Nežrat a cvičit aneb Jak si poškodit metabolismus

 

Občas se tento scénář odehraje. Klientka si moc moc přeje zhubnout, je to její primární přání ve chvíli, kdy ke mně přichází. Začínáme odkrývat hlubší příčiny její životní nespokojenosti a toho, proč její tělo zadržuje tuk. Objevujeme různé stresory, škodlivá přesvědčení, navyklé vzorce myšlení a chování, nevědomý přístup při jedení…A vše je na dobré cestě. Někdy ale nastane v jejím životě okamžik, kdy se něco vyhrotí a přijde nečekaný „útok na tělo“. Vlastní ne cizí. Přání „TEĎ HNED NEBO CO NEJRYCHLEJI ZHUBNOUT“, a to jakoukoliv cestou, je silnější než přání zlepšit vztah ke svému tělu a jídlu, tedy se skutečně uzdravit. Ta cesta, kterou nabízím já, rozhodně není rychlá a snadná. Na jejím konci čeká klienty usazení se na té pro ně nejzdravější váze, které je tělo schopno, když se odstraní co nejvíce blokád. Ale neposkytuje to onu okamžitou úlevu, po které často touží.

 

Někdy se od nich dozvím, že tedy holt musí asi začít „nežrat a cvičit“, protože takhle už dál nemůžou. I když vědí, že to neřeší příčinu. Už nezvládají být v těle, takovém, jaké je. Takže jdou „nežrat a cvičit“. Je to jakési zažrané (ach, ta čeština…) zaklínadlo všech, kteří se rozhodnou, že teď prostě zhubnou, stůj co stůj. A skutečně, tento přístup přinese často své ovoce. Lidé začnou hubnout a mají radost, že to konečně díky své pevné vůli dokázali. Na chvíli. On totiž tento přístup spolehlivě nefunguje z dlouhodobého hlediska – pokud se tedy nerozhodneme, že svůj přísun snížíme na takovou míru, že tělo doslova vyhladovíme, nebo si nenasadíme takovou fyzickou zátěž, že se tělo octne na hraně kolapsu. Co se ale spolehlivě stane, je poškození metabolismu.

 

Tělo po čase přijde na to, že tady něco nehraje. Že tady jde do tuhého. A zpomalí všechny své metabolické funkce – včetně trávení a spalování kalorií. Naopak navýší míru ukládání tuků, díky tomu, že v poplachu začne vylučovat více a více stresových hormonů (zejména inzulinu a kortizolu), které mají vytváření rezerv na svědomí. Každou částici z potravy si tělo snaží uchovat co nejdéle, uložit si ji „do spižírny“, protože nastaly krušné časy. Tělo se dostává do stavu jakési hibernace, kdy se jen modlí, aby to konečně přestalo, a do té doby udělá vše, abychom to co nejzdárněji přežili. I za cenu toho, že časem odstaví „nadbytečné“ funkce, třeba reprodukční schopnosti. Sníží se okysličení těla (při vyšším množství kyslíku bychom více spalovali), což má různé zdravotní dopady. Podobně jako samotná stresová fyziologie, díky které nastává ono metabolické zpomalení.

 

Začne se dít další zajímavá věc – tělo si do své paměti ukládá tuto nepříjemnou a ohrožující zkušenost a rozhodne se navýšit svůj tzv. setpoint, tedy bod váhy, na který se snaží dostat. Nyní a v budoucnu také. Takže zatímco dříve se tělo snažilo stabilně držet dejme tomu na 70 kg, může se začít cítit bezpečněji na stabilní váze 75 kg. Ne proto, že bychom třeba dělali něco momentálně špatně, ale protože jsme mu v minulosti působili šoky, díky nimž se rozhodlo, že potřebujeme patrně raději vytvářet více rezerv a tedy mít vyšší váhu. Je to bludný kruh, do kterého se mnohdy polapíme. Právě díky onomu magickému zaklínadlu „nežrat a cvičit“, které celý nesmírně komplexní (a také vysoce duchovní) proces uzdravení metabolismu redukuje na jednoduchou rovnici, kde hraje roli jen síla vůle.

 

Cesta ven spočívá v tom, že děláme pro svůj metabolismus pravý opak – dostáváme se co nejčastěji do klidové fyziologie. To je samozřejmě rozsáhlejší téma, a není na to zde teď prostor. Ale právě tomu se na konzultacích věnujeme. Objevit, co vše pro sebe můžeme udělat, aby byl náš metabolismus výkonnější – dlouhodobě. Předtím je ale třeba udělat jednu věc. Stanovit si jako největší prioritu nikoliv zhubnutí, ale navázání lepšího kontaktu se svým tělem a získání pozitivnějšího, láskyplnějšího postoje k němu. Bez toho to opravdu nelze. Může to také znamenat, že se musíme naučit být se svým diskomfortem. V tomto případě diskomfortem toho, že v tuto chvíli je pro nás obtížné pobývat v těle, které nesplňuje naše představy. Nechtít hned utéct do instantních řešení, které ale ve svém výsledku problém prohlubují a vzdalují nás od vytouženého cíle.

 

Je to opravdu jedině dlouhodobá trpělivá práce na sebepřijetí, která nese to pravé ovoce. Mezitím můžeme dělat mnoho kroků, jak svému metabolismu napomoci – zlepšit kvalitu své stravy, přidat přiměrený pohyb, zvědomit svůj proces jedení, zpomalit své životní tempo, odstranit toxiny hmotné i nehmotné atd. Ale jsem přesvědčená, že to samo o sobě jsou jen doprovodné kroky v porovnání s tím hlavním, což je přestat bojovat se současným stavem a přestat z něj chtít utéct.

 

 

mm
Tvrdím o sobě, že jsem průvodkyní vztahem k jídlu a tělu. Znamená to, že lidem pomáhám v tom, aby jedli opět radostně, svobodně a intuitivně, a aby své tělo milovali, ctili a uměli mu naslouchat. Někdy o sobě také říkám, že jsem tlumočnicí mezi tělem a myslí, protože ne vždy naše přespříliš civilizovaná mysl rozumí pradávnému jazyku těla. Vědomé jedení považuju za základní píliř zdravého metabolismu. Věnuju se zejména individuálním konzultacím osobně i na dálku, pořádám také přednášky a semináře. Budu ráda, když skrze mé texty zde načerpáte znalosti i inspiraci, a ještě raději vám nabídnu své služby, šité vám na míru.
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterPin on Pinterest

Napsat komentář