kultu krásy, i tolik mužů, kteří se snaží zakrýt jakoukoliv pociťovanou slabost tvrdostí a znecitlivěním. Vidím hodně pečlivě udržovaných fasád na obou stranách – i spoustu bolesti z pocitu nedostatečnosti. Mám za to, že si naše lidská evoluce žádá, abychom (možná znovu) vnesli vědomí do těchto archetypů, které se staly spíš karikaturami a nástroji našeho vnitřního oslabení a utrpení. To neznamená, že krása žen a síla mužů už budou jen prázdnými pojmy, které patří do starého železa.

 

Znamená to, že je můžeme vnímat jinak. V jejich hloubce a plném významu, namísto soustředění se na to, jak se jeví na povrchu. Není možné, aby každá žena byla obdařena krásou odpovídající aktuálnímu kulturnímu a dobovému standardu, a pokud se o to snaží, je to svým způsobem šílenství. Co je ale na ženě doopravdy onou krásou? Je to její ženství. Její živoucnost, proměnlivost, uvolněnost, láska, laskavost…ty tisíce vlastností, které jsou zrcadlem jejího ženství a zevnitř utvářejí její krásu, která prostupuje navenek! Pokud toto, co je přirozené a přítomné v každé ženě, začneme podporovat, a toto oceňovat a vyzdvihovat, bude se moci každá žena cítit krásnou. Protože bude. A tím přestane ponižovat své tělo a zbavovat se tak své síly. Stejně tak není možné, aby každý muž měl nadprůměrnou výplatu, byl fyzicky zdatný či na vrcholu společenského žebříčku – přesto, má se cítit proto jako ubožák? Zapomněli jsme vidět sílu v muži, který má srdce na pravém místě a pomáhá své komunitě, i když má třeba skromný plat. Nebo v muži, který je oddaný své rodině i svému životnímu poslání, i když zrovna neoplývá šikovností. Je na nás, abychom v mužích podporovali přirozené mužské vlastnosti jako je zaměření na cíl, morální integritu či srdečnost, a přestali po nich chtít, aby byli za každou cenu svalovci či byznysmeny.

Možná je také důležité, abychom uměli vidět krásu i v ženě, která (zrovna) není krásná podle našich měřítek, a sílu v muži, který je (zrovna) v něčem slabý. Možná je to kolikrát víc o našem navyklém kritickém myšlení, kdy na sobě i druhých vidíme spíš nedostatky, namísto, abychom podpořili to, co je v nich (nás) třeba jen skryto nebo to momentálně není přítomné. Protože žena nemusí být pořád krásná, a muž pořád silný, aby byli v pořádku. Moc nám jako společnosti přeju, abychom uměli více oceňovat a méně soudit.

 

 

Summer Innanen: Diety jsou jako váš mizerný expřítel

Summer Innanen: Diety jsou jako váš mizerný expřítel

 

Příměr, že diety jsou jako váš expřítel, se kterým jste se dlouho nedokázali rozejít, ale pak se vám neuvěřitelně ulevilo, mi přijde nejen vtipný, ale hlavně velmi velmi trefný… Summer Innanen v dnešním přeloženém článku popisuje přesně paralely, které můžeme vysledovat. Není snadné opustit staré jistoty, i když nám v nich není dobře, i když nás třeba ničí…A je jedno, jestli jde o závislost na partnerovi-tyranovi nebo na snahách o hubnutí. V zásadě je to jen pocit, že to, co už známe a co by přece „mělo“ přinést štěstí, je tím, za čím bychom si měli jít. Aniž bychom se skutečně nacítili na to, co nám říká naše moudré já…

Nedávno jsem četla, že se nejistoty bojíme více než smrti.

Jinými slovy, pocit, že je něco mimo naši kontrolu a že nevíme přesně, co se s námi stane, je to nejděsivější, s čím se můžeme potkat.

To je přesně ten důvod, proč povolení otěží v oblasti jídla a vzdání se kontroly jsou jedněmi z nejtěžších věcí vůbec. Protože žijeme ve světě, kde panuje fóbie z tloušťky a dietní kultura, máme strach z toho, co se stane.

Nemáme žádný referenční bod pro to, jaký život bez držení diet a fixace na naše tělo bude, takže se spoléháme na všechny ty lži, kterým nás dietní kultura naučila: že sobě samým nemůžeme důvěřovat, že když přijmeme své tělo, bude nám bídně atd.

Pokoušíme se tu o zcela nový způsob žití a to znamená pořádnou porci strachu a nejistoty, se kterou se musíme vypořádat.

Přála bych si, abych měla křišťálovou kouli a mohla jsem vám říct, že všechno bude OK a ukáže se to být pro vás tím nejlepším.

Ale nemám. Takže pokud bojujete s onou nejistotou, pak bych vám ráda poskytla užitečnou metaforu, se kterou se dokážete ztotožnit. Zkuste se na to podívat takto: Diety jsou jako váš mizerný expřítel.

Všichni jsme měli někdy ve svém životě vztah s druhou osobou, která s námi zacházela strašně, ale nám se nedařilo nepřiplazit se pokaždé zpátky.

…nedokázali jsme jim přestat psát zprávy nebo se dívat na sociální sítě, co dělají.

…nepřetržitě jsme na ně mysleli.

…ztratili jsme tolik hodin úvahami o tom, co asi dělají nebo zda nám zavolají zpátky.

…dali jsme jim sto šancí se změnit, ale pokaždé následovaly ty samé sračky.

…mysleli jsme si, že možná děláme něco špatně a pokoušeli jsme se změnit.

 

Jakási jiskřička naděje nás stále táhla nazpět, protože „možná, jenom možná, to tentokrát bude jiné.“

 

A ačkoli byly chvíle, kdy jsme si pomysleli „tohle by mohlo jít“, dařilo se jim úžasným způsobem, abychom se pokaždé cítili jako odpad, který ponecháte v letním horku venku.

Bylo v nich něco, co nám dávalo určitý pocit jistoty, a proto pro nás bylo tak těžké to pustit, ačkoliv neustále zraňovali naše srdce.

Zní to povědomě? Diety jsou jako váš mizerný expřítel.

Nakonec se dostaneme do bodu, kdy už nejsme ochotni snést další jizvu na srdci. Víme, že jsou pro nás škodliví a nechceme dovolit už ani jedno zklamání.

Takže to ukončíme. Jednou provždy.

…naši přátelé se kolem nás semknou a připomenou nám, že si zasloužíme něco lepšího.

…odstraníme jejich profil na sociálních sítích z našeho feedu.

…odstraníme ze své domácnosti vše, co nám je připomíná.

…vymažeme jejich číslo z telefonu.

…když cítíme nutkání jim zavolat, tak se obrátíme na své přátele.

 

A možná to pekelně bolí, ale nakonec je to TAK SKVĚLÝ POCIT. Uvědomíme si, že jsme se zbavili obrovského emocionálního břemene.

Uvědomíme si, že nám nikdy nemohli dát lásku, kterou si zasloužíme.

Ačkoliv to rozhodnutí bylo doprovázené pochybnostmi, slzami a emocemi, víme, že je to to nejlepší, co jsme pro sebe mohli udělat.

Konečně se cítíme svobodní.

Diety jsou jako váš mizerný expřítel.

Je čas to ukončit. Jednou provždy.

…smažte všechno, co vám připomíná diety, z vašeho feedu.

…odstraňte všechno, co vám připomíná diety, z vaší domácnosti.

…řekněte si o podporu, když cítíte pokušení zkusit to znovu.

…sledujte osobnosti, které jsou vstřícné vůči tělu, a mohou vám připomínat, proč jste se rozhodli správně.

…vězte, že v tom nejste sami.

 

Když z tohoto odejdete, osvobodíte se.

Bude vám O TOLIK lépe.

Nepotřebujete ve svém životě tyhle sračky. Jsou toxické a musí jít pryč.

Představte si, co vše by bylo možné, kdybyste nemuseli nést toto břemeno?

Co byste získali? Představte si to. Držte si tuto vizi přímo před sebou a nechte se jí vést.

Protože vaše budoucnost bude o tolik lepší.

Tak jako to bylo, když jste to konečně ukončili se svým mizerným expřítelem.

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/dieting-bad-ex/

 

Zhubla jsem…a nic se nestalo

Zhubla jsem…a nic se nestalo

 

Nedávno jsem na konzultaci klientce vyprávěla příběh, o kterém jsem kdysi četla v jednom článku na internetu. Žena, myslím že ze Spojených států, se v něm svěřovala s tím, že věnovala nadlidské úsilí tomu, aby zhubla nadlidskou váhu – mám pocit, že šlo o zhubnutí asi 50 či ještě více kil. Bylo to něco, čemu dala obrovskou porci energie a doufala, že po dosažení cíle se její život změní od základů. Svého cíle dosáhla a získala svoji vysněnou postavu a váhu. Získala určitě velké uznání okolí a leccos se v jejím životě asi proměnilo. Ale podstatné je, že svůj psychický stav po tomto heroickém výkonu popsala slovy: smutek a zklamání. Ptáte se, jak je to možné? Inu, protože pořád byla uvnitř tou stejnou ženou, stejným člověkem. Měla v sobě pořád zakořeněný pocit, že s ní něco není v pořádku. Že by mohla být v něčem ještě lepší a dokonalejší. Její sebevědomí a pocit vlastní sebehodnoty byly pořád nízké. Ta pozitiva, která jí zhubnutí přineslo, jaksi nestačila. Očekávala něco víc – a ono to nepřišlo. V zásadě se skoro nic nestalo. Jenom zhubla.

 

Toto je příběh, který se v různých (většinou méně dramatických) variacích opakuje pořád dokola. Ženám vždy na začátku naší spolupráce zadávám k sepsání úvahu o tom, jak si představují svůj život poté, co dosáhnou onoho vytouženého cíle – což v mnoha případech je změna jejich fyzické podoby. A víceméně je to stále o tomtéž. Představují si, jak budou spokojenější, šťastnější, sebevědomější, budou mít větší pocit uvolněnosti a lehkosti, budou se cítit svobodné a odvázané. Jenže vtip je v tom, že to s onou proměnou fyzické podoby automaticky nenastává. A přichází výše uvedené – pocit smutku a zklamání.

 

Tak velká byla investice! Tolik času, energie a mnohdy i peněz žena vložila do splnění svého velkého snu! Obětovala tomu velký kus života, a možná kvůli tomu zanedbala péči o své niterné potřeby, o mezilidské vztahy, o svou práci, o své koníčky a radosti. Možná kvůli tomu hodně fyzicky dřela a hodně si odpírala a hlídala svou stravu. A pak? Přišla nejspíše počáteční vlna uspokojení a zvýšeného sebevědomí. Jako když jí někdo do žil vstříkne opojnou drogu – dosažení cíle a získání odměny působí na naše dopaminová centra, o tom žádná. Měla pocit, že TEĎ začne žít. Ovšem co přijde dále? Na své „nové“ tělo si zvykne, začne jí připadat normální a naopak na něm nejspíše začne hledat další nedostatky – její mysl je přeci navyklá hledat na sobě pořád nějaké nedostatky! Začne si přát zhubnout ještě pár dalších kil, nebo vytvarovat své tvary dokonaleji, vyhladit kůži, vylepšit stav vlasů, pleti, odstranit strie, celulitidu, vrásky, upravit velikost svého nosu… Anebo svou vysoce rozvinutou schopnost vidění nedostatků přesměruje na jiné oblasti života – ještě v tom a v tom by měla být lepší, pořád to nějak není ono, potřebuje na sebe trochu přitlačit… Vidíte v tom onen nekonečný koloběh?

 

Navíc, nejenže chce pořád víc a víc, protože je její mysl naučená stále po něčem toužit a cítit se neustále nedostatečně. Také s ní zůstaly její životní problémy, stará zranění, získané vlastnosti a postoje. Takže ono falešné sebevědomí (neboť nebylo postaveno na pevném základě, ale na pomíjivém fyzickém stavu) velmi brzy vezme za své, a nastoupí původní nízké sebevědomí. Vždy se najde důvod, proč se cítit „ne dost dobrá“. Stále naráží ve svých vztahových záležitostech, stále má potíže ustát si své hranice, jít si za voláním své duše, vnímat potřeby těla i nitra, překonávat staré vzorce, napojovat se na zdroj vnitřního klidu…Protože to se během oné snahy zhubnout nenaučila. Tam úsilí nebylo směřováno. Život se za čas vrátí do starých kolejí. Proto přichází onen „smutek a zklamání“. A pocit frustrace, že těžce vynaložené úsilí nebylo náležitě odměněno. V novém těle je pořád ta samá bytost – věčně toužící a hledající klid, lásku a přijetí.

 

Nepíšu to proto, abych všem sdělila, že chtít zhubnout je špatné a přinese to jen trápení. Pokud nás nadváha trápí a chceme to změnit, tak fajn. Můžeme se o to různými cestami (ideálně kombinací udržitelných zdravých návyků a změny myšlení) pokusit, a nejspíš se pak budeme cítit lépe. Ale to, jak moc lépe se budeme cítit, není dáno tím, zda a kolik kil jsme zhubli. Tím to NEMŮŽE ze své podstaty být dáno. Je to ovlivněno tím, že jsme během onoho hubnutí proměnili více než jen své tělo – proměnili jsme způsob, jakým na sebe nahlížíme a jak se sebou zacházíme. Zhubnutí je pak třešničkou na dortu, která celkový obraz proměny dotvoří. Fyzickou manifestací hlubší vnitřní změny. Pokud ale tato vnitřní změna neproběhne a změna je čistě jen fyzická, pak je zaručené, že naše štěstí bude velmi pomíjivé. Učme se hledat vždy to „něco víc“, to, co je opravdové a trvalé.

 

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Dnešní článek od kanadské koučky a bloggerky Summer Innanen úplně dokonale vystihuje i můj vlastní postoj k hubnutí. Je vždy a za všech okolností špatně chtít hubnout? Znamená to nutně, že se nemáme rádi a nectíme svoje tělo? Ne. A zároveň – často to není to, co opravdu potřebujeme a co nám pomůže. Často je to (nutno říct, že nefunkční) záplata na náš pochroumaný pocit sebehodnoty a zdroj mnoha potíží, které se na to nabalí (zejména potíže s jídlem a paradoxně velmi často i s metabolismem a zdravím obecně). Jako vždy – tím hlavním hlediskem zde je naše motivace. Summer to pro vás hezky shrnula.

 

Summer Innanen: Měli byste přestat chtít zhubnout?

 

Mám tendenci dělat věci opačně – pronajala jsem si dům na druhém konci země dříve, než jsem prodala své dosavadní bydliště, ráda si dávám zákusek v půlce dne, sprchuju se předtím, než jdu do posilovny, často zjistím, že mám na sobě tričko obráceně. Jsem trochu uhozená.

 

Minulý týden jsem psala o tom, proč je tak těžké přestat chtít hubnout a došlo mi, že tam chybí určitý kontext. Možná vás překvapí, když uslyšíte, že nejsem proti hubnutí.

 

Vaše tělo je vaše záležitost. Máte právo, s ním dělat cokoliv chcete, a já bych nikdy (do takové míry, do jaké to dokážu) nesoudila nikoho za jeho rozhodnutí a neříkala bych nikomu, co „má“ dělat – pokud mi tedy neplatí za moje rady (a i tehdy koučuju ženy tak, aby k těmto závěrům došly samy).

 

Tady je to, proti čemu stojím:

 

  • Společnost, která ženám sděluje, že nejsou dostatečné, pokud nejsou „atraktivní“ (jinými slovy, pokud neodškrtávají seznam položek u našich kulturních standardů krásy)
  • Zostuzování těla
  • Morální nadřazenost založená na velikosti těla nebo na zdravotním stavu
  • Narušený příjem potravy
  • Povzbuzování lidí k tomu, aby poškozovali své zdraví jen proto, aby tělo napasovali do formy, do které možná vůbec nemá pasovat
  • Když vidím ženy, jak sedí někde na kraji, protože mrhají svým mentálním prostorem na to, aby vyšilovaly, zda tento týden splnily svoje určené kvóty makroživin
  • Používání váhy k určení a předpovězení stavu našeho zdraví, ačkoliv to nevypovídá zhola nic o reálných vzorcích chování, které přispívají k výslednému zdraví (o tom napíšu brzy více) a často je v této úvaze zanedbáno psychologické zdraví
  • Nerovnost, zejména sociální stigma těl s nadváhou, a cokoliv, co k němu přispívá

 

Jsem zastánce zdraví a seberozvoje. Ale to co vidím, je, že naše touha po zhubnutí ve skutečnosti nesmírně poškozuje naše zdraví i náš seberozvoj.

 

Na tomto místě bych byla ráda, kdybyste k sobě byly opravdu upřímné a pokusily se zodpovědět si tyto otázky:

 

  • Odkládáte některé věci (jako třeba nošení triček s krátkým rukávem nebo focení celého těla) do té doby, než zhubnete?
  • Závisí váš pocit sebehodnoty na vašem vzhledu či na vaší velikosti?
  • Jsou vaše volby v jídle zakořeněny ve strachu a sebenenávisti (a tady buďte k sobě opravdu upřímné, protože já jsem dřív sobě a všem okolo mně namlouvala, že jde o zdraví)?
  • Vzbuzují ve vás vaše volby v jídle neustálý stud a pocit viny?
  • Působí vám plánování a příprava jídel více stresu než dříve?
  • Způsobuje vaše „dieta“, že se neúčastníte sociálních událostí a života obecně?
  • Kdyby se vaše váha nijak nezměnila, cítily byste vztek či stud?
  • Je vaše touha zhubnout motivována tím, aby vás ostatní nevnímali jako tlustou?

 

Všechny tyto body naznačují, že vaším motivátorem je negativní postoj k tělu a hubnutí je vaší odpovědí, a tady se právě věci začínají komplikovat. Odvodily jste svou sebelásku od něčeho podmínečného, co se může a nemusí změnit.

 

Jak možná víte, kdysi jsem lidi koučovala při hubnutí, takže jsem viděla lidi hubnout z rozličných důvodů, a můžu vám říct, že se věci vždycky pěkně zamotávají, když je vaším primárním motivátorem sebenenávist a když je váha vaším jediným měřítkem „úspěchu“. Zažila jsem to na sama na sobě. Viděla jsem lidi hubnout, aniž by kvůli tomu začali být obsesivní a šílení, ale jejich odpovědi na otázky výše by byly velmi rozdílné.

 

Takže měli byste se vzdát touhy hubnout?

 

Jak Dr. Phil vždy říká: „Jak vám to funguje?“ Jedině vy znáte odpověď. A pokud to negativně ovlivňuje váš vztah k jídlu, vytváří to ve vašem životě více stresu a drží vás to uvíznuté v sebepohrdání, pak je možná čas se posunout dál. (…)

 

Zdroj: http://summerinnanen.com/should-you-give-up-weight-loss/

 

 

 

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

Smrt jako léčitelka vztahu k tělu

 

Zdá se vám název dnešního článku příliš morbidní? Možná na první pohled ano. Přesto je moje zkušenost taková, že když do hry vtáhneme pojem smrti, dokáže to zázraky. Zejména, je-li klientkou žena středního věku či starší, řekněme od čtyřiceti let výše. Je známou skutečností, že teprve pamatujeme-li na smrt, prožijeme-li konfrontaci se smrtí, ať už svou vlastní nebo u někoho ze svých blízkých, tak se přiblížíme životu. Uvědomíme si, jak vzácným a nesamozřejmým darem život je. A také, jak je křehký a pomíjivý. Jak skutečně neznáme dne ani hodiny a nevíme, jaký čas nám byl (nebo chcete-li, bude) vyměřen. Kdykoliv zapomeneme na svou smrtelnost, zapomínáme aspoň na nějaké úrovni na svou živoucnost.

 

A tak se často ploužíme našimi dny plní nenávisti, k sobě i ke světu, který není podle našich představ. Nezřídka také plni nenávisti k tělu, které považujeme za příčinu toho, že náš život probíhá jinak, než by se nám to líbilo. Vidíme jej coby důvod (nebo minimálně jeden z důvodů), proč jsme osamělí, proč nedochází k naší seberealizaci, proč jsme v zajetí studu, a tedy nežijeme naplno. Pokud jsme teprve dospívající nebo je nám okolo dvaceti či třiceti, můžeme si svým způsobem „dovolit“ prožívat životní fázi, ve které se cítíme ještě jako jakési polotovary. Máme touhu se zlepšovat, zdokonalovat, pilovat svoji mysl, ducha i tělo. Existuje něco jako zdravá touha po růstu a naplnění našeho potenciálu, a to je zcela v pořádku.

 

Horší to je, když je ženě oněch čtyřicet a více let, a stále se cítí jako polotovar. Je uvíznutá v tom, že zatím „ještě nemůže“. Zatím ještě nemůže být plně sama sebou. Ještě si dostatečně nevěří a stydí se za sebe při pohledech druhých žen i mužů. Druzí jsou jí zpravidla dobrým zrcadlem a její kritický pohled na sebe samotnou jí vkládají do slov – do nevinných poznámek či dobrých „rad do života“. Anebo je alespoň přesvědčena o tom, že ji druzí takto posuzují ve svých hlavách a ovládá to její každodennost. Je lapená v koloběhu diet a cvičení, ve věčném boji se zrcadly a kousky oděvů, které slouží jako nezvratitelný doklad její neschopnosti být dostatečně v pořádku pro život. Který jednoho dne konečně začne…snad?

 

Když se začneme dotýkat tématu stárnutí a smrti, přichází někdy pomalé procitání z iluze, že ten život začne AŽ. Protože, ruku na srdce, ono se to opravdu stát nemusí. Náš sen se nemusí naplnit a my můžeme zjistit, že jsme tomu snu obětovali skoro všechno cenné, skoro všechny naše vzácné dny. Kde je záruka, že ještě v osmdesáti se nebudeme cítit jako nezralé holčičky, které se „ještě“ nesmířily se svojí fyzickou podobou (a mnoha dalšími nedostatky své osobnosti)? Kde je psáno, že se nám jednoho dne podaří zhubnout na tu naši vysněnou váhu a stát se těmi atraktivními sexy ženami? A – kdo říká, že když budeme mít vzhled svých snů, že s tím automaticky přijde ono sebevědomí a chuť to tady, jak se říká, „pořádně rozbalit“? Nezůstaneme stejně ustrašenými a nejistými, plny dalších důvodů, proč to „zatím ještě nejde“?

 

Jednoho dne ale pro mnoho z nás přijde zlom, kdy máme dost. Kdy si uvědomíme, že život nečeká – rozhodně ne na naši dokonalost. Ať se honíme za tou fyzickou, anebo nehmotnou, klidně třeba i duchovní. Život probíhá, právě teď, jak čtete tyto řádky. Okamžiky, které už se nikdy nezopakují. Ano, vše má svůj čas a není kam spěchat, a zároveň, je vždycky na místě se ptát: kdybych teď, v tuto chvíli zemřela, budu mít pocit, že jsem žila naplno?

 

Takhle jsem objektivně ošklivá!

Takhle jsem objektivně ošklivá!

Dnes jsme s klientkou měly malou intelektuální při ohledně toho, zda jsou její potíže, kvůli kterým za mnou chodí na konzultace, „objektivní“ či nikoliv. Její názor je, že pokud bude štíhlejší, bude hezčí, a že to je prostě nezvratný fakt. Stejně tak pevně je přesvědčena o tom, že každá žena se cítí hned lépe, když se jí podaří zhubnout. Že štíhlá žena vypadá v oblečení vždy lépe než žena s kily navíc. Že štíhlá žena si může dovolit nosit zcela jiné (odvážnější, barevnější, přiléhavější…)oblečení než žena, která má údajnou nadváhu. Podobných zarytých přesvědčení v sobě nosí opravdu mnoho a snášela je na mne s takovou neotřesitelnou jistotou, jako kdyby se jednalo o Mojžíšovy desky 10 přikázání. Napadají mne k tomu dvě věci: žádná pravda není absolutní a pro všechny stejná, a zadruhé, že podstatnější než pravdivost či nepravdivost tvrzení je jeho dopad na psychiku a celkovou kvalitu života.

 

Jak je možné, že tato tvrzení nejsou nevyvratitelná? Inu, už minimálně proto, že existuje nemálo lidí, kterým se ženy „oplácané“, „kypré“, ba dokonce i regulérně obézní líbí a považují je za smyslné, ženské a zkrátka atraktivní. Pokud si například muž na své ženě pochvaloval široké boky a velké pozadí a ona mu náhle zhubne, protože je přesvědčena, že tím bude hezčí a přitažlivější, může dojít k oboustrannému rozčarování. Znám také mnoho žen, které mají nadváhu, a přesto se umí vkusně a nápaditě obléct, sluší jim to, a zdaleka nezůstávají u „plandavých hábitů“ nebo decentních černých uniforem. A věřte, že jsou ženy, kterým zhubnutí radost neudělá – měla jsem nemálo klientek, které celý život zápasily s tím, že byly moc hubené, kostnaté, podle hodnocení ostatních „málo ženské“, a usilovně se snažily přibrat. Navíc nikdy nevíme, co je důvodem zhubnutí! Člověk může zhubnout i působením nemoci nebo extrémní životní situace a doprovodné psychické zátěže, kdy se moc ze svého zhubnutí neraduje, protože je velmi draze vykoupeno.

 

Žádné „objektivní“ tvrzení tedy podle mého neexistuje. Lidské preference a úsudky jsou rozmanité a málokdy dochází k jednohlasné shodě. Ale i kdyby nakrásně se celá planeta shodla na tom, že krásná žena je pouze taková, která váží méně než xy kilo… I kdyby tomu tak bylo (což nehrozí), důležitější je to, jaký dopad má toto naše přesvědčení (že jsme tím pádem nepřijatelné a nehodnotné) na náš celý život, na náš pocit ze sebe a ze všeho kolem nás. Žena, která pevně věří tomu, že takto je „objektivně“ v nepořádku a nutně se musí změnit, nese obrovské břímě. Je pod vlivem chronické stresové fyziologie, která tělo nabádá, aby si váhu drželo, popřípadě ji ještě navyšovalo. Dostává se jí tedy přesně toho, čeho se tak děsí! Ale hlavně, neustále žije s tím, že se MUSÍ změnit. Pokud se změna nedaří, propadá zoufalství a cítí se zcela neschopná. Nejen, že je díky své váze v nepořádku, ona s tím ani nedokáže nic udělat! A vždy se najde někdo jiný, kdo „to dokáže“ a s kým se může porovnávat. Většinou netuší, že váha neklesá primárně z toho důvodu, že to stresová situace v jejím těle nedovoluje. Zkouší různé omezující diety a intenzivní cvičení a výsledek je většinou chabý, popřípadě se dostaví, ale při sebemenším narušení režimu jsou kila zas zpátky a nastává další kolečko a pak další…Takto lze strávit léta, i celý život.

 

Tím, že svou současnou situaci (váhu, vzhled, cokoliv…) přijmeme a naučíme se v ní nejen fungovat, ale i spokojeně žít a těžit z ní maximum, tím nerezignujeme. Neupadáme do jakési apatie, kdy je nám všechno jedno. Nastává v nás stav míru a lásky – lásky k sobě. Už nelpíme na změně, nepotřebujeme ji nutně k tomu, abychom byly v pořádku. Stále si můžeme změnu přát, ale neodvozujeme od ní svou sebehodnotu nebo svůj pocit životní spokojenosti. Tím zároveň vytvoříme podmínky, za kterých je naše vytoužená změna možná. Ne zaručená, ale možná. V opačném případě si změnu nevědomky blokujeme. Takže ženy, musíte „objektivně“ být nešťastné tak, jak jste, nebo můžete být zcela subjektivně šťastné?

Tělo jako terč

Tělo jako terč

Negativní postoj ke svému tělu je velmi rozsáhlé téma, o kterém píšu a chci nadále psát z mnoha různých úhlů. Jsou zde vlivy společnosti a kultury, vlivy rodiny a raných zážitků, spojitost s naším postojem k ženství (či mužství), s přerodem v dospělého…A také je tu téma „tělo jako terč“. Co to přesně znamená? Představte si jakoukoliv stresující situaci, která je buď dlouhodobá a neměnná (či dokonce stupňující se) anebo krátkodobá, ale zato intenzivní. Oboje bude v těle vytvářet silný tlak, buď vlivem oné momentální nadměrné intenzity nebo naopak dlouhodobého působení, kterému není konec. A co je to tlak? Je to pocit zesílené energie, kterou vnímáme jako negativní a nepříjemnou. V těle vznikají místa napětí a blokace – jen vzpomeňte na zablokovanou krční páteř nebo žaludeční vředy. Podobná situace se odehrává v naší mysli – cítíme, že tato obtížně zvladatelná energie doslova „tlačí“ na naši nervovou soustavu, vystavuje ji zátěži. Vnímáme (velmi správně), že možná stačí jen trochu a náš systém zkolabuje pod příliš velkým náporem tohoto tlaku.

V tu chvíli je většina z nás zvyklá jednat automatickým nevědomým způsobem, který je velmi logický a funkční – přesměrujeme naši energii jinam, abychom se tlaku zbavili, aby povolil. Najednou jako bychom pootevřeli ventil a všechna ta předtím stlačená síla může proudit. Na čem ovšem záleží velmi, je jakým způsobem a kam naši energii přesměrujeme. Výsledkem je buď zlepšení našeho celkového stavu anebo jeho upevnění, popřípadě i zhoršení. Bohužel, zvláště v případě žen, je častým „terčem“, do kterého tuto negativně zabarvenou energii nasměřují, jejich tělo. Řekněme, že se žena trápí tím, že nemůže najít partnera. Cítí se osamělá a nemilovaná, hledá na sobě různé chyby, připadá si v mnoha ohledech nedostatečná, divná, neschopná. Porovnává se s druhými, čímž si jen potvrzuje svou teorii, protože vždy je možné najít mnoho oblastí, v nichž jsou ostatní lidé lepší než my. Její frustrace se stupňuje s časem, který plyne a během něhož zůstává bez vztahu, a postoj nelásky k sobě vzrůstá. Někdy je energie, která z této nelásky a frustrace vyplývá, příliš intenzivní anebo příliš dlouho trvající – a někdy oboje. Je potřeba ji uvolnit. A protože si žena během svého „srovnávacího výzkumu“ přišla na to, že některé jiné ženy mají fyzické přednosti, které ona nemá (aniž by si všimla i opačných rysů), začne tuto negativní energii směřovat na tělo.

Tělo se stane nepřítelem číslo jedna. Je viníkem toho, že je žena sama, že je nešťastná, že má pocit životního selhání a toho, že ona je prostě „špatně“. Kdyby jen měla jiné tělo, kdyby jen toto a toto mohla změnit, kdyby jen zhubla nebo naopak přibrala, kdyby se tady zakřivila a tady zas scvrkla…pak by určitě její život vypadal úplně jinak! Pak by se cítila úplně jinak! Pak by se měla ráda. Nevšímáme si v tu chvíli, že tělo jen „schytalo“ náš vnitřní přetlak. Proč? Protože je vždy po ruce, je „obětním beránkem“, pro kterého nemusíme chodit daleko. Někdy nemáme vedle sebe další lidi, na kterých bychom si mohli naše přetlaky ventilovat, nebo to záměrně dělat nechceme. Tělo ale (zdánlivě) neprotestuje. Mlčky a trpělivě snáší tyto ataky. Žijeme-li navíc v kultuře, která tělo (stejně jako veškeré jiné hmotné objekty) staví nezdravým způsobem nad ducha, pak jsme v této strategii jen a jen podpořeni. Je to přeci jasné, že tělo by se mělo změnit, abychom na tom my byli lépe, vždyť všude kolem nás pro to máme potvrzení! Úspěšní jsou přece ti, kteří vypadají fyzicky „správně“.

Všímejte si prosím toho, že to není problém s tělem, který řešíte. Je to problém vždycky hlubší – celková nespokojenost se sebou a svým životem. S tou je třeba pracovat. Nikoliv měnit pouhý důsledek těchto vnitřních postojů, jímž je aktuální stav našeho těla. Tělo je pak už jen odrazem toho, co máme uvnitř.