Skrz
dopis tělu 2012
tělo, děkuji ti, že jsi a že mi už 36 let umožňuješ být na tomhle světě. 
píšu ti, protože se k tobě někdy chovám tak, jako bys ani nebylo moje, jako bys ke mně nepatřilo, jako bych tě neměla ráda, jako bych se tě chtěla zbavit a tím svůj pobyt na tomto světě a v tomto životě zkrátit na nezbytné minimum.
věř mi, prosím, že se jedná o pouhé zdání, iluzi a klam, kterým jsem postupně uvěřila, protože jsem si myslela, že ti, kteří jsou na světě déle než já, a mají tedy více zkušeností s touto realitou, vlastní pravdu a mají jako jediní právo ji předávat dál.
začalo to už v matčině lůně, kde jsem zjistila, že bych měla být kluk pokračovalo to ve škole, kde jsem byla vždycky nějak „moc“ nebo „málo“: tlustá, hloupá, pak se ukázalo, že není správně ani proměnit se z dívky v ženu s její nečistou a otravnou měsíční krví.
teprve když se narodila dcera a potom syn, něco se otevřelo…
stala se ze mě postupně rozdvojená osobnost: jedna část slyšela hlas své přirozenosti (sladký a voňavý jako mateřské mléko), kterou toužila následovat, ta druhá slyšela hlas autorit, které trvaly na tom, že když to není podle nich, je to špatně.
jen ty víš, jak to bolelo.
nebylo však a není ničí vinou, že jsem uvěřila ve svoji nedokonalost…
jak ti kdokoliv kdy mohl říci, že jsi cokoliv jiného než krása sama?
jak ti kdokoliv kdy mohl říci, že jsi cokoliv jiného než sama celistvost?
když jsem poprvé slyšela slova téhle písně na jedné nádherné ženské akci, uvolnily se ve mně a v okolo sedících ženách proudy dlouho potlačovaných slz navzájem jsme si je sušily a s nimi olizovaly i rány, které v nás zůstaly bez možnosti zacelit se a proměnit do jizev
dávám si dar přijetí… v každém okamžiku jsem dokonalá a jsem to bezvýhradně já. dobrá i špatná, ano i ne… jsem vším, a zároveň ničím… jsem životodárný proud inspirace, který se spojuje s ostatními proudy do jedinečné celistvosti a nese v sobě veškerý potenciál života
s láskou
eva
Dopis tělu 2017
Milé tělo, když mi Michaela poslala otázky k tématu Tvého přijetí, vzpomněla jsem si na dopis, který jsem Ti kdysi napsala… Ušli jsme od té doby spolu kus cesty a mnoho se proměnilo… Takže ještě jednou…
Dopis sobě 2017
To je pro mne nejdůležitější změna… Stala jsem se svým tělem, rozpustila jsem se v něm… Začalo to mantrou: Rozpouštím své tělo v potěšení, kterou jsem prožila v rituálu sebepotěšení během tantrického výcviku… Dnes se každou vteřinou učím žít podle svého motta transformovaného na: Rozpouštím se v potěšení… Když jdu, když jím, když tančím, když se miluju, když pracuju… Vnímám poslední roky jako intenzivní proces integrace mé duše do mého těla. Fyzicky se to projevuje jako pomaloučké, jemné, ale permanentní zvyšování mé citlivosti… Vnímám energii, cítím, jak prochází mým tělem… Je to velká změna při sexu spojená s mým hledáním a objevováním toho, co vlastně opravdu potřebuji, co mi dělá dobře… To platí i v jídle: jím to, co mi chutná, co dobře strávím a jím to pomalu… Těžké pro mne stále je se netrestat za to, když sním něco, co není „zdravé“, ale já to miluju… Uvědomuji si, že když si jakékoliv jídlo opravdu užiju, tělo mi samo řekne, kdy má dost a i když je to třeba hamburger, snadno jej strávím. Paradoxně čím více si dovoluji nesoudit to, co jím, tím méně mám chuť na to, co mi fyzicky dělá méně dobře a všímám si, jak pomalu odchází i potřeba se večer totálně přejíst… Pomohl mi v tom šamanský a tantrický výcvik u Johna Hawkena a v poslední době hlavně intuitivní Tanec pěti rytmů… Díky Johne a Adame!!!! Tak, jak jsem postupně cestou ztrácela z vnějšku přijaté iluze toho, kdo jsem, našla jsem sama sebe… A zjistila, že nejvíce mi vyhovuje právě onen neustálý proces rozpouštění se, tekutosti, plynutí, které přejde do rytmu stakata, chaosu, lyriky a ticha, kdy se z nicoty opět narodí nová vlna, stále nové Já… Proměňuji se ve vlny… Rozdíl je v tom, že nyní už jim nečelím a nesnažím se je „ustát“… Skáču do nich, nechávám se jimi unášet… Někdy řvu, když mi voda vteče do nosu, a jindy brečím, když mi dojde, jak neuvěřitelný dar je život, CÍTÍM SE… A stále se učím být mostem mezi Nebem a Zemí… Vertikálou, a zároveň horizontálou… Vracím si do života to, co mi vždycky dělalo dobře: tanec, kino Aero s nezávislými filmy, saunu, avantgardní divadlo, knihy, extravagantní klobouk, oblečení, které mi obepíná postavu, neskrývá, mohu se v něm hýbat a cítím se v něm opravdu skvěle a sexy, super mazlivé a hebké štěně, samotu a lidi, kteří otvírají mé srdce… A každý den děkuji za všechny dary a hojnost života, za práci, kterou dělám, která má smysl, za dvě úžasné živé děti (a za dvě nenarozené, které mne toho tolik naučily!!!), za manžela a za vše, co jsme spolu vytvořili…
Jedno však zůstává, poslední slova…
s láskou
eva
Odkaz na video s Eviným tancem sebepřijetí: https://youtu.be/NsoKtAdV-Ag